(pokračuje Kužílek)
Bylo by správné uvést i ty iniciativy, které se ve výsledku domnívaly, že právě není potřeba nic změnit, a tudíž by se v jeho přehledu vlastně neobjevily, protože ve výsledku nebyly nespokojené a nepožadovaly změnu. Já takovou iniciativu uvedu:
Byla to v minulém volebním období iniciativa, která tuto záležitost zmapovala v dějinách tohoto problému nejdůkladněji. Na základě toho, že vlastně celý obraz, že napadený je ve špatné situaci a útočník je v dobré situaci, vznikla nepochybně do značné míry také vlivem médií a medializací konkrétních případů. Je zcela přirozené, že se nemůže stát předmětem medializace, předmětem zajímavého článku situace, kdy napadenému bylo soudem dáno za pravdu. To není zajímavé psaní. Naopak velmi zajímavým psaním je ten případ, kdy napadený při obhajování svého postoje byl přinejmenším v nějakých problémech, byly tam nějaké otazníky, případně dokonce jeho právo na to, co učinil, nebylo posouzeno jako skutečně nutná obrana.
Protože je skutečně velmi těžké vědět, kolik případů je takových a kolik onakých, tak bezpečnostní výbor spolu s ústavně právním výborem v minulém období vyzval Nejvyšší soud, vyzval státní zastupitelství, vyzval Ministerstvo spravedlnosti, aby bylo shromážděno co největší množství případů, které měly tyto znaky. Protože pro tento účel neexistovala žádná evidence, žádný způsob, jak by v nějakých archivech se přišlo na to, které to jsou případy, znamenalo to velkou práci na základě osobních pokynů, kdy předsedové senátů, soudů, které toto soudí, tj. krajských soudů a vyšších, kdy konkrétní státní zástupci po celé ploše byli vyzváni, aby na základě své paměti, svých záznamů a archivů prošli asi deset let dozadu všechny případy a vytypovali ty, o které jde. Z toho byla vytvořena jakási sestava, která dokonce obsahovala tří- až čtyřřádkové popisy příběhu, o který vždycky šlo.
Kupříkladu babička sama ve svém domku, do domu se vloupává někdo, kdo o ní neví, ona se skrývá v poslední spižírničce, kde má po svém zemřelém dědečkovi brokovnici, a ve chvíli, kdy zloděj sahá na dveře, nepochybně zloděj si myslí, že tam vezme marmelády, není to vrah, tak střelí do dveří atd. Asi sto takových případů bylo popsáno. Soud samozřejmě ji potom osvobodí.
Musím konstatovat, že na základě tohoto jednání, kdy se tomu oba dva výbory velmi dlouze věnovaly, se dospělo k jednoznačnému závěru, zcela opačnému než závěr, který vyplývá z medializace, a sice, že v naprosto dominantní převaze případů, převaze zhruba 98 % vůči dvěma, soudy vycházejí vstříc obráncům, těm napadeným. Hájí jejich práva. Toto zjištění k mému údivu nebylo příliš potom medializováno, zůstává ve společnosti ne úplně správný dojem, že napadený je v nějaké výrazně slabší situaci. Udivoval jsem se tomu zejména proto, že materiály znamenaly zároveň velmi zajímavé a barvité čtení a mohlo být otiskováno v magazínech na pokračování, akorát že by to znamenalo jiný výsledek.
Jestli dovolíte, já na základě odkazu na to, že zde byla velmi důkladná iniciativa, která probádala celou tuto oblast a došla k poměrně jednoznačnému závěru, doporučuji, abychom nepřistoupili, přinejmenším, řekněme, i v rámci toho, že řešíme drogy teď, tzn., mnozí z nás nejsou úplně připraveni na problematiku nutné obrany, abychom teď nepřistoupili na návrh kolegy Klase, a doporučuji vám tedy jeho návrh nepodpořit a kolega Klas se na mě jistě nebude zlobit. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kužílkovi, pan kolega Klas nám chce sdělit, zda se na vás bude, nebo nebude zlobit, takže má k tomu příležitost.
