Poslanec Jan Vik: Vážený pane ministře, pane předsedo, dámy a pánové, v posledních několika dnech došlo k zintenzivnění útoků státních represivních orgánů vůči naší opoziční parlamentní straně. Rozhodně to není jev ojedinělý a není to také poprvé. Jistě si všichni vzpomeneme na dobu, kdy já osobně jsem byl napaden městskou policií na Václavském náměstí u příležitosti výročí vzniku československé republiky dne 28. října 1994. Byl jsem brutálně napaden městskou policií a celá situace dopadla tak, že jsem byl několik dní hospitalizován v nemocnici. Samozřejmě v tomto případě policie nic nevyšetřila, a na druhou stranu byl v souvislosti s událostmi dne 28. října 1994 odsouzen předseda naší parlamentní opoziční strany pan dr. Miroslav Sládek na 10 měsíců pouze za to, že se snažil zavolat záchranku.
Jak mám tyto skutečnosti srovnat s tím, že policie brutálním způsobem zasahuje v sídle Poslanecké sněmovny Parlamentu české republiky, kdy dokonce to došlo tak daleko, že napadla poslance Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa Ing. Petra Zajíce?
V této souvislosti bych se rád zeptal, jakým způsobem vlastně funguje Policie české republiky v budově Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jak si mám vysvětlit to, že v údajně demokratické České republice ...
Předseda PSP Miloš Zeman: Promiňte, pane poslanče, uplynuly dvě minuty. Táži se vás proto, zda si přejete další 1 minutu na doplňující otázku.
Poslanec Jan Vik: Ano, děkuji. Jak si mám vysvětlit tu skutečnost, že v údajně demokratické České republice stála Policie české republiky - ať již uniformovaná, nebo neuniformovaná - několik dní před mojí kanceláří v sídle Poslanecké sněmovny a monitorovala všechny ty, kteří vcházeli či vycházeli z mé kanceláře.
Samozřejmě vzhledem k tomu, že policie stála přímo za mými dveřmi, velmi dobře bylo slyšet i to, co se v kancelářích povídá. Já osobně považuji tuto skutečnost za velmi výrazně protidemokratickou a žádám vysvětlení postupu Policie České republiky.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Janu Vikovi. Nyní bych rád udělil slovo panu poslanci Františku Čechovi s interpelací na ministra Jana Stráského ve věci zdravotní péče občanů Slovenské republiky u české zdravotní pojišťovny. Nicméně, pokud se nemýlím, pan poslanec František Čech stále není přítomen a jeho přihláška tedy propadá.
Stejně tak propadá i přihláška pana poslance Petra Vrzáně z důvodů výše uvedených. Pan poslanec Petr Vrzáň měl interpelovat pana ministra Jaromíra Schneidera ve věci bytového hospodářství. Proto nyní prosím, aby se ujal slova pan poslanec Rudolf Šmucr, který bude interpelovat pana ministra Jaromíra Talíře ve věci kultury. Připraví se pan poslanec Jindřich Nehera.
Poslanec Rudolf Šmucr: Pane předsedo, dámy a pánové, pane ministře, táži se vás, proč se v oblasti kultury dává přednost nekvalitnímu braku, a to hlavně ve filmu, který většinou obsahuje teror a násilí, což má za následek negativní vliv hlavně na mládež, Starší generace postrádají především obsahově kvalitní a hodnotná díla, při kterých by si mohly psychicky odpočinout a pobavit se.
Ptám se vás, proč je v kulturní nabídce velmi málo opravdu hodnotných děl. Jsem přesvědčen, že jak u nás, tak v zahraničí je dosti možností vybrat si z široké nabídky.
Kultura v České republice je na stále horší úrovni. Duševní kultura českého národa je to nejcennější, co národ má. Jeho absence a nedostatek ochuzuje český národ jak duševně, tak mentálně.
Ptám se vás, pane ministře, co chcete učinit za kroky k nápravě. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Rudolfu Šmucrovi. Podle jednacího řádu poslední interpelací, neboť máme limit 18.20 hodin, bude interpelace pana poslance Jindřicha Nehery adresovaná na pana ministra Jindřicha Vodičku ve věci špatného přístupu Úřadu sociálních věcí k občanům v Šumperku. Prosím tedy pana poslance Jindřicha Neheru.
Poslanec Jindřich Nehera: Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, pane ministře, v mém volebním kraji, konkrétně v městě Šumperk, se na mne obracejí tamní občané se stížnostmi na velmi špatnou situaci na Úřadu sociálních věcí. Občané nedostávají právem nárokované sociální dávky, až po nechutných tahanicích s několikaměsíčním zpožděním. Nikoho pak nezajímá, jak tito lidé v tomto mezidobí žijí, a hlavně pak z čeho mají žít. Celá záležitost je o to smutnější, jedná-li se o rodiny s malými dětmi.
Dle mého názoru k tomuto stavu dochází špatným vedením evidence a neodborným obsazením personálu. Určitě se tento špatný stav projevuje nejen v Šumperku. Je nutné tento problém urychleně řešit ke spokojenosti občanů tak, aby si na úřadě nepřipadali jako žebráci a bylo s nimi slušně zacházeno. Ve většině případů se jedná o slušné občany, kteří se do této svízelné situace nedostali vlastní vinou, ale díky politice vládní koalice.
A nakonec si občané tyto úředníky platí ze svých daní. Ptám se vás, pane ministře, jakým způsobem chcete tento problém řešit. Děkuji za odpověď.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci. Dovolte mi, abych před ukončením tohoto bodu vás informoval, že podle § 19 odst. 1 uděluji jako předsedající této schůze za nepřístojné chování ve sněmovně v souvislosti s porušením mnou citovaného usnesení Poslanecké sněmovny na základě projednávání tohoto bodu pořádkové opatření napomenutí těmto poslancům: Václavu Klausovi, Janu Rumlovi, Josefu Zieleniecovi, Vladimíru Dlouhému, Jiřímu Skalickému, Ivanu Kočárníkovi, Josefu Luxovi, Ivanu Pilipovi, Jaromíru Talířovi, Miloslavu Výbornému a Jindřichu Vodičkovi.
Dáte vám sděluji, že na žádost poslaneckého klubu ODS vyhlašuji přestávku pro naše další jednání do 19.00 hodin. V našem jednání budeme pokračovat obecnou rozpravou k česko-německé deklaraci, do níž mám v této chvíli tři písemné přihlášky.
Jako první se připraví pan poslanec Milan Loukota.
Odročuji tedy naše jednání do 19.00 hodin.
(Schůze byla přerušena v 18.22 hodin.)
(Schůze opět zahájena v 19.01 hodin.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Vážené kolegyně, vážení kolegové poslanci, prosím, abyste laskavě zaujali svá místa v jednací síni. Na požádání poslaneckého klubu ODS jsem přerušil tuto naši schůzi do 19.00 hodin, což právě uplynulo, s tím, že podle dříve přijatého usnesení této sněmovny se máme do 23.00 hodin zabývat obecnou rozpravou, v níž dosud padly dva hlasovatelné návrhy na zamítnutí textu česko-německé deklarace. Další usnesení Poslanecké sněmovny nám pak ukládá, abychom od 23.30 hodin pokračovali podrobnou rozpravou. Takže se můžeme těšit na půlhodinovou přestávku mezi 23.00 a 23.30 hodinou.
21.
Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich
budoucím rozvoji, podle sněmovního tisku 129
Konstatuji, že v této chvíli, a budu si samozřejmě kontrolovat, kdo se hlásí dvakrát, zde mám tři, nyní už čtyři písemné přihlášky. Jako první se přihlásil pan poslanec Milan Loukota, připraví se paní poslankyně Radomíra Nývltová. Konstatuji, že oba dva poslanci se hlásí podruhé. Uděluji tedy slovo panu poslanci Loukotovi.
Poslanec Milan Loukota: Pane předsedo, dámy a pánové, zástupci našich nuceně nasazených předložili již v roce 1990 své nároky (Předsedající: Prosím o klid v jednací síni, ty, kdo stojí, prosím, aby buď usedli, nebo opustili do kuloárů jednací síň. Ruší nás. Pokračujte, pane poslanče.) na odškodnění příslušným státním orgánům. Avšak např. na rozdíl od Polska nebyly tyto nároky zakotveny do mezistátních smluv mezi bývalou ČSSR a SRN, která byla uzavřena v roce 1992. Při projednávání tehdejší smlouvy se obě strany dohodly, že v ní nebudou vnášet žádné majetkoprávní nároky vyplývající z druhé světové války a poválečného uspořádání a nebudou takové nároky ani zastupovat ani podporovat. Výjimkou měly být pouze tzv. perzekuční nároky československých fyzických osob vězněných v německých koncentračních táborech nebo totálně nasazených na práci v Německu.
O těchto nárocích byla již před uzavřením smlouvy dosažena určitá shoda s tím, že jejich realizace se stane předmětem dalšího jednáni. Skutečnost je ale taková, že uvedená ústní dohoda o odškodnění československých obětí nacismu již nenašla svého uplatnění a Československá federativní republika se rozpadla na dva samostatné státy. Po vzniku samostatné České republiky uplatňovali nuceně nasazení spoluobčané vůči státním orgánům znovu své (Předsedající: Prosím znovu, tentokrát levou část jednací síně, konkrétně pana poslance Zaorálka, aby laskavě nerušili naše Jednání. Pokračujte, pane poslanče.) nanejvýše oprávněné nároky na odškodnění. Po neúspěšných jednáních s německými představiteli se vláda české republiky odhodlala odškodnit české oběti nacismu sama, z vlastních prostředků, formou určitého humanitárního gesta a předložila minulé Poslanecké sněmovně návrh příslušného zákona, který se ovšem vztahuje pouze na bývalé politické vězně, jejich vdovy a sirotky.
Přes protesty vznesené nuceně nasazenými, které byly mj. předloženy písemně 12. září 1994 i nám, bývalým poslancům, kdy bylo poukazováno na nespravedlnost takového kroku vůči ostatním obětem nacismu, byl zákon č. 217/1994 Sb., v listopadu téhož roku posléze schválen.
Právě nyní dochází k finalizaci jednání o česko-německé deklaraci, která by měla, alespoň ústy některých, odstranit dosud nevyřešené problémy z minulosti mezi oběma státy. Vytvořit podmínky k obnovení vzájemné důvěry a zajistit další rozvoj přátelství a spolupráce.
Svaz nuceně nasazených se při této příležitosti opětovně obrátil nejenom na poslance českého parlamentu, ale i na státní správu s důvěrou, že nedopustí, aby deklarace opět opomíjela vymírající skupinu obyvatel české republiky, na kterých byla za války Němci spáchána zjevná křivda jejich násilným odvlečením na nucené práce v Německu a v Němci okupovaných zemích.
Jaká je skutečnost? Sami se můžete nyní, dámy a pánové, přesvědčit v tisku 129, který obsahuje parafované znění česko-německé deklarace, že není, bohužel, o našich nuceně nasazených spoluobčanech ani slůvko. l to je důvodem, proč nemohu a ani nechci zvednout ruku pro tuto deklaraci. Těch důvodů je samozřejmě více a rád se o nich teď zmíním pěkně po pořádku.
V samotné preambuli mně např. velice vadí druhý odstavec o znění: "Oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes."
V žádném případě nepopírám ten fakt, že spolužitím Čechů a Němců bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví. Domnívám se však, že to nebyly jen tyto dva národy, kdo ono spoludědictví spoluvytvářely. Přinejmenším bychom neměli opomíjet vliv židovský, který se na tvorbě kulturního dědictví taktéž závažně spolupodílel.
Mnohem problematičtější se mi ale jeví slova o dlouhých dějinách plodného a pokojného spolužití Čechů a Němců. Samozřejmě, ani nyní nepopírám, že taková období existovala. Myslím si však, že v historii najdeme daleko více zmínek o výbojích a válkách Němců či Čechů a o následném českém vazalství. Nebo je snad kníže Václav s tisíci hřivnami ve stříbře jen smyšlenou báchorkou? Tolik jeden jediný příklad. Nechci již použít více, i když se samy nabízejí, ale to bychom česko-německou deklaraci probírali opravdu snad i týden a já nemíním naše jednání zdržovat. Chci se opravdu zmínit jen o tom nejdůležitějším a nejpodstatnějším.
Odstavec 3. sice obsahuje zmínku o spáchaných křivdách, avšak tak všeobecně, že se pouze můžeme dohadovat o tom, kdo komu křivdil, případně kdo byl viníkem křivd, a pro tuto skutečnost mi nezbývá, než ji odmítnout.
V preambuli deklarace se můžeme dále v odst. 4 dočíst: Vědomi si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu (Předsedající: Prosím diskutující poslance u dveří, aby laskavě buď opustili jednací síň, nebo usedli do svých lavic. Pokračujte, pane poslanče.)
