Úterý 11. února 1997

Místopředseda vlády ČR Josef Zieleniec: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, důležitost našeho dnešního jednání pro další rozvoj česko-německých vztahů netřeba zdůrazňovat. Vyplývá z významu dokumentu, který vám byl předložen k posouzení a jehož smyslem je oprostit česko-německé vztahy od zátěže minulosti a vytvořit příznivé předpoklady pro další postup na společné cestě vzájemného porozumění a přátelské spolupráce.

Česko-německé vztahy jsou v mnohých ohledech pro oba národy osudové. Platilo to v minulosti, platí to v současnosti a bude platit i v budoucnosti. Vztah velkého a malého národa, jak o něm uvažoval Tomáš Garrique Masaryk, v komplikované oblasti střední Evropy byl, je a bude vždy výzvou.

Je samozřejmě výzvou především pro nás doma, ale je také výzvou pro Německo, neboť to právě na svých vztazích k menším sousedům prokazuje schopnost dostát požadavkům dnešní i budoucí evropské politiky. V neposlední řadě je také výzvou pro oba národy společně, viděli svou společnou budoucnost v Evropské unii.

Zánik komunismu, zhroucení železné opony a sjednocení Německa byly zlomovým momentem i pro další rozvoj česko-německých vztahů. Vztahy mezi Československem a Spolkovou republikou Německo vstoupily po roce 1990 do nové fáze všestranného rozvoje. Tím, že se u nás prosadila demokracie, svoboda a otevřenost, prosadila se otevřenost, nové pohledy a přístupy i vůči našemu největšímu sousedovi. Na základě sblížení hodnot i zájmů se vzájemné vztahy začaly rozvíjet ve všech oblastech s nebývalou dynamikou.

Tato dynamika pokračovala i po vzniku samostatné České republiky. Spolková republika je jednoznačně našim prioritním ekonomickým partnerem, Jako člen Severoatlantické aliance a Evropské unie, do níž Česká republika směřuje, je pro nás jedním z nejvýznamnějších partnerů i z bezpečnostně politického hlediska a důležitým společníkem při budování mírové budoucnosti ve sjednocující se Evropě.

V bilaterálních vztazích existují široké kontakty v politické, ekonomické, kulturní i občanské oblasti. Svědčí o tom četná setkání prezidentů, členů parlamentů a vlád obou zemí, téměř třetinový podíl Spolkové republiky Německo na našem zahraničním obchodu i na přímých zahraničních investicích v České republice, rozsáhlá výměna ve sféře kulturní a umělecké tvorby, stovky partnerských dohod mezi středními a vysokými školami a institucemi, desítky partnerství mezi městy a obcemi, činnost řady spolků a organizací na podporu přátelských vztahů, jakož i nebývalý rozmach vzájemného cestovního ruchu.

Česko-německé vztahy spočívají na solidním smluvním základě, tvoří jej více než 90 smluvních dokumentů, z nichž k nejdůležitějším patří smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992, do níž Česká republika sukcedovala. Formou realizace konkrétních projektů se úspěšně rozvijí přeshraniční spolupráce včetně spolupráce v rámci euroregionů.

Tyto pozitivní trendy ve vzájemných vztazích však narušovaly některé otázky, spojené s tragickou minulostí, zejména s druhou světovou válkou a jejími následky. Druhá světová válka ovlivnila podstatným způsobem nejen běh světových dějin, ale zejména životní osudy lidí. Traumata, způsobená válečnými útrapami a poválečnými událostmi poznamenala vzájemné vztahy mezi Československem a Německem na dlouhá desetiletí.

K tomuto vývoji přispěla pochopitelně i celková politická situace v Evropě a skutečnost, že v Československu panoval po 40 let nedemokratický komunistický režim, který více či méně živil u svých občanů tradiční obraz nepřítele.

