Čtvrtek 31. října 1996

Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové, vážené kolegyně, mám při studiu tohoto zákona tak trochu smíšený pocit. Na jedné straně samozřejmě vím, že je cosi velmi špatného v přístupu k ochraně našich dětí. Na druhé straně je samozřejmě otázka, zda-li tato norma vlastně neprospěje těm, kteří se proti dětem - abych tak řekl - prohřešují.

Já bych v této souvislosti např. poukázal na § 205 trestního zákona. Tento paragraf říká např., že rozšiřování pornografie je trestné. Rozšiřování děl ohrožujících mravnost je trestné. Trest je tam vyměřen až na 1 rok odnětí svobody. Bohužel vím, - a já jsem na tuto skutečnost upozorňoval snad všechny ministry spravedlnosti a vnitra, když se ujali svého úřadu, - že do dneška vlastně neznám jediný případ, že by byl kdokoli potrestán za to, že rozšiřuje pornografii. Přitom všichni víme, že na každém stánku jsou pornografická díla. Neznám nikoho, kdo by byl potrestán za to, že ohrožuje mravnost. Přitom tato díla nejsou o ničem jiném. Stačí se podívat na běžné televizní seriály. To je o ohrožování mravnosti dětí, to je o násilí; ale to všechno je v našem trestním řádu. A problém je, že vlastně ono společenské povědomí je k tomuto hluché. My nedokážeme říci: Ano, toto je něco, co podporuje násilí.

Víme, že to, co ohrožuje naše děti jsou drogy, že výrobci tabákových výrobků zneužívají reklamy k tomu, aby z našich dětí vychovávaly děti závislé. Přesto zde existuje zákon o regulaci reklamy, který jednoznačně říká, že propagace kouření se zakazuje. Prosím vás, podívejte se na všechny bilboardy, které visí po Praze i v ostatních městech! Můžeme říci, že tyto bilboardy nenabádají ke kouření? Přitom živnostenské úřady mají dostatek prostředků k tomu, aby zakročily. Ale to všechno jsou věci, které tento návrh zákona neřeší, a já mám obavy, aby je spíše nelegitimizoval. Domnívám se, že spíše je potřeba vyvinout tlak, aby právo bylo dodržována, aby bylo prosazováno, víte, jaká je paradoxní situace v šíření drog. V zájmu jakýchsi liberálních snů, které procházejí všemi stranami tohoto Parlamentu, jsme jednou ze zemí, kde prostě je držení drog pro vlastní potřebu zcela v pořádku. Není trestné, není stihatelné. Naopak, díky některým popularizátorům v oblasti drog se vlastně užívání drog stává módou. Prostě ten teenager, který nevyzkoušel drogu si připadá jako člověk méněcenný. A to všechno je samozřejmě otázka našich médií, to všechno je otázka našeho přístupu k věci.

Víte, co se děje kolem oblasti, kterou bych nazval tou strategií ve výchově k návykovosti. Ta cesta - cigarety, marihuana, tvrdé drogy - ale jaksi my to považujeme za projev svobody a za něco, co bychom měli našim dětem dopřát aby pocítily, že jsou velcí nebo velké, chcete-li. Já se domnívám, že bohužel o tomto tento návrh zákona nehovoří a naopak, že se může použít jako argument - ano, až bude tento zákon přijat, až budou k němu přijaty všechny prováděcí zákony, potom možná něco z toho bude trestné a potom se budeme bavit dál. Ale většina z toho je trestné už dneska a je potřeba, aby právu byl dán průchod. Děkuji Vám.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Matulka.

Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jen s drobnou replikou na slova kolegy Prokopa. On tady poukázal na to, že předložený návrh má do značné míry charakter deklarace. Položil spíš řečnickou otázku, zda právní předpis, který má takový charakter, má v našem právním řádu místo nebo ne. Domnívám se, že o tom, že je to návrh zákona, který má z větší části povahu deklarace, o tom sporu není. Konec konců paní předkladatelka to v úvodním slovu definovala jako určitý katalog práv dítěte. Kdo si ten tisk přečte, jistě jí dá za pravdu. V předchozí rozpravě nepadaly také argumenty věcné, že to či ono právo, které je v textu obsaženo, že by tam být nemělo nebo naopak.

Chtěl jsem upozornit jen na tu záležitost, jestliže pan kolega Prokop tady mluvil o určitém sporu, zda předpisy tohoto charakteru mají nebo nemají místo v našem právním řádu, že to je spor, který tady nezačíná nyní v této sněmovně u této předlohy zákona, je to spor, který jsme vedli už v minulém období a já si pamatuji konkrétně na konkrétní příklad zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Nevím, jestli ten zákon definuji správně, ale vím o čem je řeč a tam už tato debata byla vedena v této sněmovně. A byli poslanci, kteří poukazovali právě na to, že to je nenormativní, že to je deklarativní, deklaratorní a titíž poslanci možná, kteří dnes říkají, že takové zákony by neměly být přijímány, tehdy mluvili jinak. Používají teda různá měřítka pro vlastně stejný spor.

Rád bych před hlasováním na toto upozornil, že jestliže u některých zákonů připouštíme vzhledem k jejich třeba politické důležitosti, že mohou mít převážný charakter deklarace, pak to tedy připouštějme i u jiných zákonů, jestliže je to téma politicky důležité. A ochrana práv dítěte nepochybně tématem politicky důležitým je. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se přihlásil pan ministr Vodička, prosím, aby se ujal slova.

Ministr práce a sociálních věcí ČR Jindřich Vodička: Dámy a pánové, v mém vidění světa násilí nebo zločiny nebo bezpráví, které se dějí na dětech, je podle mne největším zločinem. Prostě ubližovat bezbranným dětem je podle mne nejtěžší zločin. Ale největším nepřítelem dětí není to, že by chyběly nějaké právní normy. Já jsem přesvědčen, že největším nepřítelem dětí je dneska lidská lhostejnost. A lidskou lhostejnost nedokáže odstranit žádný zákon. Tím méně návrh zákona, který předložila paní poslankyně Rujbrová. Ten zákon je skutečně jenom deklarací bez jakýchkoliv povinností, vymahatelných povinností, bez jakýchkoliv sankcí.

A podle mého mínění, i mínění odborníků, je nadbytečný, protože celá řada ustanovení, která chrání děti, je zakotvena v našem právním řádu. Je to jak v ratifikovaných mezinárodních úmluvách, tak v ústavě, tak v Listině základním práv a svobod a v dalších zákonech. Například Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ke které bývalá Česká a Slovenská Federativní Republika přistoupila v roce 1990, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ke kterému přistoupila ještě bývalá Československá republika v roce 1975, a konečně Úmluva o právech dítěte přijatá v New Yorku, k níž bývalá ČSFR přistoupila v roce 1991. Tyto dokumenty obsahují základní práva dětí a mládeže a základní principy ochrany rodiny a zavazují smluvní strany tato práva zajišťovat, chránit a rozvíjet. Tyto úmluvy jsou součástí našeho právního řádu, protože byly ratifikovány. Tyto mezinárodní úmluvy jsou podle článku 10 Ústavy České republiky bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Práva a povinnosti v nich obsažené není třeba uvádět v obecných formulacích, které jsou obsaženy v navrhovaném zákonu.

Jednotlivá konkretizovaná ustanovení, týkající se ochrany dětí a mládeže a jejich zajištění, obsahuje řada platných právních předpisů, zejména zákon o rodině, občanský zákoník, Zákoník práce, Trestní zákon a řád, Předpisy zdravotnické, školské a o sociálním zabezpečení.

Návrh paní poslankyně Rujbrové přejímá některá ustanovení obsažená v platné právní úpravě. Některá ustanovení jsou však vymezena nad rámec dosavadní úpravy, zejména trestního a přestupkového zákona a mají povahu jejich nepřímé novelizace. Návrh nejenže obsahuje již platnou právní úpravu, ale má vytvořit rámec zvláštních zákonů k jeho provedení.

Některá ustanovení návrhu jsou vysloveně proklamativní a postrádají sankční ustanovení. A návrh nakonec opomíjí primární povinnost rodičů chránit dítě tak, jak je upraveno například v zákoně o rodině.

Ochrana státu a společnosti nastupuje až tehdy, kdy rodiče svou povinnost neplní buď vůbec nebo nedostatečně. Rovněž navrhované ustanovení o povinností státu poskytnout rodinám s dětem zvýšenou ochranu není konkrétní, v čem by tato ochrana měla spočívat. Já jsem rád, že se předkládají zákony, které se mají zabývat dětskou problematikou. Bezpochyby i moje ministerstvo i vláda předloží záměry zákona o sociálně právní ochraně dětí. Ale tento zákon, který dnes předkládá paní poslankyně Rujbrová, tuto roli prostě plnit nemůže a nebude do budoucna.

Proto podpořím to usnesení sněmovny, které vrátí paní poslankyni zákon k přepracování nebo tento zákon zamítne.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se již nikdo nehlásí hlásí, prosím, pan poslanec Šimůnek.

Poslanec Petr Šimůnek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jako poslanec této sněmovny a otec malých dětí cítím potřebu dnes zde vystoupit. Chtěl bych říci velice krátce, že pochopím, že se nemůže v některých otázkách dohodnout opoziční a vládní poslanec. Nechápu však, jak je možné, že se nedokážeme dohodnout na ochraně dítěte. Proč taková averze k tomuto návrhu zákona, proč nepropustit tento návrh zákona do druhého čtení, kde se může řádným způsobem upravit.

Kdysi jeden z našich prezidentů řekl: Kdo chce něco udělat, hledá způsoby, kdo ne, hledá důvody.

Chtěl bych některým svým předřečníkům poděkovat za jejich důvody, proč nechtějí propustit tento návrh do druhého čtení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Posledním diskutujícím v rozpravě byl pan kolega Šimůnek. Rozpravu uzavírám. Ještě paní kolegyně Kolářová.

Poslankyně Milena Kolářová: Dámy a pánové, omlouvám se. Dovolím si pouze krátce zareagovat a říci spíš jednu větu. Nechci reagovat potom jako zpravodajka, protože se domnívám, že jako zpravodajka jsem se držela více méně skutečně věcných a právních nedostatků tohoto návrhu zákona. Chci teď říci jednu věc. Zazněla tady velice hezká slova, ale vraťme se na zem a používejme tato slova tam, kam patří. Bavíme se tady o normě, která je předložena, která má zcela zjevné vady, tudíž si myslím, že to nemá co společného s tím, co tady zaznělo z úst předřečníka. Zazněla tady ještě navíc velmi důležitá slova, která bychom měli vnímat. To je lidská lhostejnost a určitá velká povinnost rodičů ke svým dětem.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Hlásí se další? Prosím. Ještě se hlásí pan poslanec Šulák. Jiné přihlášky nemám.

Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážení kolegové, poslouchám-li zde projevy předřečníků, jsem překvapen tím, že v době, kdy se ve světě nebývalým způsobem aktivizují snahy na ochranu dětí a nezletilých, my naopak podobné snahy pokrytecky zpochybňujeme a dokonce zesměšňujeme.

Zákon možná je v této chvíli nedokonalý, nicméně se domnívám, že jej lze v další fázi dopracovat. Není náhodou, že se Česká a Slovenská republika stává operačním prostorem zločineckých gangů zabývajících se dětskou prostitucí, obchodem s drogami a jinými činnostmi směřujícími proti dětem a nezletilým.

Proto se domnívám, že vystoupení, která zjevně směřují proti tomuto zákonu, jsou zcela scestná a že bychom se neměli tímto způsobem nějak směrovat. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Rozpravu končím a ptám se paní kolegyně, jestli chce vystoupit? Promiňte. Ani vlastní poslanci vás nerespektují. Slova se ujme pan předseda Filip.

Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, dámy a pánové, vzhledem k průběhu rozpravy, žádám o 30 minut na poradu klubu. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: A to před závěrečnými slovy paní kolegyně Rujbrové? (Posl. Filip: Ano.) Dámy a pánové, sejdeme se v 10.20 hodin.

(Schůze přerušena v 9.54 hodin.)

(Schůze zahájena v 10.20 hodin.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, prosím, abyste se znovu zaregistrovali, budeme pokračovat v jednání.

Mezitím mi dovolte jedno technické upozornění. Předseda rozpočtového výboru pan kolega Wagner prosí zpravodaje jednotlivých výborů k rozpočtovým kapitolám, aby se v 15.55 hodin shromáždili na krátkou poradu s ministrem financí v místnosti č.108b.

Nyní další upozornění - náhradní kartou se pyšní pánové Langer č. 2, pan kolega Machovec č. 5.