Nezlobte se na mě, dámy a pánové, ale s tímto tvrzením nemohu absolutně souhlasit. Jednak je to proti mému přesvědčení, že společným zájmem naší vlasti je přijetí do Evropské unie a Severoatlantického paktu, a pak si myslím, že toto celé, byť je obsaženo ve vládním prohlášení, předjímá skutečnost.
Stále se domnívám, že to bude pouze občan, kdo bude v referendu rozhodovat o vstupu České republiky do uvedených mezinárodních uskupení a ne náš západní soused. To už opět zavání zmíněným vazalstvím. Tolik k preambuli česko-německé deklarace.
Dostávám se k článku 1. Ve znění odst. 2 se můžeme dozvědět, že Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují demokratická práva atd. Nepřísluší mi hodnotit, jak je na tom Německo se sdílením demokratických hodnot, respektováním lidských práv a základních svobod, ale s tím, že se tak děje v České republice, musím hrubě nesouhlasit. Za situace, kdy je naší politické straně znemožňováno na úkor jiných stran naprosto zanedbatelných šířit své politické názory a myšlenky na veřejnosti, nemůže být o jakémkoli byť náznaku demokracie v České republice řeč.
V době, kdy jsou vrazi a nejbrutálnější zločinci stíháni na svobodě, jsou předseda SPR-RSČ Dr. Miroslav Sládek a mnozí jiní představitelé naší strany zcela otevřeně perzekuováni za své projevy a myšlenky, kdy je dále na asistenta předsedy našeho poslaneckého klubu pořádán doslova policejní hon na území našeho poslaneckého klubu se nám může o respektování lidských práv a základních svobod pouze zdát.
V odst. 3 článku 1 se říká opět doslova - cituji: Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny. - Konec citátu. Člověk nezasvěcený by možná nad těmi slovy zatleskal. Já v nich ale vidím největší kámen úrazu ve znění česko-německé deklarace. Kdyby byla myšlena upřímně, bylo by to vskutku jistě skvělé. Cítím v nich však ze strany Němců určitou faleš a pokrytectví. Ptáte-li se v čem, mohu vás hned informovat, že v dalším článku, tedy 11. Přiznám se, že k tomuto článku mám nejvíce výhrad. Lépe řečeno velkou výhradu k celému jeho znění od začátku až do konce. Navíc ho pokládám za jednu velkou lež a jasný pokus o mystifikaci. Chci však být konkrétní.
Odstavec 1 obsahuje větu o odpovědnosti Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k mnichovské dohodě z r. 1938. Ale nikde není ani slůvko o tom, že by Německo tuto dohodu anulovalo. Znamená to snad, že se Německo dodneška cítí - přestože přiznává odpovědnost - mnichovskou dohodou nějak vázáno?
V textu dále nikde nevidím sebenepatrnější zmínku o lítosti Německa nad svým tehdejším počínáním. Možná vám přijde poněkud malicherné toto moje bazírování na vyslovení lítosti, ale jistě mi potvrdíte, kolegyně a kolegové, že bez lítosti nad spáchanou křivdou je takřka nemožné dočkat se byť sebemenší podpory ...
Předseda PSP Miloš Zeman: Prosím kolegy blízko řečnického stolu, aby nerušili řečníka svým hlasitým hovorem. Až tam budou stát oni, také by jim to nebylo milé. Pane poslanče, právě v tomto okamžiku uplynul váš čas. Odebírám vám proto slovo, neboť jsem tak vázán schváleným usnesením a uděluji slovo paní poslankyni Radomíře Nývltové.
Poslanec Milan Loukota: Pane předsedo, nezbývá mi než konstatovat, že mi nebylo v Poslanecké sněmovně údajně demokratické České republiky umožněno dokončit již podruhé projev k tak významnému bodu, jakým je česko-německá deklarace.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji, pane poslanče. Nyní uděluji slovo paní poslankyni Radomíře Nývltové. Připomínám, že rovněž bude k této věci hovořit podruhé. Poté se připraví pan poslanec Maixner. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Radomíra Nývltová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, je nepochopitelné, proč česko-německá deklarace, o níž politici tvrdí, že ještě nikdy nepřistoupil německo-český text tak jasně a odvážně ke sporným úsekům našich dějin, mlčí o holocaustu českých Židů. Tito lidé trpěli a byli zabíjeni ne proto, že byli protektorátními občany, ale právě pro svůj původ. Opomíjení těchto skutečností je hrubým popřením historické paměti České republiky, které lze považovat za selhání českých politiků. Ani státnické projevy kolem deklarace, natož deklarace sama, po více než 50 letech od konce II. světové války nepřinesly morální zadostiučinění židovským obětem protektorátu Čech a Moravy.
Podle historika Ericha Kulky bylo z celkového počtu 360 000 československých občanů zabitých za 11. světové války přes 260 000 těch, kteří byli posláni na smrt jen kvůli svému židovskému původu. Dříve než byli odvlečeni do koncentračních táborů, byli oloupeni o svůj majetek, zbaveni občanských a lidských práv. Řada těch, kterým se podařilo včas uprchnout, se významnou měrou podílela na zahraničním odboji. Bez židovské účasti by nebylo možné postavit ani 1. Československý samostatný polní prapor v Buzuluku, ani své sbory u Sokolova. Židé tvořili významnou součást československých jednotek v Anglii, Francii a na Středním východě. Je tedy zřejmý i podíl jejich zásluh na uznání exilové vlády prezidenta Beneše spojeneckými mocnostmi, které bylo podmíněno existencí československého zahraničního vojska.
Česko-německá deklarace dnes už pouze čeká na schválení naším Parlamentem, aby se mohla stát dokumentem, který významnou měrou napomůže začleňování České republiky do západoevropských struktur. Mnozí komentátoři již zdůraznili, že její těžiště je především ve snaze formovat základy pro lepší budoucí vztahy s hospodářsky a politicky nejsilnější zemí Evropy. Ve vztahu k minulosti se pak deklarace pouze snaží ji politicky zakonzervovat tak, aby nebyla zdrojem problémů pro příští jednání.
Když byl u nás v r. 1994 schválen vládní návrh zákona, na jehož základě byla z českého rozpočtu vyplacena humanitární pomoc občanům, kteří byli oběťmi zločinů nacionálně socialistického Německa, bylo již jasné, že mravní nárok na přímé odškodnění našich spoluobčanů ze strany Německa bude našimi vyjednavači obětován ve prospěch principu usmíření. Avšak za daného rozložení sil, kdy výhoda zahájit jednání ještě před sjednocením Německa byla promeškána polistopadovou diplomacií, jde nejspíše o nejlepší možné řešení.
Co je však na celé záležitosti kolem deklarace velmi smutné, je jakákoli absence zmínky či alespoň náznaku toho, že německou okupací nejvýrazněji postiženou skupinou našich občanů byli Židé. Nad touto skutečností se ostatně při své nedávné návštěvě Prahy podivoval Eli Wiesel. To, že dejudaizace deklarace není jen výsledkem případného právnického problému definice židovství, je patrné z projevů kancléře Kohla a premiéra Klause, přednesených 21. ledna v Lichtenštejnském paláci v Praze. Z české strany pouze zaznělo - mrzí nás, že událostmi spojenými s druhou světovou válkou skončilo staletí trvající období soužití českého a německého, ale i židovského obyvatelstva na našem území a že se tato plodná koexistence stala nenávratnou minulostí. Zatímco kancléř Kohl jen mentorsky připomněl, že soužití Čechů, Židů a Němců bylo znakem kosmopolitního ducha Prahy, bez něhož by možná Rilke i Kafka nedorostli do takové velikosti, jaká Jim dnes ve světové literatuře přísluší.
Takovýmto způsobem přehlížený holocaust Židů v českých zemích je poněkud zarážející. Děkuji za pozornost.. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Nývltové. Uděluji nyní slovo panu poslanci Pavlu Maixnerovi. Připraví se pan poslanec Jindřich Nehera. Připomínám, že pan poslanec Pavel Maixner mluví k této věci rovněž podruhé. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Pavel Maixner: Pane předsedo, dámy a pánové, vážení hosté, budu se snažit navázat na kontext, kde jsem skončil minule.
Ve skutečnosti Konrád Henlein byl jen vykonavatelem rozkazů Adolfa Hitlera v Československé republice. Chtěl v ní založit filiálku Hitlerovy NSDAP, a když se mu to nepodařilo a nedostal povolení, založil v roce 1935 svoji Sudetoněmeckou stranu, což ve skutečnosti nebylo nic jiného, jež součást Hitlerovy NSDAP. Přesto, že československá vláda trvale se snažila s Němci dojít k nějakému shodnému bodu, dne 1. dubna 1938 předseda československé vlády Milan Hodža zahájil se zástupci sudetských Němců jednání o jejich požadavcích. Podle Hitlerova příkazu nesmělo však dojít k žádné dohodě mezi českou vládou a sudetskými Němci, protože by tím byl Hitler ztratil důvod vojenské intervence a vpádu do československé republiky. Trvale se stupňující jejich vydírání skončilo proto tzv. karlovarskými požadavky, které 24. dubna 1938 Konrád Henlein na sjezdu jeho SDP v Karlových Varech formuloval v 8 bodech.
1. Sjednání úplné rovnosti a rovnocennosti pro německou národní skupinu s českým národem v Československu.
2. Uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právní osobnosti, aby její rovnoprávnost ve státě mohla být zachráněna.
3. Stanovení a uznání německého národního území.
4. Vybudování německé samosprávy v německém národním území ve všech oborech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německého národního tělesa.
5. Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří bydlí vně rámce uzavřeného území jejich národnosti.
6. Odstranění bezpráví, které se stalo sudetskému němectví od roku 1918 a reparace hmotných škod jež tímto bezprávním bylo učiněno.
7. Uznání a provedení zásady, že v německém území mají být jen němečtí veřejní zaměstnanci.
8. Úplná svoboda přiznání se k německé národnosti a německému světovému názoru - nacismu Adolfa Hitlera.
Přestože tyto požadavky znamenaly již faktické zrušení suverenity Československé republiky a zřízení jakéhosi německého státu ve státě, v našem státě, byla československá vláda ochotna jednat i o těchto požadavcích. Vypracovala proto postupně celkem čtyři plány řešení problémů Němců v Československé republice, z nichž poslední z 5. září znamenal přijetí těchto 8 karlovarských požadavků, a tím vlastně zánik dosavadní Československé republiky.
Avšak ani to nevedlo k žádné dohodě s československými Němci, protože - jak vpředu uvedeno - Hitler k žádné dohodě nechtěl dojít. To potvrdil dne 13. června 1938 i britský novinář, který uvedl a citoval následující prohlášení člena libereckého sekretariátu Henleinovy SDP: "Dohoda mezi československou vládou a SDP není možná. Německo - SDP prostě nemohou trpět existenci Československa.. Obsadíme Prahu, celé Čechy a Moravu. Snad se nám během několika generací podaří Čechy germanizovat".
To byl jasný nacistický a tedy i německý program. Ovšem germanizovat chtěli jen některé Čechy, kteří jim mohli být prospěšní. Většina Čechů měla být v plánu přesídlena z jejich více než 1400 let starého území, někam na Ural. Podle tzv. Habachova záznamu připravovali nacisté už 5. listopadu 1937, tedy ještě před počátkem války, vystěhování 2 mil. Čechů k Ledovému moři.
Předseda PSP Miloš Zeman: Prosím kolegy poslance z ODS a ČSSD, aby poněkud ztišili své hlasy. Pokračujte, pane poslanče!
Poslanec Pavel Maixner: A tak dne 15. března 1939 německé tanky nacistického vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera obsadily zbytek Československé republiky a po odtržení její značné části začlenili do říše a jako stát ji zničili. Vyhlásili Protektorát Čechy a Morava, čímž se české země fakticky staly německou kolonií. ihned vyhlásili kurs marky k čs. koruně 1:10, ačkoli ještě den předtím byl 1:4, a počali vládnout a vládli terorem, hrůzovládou, vraždami, likvidacemi celých vesnic - Lidice, Ležáky a další desítky vesnic. Tento nacistický teror násilí, vražd a naprosté právní zvůle trval více než 6 roků.
V celé věci musí být vzaty v úvahu následující nepopíratelné zkušenosti:
1. Že Češi nenapadli Německo, ale Německo Československou republiku.
2. Že Češi nezničili a neokupovali Německo, ale Němci země české republiky.
3. Že Češi nezničili existenci a suverenitu Německa, nýbrž Němci zničili existenci a suverenitu zemí dnešní České republiky.
4. Že Češi nepopravili ministerského předsedu Německa, ale Němci popravili ministerského předsedu Čechů generála Eliáše.
5. Že Češi nepopravili vrchního starostu Berlína, ale Němci popravili primátora města Prahy dr. Otakara Klapku.
6. Že Češi nepopravili generálního tajemníka Červeného kříže, ale Němci popravili generálního tajemníka Československého červeného kříže Bidla a celou jeho rodinu včetně malých dětí, a účetního ČSČK Falka.
Že po druhé světové válce tito sudetští Němci československé občanství nikdy zpět nedostali, ale dokonce o ně ani nezažádali, a proto v České republice nemají žádné domovské právo ani žádný domov.
Že sudetští Němci nebyli od Čechů vyhnáni, nýbrž na základě rozhodnutí vítězných mocností na konferenci v Postupimi konané od 17. 7. do 2. 8. 1945, a tedy v souladu s mezinárodním právem, vysídleni.
Musí být vyvozeny důsledky ze skutečností, že nikoliv Češi násilím odvlekli německé studenty na práci do České republiky, ale opačně - nacisti odvlekli na otrocké práce desítky českých studentů do Německa.
Musí být vyvozeny důsledky ze skutečností, že nikoli Češi odvlekli Němce na otrocké práce do českých zemí, ale Němci odvlekli 600 000 až milión Čechů na otrocké práce do Německa.
Musí být vzato při konečném řešení této otázky bezpodmínečně v úvahu, že nikoliv Češi zlikvidovali německou armádu, ale Němci československou. Přitom zabrali výzbroj a výstroj v ceně nejméně 100 mld. tehdejších korun. I za to musí být poskytnuta náhrada.
Musí být bezpodmínečně vzato v úvahu, že Československá a tedy i výlučně Česká republika má podle mezinárodního práva, stejně jako ostatní státy, nárok na válečnou kořist jako náhradu za desetitisíce jejích občanů padlých na straně Spojenců ve válce proti nacistickému Německu. Bezesporu majetek odsunutých sudetských Němců jako příslušníků německé říše a její armády tvořil válečnou kořist, čímž přestal být majetkem dříve českých, potom z jejich vůle německých občanů.
A musí být také vzato v úvahu, že za opravdu gigantické škody způsobené navíc více než 6 letou okupací v zemích dnešní České republiky, ani za umučení a zavraždění údajně 420 až 450 tisíc jejích občanů, z toho 230 000 Židů a desetitisíce jejích občanů padlých ve válce s nacisty, za ukradení jejich majetku, za všechny tyto opravdu astronomické škody nedostala Česká republiky dodnes ani jedinou korunu reparací.
Závěrem: po tomto seznámení, aspoň částečném, s fakty, která postupně ukazují na problémy, které se vlečou dějinami obou národů jako fakt sounáležitosti se svojí minulostí, k pochopení správnosti česko-německé deklarace je zapotřebí znát ony problémy dějin a není možné se odvolávat na jakousi pomyslnou čáru, velmi tlustou čáru, která má skončit vše špatné, křivdy, útlak, porobu a nastolit systém pochopení sounáležitosti k Evropě a budoucnosti.
Ono vygumování části mozku každého z nás je pravděpodobně v textu jakéhosi scénáře. A věřte tomu, že já a se mnou 74 % tohoto národa tomuto scénáři nevěří, nechce se ho zúčastnit a ani nemá ochotu se jakýmkoli způsobem na něčem takovém podílet. Není ani pravda, že by Sdružení pro republiku-Republikánská strana Československa nechtěla ...
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji. Pane poslanče, jsem nucen vás upozornit, že právě uplynul váš čas.
Poslanec Pavel Maixner: Je mi líto, že údajně v demokratické České republice mi nebylo umožněno ukončit bod tak důležitý, jako je česko-německá deklarace.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji, pane poslanče.. Dříve než udělím slovo dalšímu poslanci, jsem povinen vás informovat, že po důkladné analýze stenozáznamu a rozhovoru s navrhovateli se ukázalo, že byl předložen, a to v návrhu zde přítomného poslance, návrh, aby se nehlasovalo při obecné a samozřejmě ani při podrobné rozpravě, takže bych chtěl v tomto smyslu korigovat své předchozí prohlášení. Byl jsem nepřesně informován a za tuto nepřesnou informaci se omlouvám. Dnes by se v rámci obecné rozpravy, kolegyně a kolegové, nemělo hlasovat. A nyní uděluji slovo panu poslanci Jindřichu Neherovi, který diskutuje poprvé, vzhledem k tomu, že předtím přednášel stanovisko poslaneckého klubu SPR-RSČ. Prosím, pane poslanče..