Poslanec Jan Klas: Dámy a pánové, já se omlouvám za to, že zdržuji s touto zdánlivě odtažitou problematikou. Materiál, o kterém mluvil kolega Kužílek, mám před sebou, je z 10. května 1995.
Dovolte mi, abych bez dlouhých diskusí vám řekl jednu zásadní větu, která se objevuje v úvodu tohoto materiálu.
Vzhledem k současné atmosféře vztahující se ke konkrétnímu případu a na žádost branně bezpečnostního výboru - omlouvám se za starý výraz - Poslanecké sněmovny provedl Nejvyšší soud České republiky k ověření postupu soudů v těchto případech průzkum u všech krajských soudů v České republice. Teď prosím o pozornost. Je tu věta:
Nutno podotknout, že rozhodování podle § 13 trestního zákona není ze statistických přehledů prakticky zjistitelné, takže bylo možno vycházet jen z vědomostí, paměti a zkušeností jednotlivých soudců na trestním úseku. Já si myslím, že tím je řečeno vše. Prostě statistika neexistuje.
Druhá poznámka. Včas jsem dal, jak jsem říkal, poslaneckým klubům návrh své iniciativy, konkrétně bývalý předseda poslaneckého klubu ODA dostal tento můj návrh 8. července 1997. Samozřejmě bez odezvy. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Klasovi a nyní má slovo pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážení kolegové, já v této věci se chci připojit ke stanovisku kolegy Kužílka.
Musím říci, že jsem byl také překvapen, když jsem v tisku našel tento návrh poslance Klase i s tím závěrem výboru. Kolega Klas hovořil o tom, že v právní literatuře se na tuto otázku názory liší, to je pochopitelné, každý takovýto institut má celou řadu vnitřních problémů a teoretické analýzy nemohou dospívat ke zcela jednoznačnému závěru. Společenská zkušenost, kterou zažíváme, nutí samozřejmě i k uvažování o tom, zda některá dosavadní stanoviska není třeba korigovat. V tomto směru mezi mnou a kolegou Klasem asi rozdíl není.
Ale přece jen si myslím, že nejsme teď připraveni na to, abychom skutečně se znalostí věci o této otázce mohli jednat a rozhodovat. To je otázka skutečně také velmi odborně složitá a bylo by třeba k tomu vyvolat jednání expertů, soudců, státních zástupců, abychom zjistili, zda tedy po úpravě, která byla přijata, skutečně dochází k tomu, že tato právní úprava se neosvědčuje, že neplní svou funkci, že je třeba ji měnit. Trestní zákon - ať je koncipován jakkoli, vždycky budou problémy v tom či onom případě, protože žádné obecné právní pravidlo na jednotlivé případy nemůže zcela přesně dopadnout. Vždycky jsou určité složitosti, které potom řeší judikatura. Samozřejmě předpis musí dávat judikatuře možnost, a někdy se ukáže, že ani judikatura není s to se při posuzování určitého případu v rámci normy pohybovat. Vyžaduje to změnu normy.
Ale zároveň věci nebo předpisy trestního práva jsou předpisy, které se nemají měnit příliš rychle. Nepodléhejme iluzím, že změna zákona sama o sobě něco reálně mění. Kolega Klas kritizoval praxi soudů, že je příliš konzervativní nebo strnulá. Nechci to teď posuzovat, jestli je to pravda, nebo není, samozřejmě, že v praxi soudů převažuje tendence chovat se určitým způsobem, který se pohybuje v rámci jistých přijatých judikátů, jsou tu usměrňující judikáty apod. To všechno je pravda. Ale přece jen bychom měli posoudit, zda od té doby, kdy byla přijata úprava institutu nutné obrany, a to není tak dlouho, zda skutečně to působí v praxi takové potíže, které soudní judikatura není s to zvládnout, a zda je třeba měnit tu úpravu v tom smyslu, jak kolega Klas navrhuje.
***