Budeme tedy pokračovat v projednávání bodu 7. Konstatuji, že jsme ukončili rozpravu a ptám se paní kolegyně Rujbrové, zdali se chce vyjádřit jako předkladatelka se závěrečným slovem. Chce. Prosím, aby se ujala slova.

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Pane předsedající, dámy a pánové, budu velice stručná. Chtěla bych poděkovat všem diskutujícím za jejich náměty a připomínky a s potěšením kvituji, že v tom, co já pokládám za základní, to znamená ve vymezení rozsahu, v němž bychom měli práva dětí chránit, v podstatě žádný diskutující nevznesl proti tomuto rozsahu námitky. Kdyby sněmovna příliš nediskutovala v úvodu mého vystoupení, kdy jsem odůvodňovala návrh, pravděpodobně by vyslechla i mé vyjádření k většině námitek, které zde zazněly. Nebudu to ale opakovat.

Snad pouze k tomu základnímu. Pokud jde o deklarativní povahu předkládaného návrhu, chtěla bych říci, že Listina práv a svobod, která byla zmiňována v době svého projednávání jako zaplevelení českého právního řádu, je deklarativní povahy a její smysl si dnes jistě všichni uvědomujeme. Pokud by můj návrh splnil pouze ten účel, že by se vláda odpovědně začala problematikou dětí zabývat, to znamená začala by tak, jak dnes ráno ve vyjádření vlády zaznělo, pracovat na zákonu o rodině, kdyby pan ministr Vodička předložil v krátké době zákon o sociálně právní ochraně mládeže, i v tomto směru by můj návrh svým způsobem přispěl k účelu ochrany dětí.

Přesto se nedomnívám, že by komplexní vyjádření ochrany práv dítěte deklaratorní formou s následným rozpracováním formou vládních návrhů nemělo mít smysl a navrhuji sněmovně, aby můj návrh pustila do druhého čtení. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Nyní žádám paní zpravodajku kolegyni Kolářovou, aby se ujala slova.

Poslankyně Milena Kolářová: Pane předsedající, dámy a pánové, zazněly vlastně dva návrhy. První byl návrh na zamítnutí návrhu zákona a paní poslankyně Röschová navrhla, že v případě, že by tento návrh nebyl přijat, tak vrátit tento návrh zákona k přepracování.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Budeme nyní hlasovat o návrzích tak, jak byly předneseny společnou zpravodajkou. Zahájil jsem hlasování č. 26.

Ptám se, kdo podporuje návrh paní kolegyně Kolářové na zamítnutí předloženého návrhu? Kdo je proti?

Návrh byl přijat - pro hlasovalo 83, proti 35.

Děkuji paní poslankyni Rujbrové a paní kolegyni Kolářové. Tím jsme projednali bod 7 a nyní se vrátíme k přerušenému bodu z ranního jednání, a to k bodu 23, kterým jsou

8.

Odpovědi na písemné interpelace poslanců

Na pořad jednání 6. schůze Poslanecké sněmovny jsou předloženy dvě odpovědi na vznesené interpelace, s nimiž poslanci nejsou spokojeni, a z toho důvodu požádali o zařazení na pořad schůze Poslanecké sněmovny. Nyní přistoupíme k projednávání jednotlivých odpovědí.

Poprosím, aby byl povolán do sněmovny pan kolega Wagner, který nesouhlasí s jednou odpovědí. Zatím se budeme zabývat jinou odpovědí.

Ministr vnitra Jan Ruml odpověděl na interpelaci poslance Václava Exnera ve věci podílu počtu turistů oloupených či okradených při pobytu v České republice. interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 76. Projednávání této interpelace a odpovědi na ni bylo na 5. schůzi Poslanecké sněmovny přerušeno.

Otevírám rozpravu a žádám, aby se slova ujal pan kolega Exner. Ještě jednou prosím Kancelář o zajištění účasti pana kolegy Wagnera.

Poslanec Václav Exner: Pane ministře, dámy a pánové, přerušili jsme poslední interpelaci především proto, že pan ministr vnitra navrhl, že upřesní text své odpovědi, týkající se počtu všech trestných činů spáchaných v České republice za 1. pololetí tohoto roku. To se stalo zároveň s tím, že se omluvil za nedostatek v textu své odpovědi na interpelaci. Omluvil se mi také pracovník, který způsobil chybu vypuštěním části textu.

Bohužel musím konstatovat, že jste nedostali rozmnoženou doplňující odpověď pana ministra Rumla, proto dovolte, abych vám odcitoval větu, která byla sporná a která po úpravě zní: "Za to samé období, to je za 1. pololetí tohoto roku bylo spácháno proti cizincům celkem 2 291 trestných činů, což činí 9,95 % všech trestných činů vedených proti konkrétním fyzickým osobám v tomto období spáchaných v České republice." Problém spočíval právě v tom, že byla vynechána slova "proti konkrétním fyzickým osobám", a tím došlo ke zkreslení celkové odpovědi. Tuto část celého problému pokládám za vyřešenou.

Navrhl jsem ve svém vystoupení na předcházející schůzi, aby přesto odpověď na interpelaci nebyla přijata a aby byl ministr požádán o dopracování odpovědi v širším smyslu. Na tomto návrhu setrvávám. Jde mi především o to, že pan ministr vnitra pojal svou odpověď úzce resortně jen z hlediska problematiky čistě bezpečnostně policejní a kriminalistické v tom smyslu, že počet turistů oloupených či okradených se posuzuje proti tomu, jak byly evidovány trestné činy v naší republice.

Jako příklad toho, že je nutné se na věc podívat šíře, uvádím stanovisko České obchodní inspekce, týkající se kontrol v restauračních a stravovacích zařízeních při poskytovaných sužbách, kde se konstatuje, že dlouhodobě, a nezlepšuje se tato situace, spíše naopak, kolem 40 procent obchodních případů nákupu v těchto zařízeních má vady, z toho přibližně jedna třetina na úkor zákazníka. Zbytek jsou vady, které přímo nesouvisí s konkrétním zákazníkem, jako např. nedodržování hygieny apod.

Jestliže správně pan ministr vnitra Ruml uvádí ve své odpovědi, že za první pololetí letošního roku do České republiky přicestovalo na krátkodobý pobyt kolem 94 miliónů zahraničních návštěvníků, kteří se právě povětšině stravují v takovýchto restauračních zařízeních, konstatujme, že pokud se na ně vztahuje stejná statistika, jakou zjišťuje Česká obchodní inspekce, potom objektivně přibližně 31 miliónů z těchto návštěvníků je v průběhu svého pobytu v České republice ošizeno a může mít objektivně pocit okradení v našich zařízeních, a to jen tehdy, kdyby se v takovém zařízení stravovali jen jednou. Jestliže se stravují např. vícekrát, tak jen z tohoto titulu může být takový pocit širší. Samozřejmě, ani naši občané si často neuvědomují rozsah šizení v takovýchto zařízeních, a soustřeďuji-li se jen na ně, a skutečný počet těch, kteří si své ošizení uvědomují, je nižší. Proto také ten počet cizinců, kteří v anketě odpověděli, že byli v České republice nějakým způsobem okradeni nebo oloupeni, dosahuje jen 9 procent, což je ale nejvíce ze všech zemí.

Domnívám se, že širší přístup k této problematice je nutný a že je potřeba si skutečně v naší zemi uvědomit, že dopad určitého způsobu chování, určitého klimatu k našim návštěvníkům, je širší, než si někdy připouštíme.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Do rozpravy se nyní hlásí ministr vnitra Jan Ruml.

Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, já si uvědomuji, že problematika cizinců, kteří sem přijeli na krátkodobý pobyt jako turisté a byl proti nim spáchán trestný čin, přestupek či byli ošizeni atd., že má asi nějaký širší kontext.

Jen chci říci, že jako ministr vnitra sleduji tuto věc z bezpečnostně policejního hlediska a na takto široce formulovanou otázku odpovědět neumím. Neumím a odpovídat nebudu, protože Česká obchodní inspekce je instituce, která mně není svěřena, neznám výsledky její práce, a pokud chce pan poslanec nějakou souhrnnou zprávu, která se týká cizinců-turistů, bude se muset obrátit zřejmě na více ministrů najednou. Já to z titulu své funkce prostě takto pojmout nedokážu.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu končím. Táži se nyní pana poslance Václava Exnera, jestli po tom, co slyšel, navrhuje nějaké usnesení?

Poslanec Václav Exner: Pane místopředsedo, ve smyslu jednacího řádu jsem dokonce dvakrát navrhl usnesení, že sněmovna nesouhlasí s odpovědí ministra vnitra. Poprvé to bylo na předcházející schůzi ve svém úvodním vystoupení, dnes jsem to zopakoval.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Budeme nyní hlasovat o návrhu pana kolegy Exnera. Odhlásil jsem vás, prosím, abyste se znovu zaregistrovali. Navrhnu vám na návrh interpelujícího poslance usnesení:

Poslanecká sněmovna nesouhlasí s odpovědí ministra vnitra Jana Rumla na interpelaci pana poslance Václava Exnera, předkládanou jako tisk 76.

Zahájil jsem hlasování.

Kdo návrh podporuje? Kdo je proti? Návrh nebyl přijat.

Pro hlasovalo 75, proti 72 poslanců.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Ivan Pilip odpověděl na interpelaci poslanců Pavla Dostála a Jozefa Wagnera ve věci odvolání ředitele Školského úřadu v Jablonci nad Nisou. O zařazení této. interpelace na pořad 6. schůze Poslanecké sněmovny požádal poslanec Jozef Wagner. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 84. Otevírám rozpravu a žádám pana poslance Wagnera, aby se ujal slova.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, neobtěžoval bych vás s nesouhlasným stanoviskem k odpovědi na interpelaci pana ministra školství, pokud by nešlo o vážný problém obecný.

Pan ministr odvolal ředitele Školského úřadu v Jablonci pana dr. Vízka. Jeden důvod byl zásadní, tzv. ztráta důvěry, což je významný problém spíše filozofický a významný problém našich postojů obecných k tomu, co to je pojem ztráta důvěry vůči státnímu úředníkovi. čím může takovýto státní úředník ztratit důvěru?

Ostatní důvody, které pan ministr uvedl, považuji za okrajové, spíše zástupné a spíše nezajímavé, protože konstatování, že ředitel školského úřadu je odpovědný za něco ve škole, která má právní subjektivitu a kde ředitel odpovídá osobně jako nositel této subjektivity za hospodaření, je zcela bezvýznamné a rovněž je bezvýznamná jedna jediná chyba, ještě před kritikou ministerstva napravena samotným úřadem v personální politice.

To jsou skutečně jen dvě chyby za všechna léta existence školského úřadu a za dobu, kdy pan Vízek byl jeho šéfem, které se povedlo panu ministrovi najít a které jsou ve srovnání s jinými školskými úřady úplně bezvýznamné.

Problém hospodaření škol s právní subjektivitou a odpovědností školského úřadu za případnou kontrolu je jen problémem, který souvisí s platnou právní úpravou, která nejspíše vyžaduje novelizaci, a nemůže být tudíž činěna příčinou nebo podmínkou toho, aby někdo mohl být obviňován z nesprávného postupu. Tedy neexistuje nic jiného, než potřeba novelizovat příslušnou normu a eventuelně uvažovat i o potřebě existence těchto úřadů.

Pokud se jedná o tu personální chybu, je skutečně bezvýznamná. Bylo vydáno rozhodnutí, které během tří dnů bylo zrušeno, protože bylo vydáno v ochranné lhůtě, v době, kdy vůči předmětnému pracovníkovi nemohlo být vydáno. Je to jediná chyba v personální politice, která byla tomuto školskému úřadu prokázána.

Nutno ještě říci, že ze všech okresních školských úřadů je úřad jablonecký za řízení dr. Vízka hodnocen vždy v prvních desítkách těchto úřadů, takže nelze mluvit o tom, že za řízení dr. Vízka Školský úřad v Jablonci neplnil politiku ministerstva školství a jestliže šéf úřadu je členem jiné politické strany a vystupuje v jiných souvislostech, na jiných grémiích a na veřejnosti jako reprezentant jiné politické strany, nemá to žádnou souvislost s výkonem jeho funkce, nesmí to mít žádnou souvislost a pokud bychom přijali teorii, že to souvislost může mít, pak nám nezbývá nic jiného, než do dovést do konce a omezit občanská práva státních zaměstnanců. Pokud nejsou zákonem omezena, nemá nárok nikdo mluvit o ztrátě důvěry z těchto příčin a považovat jiný názor na školskou politiku za nepřípustný pro vykonávání funkce státního úředníka.

Pan Vízek, a nebylo to prokázáno ani panem ministrem školství, že by to bylo jinak, nikdy ve výkonu svého povolání a své funkce ředitele Školského úřadu v Jablonci nepostupoval jinak než v souvislosti s platným názorem nebo stanoviskem nebo s platnými právními normami, v souvislosti s tím, jaká byla politika Ministerstva školství. Takže by bylo zcela nemístné připustit výklad, že se mohlo z těchto důvodů jednat o ztrátu důvěry.

Ale co je nejhorší, to je problém, obecný problém, že takovéto pojetí ztráty důvěry je návratem před listopad, je pokusem činit ze státního úředníka muže, který je povinován výslovně a jednoznačně ctít jediný názor a pokud má jiný, tak ho neprezentovat, tedy nechovat se jako svobodný občan. Domnívám se, že pan ministr měl říci jediné - přiznat mýlil jsem se. A spokojil bych se s tím bez hlasování. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se hlásí pan ministr Pilip.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ivan Pilip: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, odolám pokušení odpovědět takto krátce, ať už formou mýlil jsem se či nemýlil jsem se, a pokusím se k tomu problému říci pár slov.

Pan poslanec Wagner tady otevřel celou řadu souvislostí, dokonce začal až zvažovat existenci nebo smysl existence školských úřadů. Dovolím si omezit se skutečně na jádro věci - odvolání dr. Vízka z funkce ředitele školského úřadu.

Já jsem tento problém vnímal jako vážný, protože šlo o zásadní věc v personální práci. Ve chvíli, kdy se blížily senátní volby, jsem si uvědomoval, že se mé rozhodnutí může stát předmětem určitých politických tlaků a politických bojů. Musím ale říci, že stejně tak jako pan dr. Vízek nebyl odvolán proto, že je členem - a myslím, že minimálně v oblasti okresu významným členem - sociální demokracie, tak stejně tak tento fakt pro mě nemohl být důvodem, abych ho neodvolal ve chvíli, kdy jsem k tomu měl jasné důvody.

Ten spor přitom byl o tom, jaký zde chceme mít charakter státní správy. Pan poslanec řekl, že není možné omezovat občanská práva lidí, kteří působí ve státní správě a že tady existují široká občanská práva. Občanská práva tady existují, ale nepatří mezi ně být vysokým státním úředníkem. Toto právo s sebou nese určité povinnosti, které není možné opomíjet a já musím říci, že od vysokého státního úředníka vyžaduji já a předpokládám, že to bude vyžadovat každá vláda, aby přijme-li tuto funkci, rozhodne-li se vykonávat práci ve státní správě, respektoval politiku úřadu, který zastupuje a aby po dobu výkonu této práce velmi důkladně zvažoval svá veřejná vystoupení s jiným tónem, než je tato oficiální politika.

Tady jde o to, že každý ministr, každý řídicí pracovník, vedoucí úřadu, musí vědět, že jeho podřízení pracovníci, kteří mají pomáhat vykonávat nějaké konkrétní kroky v jednotlivých místech, dělají to, co jim je ukládáno, i ve chvíli, kdy nejsou kontrolováni. Musím říci, že vedoucí pracovník, který vystupuje v novinách s články, které kritizují nebo zpochybňují kroky jeho nadřízených a právě v těch bodech, ve kterých je na něj apelováno, aby se důkladně věnoval jejich výkladu, tak já skutečně nemohu mít jistotu, jakým způsobem on obhajuje či neobhajuje tyto jednotlivé kroky a jakým způsobem je naplňuje.

Nechci se schovávat za to, že bych vytýkal panu dr. Vízkovi některé další chyby, byť by se jich ve své práci dopustil, ale já jsem i v tom dopise řekl otevřeně: ano, to nebylo hlavním důvodem odvolání. Hlavním důvodem odvolání byl tento střet a já na tomto výkladu trvám a domnívám se, že je k dobru i sociální demokracie, má-li aspirace na to být jednou stranou vládní, byť pevně doufám, že to nebude příliš brzo, aby tady měla vybudován systém státní správy, kdy státní úředník respektuje politiku úřadu, za který pracuje, že ji vykonává a prosazuje i ve svých veřejných vystoupeních a toto aby se v této zemi stalo normou. O tomto byl můj spor s ředitelem školského úřadu Vízkem a z tohoto důvodu i dnes trvám na tom, že jsem se nemýlil. (Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP