(pokračuje Ransdorf)
Zodpovědný vlastník, který chce rozvíjet danou výrobu, daný obor.
Myslím si, že pokud by se tak nestalo, pokud by tato pomocná ruka nebyla podána, nepochybně by z toho vyvodili své závěry voliči na Kladensku a v celém středočeském regionu. Jako kdysi v Německu, kdy došlo ke krizi kolem závodu, který produkoval kalium v Bischoferode, němečtí odboráři vytyčili heslo Bischoferode ist überal, Bischoferode je všude, mohli bychom s jistým oprávněním říci, že Kladno je všude, že takový případ se může opakovat kdykoli a kdekoliv, a pokud se nezmění přístup vlády, nikdo si není jist, že skutečně k této recidivě nedojde. Ale zároveň tato záležitost by měla být i podnětem pro hlubší zamyšlení nad celým procesem privatizace v naší zemi, když komise v podstatě zjistila, že tak obrovský podnik s unikátní výrobou v mnoha směrech byl privatizován velice rychle, řekl bych lehkovážně, že padla různá slova neuvěřitelně lehkomyslná ze strany představitelů vlády. Vzpomeňme si, že pan Dlouhý kdysi mluvil o tom, že prodá Poldovku za korunu komukoli, kdo bude ochoten ji provozovat, nebo že by Kladeňáci mohli jezdit za prací do Prahy, která prý tuto přebytečnou pracovní sílu je schopna absorbovat. To ukazuje, že je třeba přehodnotit tento přístup, aby se podobná selhání nemohla v žádném případě již opakovat.
Domnívám se, že máme právo žádat po této vládě, která je, aspoň zčásti, pokládána za vládu odborníků, aby napravila to, co předchozí, řekl bych, vlády politické, dokázaly pokazit. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Bratinka.
Poslanec Pavel Bratinka: Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, z několika projevů předřečníků zněla velmi stará víra, víra v to, že v některých případech má stát zasáhnout a z veřejných prostředků pomáhat určitým velkým podnikům, které jsou v určitém smyslu ekonomickými tahouny. Je samozřejmě ale vždycky rozhodnutím politickým, nikoli odborným - tady musím polemizovat s panem poslancem Ransdorfem - ve kterém případě by se to mělo učinit.
Zkušenosti, které jsou uváděny ze světa, že toto je něco, co má trvalou hodnotu, pozitivní hodnotu pro danou zemi, tyto zkušenosti jsou, podle mého názoru, naprosto opačné. Nevím, proč předřečníci ignorují to, co se dnes děje v jihovýchodní nebo východní Asii, kde podléhají ekonomiky obrovským otřesům, kde dochází k tomu, že se vyjevuje, že politická moc svými zásahy, svým přímým a nepřímým vlivem udržovala v chodu celá odvětví, celé obrovské konglomeráty, které nebyly konkurenceschopné, udržovala nad vodou celou řadu bank, které měly obrovské množství nezdravých úvěrů, a to vše ve jménu jakési solidarity, ve jménu nutnosti podporovat slibná odvětví, ve jménu nutnosti dát některým podnikům možnost vyrůst k jakési dospělosti, kdy teprve je možno je vystavit studeným větrům konkurence.
Já tomu tedy nerozumím, proč předřečníci tuto současnou masivní zkušenost ignorují. Ještě nedávno nám byly asijské ekonomiky předhazovány jako vzor součinnosti mezi politickou mocí a hospodářstvím, jako vzor hodný následování, a nyní se ukazuje, jaká je smutná pravda za touto fasádou dlouhodobých úspěchů.
Rovněž nerozumím tomu, že především řečníci z řad Komunistické strany Čech a Moravy nám dávají často najevo, že se máme řídit vzory některých vyspělých zemí. Oni se pečlivě vyhýbají slovům "kapitalistických vyspělých zemí", protože žádné jiné zřejmě ve světě nenacházejí. Doufám, že jako vzor nepovažují poslední komunistické země ve světě. Zároveň ale odmítají rozlišovat jednotlivé výsledky těchto zemí. Přece jak Německo, tak Francie, kde politika státních zásahů má dlouhou tradici, kde politika velmi silného, až přebujelého sociálního státu má velkou tradici, tyto země jsou zmítány obrovskou nezaměstnaností dosahující dvouciferných čísel. Já doufám, že nechtějí, abychom následovali tuto politiku, která by vedla k této trvalé nezaměstnanosti.
Je pravda, že ve Velké Británii a ve Spojených státech došlo k pomoci několika firmám v jejich dějinách, ale byly to skutečně výjimky a nad úspěšností či neúspěšností takovýchto zásahů se dává veliký otazník, protože pomoc nakonec nevedla k tomu, že firma se stala konkurenceschopnou trvale, vedla jen k tomu, že na rozdíl od jiných v určité době jí byl usnadněn život, ale denně v tržní ekonomice vznikají a zanikají desítky firem, a kdyby byl někde hřbitov velikých firem, které zanikly bezezbytku, byl by velmi plný.
Takže já uznávám, že jsou zde reálné problémy kladenského okresu, že je třeba samozřejmě přemýšlet, jak posílit vytváření pracovních míst, ale udržovat nad vodou dlouhodobě podnik, který se ukázal neživotaschopným, je cesta k vysoké a trvalé nezaměstnanosti.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Ransdorf, připraví se pan kolega Grégr.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Já se domnívám, že věcné problémy by se skutečně měly řešit věcně, že v této zemi, bohužel, se zahnízdil zvyk ideologizovat a opakovat vyčpělé formulky i tam, kdy je život vysloveně vyvrátil. A myslím si, že to je i příklad této debaty.
Já samozřejmě uznávám to, že původní koncept rozvoje podniku Poldi Kladno byl poněkud předimenzovaný, že počítal s jiným trhem, než jaký je k dispozici dnes. To všechno je pravda. A nebráním se samozřejmě ani úvahám o racionalizačních opatřeních. Konec konců takovým procesem prošly různé korporace v zahraničí, ale domnívám se, že tak, jak celá věc byla pojata, pokud nedojde ke korekci, tak to má logiku pouze v tom případě, že se tady připravuje v podstatě trh pro někoho zvenku, a že bylo cílem převzetí tohoto podniku pod cenou. To je dojem, který musí získat každý, každý, který se zabývá dokumentací k tomuto problému.
Dále je třeba říci, že to nejsou jenom Francie nebo Německo nebo Itálie, kde existovala tradice silné ingerence státu, ale případy, kdy je zapotřebí také tak plnokrevná tržní ekonomika, jako je americká. Mohl bych jmenovat zrovna případ podniku Boeing v Seattlu, který měl také problémy, ale je tento podnik předmětem i přímého zájmu špiček americké politiky, včetně viceprezidenta Gorea, který opakovaně tento podnik navštěvuje a pomáhá i při svých zahraničních cestách realizovat pro tento podnik odbyt. Protože samozřejmě vědí, že jsou určité podniky, které jsou páteří průmyslu a které konec konců ovlivňují celý chod hospodářství. Není to tak, jak nám bylo říkáno některými představiteli minulé vlády, že je jedno, jakou máme strukturu národního hospodářství, že stačí pouze, máme-li v té či oné komoditě komparativní výhody, a pak jsme dospěli k tomu, že se vyváží, tuším, asi třicetinásobek kamene oproti 80. letům a dvacetipětinásobek vývozu písku z 80. let a mnohonásobky řeziva a tvrdí se, že je to v pořádku, protože máme jakési komparativní výhody v této oblasti.
Ne, struktura národního hospodářství výrazně ovlivňuje to, v jakém stavu je ekonomika, v jakém stavu je vývozní potenciál té které země, a pak jsme samozřejmě dospěli k tomu, že vývoj hospodářství dospěl do sestupné spirály, došlo se k tomu, na co jsme upozorňovali už v roce 1990, kdy se v září 1990 projednával scénář ekonomické reformy a my jsme říkali, že tento typ reformy, který je soustředěn pouze na rychlou vlastnickou změnu a na nic jiného, povede k sestupné restrukturalizaci.
***