Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane kolego, promiňte, že vás přerušuji. Protože bylo na grémiu dohodnuto, že bude jednat nyní organizační výbor, tak po dohodě s vedením vašeho klubu a s vaším souhlasem přerušuji jednání tohoto bodu do 18.50 hodin s tím, že se musí propojit obsluha tohoto zařízení, takže prosím, aby se organizační výbor z rozhodnutí předsedy sešel v 18.30 hodin v obvyklých prostorách. Budeme pokračovat v 18.50 hodin a slovo bude dále mít stanovisko poslaneckého klubu SPR-RSČ.
(Schůze byla přerušena v 18.15 hodin.)
(Schůze opět zahájena v 18.50 hodin.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme, jak víte po přestávce, kterou jsem nyní ukončil. Zahajuji jednání a bude pokračovat v přednesu stanoviska poslaneckého klubu SPR-RSČ pan kolega Nehera. Dámy a pánové, prosím o klid.
Poslanec Jindřich Nehera: Dovolte, abych pokračoval. Bude to tedy Německo, byla to tehdy jiná káva. Možná to dnes zní podivně, ale Rusové po roce 1968 ve srovnání s Německem se u nás chovali jako gentlemani. Obecnou metodou německého jednání vůči nám byla nadřazenost a bezohlednost, dávali nám ji plně najevo, že jsme pro ně pouhá slovanská verbež. Gestapáci, němečtí vojáci a úředníci byli na každém kroku, za pouhé poslouchání zakázaného zahraničního rozhlasu a vlastně za všechno možné byl hned trest smrti, který byl také poctivě využíván.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, prosím o klid.
Poslanec Jindřich Nehera: Po vojensky řízně zrušili naše zákony v plném rozsahu a, Čechy podrobili svým německým zákonům. Obsadili vedení všech úřadů od měst nahoru, šéfovali všem větším podnikům i konfiskátům po Židech, co potřebovali, to si prostě vzali, ihned první den nadekretovaný kurs znehodnocené německé marky tehdejší kvalitní české koruně v poměru 1:10, znamenal okradení všech jejich vlastníků nejméně o polovinu, zábor českého zlata, vyvlastnění výzbroje armády Československé republiky, jakož i zbrojních a dalších velkých podniků atd. Hlavním prostředkem jejich styku s námi Čechy se stalo gestapo. České organizace byly jednoduše zakázány (Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Promiňte, pane kolego, já bych prosil členy vlády, protože jsou to stejní kolegové jako my, aby se tak chovali.)
Hlavním prostředkem jejich styku s námi Čechy se stalo gestapo. České organizace byly jednoduše zakázány, což platilo hlavně pro Sokol. Zkrátka německá okupace nebyla jen pouhá diktatura, to byla opravdová despocie středověkého typu ne-li něco horšího. Bohužel to všechno se už zase současná mladá generace poctivě nedozví, hodnotí Německo jen silou jeho dnešního bohatství a zřejmě i proto jej často nadmíru idealizuje. Vypočítávat všechny činy Německa a jejich důsledky vůči nám v této době by bylo nošením dříví do lesa. Tady lze jen shrnout hlavní výsledky mezi něž patřila násilná smrt více než 360 000 českých občanů, 195 000 jich bylo umučeno v koncentračních táborech, 156 000 zahynulo na popravištích gestapa nebo padlo v boji proti okupantům, skoro 7000 občanů zahynulo při bombardování zejména z řad mladých lidí nasazených na nucené práce. Po válce bylo na našem území objeveno nejméně 130 hromadných hrobů s pozůstatky více než 3600 vězňů nejrůznějších národností, kteří v posledních měsících války zemřeli nebo byli ubiti při pochodech smrti. Němci vypálili nejen Udice a Ležáky v rámci heydrichiády, ale také obce Leskovice, Prasetín a Lejčkov, Javoříčko, Ploštinu a Prlov. Do koncentračních táborů bylo deportováno více než 270 000 československých občanů, z nichž přežil jen každý čtvrtý. Na nucené práce do Německa bylo nasazeno asi 640 000 našich mladých lidí, tyto údaje jsou citovány podle knihy "Komu sluší omluva" z roku 1992. Vyhánění bez mrknutí oka Čechy z jejich domovů a zaměstnání jak se jim zachtělo. Škody způsobené nám okupací a válkou byly bezprostředně po ní oceněny na 430 mld. předválečných korun, k čemuž nutno ještě připočítat škody na soukromém majetku za 57 mld. Kč. Mezinárodní dohodou o reparacích od Německa z 21. 12. 1945 byla uznána náhrada válečných škod kolem 350 mld. předválečných korun. Rozhodující však je, že jen potřeby války Němcům zabránily český národ vůbec vyhladit, a to stejně rázně jak to dokázali s Židy nebo Cikány. V každém případě projevili jednoznačně svoji představu o okamžitém deklasování Čechů na národ pouhých dělnických otroků. Už v listopadu 1939 zakázali české vysoké školy, později významně omezili i rozsah středních škol. Osnovy výuky na základních a středních školách byly deformovány podle německo nacistického obrazu. Němčina se stala hlavním úředním jazykem a byla samozřejmě preferována nejen při jednání s úřady a podniky, ale i ve školách. Prostě od samého začátku byl zahájen proces všestranné a tuhé germanizace. V jeho rámci pak následovalo v polovině roku 1944 i zavření všech českých divadel. Rozhodnutí o vyhlazení, popřípadě poněmčení českého obyvatelstva je prokázáno řadou dokumentů, v nichž se o tomto záměru hovořilo zcela bez servítků.
Tak Hitler už v roce 1932 prohlásil, že "Čechy přesídlíme na Sibiř nebo do oblastí volyňských, vykážeme jim rezervace v nových spolkových státech. Češi musí pryč ze střední Evropy".
V programovém dokumentu hlavní partaje našich sudeťáků z roku 1938 se praví, že cílem pro budoucnost musí být rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti německým osídlováním, převádění, také částečné přesídlení Čechů do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem. Frank podepsal 28. 8. 1940 pamětní spis O způsobu řešení českého problému a o budoucím uspořádání českomoravského prostoru, ve kterém se stanoví, že cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí s tím, že jednou z možností by byl i trest, popř. i poprava osoby bez soudního rozsudku na základě státně policejního zjištění skutkové podstaty, chvalně známý ze zacházení se Židy.
Heydrich 2. 10. 1941 dokonce prohlásil, že českomoravský prostor se natrvalo nikdy nesmí ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor. Východní prostory osídlené Slovany jsou prostory, o nichž třeba vědět, že tu dobrota bude chápána jen jako slabost, prostory, kde se nechce, aby se se Slovanem zacházelo jako s člověkem rovnoprávným. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá vrchní vrstva, jejichž obyvatelé nám musí sloužit jako otroci. Atd., atd.
Civilizovanému člověku je studno v uvádění konkrétních činů Německa vůči nám v době okupace vůbec pokračovat. Dnes se nám vnucuje názor, že se na to nemáme dívat jako na chování a jednání Němců, ale pouze nacismu, resp. jakéhosi nacistického Německa. Pro náš národ to však bylo a bude Německo a Němci, nacismus byl jejich vnitřním problémem a ne naším.
Historii nelze dodatečně pořád předělávat podle přání silných a mocných. Jakákoliv kamufláž tehdejší skutečnosti není předpokladem smíření, ale spíše obnovy možnosti podobné činy zopakovat.
Přitom stojí za zaznamenání, že si hloubku své krutosti tato země, ani její občané neuvědomili do posledních chvil války, do vítězného konce. Naopak, jak rostl počet a hloubka porážek, jak se válka přenášela na vlastní území, běsnění vůči nám se ještě stupňovalo.
Připomeňme si popravy řady významných terezínských vězňů, pochody smrti či vypálení Javoříčka a Ploštiny ještě v dubnu 1945, a řádění Němců v Pražském povstání, stovky mrtvých, zákeřné a fanatické ostřelování a zabíjení ze zálohy, často německými civilisty, vypálení Staroměstské radnice, používání žen a dětí jako živých protitankových štítů atd.
Osobně jsem zažil, jak nemilosrdně a bez zábran německá armáda střílela své zběhy ještě i po Hitlerově smrti, když už byl kaput, v posledním válečném týdnu. Mašinerie jela pořád dál, jako důkaz chování pasivního a věřícího stáda. Pro Čechy nebyl 8. Či 9. května 1945 pouhým ukončením války, pro nás byl jednoznačně osvobozením, i když se to soudobí kolaboranti sebevíce snaží v německém zájmu zmírnit. Konečně to stejně bylo ještě později, řada českých okresů byla totiž osvobozena až v průběhu dalšího květnového týdne zhruba do 15. 5. 1945.
Osvobozování tedy u nás pokračovalo ještě i po oficiálním konci války. Nepochopil jsem proto horlivost těch našich politiků, kteří v rozporu s tímto faktem servilně mermomocí prosadili přesun oficiálního státního svátku z 9. na 8. květen. A pro řadu fanatických Němců ani to neznamenalo konec. Ještě měsíc, nebo měsíce po tom v našem pohraničí přepadávali, hrozili, loupili a vraždili.
Je zcela pochopitelné, oprávněné a velmi lidské, že rozhořčení, hněv a nenávist Čechů vůči všemu německému bylo nesmírné. Koneckonců tomu tak bylo nejen u nás, ale ve všech zemích, kde dokázali tak řádit, nejen třeba v Polsku, nebo v bývalém Sovětském Svazu, ale i v takové Francii a jinde v západní Evropě.
Tady doporučuji přečíst si story vyprávěnou Janem Werichem, člověkem jistě moudrým, nepomstychtivým, nešovinistickým, která byla údajně šířena za války v okupovaném Holandsku.
Zášť lidu proti Němcům se tu vtělila v lidovou bajku, ve které šlo o to, vymyslet způsob, jak by se měli po jejich porážce co nejkrutěji potrestat. Vyprávěli si ji, když se sešli v troskách, které zbyly z jejich domovů. Pomáhala jim přežít okupaci a dočkat se dne, kdy Němci začali sklízet to, co zaseli - nenávist. Jan Werich, Potlach, Mellantrich, Praha 1989, strana 251 - 254. Je pouhým farizejstvím se dnes nad tímto pozastavovat, dokonce za to národ kritizovat a napadat. Zkrátka je to tak, že po zločinu logicky následovala odplata, spravedlivý trest.
Postupimská dohoda vítězných mocností - Sovětského svazu, USA, Velké Británie - z 2. 8.1945 ve svém osmém článku stanovila, že konference dosáhla ve věci odstranění Němců z Polska, Československa a Maďarska této dohody. Tři vlády tuto otázku posoudily ve všech aspektech. Uznaly provedení odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska za nezbytné. Následoval plán odsunu, schválený 20. 11. 1945 Spojeneckou kontrolní radou pro Německo v Berlíně. V návaznosti na to už zmíněná Pařížská mezinárodní dohoda o reparacích od Německa, o založení mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata v článku 6 odst. a) stanovila, že každá signatární vláda, tj. i Československá republika, si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo jím bude disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu.
Z toho jasně plyne, že následující odsun Němců z našeho území, jakož i konfiskace německého majetku, vč. majetku sudetských Němců, byly nejen spravedlivé, ale plně v souladu s mezinárodním právem, dokonce byly jen jeho uskutečněním. Byla to dokonce naše státní povinnost. Je proto pitomost dnes věci vykládat tak, jako by šlo o naše vlastní kroky a rozhodnutí. Na to jsme byli i tehdy v Evropě moc malí páni.
Jiná věc je, že se tak stalo v souladu s požadavky historické spravedlnosti i s národním cítěním - tehdy i dnes. Všechny tyto kroky byly prováděny na základě našich řádných zákonů, dokonce ústavních zákonů, nikoliv - jak se dnes Němci snaží předhazovat - jen jakýchsi pochybných Benešových dekretů. Zapomínají nebo nechtějí slyšet, že ty se staly právě zcela čistým způsobem bezprostředné i součástí našeho právního řádu a jsou jí dodnes.
Ve vztahu k Sudeťákům, resp. Němcům je podstatné, že na jejich základě byli dodatečně zbaveni českého občanství, ale v podstatě už jen formálně, protože se stejně už v roce 1938, hned po Mnichovu, stali dobrovolně říšsko-německými občany.. Nebyli však českého občanství zbaveni kolektivně, ale s výhradou prokazatelných antifašistů. Příslušný dekret pak za antifašisty považoval ty Němce, kteří už před Mnichovem aktivně bojovali proti Henleinovi, po Mnichovu a po 15. 3. 1939 byli za svůj odpor proti režimu pronásledováni a vězněni, nebo kteří museli emigrovat a účastnili se bojů za osvobození Československa.
To znamená, že naše vnitřní zákonodárství pak stanovilo odsun a konfiskaci majetku ne už sudetských, ale těchto říšských Němců. Nebyla to zdaleka první, a zřejmě není ani poslední, podobná odplata za agresi, okupaci a násilí v dějinách lidstva. Připomínám třeba skutečné vyhnání Maurů ze Španělska po více než 7 stoletích, Turků z Řecka, Balkánu a dalších zemích po 4 až 5 stoletích nebo Angličanů z Irska či Indie.
Odsun byl oficiálně zahájen 25. 1. 1946, v hlavních rysech proběhl do listopadu 1946 a definitivně skončil v polovině roku 1947. V jeho rámci české země opustilo, vč. dobrovolného odchodu části německých antifašistů, 2, 82 miliónů Němců. V tom je ovšem zahrnuto i 660 tisíc osob, zejména přímých exponentů režimu, které odešly nebo spíše ze strachu před spravedlivým trestem či z jiných důvodů utekly mimo rámec organizovaného odsunu těsně po dokončení války nebo už před ním.
Odsunu tedy předcházel divoký úprk části Němců, kteří měli plné gatě strachu z oprávněné odplaty, která je bude čekat za to, co vůči nám - a zřejmě i Rusům - napáchali. Takže vlastní organizovaný odsun se týkal asi 2, 16 miliónů lidí, z toho zčásti i těch Němců, kteří se na naše území přistěhovali v průběhu okupace. Po skončení transferu tu zůstalo asi 180 tisíc Němců, prokazatelných antifašistů, ale i specialistů z různých průmyslových oborů a osob ze smíšených manželství. Šlo o více než 8 % výše zmíněných odsunutých, zhruba tolik, kolik v roce 1938 nevolilo v Sudetách nacismus a Německo, takže nemůže být v žádném případě řeč o odsunu na bázi kolektivní viny. Mimochodem vůbec nejsem názoru, že se pojem kolektivní viny má z hodnocení činů a jejich skutků vylučovat.
To, že konkrétní vina musí být jednotlivci konkrétně prokázána, platí jen v rámci vnitřního právního řádu státu. Ale případy, kdy jedna země přepadne a ničí druhou, už není věcí jednotlivců, byť třeba politických vůdců země, agresorů. Jsou a budou přepadenými vždy posuzována jako provinění druhého státu jako celku, nejen jeho vůdců, ale i jeho obyvatel, jeho národa. A je nesporné, že pokud takovou válku prohraje, v případě výhry bohužel takoví vítězové nejsou souzeni a trestáni, musí nést příslušná země a národ kolektivní trest. A je to potom jen a jen na takto kolektivně potrestaném národě, aby si ve druhém kole ve svém středu, pokud už tak neučinili vítězové, našel skutečné viníky svého nesprávného chování a hanby a sám je také individuálně potrestal.
Tak se stalo i po 2. světové válce Němcům. Vítězní spojenci je po jejich bezpodmínečné kapitulaci kolektivně potrestali dlouholetou okupací rozdělených států, zbavením vlastní státní správy, zahraniční kontrolou, prosazením vlastních návrhů zákonů, konfiskacemi a reparacemi a konečně už zmíněným odsunem. Připomeňme, že nejen z Československé republiky, ale ještě více z Polska a bývalého Sovětského svazu z Kaliningradské oblasti.
Ve světle toho je pak např. argumentace našeho prezidenta Havla a na něho navazujících intelektuálů nespravedlivá, naivní a nesmyslná. Má punc pouhé poníženecké vlezlosti. Pro mne a věřím, že pro většinu ostatních Čechů, je v rozporu se zdravým rozumem a morálkou, že dnes Německo, nejen sami Sudeťáci, otevírá problém provinění Československé republiky vůči nim v rámci odsunu, který nazývají vyhnáním. Dobře, je to jejich subjektivní názor, kterým se snaží omluvit svůj poválečný mindrák. To jim nemůžeme brát. Bohužel se však z toho začala dělat mezinárodní politika a hlavně se znovu projevují výrazné snahy deformovat skutečné dějiny v náš neprospěch. Nestydatě se ze zločince dělá oběť a z oběti pachatel. Obviňování se postupně koncentruje do období tzv. divokého odsunu, neorganizované vlny odsunu, v období těsně po válce, tj. do května a letních měsíců roku 1945, v jehož pozadí bylo již zmíněné okamžité živelné pochopitelné vzepětí protifašistických a tedy i protiněmeckých nálad mezi československým obyvatelstvem. Není se čemu divit, že v takových chvílích všude na světě přichází a také přišel na řadu soudce lynč. To je pouhá konstatace reality, v žádném případě to z mé strany neznamená schvalování takových činů. Nemá však ani smysl dělat z toho politikum po padesáti letech.
Stejně je podezřelé, že se z toho má dělat problém jen u nás, v české republice, a to jen proto, že jsme dnes vůči Německu v nejslabší pozici. Jiným mocnějším nebo bohatým zemím, kde těchto obětí bylo daleko více, se to ani nepokoušejí připomínat. V tomto ohledu roste počet údajných německých obětí geometrickou řadou, dokonce některé zvlášť progresivní sudetské prameny mluví už o 250 tisících lidí, přičemž sem globálně započítávají i desetitisíce lidí padlých na frontě, či zemřelé z důvodů válečných a poválečných útrap a nemocí. Jde o výplod zapšklých chorých mozků.
Těmto důkazům schází to podstatné, konkrétní výčet takových případů. Nesporně však určitě nějaké německé oběti tohoto druhu byly. Snad nejspolehlivější údaj uvádí dr. P. Sládek z Německa, který se tím dlouho zabýval. Uvedl, že z celkového počtu přesídlenců z Československé republiky na bezprostřední následky vyhnání zemřelo 18 889 lidí, jejichž jména jsou protokolárně známá. Z toho sebevraždu spáchalo 3400, v táborech zemřelo většinou na epidemie 6600 a vysloveně násilnou smrtí, ovšem s velkým otazníkem, zemřelo 5596 lidí. Ani to však není plně doloženo či ověřeno z naší strany. Výzkum v tomto směru není zdaleka ukončen.
Pokud se v tisku omílají některé konkrétní případy, jsou to pořád ty samé - Ústí nad Labem, brněnský pochod smrti. Ukazují tak, že by se ve skutečnosti mohlo jednat snad jen o desítky či nejvýše stovky osob. Navíc nikdo se nesnaží současně zjistit, kolik z toho bylo třeba potrestaných gestapáků, esesáků a jiných vrahounů, či kolik z toho zemřelo v rámci divokého úprku a ne až po divokém odsunu nebo na přímé následky jejich války.
Omluvu za tyto excesy a stinné stránky odsunu vyslovil už prezident Beneš ve svých Pamětech když uvedl: "Nepopírám, že i u nás došlo k některým početně velmi omezeným excesům ze strany podřízených orgánů nehodných země Masarykovy, proti kterým jsem se však veřejně postavil a veřejně je několikrát kategoricky odsoudil a pranýřoval, např. ve své řeči na Mělníce 14. 10. 1945. Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té doby všechny tyto excesy našich podřízených orgánů definitivně ustaly."
Takže učinil především to rozhodující, totiž hned takové počíná také rázně zarazil. To ovšem znamená, že dodatečný podiv a omlouvání prezidenta Havla jsou s křížkem po funuse a zcela zbytečné nebo snad o Pamětech Beneše nevěděl? Nehledě k tomu, že jde o uplatňování dvojí míry a prachobyčejné farizejství, protože Německo se nám zatím za mnohonásobně větší útrapy a škody způsobené Mnichovem a za okupace nikdy oficiálně a řádně neomluvilo. Nesporně musí být první na řadě, protože srovnávat Jejich činy a důsledky pro nás s obětmi divokého odsunu Němců a konfiskacemi sudetského majetku je nehorázný podvod, který neměl být z naší strany nikdy připuštěn, nechceme-li přijít o všechnu důstojnost, nemá-li náš stát a vláda figurovat ke vztahu k SNR jen jako pouhé loutky.
Je to chování, kdy se zaměňuje chování pachatele a oběti, vina a trest. Stavět vinu Německa a vinu Československé republiky je v daném případě totéž, jako kdyby brutální mnohonásobný vrah malých dětí chtěl pohnat před soud policistu před soud za to, že mu při zatýkání, při kterém kladl odzbrojený odpor, šlápl na palec a dokonce za to chtěl náhradu škody.
Němci jsou jistě velký, pilný, pracovitý, úspěšný a v současnosti i bohatý a mocný národ. Ale je zcela přirozené, že po zkušenostech, které jsme s nimi v historii měli, chováme vůči nim vrozenou ostražitost. Máme z nich stálou obavu, to už máme v genech. To se jeví zvlášť intenzívně dnes, kdy jsme po dlouhých letech zejména ekonomického úpadku mimořádně oslabeni. A bohužel naše vládnoucí garnitura dovolila a dovoluje, aby si s námi Německo hrálo jako kočka s myší.
Říká se nám, že se nemáme čeho bát, že je to země a stát vysoce demokratický. To jsou však jen slova, která pro nás samotné nedávají žádné konkrétní záruky. Jednak je třeba konstatovat, že Německo historicky nemá s demokracií a mírovou politikou dlouhodobé zkušenosti. Je 50 let, z nichž značnou část bylo ovládáno a řízeno vítěznými mocnostmi, dostačující na takovou převýchovu? Přičemž navíc většina z nich po tuto dobu žila v NDR, tedy nikoli v demokracii, ale v diktatuře, i když komunistické. Konečně ani demokracie nejsou vždy zárukou spravedlivého a neagresivního přístupu k jiným zemím, zejména jsou-li tyto země slabší, když si na ně lze dovolovat. To už známe z historie mnoha imperialistických států i těch nejdemokratičtějších. Malé národy a státy prostě musí počítat se vším, zejména pokud se nacházejí v citlivém geopolitickém prostoru.
Z našich vlastních zkušeností pak musíme nezbytně vyvodit závěr, že německá historická hrozba pro náš národ pořád existuje, zatímco ruská hrozba pro nás byla s vysokou pravděpodobností jen dočasnou epizodou.
Z toho ovšem rozhodně nevyplývá, že potřebujeme, či měli bychom pěstovat protiněmeckou politiku i kdybychom na to měli, ale jen to, že musíme mít a důsledně uskutečňovat vyváženou a konkrétně zabezpečovanou pro českou politiku. V jejím rámci si musíme preventivně a všestranně chránit vlastní zájmy a krýt vlastní záda. Maximálně usilovat o spolupráci, ale být přitom současně pořád ve střehu, aby nic nebylo řešeno jednostranně na náš úkor.
A tady vidíme na první pohled, že Německo se vůči nám po listopadu, kdy jsme byli v podstatě osamoceni vrženi do pro nás nového západního světa, chová mírně řečeno velmi podivně, přesněji řečeno přinejmenším velmi podezřele. Praporečníkem toho všeho jsou přirozeně znovu sudetští Němci. Velmi brzy ožili a začali předkládat nové a stále provokativnější a drzejší požadavky. Už jim zřejmě otrnulo, převážně, jak se zdá, zapomněli na zločiny, jimiž se vůči Československu a našemu národu provinili, zapomněli na své dějiny. Ty, jak se ukazuje, pro ně začínají až po prohrané druhé světové válce, jejich zákonným odsunem, který oni sami nazývají vyhnáním. Považují ho za nesmírnou křivdu na nich spáchanou a chtějí prosadit revanš - podotýkám, že stejně tak připomínáním na nich spáchaných historických křivd v roce 1918 začínali už v oněch třicátých letech. Převracejí dějiny naruby a snaží se vlastní viny přenášet na nás. Nechtějí slyšet nic o zločinu a trestu, nechtějí slyšet o tom, že oni a jen oni byli pachatelem a my pouze jejich obětí. Zdá se, že jejich slepota a protičeská zášť se projevuje znovu v podobě, jakou jsme poznali od třicátých let, zejména pak onoho neblahého mnichovského roku 1938.
Své požadavky nepředkládají jen tak do větru, ale rafinovaně si pro ně připravili a připravují půdu. V prvé řadě si u nás vybudovali svoji kolaborantskou pátou kolonu, vytvářející naše vnitřní veřejné mínění z lokajských politiků, novinářů, také intelektuálů, církevních kruhů, šlechticů. Vykoupili za babku naše sdělovací prostředky; začali s regionálním tiskem - mimochodem silně ztrátovým, takže o ekonomický efekt jim v daném případě určitě nešlo - dnes už mají v ruce většinu celostátního tisku a také velké reklamní agentury, které prostřednictvím podílu přidělovaných zakázek do značné míry hospodářsky ovládají nejen velký tisk, ale i zbytek toho českého, ale i rozhlas a televizi, včetně veřejnoprávních.
Hlavně si pak koupili velkou část našich nových politických vůdců. Říká se, že na ně dávno existují ceníky, tedy ne kdo je kdo, ale kdo je za co, jakož i celých politických stran.
Praktickým prostředníkem to jsou zejména četné německé u nás etablované nadace, včetně těch nejslavnějších a samozřejmě honoráře za knihy a přednášky, nejrůznější ceny a pocty.
Konečně prostřednictvím toho všeho dostali do vlastnictví a do rukou strategické části naší ekonomiky. Ty jsou dnes jejich rozhodujícími mocenskými centry u nás, centry obnovované germanizace. Nikdo se ani nesnaží zakrývat, že němčina se v nich už stala rozhodujícím úředním jazykem, že naši čeští manažeři se tu dostali na druhou kolej, představují ve své většině druhořadou až třetiřadou podřadně placenou garnituru řízenou pokyny ze zahraničí.
To všechno je důkazem opětné postupné přeměny České republiky v protektorát, nové kolonizace národa v moderním hávu. Přitom je faktem, že dokud Němci u nás nepřevzali rozhodující politiky, sdělovací prostředky a hlavně strategické podniky, neměli na nás v ruce nic, nic, nic, tak jako v podstatě dosud nemají nic třeba v Polsku, kde je pro ně pořád jiná situace a podle toho se tam také skromně chovají.
Sudeťácké spravedlivé požadavky jsou z valné části svědomitě podporovány tzv. seriózním německým tiskem. Je v tomto směru nejen nepokrytě jednostranný a protičeský, ale neváhá přitom používat ani největších blábolů a nesmyslů. Navíc si dokázali zajistit, aby jejich projekty pronikly i do zahraničních sdělovacích prostředků. Třeba tak renomovaná agentura, jakou je AP, 10. 7. 1995 napsala, že vysídlenci z Československé republiky a jejich potomci tvoří asi 15 % německého voličstva. Měla by se znovu vrátit do školy a naučit se počítat do desíti. Prokázala totiž základní neúctu k číselným faktům, čímž své zpravodajství zcela degradovala. Protože odsunuto od nás bylo zmíněných 2, 82 miliónů Němců včetně oněch 660 tisíc dobrovolných, z toho asi 160 tisíc navíc ne do Německa, ale do Rakouska. A od té doby jich určitě nepřibylo.
Demografický růst v Německu nebyl nijak výrazný a pochybuji, že by děti dnešních Sudeťáků si ve své většině pěstovaly dnes zapšklost svých dědů. Celkový počet německých obyvatel bez cizinců v roce 1995 představuje asi 77 miliónů osob. Z toho podíl voličů činil asi 68 % podle voleb z roku 1987, takže maximálně může jít zhruba o 1, 4 mil. sudetských voličů z počtu 62 mil. mínus 660 tisíc a mínus 160 tisíc, to je asi o 2, 7 % všech voličů. A toho se má pevná vláda Spolkové republiky Německo obávat, tomu má bezevšeho ustupovat? Kdo nevěří, ať tam běží. Bohužel německá vláda a politika tak činí a tyto požadavky v podstatě přejímá a předkládá. Vystupuje při tom většinou jakoby v pozadí, jakoby ona sama je prosazovala jen pod tímto vnitřním tlakem sudetských Němců. Konkrétní fakta však svědčí o něčem jiném - že to je právě celková koncepce staronové politiky Německa a že Sudeťáci jí mají posloužit jen jako štít, jako beran, jakoby její odůvodnění ani ne tak pro nás, ale hlavně pro ostatní státy. Tak jako tomu konečně už jednou bylo právě v oněch třicátých letech. Stejně formální alibismus.
Důkazů máme v tomto směru celou řadu. Prvním a rozhodujícím je nová česko-německá smlouva uzavřená ještě s českou a Slovenskou Federativní Republikou, a to velmi tajemně - národ byl z vědomosti o její přípravě a v podstatě záměrně vyšachován - a s velkým spěchem v roce 1992. Bylo to hlavně dílo známé germanofilské agentury pánů Havla, Dienstbiera, Pitharta a spol. Je to smlouva pro nás hanebná a ponižující, protože už ve své preambuli přejímá, byť neurčitě, pojetí společné viny Němců a Čechů za předchozí předválečný, válečný a poválečný vývoj. Připustila uplatnění pojmů vyhnání pro mezinárodně právně odložený odsun sudetských Němců a vlastně se tak formálně stala prvním právním krokem k novému posuzování předtím už uzavřených otázek vzájemných vztahů.