Úterý 10. února 1998

(pokračuje Janeček)

To, že se studenti učí na vysoké škole, není zdravotní péčí. To jsou věci, které bude potřeba nějakým způsobem vyřešit.

Kdybychom měl návrh zákona zhodnotit jako celek, musím říci, že to není návrh, který není příliš zdařilý. Možná je spíše nezdařilý. Nicméně osobně mám zkušenosti s tím, že se bránilo diskusi o základních problémech našeho zdravotnictví, že se vetovaly různé návrhy atd. Myslím si, že to byla škoda. Proto nechci navrhovat zamítnutí tohoto návrhu. Diskuse nad takovým návrhem - i když říkám nepříliš povedeným - může vytříbit názory, které by mohly najít nějakou cestu, která by vyústila v transformaci našeho zdravotnictví, a to už proto, že si musíme uvědomit, že bohužel dodnes jsme nepřijali žádnou zdravotnickou politiku. Přijímáme různé zákony, ale chybí nám, abychom se shodli na nějaké vizi našeho zdravotnictví. Dodnes vlastně není jisté - a Ministerstvo zdravotnictví nemá žádné zadání - zda se má ministerstvo zabývat individuálními účty, nebo zdali se má zabývat systémem, který by byl založen na soutěži zdravotnických zařízení nebo na soutěži zdravotních pojišťoven. I když já jsem stále přesvědčen, že jediným rámcem, uprostřed kterého lze provést efektivní transformaci našeho zdravotnictví, je regulovaná síť zdravotnických zařízení. To je jediným rámcem, který dokáže garantovat občanům tohoto státu jak dostupnost, tak kvalitu. Přesto si myslím, že je potřeba o těchto věcech diskutovat. Proto - i když za jiných podmínek bych možná navrhl zamítnutí nebo návrh k přepracování - tyto návrhy nepodávám.

 

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Janečkovi. Otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první ze zatím devíti přihlášených přihlásila paní kolegyně Fischerová, kterou prosím, aby se ujala slova. Připraví se paní poslankyně Emmerová.

 

Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane předsedající, paní ministryně, dámy a pánové, předložený návrh stejně jako návrh zákona o veřejném zdravotním pojištění předkládá vláda opět bez návaznosti na potřebnou šířeji pojatou a akceptovanou koncepci, která by dostatečně také analyzovala celkovou současnou i dosavadní situaci. Koncepci, která by vymezila existující problémy, jejich příčiny a definovala by cíle, které jsou sledovány jako priority pro zpracování nové právní normy.

Návrh zákona nenahrazuje v plném rozsahu zákon č. 20/1966 Sb. Právě proto jej nelze považovat za koncepčně domyšlený krok. Sám předkladatel v důvodové zprávě na straně 73 velmi výstižně hovoří v souvislosti se zákonem č. 160/1992 Sb. o koncepčních nedostatcích, které způsobily řadu aplikačních obtíží. Jádro rozporu, do kterého se nyní s předkladatelem dostáváme, je právě v ochotě rozpoznání a v ochotě uznání určitých existujících problémů jako východiska pro tvorbu zdravotní politiky, tj. pro legislativní činnost. Z mého pohledu je součástí těchto problémů nejen převážně medicínsky pojatá zdravotní péče, ale také snaha upozornit a řešit některé další okruhy a související problémy.

Přístup ke zpracování celého návrhu zákona o zdravotní péči je z tohoto hlediska naprosto nevyvážený. Jeho zpracovatelé se věnovali cele problematice především z medicínského hlediska, přičemž roli státní správy a nutnosti efektivního hospodaření nevěnují odpovídající pozornost, nebo se snad dokonce domnívají, že státní správa zde škodí či neumí a ani nemůže řadu problémů řešit. Úkoly státní správy - tedy státu - jsou v celém systému definovány velmi stručně, a to i přes v důvodové zprávě proklamovanou potřebu, že "stát by měl být vybaven dostatečnými nástroji k realizaci jeho ústavní odpovědnosti za zajištění práv občanů na ochranu zdraví a zdravotní péči v souladu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod. To se promítá do přesné specifikace kompetencí orgánů státní správy ve zdravotnictví, zejména při tvorbě a regulaci sítě poskytovatelů zdravotní péče a do posílení jejich kontrolních a sankčních pravomocí." To je citát z důvodové zprávy.

Návrh zákona je však v zásadním rozporu s touto proklamací. Jako kdyby psal někdo jiný důvodovou zprávu a naprosto někdo jiný přístup pak aplikoval pro zákon samotný.

Návrh zákona o zdravotní péči lze celkově hodnotit jako dokument, který je v řadě aspektů nevyzrálý, a nelze jej proto přijmout pro vážné projednávání v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Poslanci se nemohou neodpovědně pouštět do dobrodružství ve snaze tyto nedostatky lidovou tvořivostí odstranit. Sebevětší dobře míněné úsilí poslanců u tak zásadní právní normy nemůže vést k funkčnímu výsledku jako celku. Poslanci by si měli naopak vytvořit dostatečnou pracovní kapacitu na seznámení se s problematikou ochrany zdraví, národním programem zdraví, koncepčními přístupy ke zdravotní politice, přehledem aktuálních problémů a jejich příčin. Neměli by být nuceni řešit detaily ve špatně připravených vládních návrzích zákonů.

Předkladatel svým přístupem ke zdravotnické dokumentaci již dlouhodobě signalizuje neochotu ke zpracování údajů, které by mohlo vést ke zhodnocení kvality služeb a konkrétních výsledků těchto služeb. Až příliš je totiž zdůrazňován princip ochrany individuálních dat a prakticky vůbec se přitom nehovoří o potřebě tato data zpracovávat a používat je nejen z hlediska řízení jednotlivých organizací, ale také pro potřeby výzkumu, analýz a tvorby zdravotní politiky. Také tato oblast si vyžaduje širší koncepční přístup, než aby byla poněkud krátkozrakým způsobem zapracována do předloženého zákona.

Jako příklady, které mj. velmi výrazně ovlivňují moje stanovisko k zákonu, uvedu přístup navrhovatele, jakým hodlá řešit 1. úkoly ministerstva a okresních úřadů a 2. podmínky pro transplantační medicínu.

1. Úkoly ministerstva a okresních úřadů. Ministerstvo zcela ustoupilo od povinností spojených s definováním sítě zdravotnických zařízení. Ruší se § 42 zákona č. 20/1966 Sb. bez potřebné odpovídající náhrady. Jako uspokojivý mechanismus vůbec nelze chápat § 60 až 62 současně předkládaného návrhu zákona  o veřejném zdravotním pojištění, o němž navíc dnes vůbec nelze říci, že bude přijat, a přesto se v předkládaném zákonu na tento zákon odkazuje.

Zpracování návrhu naprosto pomíjí roli zřizovatele z hlediska jeho kontroly a odpovědnosti za výsledky hospodaření jím zřizovaných zdravotnických zařízení, např. nemocnice. Vzhledem k objemu finančních prostředků v této oblasti je to natolik závažný a přehlíživý přístup, že již toto samo je dostatečným důvodem pro odmítnutí návrhu.

Návrh je zpracován především z hlediska problémů medicínských a naprosto pomíjí aspekty ekonomické. Návrh zákona tak nereaguje na nejnaléhavější současné problémy, tj. na úroveň hospodaření s veřejnými prostředky, odpovědnost managementu a odpovědnost zřizovatelů.

Další pro mne nepřijatelné řešení je navrhovaný zákonný rámec transplantační medicíny.

***


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP