Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Svobodové. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Karel Vymětal. Připraví se pan poslanec Petr Šimůnek.
Poslanec Karel Vymětal: Vážený pane předsedající, vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl k projednávané věci stanovisko poslaneckého klubu Komunistické strany Čech a Moravy.
Hlasování v naší sněmovně o přesunutí bodu 56 programu, tj. projednávání česko-německé deklarace, ihned po zahájení úterního jednání ukázalo, že se podařilo ve sněmovně koaliční vládní menšinu přeměnit na koaliční vládní většinu. Vláda může být klidná. Již není vládou menšinovou, ale vládou většinovou. Musíme konstatovat, že tuto přeměnu a konec konců změnu výsledků voleb z června loňského roku provedli ti poslanci, kteří byli do sněmovny zvoleni na kandidátkách České strany sociálně demokratické. Za tuto změnu a tento stav jednoznačně před českým národem a historií odpovídá česká strana sociálně demokratická, která nese odpovědnost za poslance, které kandidovala na své kandidátky. Doufám, že voliči tuto skutečnost vnímají se vší vážností.
Dámy a pánové, projednáváme deklaraci, která je vládní deklarací, a dosud nebylo sněmovně sděleno, podle jaké procedury podle jednacího řádu tento dokument projednáváme. Jako co? Bude čtení jedno, nebo dvě? To jsem bohužel ještě neslyšel, i když úvodních slov bylo osm, než vůbec bylo možné zahájit rozpravu. Podrobně o tom z právního hlediska hovořil kolega Matulka ve svém vystoupení, leč sněmovna ani řídící jednání odpověď nedal.
Nyní k vlastní deklaraci. Mnozí občané i my jsme neztratili paměť a odmítají výroky vládních představitelů, že my, komunisté, ale i další odpůrci deklarace si nepřejeme přátelské a všestranně dobré sousedské vztahy s Německem. Pravda je taková, že poválečné dějiny Československa mají vepsány nejeden pokus o narovnání vztahů s Německem, resp. s tehdejšími dvěma německými státy. Stačí si pročíst projevy prezidenta Gottwalda a připomenete si, že nebylo jediného např. novoročního projevu, kdy by se hlava našeho státu neobracela na naše západní sousedy s rukou nabídnutou k přátelskému stisku.
Připomínám, že ještě více než deset let po válce jsme s Německou spolkovou republikou neměli navázány diplomatické styky a že jsme to byli my, kteří se o změnu stavu intenzívně pokoušeli. Např. v dopise předsedy československé vlády kancléři Německé spolkové republiky Adenauerovi z roku 1957 se mimo jiné píše: "Obracím se na Vás v důležité a naléhavé otázce, která se bezprostředně týká zájmů československého a německého lidu v otázce nenormálních vztahů mezi našimi zeměmi. Mám za to, že nejenom zájmy lidu obou našich zemí, ale i současná situace v Evropě vyžadují, abychom se zabývali některými jejími aspekty, vyměnili si o ní názory a vynaložili potřebné úsilí k jejímu uspokojivému vyřešení. Ze své strany je československá vláda připravena zahájit k této otázce okamžitě v Praze nebo v Bonnu nebo na jiném místě jednání a jmenovat pro ně své zástupce."
Víme, že ani tento, stejně tak jako předchozí a celá řada dalších podnětů z naší strany nenašla odezvu. Ale nadále jsme byli obdarováváni přátelskými akty zpoza česko-německé hranice, které šly až do mnoha desítek náletů vojenských letounů mírotvorného vojenského letectva Německé spolkové republiky, mimochodem již tehdy řádného člena tzv. obranného paktu NATO.
Avšak Češi, Moravané, Slezané i Slováci si již tehdy dokázali ruku přátelství s Němci podat. Jsme přesvědčeni, že mnohá přátelství z těch dob přetrvávají dodnes, protože jsou to přátelství, která byla postavena na základech opravdové rovnosti a stejného zájmu. Šlo o plnohodnotné vztahy přátelství mezi lidmi. A to je vždy cennější než odmítavé vztahy politiků, kteří se ne vždy dovedou chovat jako lidé.
Zcela určitě naše ruka je stále připravena k podání opravdovým přátelům nebo i těm, kteří nás berou jako souseda v evropském domě, ale jako souseda svéprávného a rovnoprávného.
Majetkové nároky československého státu vůči Německu jsou dosud živým a otevřeným problémem. Dovolujeme si proto české vládě připomenout, že ani deklarace přes všechna vládní ujištění tyto oprávněné požadavky neřeší a naopak se snaží tyto české nároky umrtvit.
Ve vazbě na to za zásadní chybu považujeme skutečnost, že se česká vláda vůbec nepokusila zahrnout do deklarace potvrzení nulity Mnichova od samého začátku. Ačkoliv to tak činí, i když na rozdílné právní úrovni, obě dosud přijaté smlouvy s Německou spolkovou republikou v letech 1973 a 1992. V důsledku nepotvrzení nulity diktátu z Mnichova může Německo přistoupit k novému výkladu příčin a důsledků Mnichova, následné fašistické okupace naší země tzv. protektorátu, občanství a dalších otázek s tím spojených. A jak ukazuje současnost, nepochybně tak učiní. Dokumentují to poslední výroky německých představitelů při projednávání deklarace v Bundestagu a po něm.
Nepotvrzení nulity Mnichova posiluje požadavky odsunutých Němců v otázkách majetkoprávních. V konečném důsledku to posiluje i pozice Německa v revizi poválečné reality, smluv a dohod závazných pro Německo a prostřednictvím toho možnost narušení konstrukce poválečného uspořádání Evropy.
Škody, které v důsledku Mnichova a následujícího vývoje po něm vznikly, byly obrovské. Československá delegace na reparační konferenci v Paříži uplatnila nárok na náhradu celkové škody ve výši 308 mld. korun. Konečná úprava reparací byla však vyhrazena na mírovou smlouvu nebo na smlouvy před tím ujednané. Základní otázky, které měla upravit mírová smlouva, byly vyřešeny jednáním čtyř vítězných mocností o znovu sjednocení Německa v roce 1990, která však otázku reparací již neřešila.
Přesto se domníváme, že je spravedlivé požadovat, aby Německo vypořádalo českému státu alespoň ty nároky, které splnilo vůči svým spojencům. Jde především o náhrady škod nacistické perzekuce. O těchto nárocích byla v minulosti vedena českou vládou s vládou Německé spolkové republiky jednání. Podporu tomuto požadavku vyjádřil i bývalý německý prezident Weitzsäcker, že by české oběti nacismu měly být odškodněny ještě před dořešením všech česko-německých otázek.
Jestliže na německé straně slyšíme, že deklarace není čarou za minulostí, ptám se české vlády, zda a jak přistoupí k obhajobě českých zájmů a začne jednat o vymáhání nereparačních pohledávek. Ty jsou nejvýznamnější kategorií našich nároků vůči Německu a jejím subjektům, které vznikly do konce války a nejsou v příčinné souvislosti s válkou nebo okupací ani s mnichovskou dohodou.
Chtěl bych připomenout, že oprávněnost těchto nároků v zásadě uznal tehdejší kancléř Německé spolkové republiky Willi Brandt při jednání s tehdejším československým prezidentem Gustavem Husákem v prosinci - 1973 v Praze. Při těchto jednáních požádal Willi Brandt, aby jejich projednávání bylo odloženo na jednání o sjednocení obou německých států. Tedy doba pro jejich řešení nastala.
Za neodpustitelnou chybu považujeme opomenutí naší polistopadové diplomacie, vedené tehdejším ministrem Dienstbierem, že se vláda československé federativní republiky jednání čtyř vítězných velmocí o znovusjednocení Německa v roce 1990 nezúčastnila. Promarnila tak příznivé podmínky pro vyřešení i těchto nároků.
Za vážný nedostatek považujeme i skutečnost, že tyto otázky nebyly upraveny ani ve smlouvě o vzájemných vztazích z r. 1992. Ze sdělovacích prostředků se nepodařilo zjistit, zda o nich bylo s vládou SRN vůbec jednáno, zatímco protiprávní požadavky odsunutých Němců na náhradu za zkonfiskovaný majetek jsou stále na různých úrovních předmětem zájmu.
Bez vypořádání těchto oprávněných mnohamiliardových českých nároků, chceme-li respektovat základní národní zájmy, nemůže ani Česká republika v žádném případě ve vzájemném vztahu s Německem udělat za minulostí silnou čáru.
Německá vláda by měla, jestliže odmítá učinit za minulostí čáru, v rámci usmíření se zavázat k tomu, že předmětné české nároky budou vypořádány alespoň podle tzv. londýnské dohody o zahraničních dluzích Německa z roku 1953. Podle této dohody obdobné nároky vypořádala všem ostatním státům. Ostatně delegace SRN při dřívějším projednávání těchto nároků s československou stranou na tuto dohodu sama odkazovala.
Úpravu německých dluhů vyhradila již pařížská reparační dohoda budoucímu jednání s Německem. Dohoda počítala s tím, že v budoucnosti dojde k jednání s Německem o tom, jak by mělo být zajištěno placení těchto německých závazků. Výsledkem takových jednání bylo sjednání smlouvy o úpravě otázek vzniklých z války a okupace, dohodnuté třemi západními velmocemi 26. 5. 1952, označované zkráceně jako převodní smlouva. V ní se německá strana zavázala vypořádat zahraniční dluhy německé říše a současně uznala německé dluhy vzniklé po 8. květnu 1945. Slíbila též, že převezme dluhovou službu pro zahraniční německé dluhy.
Realizace těchto závazků byly konkretizovány tzv. ujednáním o německých zahraničních dluzích, uzavřeným v Londýně 27. 2. 1953, zkráceně nazývaným ujednání.
Londýnské ujednání, jež platí jen pro ty státy, které je ratifikovaly, nebo k němu přistoupily, upravilo placení německých závazků předválečných a poválečných. Úprava v podstatě pokrývá všechny české zájmy, co se týče českých nároků nereparační povahy.
Jde zejména o tyto nároky na náhradu pohledávek:
a) pohledávky zbožové a finanční za dodané zboží a poskytnuté úvěry, cca 503 mil.Kč
b) pohledávky z pojištění a zajištění obchodního styku mezi pojišťovnami obou zemí, cca 305 mil.Kč
c) pohledávky z německých cenných papírů, cca 343 mil. Kč
d) pohledávky ze sociálního pojištění z titulu pracovního nasazení československých občanů v říši, cca 1, 214 mld. Kč
e) nároky na náhradu za bankovky Reichsbanky, uložené ve Státní bance československé, celkem 113 mil. říšských marek
f) pohledávky ze žirových účtů bývalé Národní banky československé u Reichsbanky, cca 1,348 mld... Kč. Uplatnění nároku na náhrady české nereparační povahy podle londýnského ujednání je plně právně opodstatněné a nemůže být německou stranou odmítnuto. Ujednání jako mezinárodní smlouva je otevřeno všem věřitelským státům Německa. Český stát splňuje předpokládané požadavky, udržuje se SRN diplomatické styky a vzájemné vztahy jsou na velmi dobré úrovni.
Požadujeme tedy, aby česká vláda zajistila v souladu s příslušnými pravidly mezinárodního smluvního práva přístup k tomuto ujednání. Vzhledem k tomu, že československá diplomacie zanedbala možnost využití příznivých podmínek pro jejich řešení v rámci jednání o znovusjednocení Německa v r. 1990 a že v současné době přímé řešení může německá vláda odmítat (koneckonců vláda české republiky neinformuje ve sdělovacích prostředcích, zda takovéto jednání se SRN vůbec vede), nezbývá než využít jediné právní možnosti, to je řešení těchto nároků prostřednictvím londýnského ujednání.
Jestliže deklarace neřeší vzájemnou minulost, chceme zdůraznit, že československému státu a následně české republice nebyly uhrazeny mnohamiliardové nároky na náhradu škod z titulu Mnichova a když nelze počítat ani s náhradou za reparační nároky, je přímo v národním zájmu, aby česká vláda vyřešila s německou vládou uspokojení alespoň nereparačních nároků.
Dámy a pánové, bohužel, deklarace tyto oprávněné nároky našeho státu neřeší, zkresluje historickou skutečnost, je výhodná pro Němce a náš stát poškozuje. Tato deklarace nepovede k usmíření, protože se tak nemůže stát bez náhrady škod. Neudělá ani tečku za minulostí, naopak umožňuje se k minulosti stále vracet, všelijak ji zkoumat a křivit. Taková deklarace může českému národu připravit jen nejistou budoucnost.
Kancléř Kohl se nedávno vyjádřil, že naše národy, tedy český a německý, mají hrozné dějiny. Takový výrok sice je v duchu česko-německé deklarace, ale národy našich zemí to uráží. My jsme byli vždy mírumilovnou zemí v centru Evropy, zatímco Německo od roku 1933 do roku 1945 preferovalo fašismus a vyvolalo ve své moderní historii v tomto století dvě světové války. Přirovnávat naši historii k německé je urážením našeho národa. Byly doby, kdy jsme se museli plazit po kolenou, abychom přežili. Teď ale taková doba není a my se nemusíme nechat urážet ani vydírat. Nepíše se rok 1938 ani pro Německo, ani pro Francii, Anglii a Itálii, ani pro Českou republiku.
Proto v zájmu našich voličů nesouhlasíme s předloženou česko-německou deklarací. Věříme, že budoucnost nám, komunistům, dá za pravdu. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl poslanec Karel Vymětal, který přednesl stanovisko klubu KSČM. Nyní bude hovořit pan poslanec Petr Šimůnek a připraví se poslanec Ransdorf.
Poslanec Petr Šimůnek: Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, o výrazné nevyváženosti deklarace v neprospěch naší země a o nepřijatelném hodnocení poválečné historie již bylo hodně řečeno a napsáno. Podívejme se však i na to, co důležitého a proč deklaraci chybí. Zdaleka nejde o opomenutí nebo o zapomnětlivost, ale o dobře promyšlený záměr.
Jestliže česká vláda přistoupila na takové přehodnocení vlastních dějin, jaké je obsaženo v deklaraci, pak se není co divit, že je to považováno za zradu národních zájmů. Jestliže se však pustila i do přehodnocování evropských a světových dějin, může to mít ještě dalekosáhlejší nepříznivé důsledky pro naši zemi. Vypuštěním jakékoliv zmínky o Postupimské dohodě z 2. 8.1945 se česká vláda dopouští výrazného poškozování národních zájmů.
Postupimská dohoda byla a zůstává nadále jedním z rozhodujících dokumentů nejen z hlediska poválečného uspořádání v Evropě, ale souvisela bezprostředně s obnovou nezávislého Československa jako nedílné součásti protifašistické koalice. Vzniká zcela oprávněná otázka, proč a z jakých důvodů byla česká vláda ochotna vypustit z hodnocení česko-německých vztahů tento rozhodující dokument, na jehož základě byl uskutečněn odsun německého obyvatelstva z Československé republiky. Již delší dobu jsem s velkým znepokojením sledoval pokusy německých vládnoucích míst zpochybnit platnost postupimské dohody. Pamatujeme si dobře na úsilí ministra zahraničí Spolkové republiky Německo dokazovat pod rouškou různých právnických pseudoargumentů, že tato doba není pro Německo závazná. Jasnou odpovědí na tyto útoky byla opětná prohlášení vítězných mocností signatářům postupimské dohody, že tento mezinárodní dokument má trvalou platnost. Proto považuji za národní hanbu, že právě česká vláda se propůjčila k tomu, aby tento významný dokument zpochybnila.
V deklaraci je obsažena kritika či odsouzení aktů tehdejšího Československa uskutečněných podle požadavků postupimské konference a v souladu s akty ostatních spojeneckých států protifašistické koalice. Týkalo se to především rozhodnutí o spořádaném odsunu. Československá republika ve spolupráci se spojeneckou kontrolní radou splnila v tomto směru své závazky v souladu s usnesením postupimské konference. Nedopustila se tedy žádného protiprávního jednání, a proto též nenese žádnou mezinárodní právní odpovědnost vůči Německu nebo jeho občanům. Dohoda o přesídlení německých občanů byla, je mnohostrannou mezinárodní záležitostí a aktem, který žádná smluvní strana není oprávněna sama nebo ve vztahu k další straně doplňovat, měnit nebo dokonce rušit. Je tedy zřejmé, že Německo a stejně tak i česká republika nejsou oprávněny jakýmkoliv způsobem realizovat nebo zpochybňovat postupimskou dohodu. Proto nelze deklaraci chápat jinak, než jako pokus o průlom do systému poválečného uspořádání Evropy a o revizi výsledků druhé světové války. Text deklarace je důkazem kolapsu vstřícné diplomacie české republiky. Před dvěma roky si vytyčila jisté cíle, ale systematicky od nich při jednání ustupovala.
I když jsem se převážně zmínil o důsledcích vypouštění z deklarace postupimské dohody, jsem hluboce přesvědčen, že deklarace jako celek je nepřijatelná, protože je v rozporu s národními zájmy naší republiky a nemůže se stát seriózním základem v procesu usmíření a dalším rozvoji dobrých sousedských a rovnoprávných vztahů. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Petru Šimůnkovi. Hovořit bude poslanec Ransdorf a připraví se poslankyně Škorpilová.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, úvodem svého vystoupení bych se chtěl rezolutně ohradit proti výtkám naší strany na naší adresu, že snad se držíme šovinistické pozice, ať už tyto výtky zaznívají na půdě této sněmovny nebo dnes např. v Právu.
Chtěl bych zde znovu prohlásit, že naši předchůdci v roce 1937 předložili plán na povznesení sudetského území, na řešení ekonomické krize, která tam byla velice silná a kdy na některých místech byla nezaměstnanost 4krát větší než ve vnitrozemí. Myslíme si i dnes, že to byl rozumný plán a mohl mnohému i v dalším vývoji zabránit.
Stejně tak jsme hrdí na to, že naše země poskytla německým antifašistům a skutečné elitě německého národa útočit. Ocitoval bych zde Heinricha Manna, který řekl: Má dojatá úcta patří československé republice. Tady je stát, který ponechán sám sobě široko daleko v nepřátelském okolí a také nakonec vydán na pospas, přesto přese všechno nepozbyl ničeho ze své morální velikosti. My, celé pronásledované Německo, jsme v této zemi nebyli pouze lhostejně trpěni. Praha nás přijala jako své příbuzné. i dnes si myslím, že to je kapitola vzájemných vztahů, ke které je třeba se hlásit.
Na druhé straně je třeba ale si klást otázku, zda dnešní Německo je oním spolehlivým partnerem, kterého bychom si na druhé straně hranice přáli mít.
Vrátím se k materiálu, který tady byl zmíněn, z 1. září 1994 Rozvahy k evropské politice, který předložila frakce CDU-CSU, kde se rozvíjí myšlenka jádra Evropy. Někteří tvrdí např. Wolfgang Michal, že se jedná o vyhlášení války Evropě. Krátce před prezentací tohoto materiálu vlivní politikové jako Karl Lamerz, Wolfgang Scheuble, Karl Hainz Hornhus, Michael Sturmer nezatajovali svůj názor, že Německo se musí v budoucnu pevněji orientovat - cituji - na zcela pevnou ruku v národních zájmech. Scheubler přitom pozici Německa charakterizoval takto: Že je to země, která zaujímá ke všem otázkám jedině správný kurz a která v každém případě je vedoucí mocností.
Tyto výroky vedly některé renomované politiky jako je bývalý ministr zahraničí Goensche k obavám, že dojde k jadernému štěpení Evropy. Helmut Schmidt, bývalý kancléř a významný sociální demokratický politik se vyjádřil, že z toho zaznívá vilémovský duch a Suddeutsche Zeitung v jednom svém komentáři ironicky poznamenává: Císař Vilém vás pozdravuje.
Tyto věci se také dostávají do ekonomických souvislostí. Hovoří se o Bubalandu. Pro nezasvěcené připomínám, že se nejedná o území, kde se natáčí pořad S politiky netančím, ale jedná se o země, které jsou ovlivňovány Bundesbankou čili Spolkovou bankou. Objevují se i ataky na sousedy a dokonce i země vzdálenější přímo s Německem nesouvisející. V lednu 1994 čtyři poslanci z frakce CDU-CSU předložili např. návrh ve věci Královce, z východních Prus. Objevovaly se tam provokační výroky vůči Rusku - cituji - že otázka Královce není ruskou, ale evropskou otázkou vyžadující evropskou odpověď. Objevují se úvahy i o tzv. Penetracion Pacifik, mírovém pronikání s pomocí ekonomické síly, když se kalkuluje s tím, že 130 miliard marek bylo vloženo do zemí střední a východní Evropy. To přitom všem pan Kinkel charakterizuje pozici Německa, její diplomacie, jako kulturu zdrženlivosti. Pan Scheuble říká: Budeme se držet realit. Chceme respektovat přísně zahraničně politickou zdrženlivost jako směr německé politiky.
Bohužel realita je jiná. Ukázaly to události v Jugoslávii, ukázalo to předání obsáhlé výzbroje v Turecku a právě na základě vývozu do Turecka Spolková republika Německo zaujala druhé místo na světě ve vývozu zbraní.
Pan Carl Lammers, dnes už citovaný, prohlásil, že Kurdům je lhostejné, zda budou usmrceni německým nebo ruským tankem.
Mohl bych uvádět i další věci, jako bylo dobrodružství v Somálsku, které stálo německé poplatníky 310 miliónů marek, mohl bych uvádět i novou směrnici z prosince 1993 k požadavkům zahraničního hospodářství, mohl bych uvádět i novou směrnici, kterou vyhlásil Folke Rühe, která se týká zbrojení, která byla zpracována na základě předlohy z 26. listopadu 1992, kde se mluví o rozšířené obraně země.
Troufám si tvrdit, že odrazem těchto ambicí je i to, že přes velké škrty, které prosazuje ministr Rexroth ve výši 50 miliard ve spolkovém rozpočtu, od roku 1997 rozpočet na obranu bude rapidně narůstat. A v lednu 1995 bylo zřízeno tzv. řídící centrum pro ony rychlé operace v oblastech tzv. národního zájmu.
Je třeba připomenout, že tyto věci reflektuje i široké zahraničí. Připomněl bych výrok ministra zahraničních věcí Kozyreva z ledna 1994, který říká: Kdo zatahuje německo-ruské partnerství do pochybností, ten pokládá minu na základy evropské stability. Kdo zdůrazňuje bezpečnostní vakuum ve východní Evropě, a poznamenávám, že to činí i česká politika, ten programuje oživení rivalit mezi Moskvou a Berlínem. Ten popírá v roce 1991 dosaženou jednotnou Evropu a tříští kontinent podruhé. To rozhodně není v českém národním zájmu.
Chtěl bych závěrem svého vystoupení ocitovat myšlenku, která má nadčasovou platnost. Vyslovil ji literát Sabina v době, kdy Německo se sjednocovalo. Řekl, že bez nároků vůči druhým Německo "by zůstalo krásnou říší uprostřed Evropy, útočištěm vědeckých bádání, místem styků všesvětové literatury. Bylo by jen politicky koncentrovanější, pružnější ve svém sociálním úsilí. Odhodilo by daleko poslední nitky svého příslovečného bavlněného čepce a jeho svobodný lid by vstoupil v přátelštější vztahy se svobodnými národy, což nemohlo až doposud učinit, protože sám sluha může je vnutit jen těm, kteří jsou stále více sluhy než on."
Podle Sabiny Německo nebylo schopno převzít štafetu po emancipačním principu francouzství. Naděje daná např. společným česko-německým táborem dělníků na Ještědu, Riegrovým pověstným bílým listem papíru, který jsem zde zmiňoval, fundamentálkami či jazykovými nařízeními se nenaplnila. A na naplnění této naděje bohužel zatím marně čekáme dodnes. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl pan poslanec Ransdorf, hovořit bude paní poslankyně Škorpilová, připraví se pan poslanec Vacek.
Poslankyně Hana Škorpilová: Vážený pane předsedající, vážení ministři, vážená sněmovno, když poprvé zaznělo na půdě našeho státu slovo "vyhnání", bylo státní území ještě Československem. Politik, jež jako první vyslal omluvu do sousední země za akt, který byl důsledkem zrůdné agresivity hitlerovského Německa, se stal československým prezidentem. Nebyl jím dlouho, neboť scénář nové podoby českého národa byl již napsán. Začínal pomlčkou a dvojdomky politiků, kteří slyšeli trávu růst. Pokračoval rozpadem Československa, státu, jehož zakladatelem byl T. G. Masaryk, a toto jméno bylo v listopadu 1989 skloňováno řečníky na všech náměstích. Státu, který sice také nebyl velký, ale byl pro oba národy v něm žijící přece jen určitou jistotou proti opakování se historie. Občanů se nikdo neptal, aby se náhodou nemusel scénář přepisovat. Už tehdy začali někteří pamětníci hrůzných let nacistické nadvlády a genocidy tušit, že omluva za odsun, který nebyl českým řešením, ale výsledkem postupimských dohod, není samoúčelná.
Bývalý vězeň koncentračního tábora Klen se rozhodl zahájit na protest proti slovům prezidenta Havla hladovku na Staroměstském náměstí. Byl pozván na Hrad a tam mu bylo rukoudáním slíbeno, že slovo vyhnání ani pokorné omlouvání do Německa nebude opakováno. Koncentráčník Klen rád uvěřil, jeho zdraví bylo v důsledku pobytu v německém lágru už tak dost otřesené, než aby bez úhony mohl v hladovce pokračovat. Slib dodržen pochopitelné nebyl, protože scénář bylo třeba naplnit. Jeho výsledek máme dnes před sebou na parlamentních lavicích. Není divu, že když se tento dokument pekl, musel být nejen před českým národem, ale i před českým ústavodárným sborem utajován. Je totiž pro každého občana České republiky, který zná význam národní identity a který neztratil historickou paměť, nejen pokořující, ale i varující. Varující proto, že situace v Evropě se dnes velice podobá situaci z konce 30. let. Majetkové převraty v bývalých evropských zemích socialistického bloku stačily jen na malou chvilku odvrátit začínající západoevropskou hospodářskou krizi. V Německu jsou dnes čtyři milióny nezaměstnaných, je to více než v době, kdy se k moci dostal díky špatné sociální situaci v zemi k moci Hitler.
Ani v ostatní Evropě nejsou poměry růžové. Francie, která už jednou hodila československo přes palubu, se zmítá ve vlastních hospodářských potížích. Na výsluní se tam dere Le Penova nacionální strana a jako v letech 30. by určitě při nutnosti volby nepředsunula práva malého národa před požadavky jejího velkého souseda Německa. Německo je dnes bezesporu hlavní evropskou silou a je třeba hlídat, aby se místo Evropské unie neobjevil v Evropě Německý evropský stát.
Zastánci česko-německé deklarace neustále zdůrazňují, že není třeba se bát. Sjednocené Německo je prý demokratické, až se to vyslovit nedá. Nedovedou však vysvětlit, proč tato demokratická vláda ustupuje na úkor českého samostatného státu svým, revanše chtivým občanům. Odpověď je snadná: košile je bližší nežli kabát a sudetští Němci jsou početnou skupinou voličů.. A kde je psáno, že v Evropě nenastane ještě zhoršení hospodářské situace a že Kohlova vláda neodejde a pak přijde jiná, která už tak demokratická nebude.
Politické změny jdou v této době daleko rychleji než kdykoli předtím. Všichni poslanci dnes dostali na lavici otevřený dopis Unie vyhnanců v Křesťansko-sociální unii, ve kterém se mj. praví: Vaše vláda se zná k evropskému právnímu řádu a k lidským pravdám, které odsuzují každý druh vyhnání, a poprvé lituje vyhnání sudetských Němců z jejich vlasti. Vycházíme z toho, že tím je navozeno také zrušení protiprávních Benešových dekretů, týkajících se sudetských Němců a Maďarů. Není třeba tato slova komentovat.
Česko-německá deklarace je dokument, který Češi nepotřebují, protože nic neřeší a ani jim nic nepřináší. Ani odškodné pro oběti nacismu, ani pro totálně nasazené v Říši. Nu co, mohli bychom nakonec říci, že pro klid a mírové soužití s Německem bychom mohli i toto oželet. Nakonec symbolické odškodnění pro české oběti už zaplatil český daňový poplatník.
Co je však daleko horší. Tento dokument vrací do našeho národa nejistotu z let 30. a k tomu už český národ mlčet nesmí. Nikdo nemůže říci, že by Češi byli nebezpečím pro Evropu, že by jejich nacionalismus, který je ostatně v každém národě, byl větší než jinde. Dokonce i německé řeči o tom, že Češi pořád ještě nenávidí Němce, jsou scestné. Český národ je, bohužel, národem velice pragmatickým. Snad pro svoji malou početnost. O jeho trpělivosti a dobré vůli může podat svědectví současná česká vláda. Kolik ústrků už mu přivodila a ještě stále vládne. Češi se neuzavírají před spoluprací s Německem. Už z praktických důvodů mají o ni zájem. Marka je marka. Klidně a bez křiku Češi trpí, že většina sdělovacích prostředků v české republice je v německých rukou.
Že v mladoboleslavské Škodovce se při telefonním zavoláním nejdříve ozve němčina a potom teprve čeština. Odpustila už Německu i jejich podvodné podnikatele typu bratří Helbigů. To vše by skuteční nepřátelé přece netrpěli. Češi mají jen jeden požadavek - aby s nimi bylo jednáno jako s rovnými. A to právě deklarace nedělá. O jejích vadách zde mluvilo již mnoho předřečníků.
Přestože necítím žádné nepřátelství vůči Němcům jako lidem, tuto deklaraci nemohu podpořit. Mezi lidmi a politiky je totiž velký rozdíl. Což je velmi snadno patrné, když si přečteme dnešní Právo, ve kterém je zpráva, že prezident Havel dal sociální demokracii i ODS jasně najevo, jak mnoho mu na deklaraci záleží. Dokonce tak mnoho, že při neschválení nebo minimálním počtu hlasů vyvodí důsledky ve svém vztahu k sociální demokracii. Ke ksčm už prezident Havel důsledky vyvodil. Proto si myslím, že na ní nebude žádat nemožné. Protože nám, kteří jsme nevyměnili kabáty a dál chceme hájit práva lidí práce, nikdo nikdy nemůže nařídit, abychom hlasovali nejen proti památce popravených a umučených českých občanů, ale i proti budoucnosti našeho národa. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byla poslankyně Škorpilová. Po ní bude hovořit pan poslanec Vacek a připraví se pan poslanec Nájemník.