I za této komplikované situace, pramenící z rozpolcenosti Evropy, se vlády obou států snažily ve svých vztazích pojmenovat a překonat některé problémy a navazovat normální styky. Dosavadní pokusy definovat obsah vzájemných československo-německých vztahů a dát jim nový impuls měly vždy smluvní charakter. Mám zde na mysli Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo z r. 1973, která umožnila navázání diplomatických styků mezi oběma státy a řešila otázku nulity mnichovské dohody a Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z r. 1992, která reflektovala nové podmínky vzájemných vztahů po pádu železné opony a komunismu.

Diskuse na téma minulosti však byla o to obtížnější, že za dlouhá léta konfrontace si obě strany vytvořily právní a politické doktríny k obhajobě svých pozic.

Disproporce mezi celkově pozitivně se rozvíjejícími vzájemnými vztahy a mezilidskými kontakty na jedné straně a problémy s minulostí, zatěžujícími naši komunikaci na straně druhé, byla čím dále tím zřetelnější. Nepotvrdil se předpoklad těch, kteří tvrdili, že jde o problémy marginální nebo že vše vyřeší čas. Naopak. Některé zájmové skupiny se snažily znovu oživovat různé spory a zatěžovaly tím vztahy mezi oběma státy nejen v médiích a v politické rovině, ale i v pocitech a postojích jednotlivých občanů.

Přes veškeré úsilí československé a poté české strany a přes příslib německého spolkového kancléře z roku 1993 učinit humanitární gesto, se nepodařilo dosáhnout odškodnění českých obětí nacismu. Tato situace postupně mobilizovala úsilí a politickou vůli v obou zemích pokusit se společně odstranit tuto zátěž z našich vzájemných vztahů. Po řadě sondážních jednání, vedených s německou stranou na vládní i parlamentní úrovni, vykrystalizovala myšlenka řešit otázky minulosti a budoucnosti komplexně, to je formou společné deklarace, jež by zřetelně oddělila ve vzájemných vztazích politické a právní aspekty od aspektů morálních a historických a potvrdila zájem obou stran orientovat svou spolupráci na přítomnost a do budoucnosti.

Po obtížných více než rok a půl trvajících jednáních bylo dosaženo oboustranně přijatelného výsledku v podobě vám předloženého textu česko-německé deklarace. Za klíčový bod deklarace považujeme jednoznačné prohlášení obou stran, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Obě strany shodně konstatují, že spáchané křivdy náležejí minulosti, že zaměří své vztahy do budoucnosti a při jejich utváření budu dávat přednost dorozumění a vzájemné shodě.

Vzájemné přitom uznávají závaznost svých právních řádů a respektují, že druhá strana má vlastní právní názor.

Význam a přínos deklarace spočívají především v dosažení shody o tom, že případné rozdílné pohledy patří minulosti a že již nebudou v budoucnosti zatěžovat vztah České republiky a Německa. To se vztahuje i na majetkoprávní otázky. Žádná strana se přitom nevzdává svého právního názoru a zůstává vázána svým právním řádem. Česká republika v souladu se svým právním řádem, jakož i v souladu s mnoha normami mezinárodního práva, považuje tyto majetkoprávní otázky za definitivně uzavřené.

Deklarace respektuje kontinuitu právního řádu České republiky, včetně dekretů prezidenta republiky a potvrzení jejich platnosti Ústavním soudem v r. 1995, a tím i elementární jistoty našich občanů v právní, majetkové a vlastnické oblasti.

Němečtí občané nemohou nadále očekávat, že by s pomocí německé vlády mohli svými majetkovými nároky zatěžovat naše vzájemné vztahy. Není tedy žádný důvod ke strachu a obavám. Ti, kdo je v naší veřejností šíří, to ostatně vědí a jejich motivace je často průhledná. Chtějí náš stát znovu dostat do situace, ve které se nalézal celá čtyři desetiletí po druhé světové válce.

