Středa 5. února 1997

2. den schůze (5. února 1997)

Přítomni:

Předseda PSP M. Zeman, místopředseda PSP J. Vlach, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP J. Honajzer, místopředsedkyně PSP P. Buzková, místopředseda PSP K. Ledvinka a 189 poslanců.

Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády a ministr zemědělství J. Lux, místopředseda vlády a ministr financí l. Kočárník, místopředseda vlády a ministr zahraničí J. Zieleniec, ministr P. Bratinka, ministr průmyslu a obchodu V. Dlouhý, ministr školství, mládeže a tělovýchovy I. Pilip, ministr vnitra J. Ruml, ministr pro místní rozvoj J. Schneider, ministr zdravotnictví J. Stráský, ministr kultury J. Talíř, ministr sociálních věcí J. Vodička, ministr obrany M. Výborný.

(Schůze zahájena v 9.30 hodin.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, prosím, abyste se dostavili do jednací síně, chystám se zahájit druhý den naší schůze.

Zahajuji tedy další den našeho jednání. Včera jsme projednali první tři body programu a dalším bodem, tedy dnes prvním, bude

4.

Zpráva ministra vnitra České republiky o činnosti policie

v sídle Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Dámy a pánové, prosím o klid a prosím pana ministra Jana Rumla, kterého zde vítám, aby se ujal slova.

Ministr vnitra ČR Jan Ruml: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci - (místopředseda Vlach: Dámy a pánové, prosím o klid.) - byl jsem požádán, abych zde dnes přednesl zprávu o činnosti Policie ČR v sídle Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Nejprve dovolte několik obecných poznámek k činnosti policie zde v budovách Poslanecké sněmovny.

Činnost Policie ČR na půdě Poslanecké sněmovny se odvíjí od ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. V tomto ustanovení je mj. uložena Policii ČR povinnost zajišťovat ochranu sídelních objektů Parlamentu ČR.

Hovořím-li o zákonném rámci pro působnost Policie ČR na půdě Poslanecké sněmovny, nemohu samozřejmě opomenout ani ustanovení § 124 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Podle znění tohoto paragrafu plní Policie ČR do doby přijetí zákona o Parlamentní stráži její funkci. Z tohoto důvodu policie nyní chrání pořádek a bezpečnost v budově Poslanecké sněmovny a v místech, kde Poslanecká sněmovna a její orgány jednají. Konkrétně to znamená, že v současné době Policie ČR může např. vyvést rušitele pořádku ze schůze Poslanecké sněmovny, či popřípadě vyklidit vyhrazená místa.

Dovolte mi, vážené kolegyně a vážení kolegové, abych zde hned na úvod svého vystoupení sněmovnu ujistil, že mě nikterak jako ministra vnitra netěší, že funkci Parlamentní stráže v Parlamentu supluje Policie ČR. Její přítomnost zde chápu jako naprosto dočasnou záležitost a chci vás všechny požádat, abyste, či spíše abychom vznik Parlamentní stráže maximální možnou měrou urychlili. Já sám nabízím svou pomoc při formulaci zákona, v legislativních pracech a všech dalších činnostech, kde by tato pomoc byla pro její rychlé ustavení užitečná.

V současné době nicméně je, jak jsem již uvedl, plněním úkolů souvisejících s ochranou Poslanecké sněmovny, resp. Parlamentu obecně, pověřena stále ještě policie, konkrétně pak její složka s názvem Ochranná služba Policie ČR.

Pravidla, kterými se řídí výkon služby v jednotlivých objektech chráněných ochrannou službou Policie ČR, vycházejí především z režimových požadavků vedoucích funkcionářů jednotlivých objektů. Návrh zpracovává Ochranná služba a předkládá jej ke stanovisku vedoucímu funkcionáři objektu.

V průběhu let způsob a rozsah zajišťování ochrany nejdříve České národní rady a posléze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR procházel vývojem tak, jak se rozrůstalo sídlo tohoto zákonodárného orgánu. V první fázi byla zajišťována ochrana pouze objektu ve Sněmovní č. 4, tj. Thunovského palác, v dalších etapách byl zpřístupněn palác Auersperský a v roce 1996 palác Smiřických a palác Šternberských.

Na základě jednání mezi vedením Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a zástupci Ochranné služby došlo v minulosti k dohodě na dočasných pravidlech pohybu hostů a novinářů v budově během schůze sněmovny a dále k dalším režimovým opatřením mimo tuto dobu.

Ochranná služba pak samozřejmě sama přijala celou řadu dílčích opatření směřujících ke zkvalitnění ochrany po stránce technické, organizační i nasazení sil.

Zásadní změna nastala v měsíci červnu v roce 1995, kdy byla pracovníky sdělovacích prostředků vnesena do chráněného prostoru střelná zbraň. Od této doby byla přijata vedením Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v součinnosti s ochrannou službou důslednější režimová opatření k pohybu zástupců sdělovacích prostředků v budově Parlamentu, k udělování akreditací a způsobu spolupráce s tiskovým odborem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Návrh definitivních pravidel pro ostrahu Poslanecké sněmovny byl předán vedoucímu Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR již v měsíci září roku 1995. Přes několikerou urgenci ze strany Ochranné služby odpovědní pracovníci Poslanecké sněmovny tyto materiály nepřipomínkovali a k projednání tohoto materiálu přistoupili až počátkem měsíce ledna 1997. Z tohoto důvodu také nebyla pravidla doposud publikována ve Věstníku ředitele ochranné služby a nestala se závaznými.

O vlastním způsobu ochrany sněmovny se zde nechci vyjadřovat, neboť se domnívám, že uvádění detailů o této činnosti zde na veřejně přístupném jednání sněmovny by bylo zcela proti smyslu této ochrany.

Tolik obecně k činnosti Policie ČR zde na půdě Poslanecké sněmovny.

Přednesení této zprávy však nebylo vyvoláno náhodně či na základě dlouhou dobu připravovaného plánu, ale - jak všichni víme - jedním konkrétním incidentem. Považuji proto za důležité se k této události alespoň stručně vyjádřit a sdělit vám svůj názor.

Samozřejmě mám na mysli případ pana Votavy, který se za pomoci svých kolegů z republikánské strany snažil učinit ze soudního zatykače cár papíru. Nebyla to totiž policie, ale Obvodní soud pro Prahu 1, kdo vydal 9. září minulého roku příkaz k jeho zatčení.

K celému případu proběhla obsáhlá diskuse na zasedání organizačního výboru sněmovny. Během této diskuse zazněla řada připomínek, otázek, z nichž ty podstatné bych zde rád zmínil.

V prvé řadě je bezpochyby na místě otázka, měla-li policie právo v prostorách Poslanecké sněmovny zasáhnout. Odpověď zní - ano, měla. Její zásah byl uskutečněn na základě § 83 odst. 2 písm. c) trestního řádu. O oprávněnosti tohoto zásahu z obecného hlediska jasně hovoří i vyjádření pražského městského státního zástupce, kterého jsem na podnět organizačního výboru požádal o stanovisko a který zákonnost postupu policie potvrdil. Dovolte mi citovat z jeho dopisu, který jsem 3. února obdržel.

"Ustanovení § 83c trestního řádu totiž poskytuje Policii ČR zcela samostatné oprávnění ve vztahu k výkonu rozhodnutí, předvedení či provedení příkazu zatčení. Trestní řád dále vybavuje policejní orgány pro zmíněné situace dalšími oprávněními dle § 85a trestního řádu a postup policie zde není vázán na žádné další skutečnosti, tedy např. na oznámení zásahu či dokonce na souhlas jiného subjektu. Postup Policie ČR ve shora uvedené věci samotným faktem zásahu na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nevzbuzuje podezření ze spáchání trestného činu či jiného porušení zákona."

Tolik citace vyjádření městského státního zástupce v Praze. Celé vyjádření jsem předal organizačnímu výboru, který ve svém usnesení č. 99 prošetření případu státním zástupcem požaduje, jakož jsem o ně doplnil také materiály zaslané výboru pro obranu a bezpečnost.

Samozřejmě je otázkou určitého citu a vkusu, zdali musel zásah nutně proběhnout na půdě sněmovny, ale policie se rozhodně ničeho protizákonného nedopustila. První zákrok policie byl neúspěšný především proto, že se pan Votava ukryl v prostorách určených pro předsedu - a místopředsedu poslaneckého klubu republikánské strany a byly zablokovány vstupy, které bez užití hrubého násilí a dalšího vyhrocování situace nebylo možno překonat. Z těchto důvodů bylo od dalšího postupu policistů upuštěno a rozhodnuto o střežení uvedených prostor tak, aby se zamezilo případnému útěku osoby, na níž byl vydán soudní zatykač. Je skutečností, že policie neinformovala o připravovaném zásahu vedení sněmovny. Musím konstatovat, že ač tato povinnost není uložena ze zákona, zde se policie určitého pochybení dopustila a výtka k takovému postupu je zcela na místě. I když byl informován vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny pan Kynštetr, o čemž svědčí magnetofonový záznam operačního střediska Policie České republiky, domnívám se, že zvolený postup nebyl šťastný. Mrzí mne, že jsem nebyl informován ani já jako ministr vnitra, abych event. mohl toto oznámení vedení sněmovny zprostředkovat. Panem policejním prezidentem Jsem byl ujištěn, že se podobný postup v případě, kdy bude nutné uskutečnit nějaký výraznější zásah policie v prostorách parlamentu, nebude opakovat. O tom, že si policie vzala z této chyby ponaučení, svědčí její postup při druhém pokusu o zatčení pana Votavy, kdy vedení sněmovny bylo s připravovaným zásahem obeznámeno. Zákroku byl přítomen jeden z místopředsedů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Necelých 10 minut dlouhého zásahu se zúčastnilo celkem 14 policistů z Pořádkové služby Správy hl. m. Prahy a z Ochranné služby. Policisté měli při vstupu do objektu neprůstřelné vesty a přilby, neboť v uplynulých dnech byli varováni poslancem za SPR-RSČ panem Loukotou, že v případě pokusu o zatčení pana Votavy proti nim budou použity střelné zbraně. V době zatčení se v prostorách kanceláře poslaneckého klubu SPR-RSČ zdržovali poslanci Oldřich Vrcha, Petr Vrzáň a osoba bez imunity Vojtěch Matoušek. Celostátně hledaný Lubomír Votava byl zajištěn v kanceláři předsedy SPR-RSČ Miroslava Sládka, do které se dostali zasahující policisté až poté, co povalili skříň umístěnou za dveřmi, která bránila vstupu do uvedené kanceláře. Zákrok byl proveden zcela v mezích zákona a i z tohoto zásahu byl pořízen videozáznam.

Během diskuse na organizačním výboru zazněly také námitky, proč nebyl pan Votava zatčen již v době předcházející a zejména mimo sněmovnu. Policie se pana Votavu snažila zatknout již delší dobu. Skutečnost, že se opakovaně vyskytoval v prostorách Poslanecké sněmovny nesvědčí o zcela bezchybném postupu policie při snaze o jeho vypátrání a následné zatčení. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že Ochranná služba na rozdíl od např. místních oddělení policie nemá k dispozici seznamy hledaných osob. Do současné doby totiž nebylo zvykem, aby osoby, na které je vydán příkaz k zatčení, nacházely útočiště v místech, které jsou policií střeženy. Pro ilustraci. Na konci minulého týdne bylo 5 193 osob hledaných na základě příkazu k zadržení a dalších 4 393 osob hledala policie jako tzv. osoby zájmové.

O skutečnosti, že pan Votava, který používal vlastní platný průkaz ke vstupu do prostor Poslanecké sněmovny, je osoba celostátně hledaná a že existuje důvodné podezření, že se nachází na půdě parlamentu, se policisté z Ochranné služby dozvěděli až na základě upozornění Správy policie hl. m. Prahy.

Samotné zákroky za odporující zákonu nepovažuji a domnívám se, že pokud někdo - a v tomto případě někteří poslanci - brání policii v plnění zákonných povinností, musí počítat s důsledky svého jednání. Výjimečně souhlasím s panem poslancem Grulichem, když řekl, že poslanec není svatá kráva a jsem přesvědčen, že je-li nadán imunitou, je to proto, aby zákony za všech okolností hájil a ne hanil. Poslanec není víc než kterýkoliv jiný občan a zákony proto ctít a respektovat musí.

Veškeré materiály včetně videozáznamů z obou zákroků jsem postoupil výboru pro obranu a bezpečnost. Bude-li tento výbor požadovat doplňující informace či podklady, rád mu ve všem vyhovím. Jsem jednoznačně pro důkladné prošetření celého případu a pro jasné vymezení pravomocí ochránců pořádku na půdě Poslanecké sněmovny. Vzhledem k tomu, že pan poslanec Loukota z klubu SPR-RSČ vzkázal po prvním pokusu o zatčení pana Votavy policii, že je připraven při event. dalších pokusech použít zbraň, což je mimochodem na samé hranici trestného činu, i tato otázka zaslouží naši pozornost. Budu rád, když si vzájemně ujasníme mimo jiné také to, do jaké míry je žádoucí, aby jednotliví poslanci nosili v budově sněmovny zbraně. Velmi nerad bych se totiž dočkal toho, že některý z ozbrojených poslanců začne podporovat své argumenty silou ostře nabité pistole.

Jak se bude postupovat dál. Veškeré podněty, především pak trestní oznámení poslanců Pavla Maixnera a Jana Vika, byly dne 30. ledna 1997 věcně a místně příslušným obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 předány policejním orgánům, odboru kontroly a stížností Policejního prezídia Policie České republiky k prověření. Celým případem se dále bude - uzná-li to sněmovna za vhodné - zabývat i výbor pro obranu a bezpečnost. Jak jsem již uvedl, jsem pro důkladné prošetření celého případu a věřím, že podobných záležitostí bude sněmovna projednávat co nejméně. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministrovi Rumlovi. O slovo se přihlásil předseda Poslanecké sněmovny.

Předseda PSP Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, čeká nás možná vzrušená diskuse o tomto konkrétním případu. Dovolte mi, abych navázal tentokrát souhlasně na slova pana ministra Rumla a informoval vás o tom, že jsem před 4 měsíci požádal Kancelář Poslanecké sněmovny, aby připravila návrh zákona o parlamentní stráži. Protože právě toto je mezera v našem jednacím řádu, kterou musíme zaplnit a právě toto je systémové řešení.

Před několika týdny jsem byl informován o tom, že tento návrh zákona je připraven. Je to technický a politický zákon, který bude předán výboru pro obranu a bezpečnost. Pokládal bych za nešťastné, kdyby to byla vláda, která by nám předložila návrhy zákona o parlamentní stráži. Pokládám za žádoucí, aby tento zákon byl předložen formou poslanecké iniciativy všech parlamentních stran, tedy iniciativy členů výboru pro obranu a bezpečnost, který má k této tematice zřejmě nejblíže.

Dovoluji si tedy apelovat touto formou na všechny poslance ve výboru pro obranu a bezpečnost, aby si tento připravený návrh zákona o parlamentní stráži osvojili, urychleně ho projednali a tak dosáhli místo jednotlivých kazuistik skutečně systémového řešení této problematiky. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu předsedovi a otevírám rozpravu k tomuto bodu, do které se přihlásil jako první pan poslanec Rudolf Šmucr, připraví se pan poslanec Jičínský. Pan předseda Sládek žádá o slovo.

Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedo, dámy a pánové, nejprve bych rád upozornil na jednu skutečnost.

Vážený pane předsedající, já mohu počkat samozřejmě, než část poslanců odejde. Mám času dost.

Chtěl bych upozornit na jednu věc, že dnes předkládá poslanecký klub SPR-RSČ vlastní návrh zákona o parlamentní stráži.

Dámy a pánové, byla předložena zpráva, doložena navíc videokazetou a audiokazetou. Já jsem pozorně sledoval tu videokazetu a mohu říci, že obsah videokazety, která je ke zprávě přiložena, se se samotnou zprávou rozchází. Cituji tady z té zprávy: Při snaze o vstup do pracovny tajemníka klubu zablokoval poslanec atd. vstup svým tělem, uchopil jakéhosi policistu, odmrštil jej na zeď, zranil mu levou ruku, urážel ho slovy, že je svině apod. Přiložená videokazeta nic takového nedokládá.

K další části. V té době prý pan Lubomír Votava byl skryt v mé kanceláři. Policisté tam nebyli, takže to je pouze takové věštění, jakýsi odhad, že tam asi byl, ale nikdo ho tam v té době neviděl, takže já nechápu, jak ministr vnitra může tvrdit, že v té době byl v mé kanceláři, když policie v té kanceláři nebyla a nemůže prokázat, že tam pan Lubomír Votava byl. Tady si odporují i ty materiály, které předložil sám ministr vnitra.

Dámy a pánové, situace je velmi vážná. Ministr vnitra dopisem požádal vedení sněmovny o zadržení, pokud se jako laik mýlím, nebo otevření listovní zásilky. Je možné, aby ministr vnitra ve své žádosti použil jiný paragraf než měl a je možné nad tím mávnout rukou? No tak ono se nic neděje, 86 nebo 83, to celkem je jedno, vždyť mezi tím není nějaký velký rozdíl. Pokud by se tady to stalo v normální demokratické zemi, tak veškeré důkazy získané na základě takovéto falešné žádosti by byly u soudu nepoužitelné. V normální zemi by takovýto postup byl smeten. Jak se může ministr vnitra ve svém dopise takovým způsobem zmýlit v paragrafech? Samozřejmě v naší zemi je to jedno. Tady se to odkývá, ono to tak nevadí, on chtěl zadržet listovní zásilku, nebo Lubomíra Votavu, ono je to jedno. Votava je listovní zásilka, může se otevřít kapesním nožíkem apod. Vždyť to nejde. Nehovořím o tom kvůli mnohým poslancům zde přítomným v sále, protože těm to nedojde, stejně jako moje reminiscence ke staré Číně včera, ale hovořím o tom kvůli zápisu, aby to bylo do budoucna jednou jasné, že tady se hrubě porušují zákony, ministr vnitra nezná zákony nebo podepisuje dopisy, o kterých ani neví, co v nich pořádně je, a přitom mu to v pohodě projde. Neděje se vůbec nic. On se jenom trochu zmýlil. Takže ministr vnitra požádal o zadržení nebo otevření listovní zásilky. Je to trochu objemná listovní zásilka, kdo zná pana Lubomíra Votavu, byl by s tím otevíráním asi trochu problém. Jde o princip. A bohužel princip je opět ohrožen.

Dámy a pánové, jednotliví občané porušovali zákony, porušují zákony, nejspíše je budou porušovat ať už v míře větší nebo menší. To asi trochu patří i k lidské přirozenosti. Ovšem problém je v tom, že občan se může zmýlit, koneckonců je tady rozsáhlý represivní aparát, který ho za to trestá. Ale státní moc, která tím represivním aparátem disponuje, by se mýlit neměla. Když jí totiž projde jedna mýlka, bude to zkoušet znovu. Jestliže státní moc je v pokušení používat represivní aparát k tomu, aby potlačila opozici a jestliže jí to projde, tak příště bude v pokušení to dělat v míře daleko větší. Jestliže projde byť drobná mýlka ministrovi jednou, příště už si s tím už vůbec nebude dělat hlavu a klidně nechá ten dopis podepsat svému náměstkovi, protože ví, že je to úplné jedno. Jestliže jednou jedinkrát projde státní moci a její represivní složce to, že potlačuje, zastrašuje opozici, tak to už bude dělat soustavně a to zastrašování bude stoupat. Mně jde o princip. Mně nejde v tomto momentu o pana Lubomíra Votavu, jde mi o princip. Ať už pan Votava udělal cokoli, měl by trest být odpovídající spáchanému skutku. Není přece možné, aby za tutéž věc normální občan byl třeba trestán peněžitou pokutou, případně nějakou mírnou podmínkou, a když se jedná o člověka politicky angažovaného, tak preventivně se nechá půl roku ve vězení, i kdyby nakrásně poté dostal podmínku nebo peněžitý trest, tak aby věděl, zač je toho loket a že se nevyplácí mít jiné názory než oficiální. Měla by být přece rovnost před zákonem. Proto je ta spravedlnost zobrazována jako slepá, protože by si všichni měli být rovni. Jak je možné, že když se jedná o politicky angažovaného člověka, takže ta spravedlnost je najednou podstatně přísnější než v případě jakéhokoli jiného člověka. (místopředseda Vlach: Promiňte pane kolego, že vám skáči do řeči. Chtěl jsem upozornit, že hosté nemají přístup do sněmovny, natož v průběhu jednání. Promiňte, můžete pokračovat.)

To víte, bývalému nositeli lustračního osvědčení kategorie A je to celkem jedno.

Dámy a pánové, vládní moc disponující policejním aparátem zastrašuje opozici. Už třeba to označování jednotlivých tzv. trestných činů. Vzpomeňme si jen na ten osudný říjen 1994. Upozorňuji třeba na to, že v normální demokratické společnosti by se takový člověk do problémů vůbec nemohl dostat. Já to mohu stáhnout třeba na svůj případ. Do 28. října 1994 ani po něm nikdo nehlídal sochu sv. Václava, její majitel - Národní galerie - nepožadovala ochranu, zásadně nikoho nepouštět ani na podstavec do té doby a od té doby už to také nikdo nepožadoval. To vyžadovali speciálně na ten den 28. října 1994, speciálně proto, že jsem prohlásil, že tam položím kytici.

Tak jsme v demokratickém státu, anebo zde je vládní moc v pokušení zneužívat represivně aparát k potlačování opozice a ke kriminalizaci opozice?

Dámy a pánové, samotný případ pana Lubomíra Votavy slouží skutečně k zastrašování. Soudní moc je přece tak rozsáhlá a tak nezávislá - bohužel - že může zneužívat i ten prostor, který má k dispozici v rámci zákona. Je to zneužití toho zákona. Jakým způsobem třeba pan Votava speciálně byl vystaven do pozice člověka, který se údajně vyhýbá trestnímu stíhání! My jsme nabídli soudci, aby doručoval veškerou korespondenci prostřednictvím obhájce s ohledem na to, že já i pan Votava, který mě doprovázel, jsme prakticky v rámci volební senátorské kampaně byli nepřetržitě na cestách. Ono Se to ani jinak nedá stihnout, když chce člověk denně absolvovat 7-10 mítinků, musí být stále na cestě a nemůže sedět doma a čekat, zda náhodou v 10 hodin nezazvoní poštovní doručovatel s obsílkou od soudu. My jsme tady toto přece nabídli a soudce to dostal písemně. Soudce trval na tom, že si pan Lubomír Votava musí přebírat poštovní zásilky ve svém trvalém bydlišti, kam se za normální volební kampaně dostane tak jednou za měsíc, za dva měsíce. Jakmile si nepřebral zásilku v trvalém bydlišti, tak se konstatovalo, že se tomu vyhýbá. Takovýmto způsobem by bylo možno zkriminalizovat skoro každého občana v naší zemi. Je to velmi jednoduchý způsob a soudce nakonec může prohlásit: Já nic, já za nic nemohu, já jsem postupoval jenom v rámci zákona.

Mrzí mě jedna věc, že nebylo uposlechnuto několikerých výzev opozice, aby soudci, než budou jmenováni na doživotí, na věčné časy, dostali nějakou zkušební lhůtu. Pět let, deset let, a teprve poté, až se osvědčí ve své funkci, aby byli jmenováni na doživotí. Unáhlená kopie postupu z demokratických zemí znamená, že lidé nekvalifikovaní, s neprověřenou minulostí byli jmenováni soudci na věčné časy, mnohdy v době, kdy ještě neměli ani pořádnou soudcovskou praxi. Vždyť soudce - to je velmi významná funkce. Soudce přece rozhoduje o osudech lidí. Tam by měla být nějaká zkušenost. Měl by tam být nějaký lidský přístup k problémům. A ne aby se jako na běžícím pásu vzali lidé - jak jsem řekl - bez prověřené minulosti, bez praxe, bez zkušeností, a byli najmenováni soudci na doživotí. Takový člověk, který se potom ve 30 - 35 letech stane na věčné časy soudcem, je v pokušení tu svoji funkci zneužít. Samozřejmě. Je to Pán Bůh, cítí se nad všemi povznesený a podle toho se také chová. Velmi mne mrzí, že všichni soudci v České republice nebyli podrobeni nějaké pěti - desetileté zkušební lhůtě a teprve poté mohli být jmenováni na doživotí. To, co bylo provedeno prezidentem republiky na návrh vlády je naprostá katastrofa.

V tomto případě pana Lubomíra Votavy jsem já osobně hluboce přesvědčen o tom, že se děje křivda. Jestliže něco spáchal, měl být uměřeně potrestán, a ne aby byl takovýmto způsobem pronásledován, lámán. Jestliže já jsem hluboce přesvědčen o tom, že se děje křivda, i kdybych byl jediný člověk v této zemi, který je o tom přesvědčen, je mojí povinností promluvit a je mojí povinností se chovat tak, Jak se chovám. I kdyby byl jediný člověk, a jestliže jediný člověk to může udělat, tak v tom případě to musí udělat.

Dámy a pánové, ve sdělovacích prostředcích se objevilo, že prý jsem věděl o pobytu pana Lubomíra Votavy. Bylo mi vytýkáno, že - pokud jsem to věděl - jsem ho neudal. Dámy a pánové, i kdybych to věděl, nikdy v životě jsem nikoho neudal a neudělám to ani do budoucna, ani za cenu toho, kdybych měl ty dva nebo tři avizované roky strávit na Pankráci. Je to totiž otázka principu. Je to otázka svědomí. Vím, že mnozí třeba žádné svědomí nemají. Nemusí se tedy ničím zatěžovat. Ale mně osobně by taková věc tížila po zbytek života. Takovou věc já riskovat nemohu. Jestliže jsem přesvědčen o tom, že se děje křivda a mám to mnohými doloženo, tak já nemohu konat jinak, než konám, s vědomím vší odpovědnosti. (Potlesk republikánů.)

Dámy a pánové, proběhl tady jakýsi zásah nadvakrát, Já jsem konstatoval už ve sdělovacích prostředcích, že poslanci a celý Parlament jsou rukojmím vlády. Vláda má obsazen Parlament 24 hodiny denně. Policisté zde přítomní podléhají pouze ministrovi vnitra. Vláda je ve stejné situaci jako Boris Jelcin, který mohl během pár minut nebo pár hodin parlament zlikvidovat. Může to dneska třeba vyvolat úsměv, že něco takového přece není možné v naší zemi, něco takového se nemůže stát. Ale kdo to zaručí, když Parlament je 24 hodin denně obsazen policií! Policie podléhající členu vlády nemá v budově Parlamentu co pohledávat. To je právě tak otázka principu a ne třeba toho, kdo byl v prostorách republikánského klubu a podobně. Jde tady o princip. Je to alarmující, je to varující. Vláda může kdykoliv během pár minut zlikvidovat Parlament. A pokud - byť teoreticky - tady ta možnost existuje, tak je to důvod ke znepokojení a důvod k tomu, aby bylo požadováno odstoupení vlády, minimálně demise ministra vnitra.

Dámy a pánové, nebudu v této chvíli dlouze rozebírat to, co ministr vnitra pravděpodobně neví. Že to není tak jednoduché, aby policisté vstoupili do nějakého objektu, na nějaký pozemek. Že to není prostě to, že si půjčí někde univerzální magnetickou kartu, otevřou si dveře a vtrhnou tam. Minimálně ze sledování videa by ministr vnitra měl vědět, že nejprve policie zazvoní, ohlásí se, že je policie apod. Můžeme vám předložit tu videokazetu, kterou předložil ministr vnitra, kde nic takového není.

Dámy a pánové, když tam policie vtrhla, zvláště starší občané hodnotí tento zásah jako horší než za gestapa. Konstatuji, že pamětníci dokládají, že gestapo alespoň nechalo člověka, aby se oblékl a vzal si s sebou holení. Je pravda, že to některým členům vlády moc neříká, protože oni si na ten zevnějšek moc nepotrpí. Ale alespoň takovýmto způsobem postupovalo gestapo, takže ta současná policie, vedená ministrem vnitra Janem Rumlem, postupuje hůř. Podle pamětníků.

Dámy a pánové, když někdo udával, nebo když gestapo a StB zatýkaly, koneckonců to bylo pravděpodobně podle tehdy platných zákonů. Jestliže někdo před tím varoval, jestliže to někdo kritizoval, jestliže se někdo ozval, byl třeba zavřen - také podle platných zákonů. Kde ale v naší historii víme, co je správné a co je špatné?

Kdo mohl třeba v březnu roku 1939 prohlásit: Hitler padne, tisíciletá říše bude poražena a jeho oběti budou odškodněny a rehabilitovány atd.? Tehdy se zdálo, že platné zákony jsou platné na 1000 let, Gestapo, když zatýká, tak je to naprosto v pořádku a ti, kdo se ozvali, jsou donquijoti, kteří jdou proti větrným mlýnům. Kdo mohl třeba vědět v roce 1980 atd., že bude jednou bývalý disident Václav Havel na Hradě apod.? Kdo může v naší zemi tvrdit, že to, co policie teď dělá, je v pořádku a to, že já to kritizuji, je porušováním zákona? Kdo to může v naší zemi, která se proslavila takovými kotrmelci každých pár let, vůbec prohlásit?

To, co se odehrálo v Poslanecké sněmovně, je hrubým porušením veškerých lidských norem, je to hrubým porušením i v současné době platných zákonů a bude to do budoucna předmětem policejního vyšetřování a do budoucna také budou voláni k zodpovědnosti ti, kteří se k takové akci odhodlali. To, co se tady stalo, totiž nemá obdoby.

Nebudu se vracet do středověku, kdy chrám byl azylem. Já se podívám jen pár týdnů zpátky, kdy v kostele ve Francii se ukrývali ilegální přistěhovalci a francouzská policie je nezmasakrovala tak, jako poslance suverénního zákonodárného sboru v údajně demokratické České republice. Děkuji. (Potlesk z republikánských lavic.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Jako první se do ní přihlásil pan Rudolf Šmucr, připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP