Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Michalu Lobkowiczovi, prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jiří Payne. O slovo se přihlásil s faktickou poznámkou pan poslanec Sládek.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, skutečně projev hodný vlastence. V projevu bylo zmíněno to, že jsme dostali záruky. Nedostali jsme žádné záruky a i to málo, co je v deklaraci obsaženo, okamžitě devalvoval svým vystoupením Helmut Kohl hned v Praze a následně ministr zahraničních věcí pan Kinkel. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl pan poslanec Miroslav Sládek. Nyní bude hovořit poslanec Jiří Payne. Připraví se poslanec Petr Šulák.
Poslanec Jiří Payne: Pane místopředsedo, dámy a pánové, myslím, že v dosavadní diskusi se objevily poněkud schematické postoje. Česká politika někdy má sklon ke kampaňovitosti a je to nebezpečný politický styl. Projevoval se v našich dějinách v nejrůznějších situacích od sporů o rukopisy přes aféry s předsudky proti Židům, disidentům, ideologickým revizionistům, odpůrcům normalizace apod. Je to součást naší politické kultury a já bych řekl, že to je součást nešťastná. Brání nám totiž v tom, abychom se vážně, kriticky a objektivně zamýšleli nad tím, co děláme a abychom se dokázali také vyvarovat některých chyb, což by v případě, že bychom vedli normální politickou debatu, bylo možné a nebezpečná kampaňovitá polarizace je nám ke škodě.
Říkám otevřeně, že nejsem spokojen s takovým černobílým kampaňovitým viděním věcí. Realita nebývá tak černobílá, že jsou jenom dobří a zlí. Proto bych byl také rád, kdybych nebyl také zařazován do těchto kategorií a berme tuto skutečnost jako výzvu k tomu, abychom se pokoušeli hovořit věcně, plasticky, abychom vnímali jednotlivé odstíny, abychom se zbytečně nedostávali do konfliktních situací, které jsou jenom projevem této naší politické tradice a jsou zbytečné.
Myslím si, že je potřebné, abychom vedli debatu o zahraniční politice, o prioritách zahraniční politiky, abychom hodnotili jednotlivé etapy, abychom dokázali říci, co se povedlo, co se nepovedlo. Myslím, že tady neplatí přesvědčivost argumentů, které jsou vyjádřeny kampaňovitou silou, ale spíš jde o kvalitu názorů, o sílu argumentů.
Dosavadní debata ukazuje zvláštní skutečnost. Mezi kampaňovitými projevy, které jsou buď černé nebo bílé, probleskuje jakási pochybnost, která se nese celým projednáváním. Smyslem naší debaty by mělo být, abychom tyto věci vyjasnili, odstranili, abychom je neodkázali příštím generacím. Takovéto stíny by právě měly být uchopeny, měly by být reflektovány, měly by být vyjádřeny a měli bychom k nim formulovat argumenty pro a proti, protože tyto argumenty budeme potřebovat. Budeme je potřebovat při debatách na jiných fórech, protože doufám, že směřujeme k otevřené Evropě a své názory budeme muset obhajovat nejen mezi sebou, nejen mezi politickými stranami zde uvnitř ve sněmovně, ale každý z nás, kdo zvedne ruku pro deklaraci nebo nezvedne, bude vystaven tomu, že bude muset své názory obhajovat dříve či později na mezinárodní scéně. Proto se bojím kampaňovitosti, proto tvrdím, že je pro nás škodlivá.
Nekritický souhlas je stejně nebezpečný jako stranický privitimismus a schematické odmítnutí. Obojí se nám totiž v budoucnu vymstí. Zároveň by to byla neupřímnost k nám samým, kdybychom takto postupovali zde ve sněmovně.
Dovolte, abych se přihlásil k jedné prioritě, kterou považuji za dokonce hlavní a o ni opírám své vystoupení. Je to priorita ve vztazích mezi Čechy a Němci, kterou bychom měli sledovat. Naším cílem musí být otevřený dialog s Němci. Pojďme zkusit rozlišit rovinu, kdy vedeme česko-českou debatu. Bohužel dosavadní průběh, až na několik málo výjimek, směřoval k tomu, že vedeme pouze česko-český spor. Ještě k tomu prostředky, jsou nekorektní a někdy možná i neobjektivní. Ve skutečnosti tato debata je poslední příležitostí, kdy vedeme debatu o těchto věcech politickými a právními prostředky. Chceme se zavázat, a tak je to také v deklaraci navrženo, že už nikdy nebude tato debata pokračovat, tak si ji nekažme tím, že tuto poslední příležitost říci něco ve vztazích mezi Čechy a Němci, promarníme tím, že se dostaneme do ideologických klišé.
Debata je pro nás významná u jedné věci, protože my sami máme jakýsi komplex ve vztahu k Německu, máme komplex malého národa sousedícího se silným sousedem. Máme komplex, který pochází z řady historických traumat počínajíce sporem o českost či německost univerzity přes spory o to, zda má být univerzita ve 20. století považována za českou či německou přes spory o zřizování německé univerzity apod. až ke sporům, které právě souvisí s druhou světovou válkou. My máme problém s naším českým sebevědomím. Jak budeme vystupovat na evropské scéně? V tom je náš problém.
A proto si myslím, že potřebujeme pravdivou, upřímnou a otevřenou debatu, ve které nezůstanou utajené skutečnosti, ve které nezůstanou nevyřčené argumenty, debatu, která skutečně skončí tím, že bylo řečeno vše, co mělo být řečeno, a ne tím, že byla uměle nějakými překážkami ukončena. Debata totiž nebude končit, my, chceme-li patřit k rodině evropských národů, budeme muset s Němci vést dialog a budeme ho muset vést dost pravděpodobně německy nebo v jiných jazycích a my se prostě na tento dialog musíme připravit. Každá debata zde, a já věřím, že tato naše diskuse není tou poslední, musí směřovat k tomu, abychom my byli připraveni obhájit naše stanoviska také mezinárodně.
Znalosti minulosti a skutečné porozumění zahraničním vztahům, schopnost obhájit naši zahraniční politiku argumenty, to by měl být základ pro naši zahraniční politiku, to by byla nejlepší záruka, že se nám nebude opakovat zkušenost z Mnichova 38, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, protože tehdy jsme vedli kabinetní politiku, tehdy se vedla jednání, která byla skryta veřejnosti, a pak veřejnosti z čistého nebe spadla informace, že jsme nuceni odstoupit část území. Ani se o tom nevedla seriózní parlamentní debata. To je právě to, čemu bychom měli zabránit a to je, po mém soudu, úkol Poslanecké sněmovny. Je to naše povinnost, abychom zabránili tomu, že se bude opakovat zkušenost toho, že vláda sjednala nějaké zahraniční podmínky, nějakou dohodu a my jsme postaveni do situace, že už vlastně nemá smysl vést o tom debatu.
Já bych se tady možná odvolal na jednoho českého klasika. "Kdykoli jsme v dějinách zvítězili, bylo to silou ducha." Pojďme tedy být věrni tomuto českému odkazu a pokusme se vítězit silou ducha, nikoli silou intrik. Nevěřím tomu, že existují nějaké finty a intriky, které nám mohou dnes v Evropě zjednodušit postavení. Naopak, myslím si, že pravdivý, otevřený přístup podložený debatou je ta nejlepší záruka stability a je to i ta nejlepší záruka ve vztazích vůči Německu, abychom nebyli vystaveni nějakým překvapením. Mám dojem, že na německé straně je dostatek partnerů, demokratických partnerů, kteří jsou připraveni s námi takovou debatu vést.
Jestliže tedy máme přijmout dnes, nebo v těchto dnech, závazek k problematickým aspektům naší minulosti, máme přijmout závazek, že se k nim nebudeme vracet, měli bychom si uvědomit dvě roviny toho, o čem hovoříme, vztahy česko-německé, vztahy česko-české a měli bychom si uvědomit, že ta část, o které se rozhodneme, že bude nadále považována za tabu, že o ní nebudeme hovořit, že by měla být uzavřena na takové úrovni, aby nezatížila naše děti.
Problém je v tom, že Němci se stali v Jisté etapě naší historie příčinou traumatické zkušenosti a tento "komplex" my musíme pravdivě analyzovat a rozebrat. Zkušenost z Mnichova byla možná ještě prohloubena zkušeností z roku 1968, kdy vlastně také světové události rozhodly o našich osudech a my jsme byli vojenskou silou přesvědčeni o tom, že se nemůžeme bránit. Mám obavu, že pokud nebudeme naši politiku zakládat na principech skutečné analýzy a otevřené debaty, pak bude naše politika labilní a bude se nám kinklat. Proto před námi teď stojí úkol udělat jakousi bilanci, dílčí mezivýsledek, meziúčet, čeho jsme dosáhli, sečíst tento krok, který něco přináší a něco stojí, který přináší klady a zápory, má nějaké přínosy a ztráty, měli bychom zvážit cenu, kterou platíme a kterou získáme.
Pro správné posouzení je důležité si uvědomit vývoj česko-německých vztahů, které začínají některými poválečnými dokumenty, které řešily první krizovou situaci po válce a dnes jsme rozhodnuti o nich nediskutovat, nezpochybňovat tyto zásadní dokumenty. A myslím si, že je dobré a je potřeba to říci, že v této věci jsme, zdá se, zajedno.
Následuje další epizoda, a to je uzavírání smlouvy v 70. letech a průvodní dopisy k této smlouvě. Tehdy jsme se mj. zavázali zvláštním způsobem na vládní úrovni, že nebudeme řešit trestně právní důsledky druhé světové války. To byl krok, který zvláštním způsobem vedl k tomu, že jsme se rozhodli přistoupit na právní výklad, že každá země se dívá na minulost jinak, interpretuje mnichovskou dohodu jiným způsobem. Tehdy se přistoupilo na tento kompromis, který, řekl bych, nebyl příliš šťastný, ale od té doby už nebylo možné jej změnit. Deklarace, která je nám předložena, v podstatě tuto záležitost jen konstatuje. Myslím si, že asi zde jsme ničeho jiného dosáhnout nemohli, každopádně buďme si vědomi, že to nebylo ideální řešení a že toto řešení je řešením polovičním, že s sebou nese to, že otázky nevyřešené zůstanou otázkami nevyřešenými a přinesou jisté problémy budoucnosti. Je to ovšem realita, kterou, jsem o tom hluboce přesvědčen, nebylo možné a není možné dnes změnit. Hledejme spíše cesty k tomu, jak přemostit tento nedostatek v budoucnosti.
Ještě jednou bych chtěl připomenout, aby bylo jasné, že tato skutečnost je dědictvím komunistického režimu, komunistické zahraniční politiky, není součástí kroků, které se odehrály v posledních letech.
Jestliže chceme hodnotit deklaraci, zaznělo zde v jednom vystoupení porovnávání článku II a III deklarace. Porovnávalo se, které vyjádření je silnější či slabší. Myslím, že to není správný přístup, protože s lidským utrpením nelze kupčit. Lidské utrpení je a zůstává utrpením, ať bylo způsobeno z kterékoli strany, nelze si zřídit protiúčet a odečítat jedno utrpení od druhého. Každé utrpení, které Němci způsobili nám, je utrpením samo o sobě a je to zlo démonického charakteru, které plodí další zlo. Každé utrpení, které jsme my způsobili Němcům, a já věřím, že kolega ještě doplní v této kapitole některé informace, každé zabité dítě, které zabili Češi v domnění, že tím řeší důsledky druhé světové války, je zase zlem, které nemůže být vystaveno jako protiúčet.
(Kasal: Dámy a pánové, slovo uděluji já. Chcete-li se přihlásit o slovo, prosím. Pane předsedo Sládku, volám vás k pořádku)
Myslím si, že pokus vyúčtovávat utrpení je jenom pokračování té fašisticko-komunistické totalitní zkušenosti a v tom by se nemělo pokračovat.
Na druhé straně, oč usilujeme a co potřebujeme do budoucna, je nalézt cestu ke smíření a odpuštění. Je k tomu potřeba určitá velkorysost, je k tomu potřeba určité intelektuální úsilí a já bych na tomto místě chtěl zmínit přínos, který spatřují v prohlášení českobratrské církve evangelické, které je významným intelektuálním příspěvkem k této debatě. Já si jej nesmírně vážím a myslím si, že je namístě, aby zde zaznělo poděkování za tuto záležitost, protože to je rovina, na které si myslím, že bychom měli vést debatu napříště. Jestliže řekneme, že ji nepovedeme na rovině politické, veďme ji např. na rovině církevní.
Další aspekt, o kterém často bývá řeč v těchto souvislostech, je problematika kolektivní viny. V této věci mám pocit, že Evropa nemá dostatečně jasné. Samozřejmě, že odmítáme kolektivní vinu jako takovou. Je to špatný princip a nelze vyvozovat z nějakého jednání státu soukromě-právní, individuální důsledky pro konkrétní osoby a natožpak důsledky, které se rovnají vykonání trestu smrti. Na druhé straně, a teď buďme zase upřímní a kritičtí k evropské tradici.
Evropská tradice staví na principech křesťanství. Bible samotná v mnohých věcech pojednává o čemsi, co bych nazval ne kolektivní vinou, ale kolektivní odpovědností. Za jednání národa národ nese určitou odpovědnost. Nelze z toho vyvozovat nějaké důsledky v oblasti viny, ale odpovědnost za své dějiny, odpovědnost za jednání národa prosté neseme. Jsou lidé, kteří odpovědnost musí vzít na sebe. V biblické tradici to byli proroci, kteří na sebe brali odpovědnost za dějiny Izraele, byli to králové, kteří v Izraeli za to brali odpovědnost. A tato skutečnost se nám zvláštním způsobem projevuje v evropských dějinách. Mám pocit, že je někde blízko těm omylům, které se zde odehrávají, a těm nedopatřením, ke kterým v minulosti došlo. A mám pocit, že i o této věci by měla být vedena debata a opět říkám, asi na jiném fóru než v parlamentu.
Když si zrekapitulujeme další události, byla o nich teď před chvílí řeč - průvodní dopis ministra Dienstbiera k česko-německé smlouvě počátkem 90. let, říká se tam, že majetkové záležitosti nejsou řešeny touto smlouvou. V této věci jsme se nikam neposunuli, prostě zůstala tak, jak byla. Získali jsme do ruky jakýsi nástroj, že se k otázkám nebudeme vracet právně, ni politicky a myslím, že je to posun, který je asi maximem možného v dané chvíli. Chceme-li tedy poctivě a kriticky zhodnotit výsledky česko-německých vztahů, myslím, že je potřeba toto tady říci..
Problém může být trochu s jakousi věrohodností fixace takového stavu, s tím, nakolik jsou zde nebo nejsou zde záruky. A tady říkám, že žádné další záruky obstarat nemůžeme a že je to proměnná, je to otazník, který zůstává odkázán do budoucnosti. My ho neumíme dnes předpovědět, a proto je tak obtížné podat celkové hodnocení deklarace, protože je tady několik prvků, které zůstávají otevřené. Prostě neumíme dnes předpovědět. A v tom je obtížnost naší situace. My nemůžeme pronést podtržení a vyúčtování se vším všudy, protože zůstává několik věcí, které jsou otevřené do budoucnosti.
Druhý bod Dienstbierova průvodního dopisu byla otázka usídlování, kde se říkalo, že postupující evropská integrace vlastně usnadní tuto záležitost. Podobná formulace se vyskytuje i v naší deklaraci, kde věříme, že prostor Evropské unie bude usnadňovat soužití mezi Čechy a Němci. A na druhé straně máme zde jakýsi náznak toho, že v rámci platných právních předpisů bude existovat možnost usídlování. Tady dochází k určité změně a Je potřeba říci, že to je posun v česko-německých vztazích. Zároveň chceme-li ten posun zhodnotit a podíváme-li se na rok 1992 a současnost, došlo k tomu, že se nevyřešily majetkové nároky, o kterých tam bylo řečeno, že jsou neřešeny. Myslím, že jsme se posunuli v tom, že naše vláda provedla určitý krok a my jsme k tomu vyjádřili svůj souhlas ve sněmovně formou zákona v minulém volebním období. V této věci deklarace posouvá věc dále, protože vytváří fond, který se pokouší tuto věc řešit. Problematičnost individuálních nároků je v tom, že všechny možné promlčecí lhůty už uběhly a trochu se dostáváme do situace, že to je obtížné. Myslím, že bylo na místě, že naše sněmovna provedla krok jednostranně a dnes vlastně se to pokoušíme nějakým způsobem vyrovnat formou zřízení fondu a projektů, které by podporovaly česko-německé vztahy.
Upřímně řečeno, musím říci, že si nedovedu představit, že by německé majetkové nároky vzneslo v jakékoliv podobě formou vládního požadavku, ať už v bilaterální nebo multilaterální rovině, natož pak v rámci Evropské unie. Mám za to, že to není ani v zájmu Německa, aby otvíralo tyto otazníky minulosti, které jsou i pro Němce traumatické. Z toho důvodu se domnívám, že tady můžeme mít jistý optimistický přístup k tomu, že stav, kterého jsme dosáhli, je tím možným, ke kterému jsme mohli dospět. Jestliže nemůžeme mít žádné další garance, pak nezbývá než věřit, že budoucnost bude pozitivní.
Vedle toho si položme otázku, co v deklaraci chybí, co tam není. Chybí tam jedna skutečnost, která mě také trápí a cítím povinnost se zde o ní zmínit. Deklarace ve své podstatě se vrací k tomu, že tady existovala multietnická společnost v době dvacátých, třicátých let a po staletí před tím, která byla vlastně rozbita událostmi druhé světové války.
Myslím si, že dohledávat, kdo zavinil rozbití té multietnické společnosti, je nemístné a myslím si, že bychom nedospěli k žádnému výsledku. Multietnická společnost vznikala po dobu několika staletí a těžko říci, kdo nese vinu za utváření těchto vztahů. Znovu říkám, vina zde není, můžeme hovořit o odpovědnosti. Dopadlo to tak, že jsme dnes v situaci, že po padesáti letech ještě řešíme problémy druhé světové války.
Multietnické společnosti chybí jeden konstitutivní prvek. Chybí tady české židovstvo, které bohužel dnes už není zastoupeno v takové síle, aby mohlo být smluvním partnerem této deklarace. Přiznávám, že mi to chybí a vyjadřuji to jako přání, abychom v příštích debatách, které budou vedeny, měli na mysli, že partnery pro česko-německé usmíření nejsme jenom my a Němci, ale že jsou to také Židé, kteří vlastně byli největší obětí celého toho procesu.
V rámci bilance je jistá nedořešená rovina v oblasti individuálních nároků, které neumíme vyřešit a souvisí to s rozdílnostmi právního řádu tak, jak jsem o nich hovořil. Jeden posun, který musíme také objektivně konstatovat, je ten, že problém poválečného uspořádání Německa je vnímán a byl vnímán jako problém evropského charakteru, jako mezinárodní problém. Neměli bychom dopustit, aby se tento problém stal problémem pouze "manželským." Není to prostě jen problém česko-německých vztahů a deklarace by mohla svádět k takovéto interpretaci. Říkám to proto, abychom pro příště jako směrnici pro naši zahraniční politiku, jako doporučení pro budoucí utváření česko-německých vztahů měli na paměti, že poválečné uspořádání není jen česko-německým problémem, že je to problém, který patří na evropskou úroveň. Měli bychom to také na správných místech umět zdůrazňovat.
Cílem našich vztahů s Německem by mělo být uspořádání pokojných sousedských vztahů. Z tohoto hlediska bychom měli brát v úvahu, že v Německu žije skupina občanů, kteří jsou bývalými občany Československa a v rámci této skupiny je vidět různé názorové směry. Myslím, že je potřeba si to říci, že tam jsou různé skupiny a různě orientované organizace. Jsou mezi nimi skupiny bývalých Čechů, kteří mají velmi pozitivní vztah k České republice. Myslím, že bychom neměli tyto Němce zraňovat. Naopak bychom se měli snažit hledat cesty, jak se s nimi dorozumět. Upřímně řečeno, byl jsem překvapen, když od těchto lidí člověk slyší velmi vlastenecká vyjádření a popis velmi emotivního vztahu, např. k uměleckým dílům české kultury, protože ji považují za svoji kulturu, za něco, na čem oni se také podíleli nebo k čemu oni cítí vlastenecký vztah. Že cítí vlastenecký vztah k Vyšehradu, k Pražskému Hradu, k Vltavě apod. Je to zvláštní realita konfrontovat se s tím, že někdo, kdo mluví jiným jazykem, má k věcem, které jsou pro nás vzácné a souvisí s naší českou státností, že k nim má podobný vztah.
Měli bychom se snažit těmto lidem porozumět a měli bychom s nimi vést dialog na rovinách církevních, neoficiálních, diskusního fóra apod. Myslím si, že i to by mělo být jedno z doporučení, která si z této debaty odneseme pro budoucnost.
Na druhé straně jsme si vědomi toho, že jsou někteří, kteří mají velmi extrémní požadavky a se kterými se těžko asi domluvíme. Pak jsou dvě možnosti. Buď tyto extrémní požadavky postupem času vyhasnou a pak prostě dějiny šly svojí cestou a věc bude tímto způsobem vyřešena, nebo je možné, že ta jiskra znovu se bude rozdmychávat a přinese další problémy. To dnes také neumíme předpovědět, to nemůže být součástí této deklarace a je to další otevřená věc, kterou neumíme dnes předpovědět.
Myslím si, že z naší strany i vůči těmto lidem by bylo velmi vhodné, kdybychom měli jasný, přesně definovaný právní řád, který vychází z jasné filozofie. Bylo by to pro nás velkou pomůckou v příštích debatách. Bohužel mám pocit, že v této oblasti ještě cosi dlužíme veřejnosti, a teď to myslím konkrétně jako parlament - vytvoření právní filozofie, konzistentní reforma právního řádu. Mám pocit, že to je oblast, ve které bychom měli Ještě něco říci a měli bychom něco udělat. Jsem si vědom toho, že to není snadná záležitost provést důslednou transformaci právního řádu.
Když se tedy pokouším teď uzavřít své vystoupení a uzavřít bilanci, čeho jsme dosáhli a co nás to stálo, lze říci, že dosažené výsledky jsou přibližně v rovnováze. Je potřeba vzít v úvahu, že jsou některé věci, které neumíme dnes vyhodnotit a zůstanou otevřené do budoucnosti.
Z toho bych vyvozoval opatrnou podporu a optimistický přístup vůči budoucnosti, která zodpoví zmíněné otazníky. Jak to dopadne samozřejmě nemůžeme vědět, ale co bude rozhodující? Bude to nikoli teď přesná dikce této deklarace, rozhodující je to, zda se naučíme o těch věcech otevřeně hovořit. Zda budeme vybaveni argumenty, abychom dovedli s našimi partnery, ať už v Mnichově nebo v Bonnu, s partnery v Hamburku nebo s těmi, kteří se hlásí k této části německé tradice, abychom s nimi dokázali otevřeně hovořit. Já s tím mám možná malé zkušeností, ale přece jen tu a tam jsme se s těmi lidmi setkali. Vím, že v takové chvíli člověk velmi pracně pátrá v paměti a hledá argumenty, aby věděl, co říci.
Oni jsou na rozdíl od nás mnohem lépe vybaveni knihami, publikacemi, historickými studiemi. V některých věcech možná jsou vybaveni také mytologií, která se dědí z otců na syny, a nedořešené otázky přeskakují z generace na generaci, nevymírají. Taková je realita. Někdy se těžko argumentuje.
Proto říkám, vlastně rozhodující teď není ta deklarace, rozhodující je, zda obstojí český národ, zda obstojíme my ve svém sebevědomí, ve své sebedůvěře, že víme, co chceme, že máme jasně definované priority a záměry naší politiky.
Já sám bych tedy chtěl položit důraz na to, že debata o česko-německých vztazích je vlastně důležitější, než sama deklarace. Buďme rádi, že ta debata začala po pauze, která v průběhu Jednání existovala, pojďme se pokusit nedémonizovat tento krok, nedělejme z něj nějaký osudový krok, osudovou záležitost. Pojďme otevřít tu skutečnou debatu, pojďme o tom neformálně hovořit. To si myslím, že je velký přínos, který ta deklarace má. Ten přínos není automatický. Záleží na nás, buď toho využijeme, nebo nevyužijeme. Pokud se zase vrátíme do té strnulé nemluvnosti, myslím, že to bude špatné, ke škodě českého národa. Pokud dokážeme v té debatě pokračovat, myslím si, že až tak moc nezáleží na tom, jaká konkrétní slova jsou zde použita, tady si myslím, že můžeme být velkorysí, ale bude mnohem více záležet na tom, jak my konkrétně jako poslanci jsme způsobilí takovouto debatu vést na mezinárodní scéně.
Ještě jednou opakuji, že se takovéto mezinárodní debatě nevyhneme. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jiřímu Paynovi a s faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Krejsa. Pan poslanec Stráský má náhradní kartu č. 7.
Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, upozornění pro kolegy z předsálí, můžete klidně dopít, tentokrát nebudeme hlasovat, už jsme se proběhli dostatečně.
Kolega Payne zde pronesl větu: "Stíny by měly být konečně uchopeny." Mám jako údajný extrémista tomu rozumět tak, že jde o sebekritickou výzvu ke třetí pražské defenestraci a pootvírat okna? Děkuji..
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byla faktická poznámka poslance Krejsy. Hovořit bude pan poslanec Petr Šulák a připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a páni kolegové, slyšel jsem zde řadu kritických i nekritických a idealizujících projevů na podepsanou česko-německou deklaraci.
Musím se přiznat, že mám smíšené pocity. Na jedné straně potřeba učinit tlustou čáru za neblahou minulostí, potřeba rozvíjení dobrých sousedských vztahů, potřeba čistého stolu při našem vstupu do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Na druhé straně historické zkušenosti našeho národa s německou expanzí, statisíce mrtvých z období protektorátu, mnohamiliardové hospodářské ztráty, které českým zemím vznikly jejich zapojením do hospodářského stroje Německa za 2. světové války, totální nasazení statisíců lidí v německém válečném průmyslu, Němci připravované konečné řešení českého osídlení prostoru bývalého protektorátu.
Myslím, že společné uvozující usnesení německého bundestagu a teď českého parlamentu, které prosazovala sociální demokracie s ohledem na některé dvojznačné formulace, mohlo být nejlepším řešením. Naše veřejnost by takové projednání deklarace v bundestagu a v českém parlamentě pozitivně přijala, byly by odstraněny pochybnosti starší generace v České republice.
V bundestagu však uvozující usnesení navržené SPD, které se zásadně blížilo návrhu, se kterým do Německa jel pan předseda českého parlamentu, nebylo přijato.
Deklarace tam byla odsouhlasena jen s formální uvozující větou. To do značné míry změnilo situaci při schvalování deklarace v obou parlamentech.
Jestliže poslanci bundestagu z frakcí CDU/CSU byli proti společnému uvozujícímu usnesení, které vzájemně přijatelným způsobem vysvětlovalo některé dvojznačné formulace deklarace, jestliže německý kancléř, německý ministr zahraničních věcí interpretují podepsanou deklaraci tak, že tato deklarace není tlustou čarou a že v podstatě zůstávají otevřeny majetkové otázky, pak je tím spíše nutné, aby český parlament přijal uvozující usnesení, které podepsanou deklaraci jednoznačně specifikuje ve vztahu k mezinárodnímu právu, právnímu systému České republiky, k poválečnému uspořádání Evropy.
Domnívám se, že základem takového uvozujícího usnesení českého parlamentu by měl být návrh německé SPD. Jsem nezvratně přesvědčen, že takové uvozující usnesení význam deklarace nezpochybní. Jako zástupci lidu, parlament suverénního demokratického státu, máme povinnost takové usnesení k deklaraci přijmout. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Šulákovi. O slovo se přihlásil předseda sněmovny Miloš Zeman.
Předseda PSP Miloš Zeman: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, omlouvám se, že měním téma naší diskuse, nicméně chtěl bych vám něco navrhnout. Za několik minut začne pohřeb největšího českého spisovatele, kterého jsme v posledních letech měli, Bohumila Hrabala. Někteří z nás chtěli na tento pohřeb jet, ale samozřejmě naší prvořadou povinností je být v této sněmovně.
Chtěl bych proto navrhnout předsedajícímu této schůze i vám, abychom uctili památku Bohumila Hrabala minutou ticha.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji za tento návrh. Já si nemyslím, že je nutné o tomto návrhu hlasovat, nejsou-li námitky. Takže prosím, paní a pánové, abychom minutou ticha uctili památku Bohumila Hrabala. (Poslanci v lavicích povstali a minutou ticha uctili památku spisovatele.) Děkuji.
Nyní prosím, aby se slova ujal pan poslanec Zdeněk Jičínský a připraví se pan poslanec Miloš Melčák.