Deklarujeme-li společnou vůli nezatěžovat právními a politickými otázkami z minulosti naši budoucnost, neznamená to, že můžeme a chceme na minulost zapomenout. Především s námi stále žijí ti, kteří nemohou zapomenout na všechny hrůzy a utrpení ani kdyby chtěli. Ale nejen to. Domnívám se, že na minulost zapomínat ani nesmíme, neboť právě její znalost a reflexe je tou nejlepší cestou , jak se z ní poučit a jak se v budoucnosti vyvarovat dalších tragédií a utrpení.

Mnichovská politika apeacementu a následná okupace a rozbití státu, válka, protektorát, nacistické zločiny a politika pronásledování a vyhlazování celých skupin obyvatelstva z rasových, náboženských a politických důvodů, přinesla českému lidu nezměrné a neodčinitelné utrpení. Německá strana v předkládaném dokumentu jasně uznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který tak těžce postihl český lid.

Německá strana současně vyjadřuje lítost nad nacistickými zločiny a vzdává čest obětem i odpůrcům nacionálně socialistické vlády násilí.

Velmi důležitým vyjádřením je jasné rozlišení příčin a následků v jejich historickém sledu. Chápu, že mnohým z těch, kteří poznali hrůzy nacismu na vlastní kůži, nestačí ani sebevětší vyjádření lítosti.

Přesto nebo právě proto bych jim z tohoto místa rád sdělil dvojí:

Za prvé jménem vlády vyjadřuji obdiv, úctu a vděk všem těm, kteří nacismu aktivně vzdorovali a postavili se mu na odpor, protože to byli právě oni, kteří spoluvytvořili cestu k naší dnešní demokracii a svobodě. Za druhé bych je rád poprosil, je-li to jen trochu možné, aby spolu s námi a s mladší generací hleděli rovněž kupředu a pomáhali vytvářet nové, ničím nezatížené sousedství s novým Německem v budoucí společné Evropě. Pomocí na této cestě by měl být i společný fond, Jehož zřízení jsme s německou stranou dohodli. Většina prostředků tohoto fondu bude podle dohody použita k financování projektů, z nichž budou mít prospěch právě oběti nacistického násilí a perzekuce.

Bylo by však chybou zavírat oči před mnohými událostmi, které následovaly bezprostředně po válce. Jistě, doba to byla zvláštní a je zřejmé, že bez války, okupace a násilí by nikdy nemohlo dojít k poválečnému vyhánění a nucenému vysídlení německého obyvatelstva, jakož i k excesům, které jeho první fáze provázely. Chci zde znovu zdůraznit, že deklarace v tomto smyslu jasně rozlišuje mezi příčinami a následky. Chci ale rovněž říci, že půl století poté bychom měli nalézt odvahu a přiznat si, že tyto události nepatří ke světlým místům v našich dějinách. Smyslem deklarace není hodnotit samotné akty transferu konfiskací či odnětí občanství ani právní normy nebo akty, na Jejichž základě se tak dělo, nýbrž vyjádřit lítost nad utrpením a křivdami, které se přitom staly mnoha nevinným lidem. Deklarace se zaměřuje na morální aspekt celé věci, na její lidský rozměr. Stejně tak dnes můžeme vyjádřit i lítost nad tím, že za zákon č. 115 z roku 1946 Sb. se mnohdy skrývaly i činy, které se spravedlivou odplatou neměly nic společného. Že formulace použité v tomto zákoně umožnily i jeho případné zneužití pro nepotrestání pachatelů některých excesů. Nic víc, ale také nic míň.

Náš právní řád tím v žádném případně není zpochybněn. V textu deklarace není vyjádřena lítost nad zákonem č. 115 jako takovým, ale lítost nad tím, že na jeho základě bylo umožněno nepohlížet na excesy, které se v té době udály, jako na bezprávné. Těm, kteří připomínají dohody mocností uzavřené na konci války, chci říci ještě jednou jasně. Základní rozhodnutí o poválečných opatřeních včetně platnosti závěrů postupimské dohody zůstávají nedotčeny.

Hlavním cílem deklarace je však nasměrování vztahů k budoucí spolupráci a partnerství mezi Českou republikou a Německem jako jednomu z předpokladů bezpečné a sjednocující se Evropy. Deklarace otevírá nový prostor pro činorodé kontakty na vládní, nevládní, společenské i občanské úrovni. Spolková republika vyjadřuje jako dosud nikdy předtím plnou podporu přijetí České republiky do Evropské unie a Severoatlantické aliance. I to je velmi důležitý rys tohoto dokumentu a nezapomínejme, prosím, na něj.

Vstup České republiky do Evropské unie a s ním související volný pohyb lidí, zboží, kapitálu i služeb nepochybně představuje pro Čechy i Němce další výzvu k usnadnění našeho vzájemného soužití. Velkým krokem vpřed je již naplňování Evropské dohody o přidružení, zejména pokud jde o podmínky k podnikání a hospodářské spolupráci. Deklarace vyjadřuje ochotu obou stran, a to na principu reciprocity brát v úvahu při posuzování žádosti občanů obou států o pobyt a přístup na pracovní trh v druhé zemi humanitární a jiné důvody, zejména příbuzenské vztahy a rodinné i jiné vazby, a to na základě platných vnitrostátních právních předpisů, jakož i závazků vyplývajících pro Českou republiku a SRN z Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy.

Tento příslib nejde nad rámec platných právních předpisů v České republice, zejména pokud jde o zákon č. 123 z roku 1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky. Deklarace nemění tento zákon ani dosavadní praxi. Chtěl bych zdůraznit, že v žádném případě se nejedná o zvýhodňování jedné skupiny cizích občanů před druhými.

Na tomto místě bych rád zdůraznil ještě jeden rys celého procesu vedoucího k textu, který vám byl předložen. Vzpomeňte, jak jsme diskutovali o česko-německých vztazích dříve, jak tato diskuse byla u nás zatížena, do jakých iracionálních rovin se často dostávala. To, že se nám povedlo neudělat z česko-německé otázky zásadní problém volebního střetu ve volbách červnových ani ve volbách do Senátu, je věc, ve kterou by asi nevěřil nikdo z vás, kdybychom o ní v tomto kontextu hovořili před dvěma roky. Tato skutečnost je z hlediska zahraničně politických zájmů nesmírným přínosem a je velmi významným základním kamenem pro budoucí tradici zacházení se zahraniční politikou do našich vnitropolitických diskusí. Text deklarace byl právě z těchto důvodů během vyjednávání konzultován nejen v rámci koalice, ale i s nejsilnější opoziční stranou. Završením tohoto procesu byla schůzka u prezidenta republiky, jíž se zúčastnili předsedové všech státotvorných politických stran. Doufám, že princip konsensuální zahraniční politiky, který je výsostně v našem národním zájmu, se prosadí i při hlasování o česko-německé deklaraci.

Dámy a pánové, projednáváním společné česko-německé deklarace v českém parlamentu končí jedna velmi významná kapitola v procesu obnovování a prohlubování česko-německého porozumění. Hlavním úkolem této kapitoly bylo dosáhnout pocitu jistoty v oblasti právní a politické a prohloubit pocit důvěry v oblasti mezilidské. Na konci této nikoliv jednoduché kapitoly vzájemných vztahů měla stát a také stojí česko-německá deklarace jako měřitelný výsledek vynaloženého úsilí dvou suverénních právních států.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, rád bych na tomto místě poukázal na to, že při hodnocení dosaženého výsledku jsou významná i stanoviska našich partnerů. Tato stanoviska oceňují deklaraci jako důležitý příspěvek k porozumění a vzájemné otevřenosti ve sjednocující se Evropě. Toto jasně zaznívá v oficiálním prohlášení předsednictví Evropské unie, v oficiálních stanoviscích Spojených států, Británie, Francie, Polska i Rakouska a v reakcích dalších zemí. Všem našim přátelům a partnerům bych chtěl z tohoto místa srdečně poděkovat za podporu, s níž jsme se setkávali v průběhu vyjednávání i za projevené uznání, jehož se nám dostalo po dokončení naší práce.

Dovolte, abych při této příležitosti jmenovitě poděkoval osobnostem, s nimiž jsou česko-německá jednání o deklaraci neoddělitelně spojena. Děkuji prezidentům Václavu Havlovi a Romanu Herzogovi za jejich inspirativní přínos po celou dobu složitých jednání, premiéru Václavu Klausovi a kancléři Helmutu Kohlovi za rozhodnost v důležitých okamžicích, mému kolegovi Klausu Kinkelovi za odhodlanost dospět k úspěšnému závěru a konečně oběma hlavním vyjednávačům, Alexandru Vondrovi a Petru Hartmanovi za projevenou schopnost a trpělivost nalézt pro obě strany akceptovatelné řešení.

Dík však patří mnohým z vás, poslancům, kteří jste při častých setkáních se svými německými kolegy hledali cestu k vyjasňování a sbližování pozic obou stran. Dík patří rovněž českým a německým historikům za jejich vytrvalou a mravenčí práci při odbourávání předsudků a objevování faktů. V neposlední řadě patří dík i mladé generaci v obou zemích, která jako vloni v Poličce jasné ukázala, že budoucnost česko-německých vztahů nespočívá v nikdy nekončící polemice nesmiřitelných, nýbrž v dialogu lidí dobré vůle vedeném bez zábran a bez předsudků.

Jak jsem již víckrát uvedl, tato deklarace není tečkou za dějinami, uzavírá pouze jednu kapitolu. Je zároveň dvojtečkou, která uvozuje přímou řeč a dialog na téma společných projektů zaměřených do budoucnosti. Nic nebrání tomu, aby se takového dialogu účastnili všichni ti, kteří mají zájem na dobrém česko-německém sousedství a partnerství. Jedním z prostorů pro tento dialog bude i česko-německé diskusní fórum, o kterém se zmiňuje deklarace.

Chtěl bych zde zdůraznit, že k tomuto fóru jsou pod záštitou vlád přizváni všichni, kdo se chtějí konstruktivně podílet na odstranění vzájemných předsudků a nedorozumění, a to jak na české, tak na německé straně.

Mám zde na mysli rozmanité české i německé organizace a sdružení. V této souvislosti bych však chtěl zopakovat, že pro českou vládu je partnerem vláda německá. Pro českou vládu nemohou být a nebudou partnerem k jednání organizace sudetských Němců.

Zahájení nové éry česko-německé transparence deklarované textem, na kterém jsme se shodli a předložili jej parlamentům, vyrůstá z poznání, že budoucnost nesmí zůstat uvězněna v minulosti. Chopme se této příležitosti. Německý spolkový sněm učinil v tomto smyslu při schvalování deklarace 30. ledna tohoto roku povzbudivý krok. Velká většina jeho členů se vyjádřila pro tuto novou česko-německou budoucnost. Věřím, že český parlament tento signál správně pochopí a dá této nové začínající kapitole česko-německých vztahů stejně velkorysou šanci. Budování mírové, pokojné, svobodné a sjednocené Evropy je pro obě strany velkou výzvou a nadějí.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, prosím vás o schválení česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, jakož i o vaše aktivní zapojení do naplňování jejího ducha i litery. Děkuji. (Potlesk)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu místopředsedovi vlády a ministru zahraničí. O slovo se dále přihlásil místopředseda vlády pan Josef Lux, kterého prosím, aby se ujal slova, připraví se pan ministr Pavel Bratinka.

Místopředseda vlády ČR Josef Lux: Vážený pane předsedo parlamentu, vážený pane premiére, vážený pane předsedající, dámy a pánové, jsme, dle mého názoru, v historickém okamžiku, kdy projednáváme česko-německou deklaraci. K samotnému obsahu bylo již řečeno mnohé.

Rád bych se zastavil u onoho slova deklarace. Toto slovo má několik synonym, několik významů: prohlášení, vyhlášení. Je to také určité zjevení určité vůle v onom německém překladu. A myslím, že je velmi důležité si uvědomit, že touto deklarací její předkladatel chce projevit určitou vůli. A je-li tato deklarace deklarací společnou, Je o to významnější, protože si klade za cíl svým obsahem nejenom prohlásit a vyhlásit, ale také projevit společnou vůli Čechů a Němců o uspořádání vzájemných vztahů. Myslím, že je to velmi důležité.

Dnes, v tuto chvíli a na tomto místě, je třeba také vzpomenout jinou deklaraci, a to deklaraci českou, kterou v srpnu roku 1868 vyhlásilo 80 poslanců sněmu království českého a sněmu markrabství moravského. Tato česká deklarace byla vyhlášením vzdoru vůči Němcům, byla projevem emancipace, byla snahou vztyčit českou korouhev v té době. Jakkoli byla tato česká deklarace tenkrát politicky pochybná, historicky problematická, je důležité to připomenout, protože dnes, jeden a čtvrt století od této doby, jsme před projednáváním deklarace jiné, deklarace česko-německé. Naše korouhev, naše vlajka je vztyčena. Jsme samostatný, suverénní stát. Nepotřebujeme vyjadřovat vzdor vůči Němcům, nepotřebujeme podtrhávat naše emancipační snahy, nepotřebujeme hledat naši vlajku, ale jsem přesvědčen, že právě dnes máme obrovskou šanci, abychom jako suverénní, samostatný, svobodný stát podali ruku svému sousedovi. Máme obrovskou šanci, abychom jako rovnocenný partner podali ruku Němcům.

Řekl-li jsem toto slovo, je to velmi důležité a je důležité si uvědomit, že není na světě země, která by s takovou důsledností usilovala o odčinění své viny, jako je Německo. Otázka viny je v dnešním Německu po celých 50 let od druhé světové války přítomna. Tento fenomén, tato věc je přítomna v německé kultuře, v německém umění, troufám si říci, že i v německé demokracii. A tento fenomén je daleko silnější, než občasné výkřiky ze Sudet. Je důležité, abychom si tuto asymetrii velmi důležitě uvědomili. Tato deklarace nemá jenom význam pro česko-německé vztahy. V této deklaraci, dle mého názoru, jde daleko o víc. Jde o budoucnost Evropy. Otázka Evropy není jenom otázkou ekonomickou, je také otázkou války a míru a budoucnosti Evropy, je založena na spolupráci. Jakákoli cesta nenávisti je slepou cestou. Cesta méněcennosti, podezřívavosti je slepou cestou, která by vedla pouze k bloudění naší země, našeho národa v příštím století. A myslím, že je důležité si toto uvědomit. Budoucnost Evropy je ve spolupráci a je velmi důležité, aby budoucí Evropa nebyla bez nás.

Význam této deklarace, dle mého názoru, není jenom zahraničně politický. Ale já vidím tuto deklaraci jako velmi významnou i pro nás samotné. Budeme-li schopni tuto deklaraci podpořit, je to pro nás obrovská naděje, abychom se sami zbavili jitření starých ran, abychom se sami zbavili iracionálních vášní, abychom se zbavili svého vlastního strachu. A myslím, že je velmi důležité, jestliže to zvládneme a dokážeme, jestliže budeme umět být sami sebou, je to velmi důležité pro to, abychom byli silnější, abychom byli méně zranitelnější a abychom uměli zahájit skutečně důstojný evropský dialog.

Ano, dámy a pánové, nepodpoření této deklarace znamená zůstat v historické slepé uličce. Nepodpoření této deklarace znamená bloudit v příštím století Evropou. Nepodpoření této deklarace znamená zůstat v zajetí vlastního strachu. Naopak podpoření této deklarace je naděje pro Evropu, pro česko-německé vztahy, ale také pro nás samotné. Prosím, abychom společně tuto deklaraci podpořili. Děkuji. (Potlesk)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu místopředsedovi vlády. Slovo má pan ministr Pavel Bratinka, připraví se předseda klubu pan Milan Uhde.

Ministr Pavel Bratinka: Pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, při posuzování návrhu česko-německé deklarace bychom si měli ujasnit, jaký posun v česko-německých vztazích bude tato deklarace představovat.

Abychom si na tuto otázku mohli odpovědět, musíme si připomenout naopak principy a motivy toho, co se v minulosti odehrálo. Nemůže být žádných pochyb o tom, že minulost, ke které se deklarace vztahuje, má svůj začátek 30. ledna 1933, kdy se nacionální socialismus ujal v Německu moci. Onen den byl totiž počátkem konce vlády zákona postaveného na principu rovnosti lidí a jejich důstojnosti. Vlády, která byla již roky před tímto fatálním datem podkopávána totalitní propagandou násilí a obstrukcemi nacistů a komunistů. Základní a vlastně jediný princip nacistické moci snad nejlépe pak vyjevil Adolf Hitler v červenci 1934 ve své řeči v Reichstagu, kde před celým světem veřejně obhajoval hromadné vraždy spáchané na jeho rozkaz v tzv. noci dlouhých nožů. Každý se tehdy mohl dozvědět, že nacistická moc si vyhrazuje právo provést cokoli, co tato moc prostřednictvím svého vůdce uzná za prospěšné pro německý národ.

Nikdo tehdy samozřejmě neměl ještě tušení, že v několika letech začnou fungovat plynové komory. Avšak přijetí základního nacistického principu odstranilo všechna morální tabu, která by mohla bránit nacistickému vůdci a jeho stoupencům prohlásit příslušníky nějakého národa vinnými ohrožením německého národa od samotného jejich narození. Cesta k plynovým komorám byla volná. A byla-li volná cesta k plynovým komorám, pak cesta k agresi vůči ostatním zemím a jejich okupaci byla z hlediska nacistické Ideologie přímo povinná. Útok na integritu Československa v září 1938 byl proto neodvratný. Nicméně právě díky povaze nacistického režimu se tentokráte nejednalo opět jen o jeden ze sporů dvou států o nějaké území, jakých Evropa zažila ve svých dějinách bezpočet.

Byl to tehdy střet jiné podstaty, neboť na jedné straně stál stát, který byl nástrojem nacistické moci, tj. ozbrojené barbarství, na druhé straně stál stát, který sice nebyl dokonalý, ale rozhodně představoval tu lepší stránku evropské civilizace. A v tomto konfliktu dala tehdy velká část československých Němců mnohem větší váhu svojí národní spřízněnosti s totalitním Německem než svojí osobní důstojnosti a svobodě. Dala přednost ztrátě nejen politických a občanských práv, ale i ztrátě vlastních práv na morální svědomí. Svým postojem posílila ona většina moc barbarského státu a oslabila sílu státu civilizovaného a tak i sílu civilizace vůbec.

Tento zážitek a samozřejmě mnohem více pak následná okupace českých zemí nacistický teror a v posledku apokalyptické zjevení skutečnosti plynových komor ke konci války vedl většinu českého obyvatelstva a vítězné mocnosti k závěru, že soužití většiny německého obyvatelstva s jinými národy uvnitř Československa prostě není možné. Proto bylo přijato rozhodnutí o nuceném vysídlení Němců z Československa. Principem tehdejšího rozhodnutí nebylo tedy nic jiného než rezignace na možnost soužití většiny Němců s jinými národy uvnitř jednoho státu bez hrozby nových konfliktů.

Vůči tomuto chmurnému panoramatu událostí, naplněných nesčetným utrpením, dostojíme své odpovědnosti pouze tehdy, když si jasně uvědomíme, co dnes udělat nemůžeme, co udělat nesmíme a co naopak můžeme a musíme.

Nemůžeme samozřejmě vystoupit proti valu času a zabránit hrůzám minulosti. Nesmíme však ani zapomenout, nesmíme najít osvobození od onoho panoramatu plného zločinů tím, že jej hodíme do jakési orwellovské díry zapomnění, že je prohlásíme prostě za nic. Tím bychom podkopali hodnoty, na nichž je postavena naše vlastní důstojnost.

Když však nemůžeme minulost ani změnit, ani na ni zapomenout, tak co vlastně můžeme? Můžeme ještě něco jiného než udržovat minulost v naší paměti? Ano. Nejenže můžeme, ale přímo musíme. Musíme udělat vše pro to, aby minulé zlo neovlivňovalo lidskou vůli a lidské vztahy ještě dnes a v budoucnu. Musíme přerušit onu pekelnou silokřivku, pomocí níž pradávné zločiny jsou sto zapříčiňovat další a další zločiny v daleké budoucnosti. Toto by měl být náš dnešní princip jednání, naše dnešní motivace. Toho však dosáhneme jen tehdy, pokud uznáme i právo druhé strany nezapomínat a pokud projevíme ochotu zaujmout společná stanoviska všude tam, kde východiska druhé strany i naše východiska jsou založena bezezbytku na stejných univerzálních principech.

Nemůžeme učinit tedy nic ve věci uskutečnění samotného nuceného vysídlení většiny Němců, neboť toto vysídlení je tak kauzálně spjato s předchozími zločiny nacistického státu, tak těsně spjato, že jsme i dnes vůči nucenému vysídlení v roli stejně bezmocných svědků jako jsme v roli bezmocných svědků předchozích nacistických zločinů.

Co však naopak můžeme a musíme udělat, je nezavírat již oči před zřejmou pravdou, a sice, že mnoho z těch, které vysídlení postihlo, neměli a často ani nemohli mít žádný podíl na nacistickém nástupu vůči Československu a nacistických zločinech. Nesmíme zavírat oči před mnoha zvěrstvy, která byla spáchána občany Československa na Němcích. Zvěrstvy, která nelze ospravedlnit bez toho, že by člověk sám přijal nacistickou ideologii. A tyto zločiny zůstaly bohužel téměř všechny nepotrestány.

Ve svých částech, týkajících se minulosti, navrhovaná deklarace se vším tím, co jsem řekl, je v souladu. To, že nezní podle našich představ úplně stoprocentně, je zcela přirozené, neboť deklarace je výrazem rozsahu shody dvou stran, které v tom, vůči čemu se vztahují, hrály rozdílné role a měly podstatně jiný osud po dlouhá desetiletí poté, co dotyčné období skončilo. Neobsahuje však žádná tvrzení, která by pro nás měla být nepřijatelná.

Z tohoto důvodu musí být pro nás dominantní její poselství do budoucnosti a to je jednoznačné. Závazek respektování našeho právního systému, našeho občanského principu, na němž Je založený tento stát. Závazek nezatěžování česko-německých vztahů zbývajícími odlišnými pohledy na minulost.

Dámy a pánové, poválečná desetiletí byla charakterizována postupným usmiřováním těch evropských národů, které neupadly pod komunistickou tyranií. Nezůstalo však jen u usmiřování. Svobodné národy se začaly sdružovat v integrační seskupení a obranná spojenectví. Více než dvě generace jejich občanů prožily zkušenost spojenectví bývalých nepřátel v zájmu udržení hodnot, které kdysi nacismus tak ohrozil. Tato zkušenost je odvedla mnohem dál od hrůz minulosti, než se zdálo kdy možné. Evropská integrace je totiž tím nejpevnějším příklopem na hrobě nacistické ideologie, pevnější než všechna morální odsuzování nacismu. Náš národ byl z tohoto procesu integrace na dlouhá desetiletí vyloučen. Teprve v posledních letech máme možnost na tomto procesu spolupracovat. Jedním z velkých plodů tohoto našeho nedávného úsilí je i předložená deklarace. Jejím schválením přispějeme k tomu, aby dílo integrace se šířilo a postupovalo dál. Dáme tím najevo, že oběti nenávisti a zrůdné ideologie netrpěly mamě, neboť my živí jsme si vzali z jejich osudu poučení.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP