(pokračuje Nečas)
Je třeba zdůraznit, že v jednotlivých členských státech NATO, tzn. v zemích šestnáctky, bude schvalován tzv. protokol o přistoupení, který byl podepsán loni v prosinci.
V přijímaných státech budou ratifikovány tzv. listiny o přistoupení, na základě kterých nám bude předložena Washingtonská smlouva na základě čl. 49 ústavy.
V této souvislosti se skutečně objevuje několik zásadních námitek v posledních dnech a týdnech.
Jedna z nich byla, že tato ratifikace, která začíná vlastně dnes, je ratifikací předčasnou. Tady bych chtěl skutečně zdůraznit, že vyslovení souhlasu Poslaneckou sněmovnou není aktem ratifikace, je to pouze jedním z prvků, jedním z kroků v rámci celého ratifikačního procesu. Tento proces ratifikace bude ukončen teprve podpisem prezidenta republiky a uložením listiny o přistoupení u depozitáře smlouvy, tzn. u vlády Spojených států amerických. Teprve v té chvíli končí ratifikační proces.
Chtěl bych zdůraznit, že existují pro tuto situaci i precedenty mezinárodní. A především kolegům ze sociální demokracie bych chtěl doporučit příklad Španělska. Španělsko začalo svůj ratifikační proces před 10. prosincem 1981, čili ještě před samotným podpisem protokolu o přistoupení. Jinými slovy - kdybych použil analogii s Českou republikou - by to znamenalo, že Česká republika by musela zahájit ratifikační proces vstupu do Severoatlantické aliance ještě před 16. prosincem 1997. Čili tato námitka absolutně neobstojí a - jak říkám - použili tohoto způsobu i španělští socialisté.
Je to také výhodné z toho důvodu, že budeme moci reagovat bezprostředně na pozvání, které nám bude adresováno generálním tajemníkem Severoatlantické aliance, tzn., že budeme moci přistoupit ihned po tomto formálním pozvání.
Chtěl bych tedy shrnout tuto námitku: Neexistuje žádný formální ani politický důvod, abychom s ratifikací a vyslovením souhlasu v Poslanecké sněmovně čekali třeba byť i jednu jedinou minutu.
Druhá námitka, o které zde také mluvil pan kolega Holáň, se týká koordinace s Polskem a Maďarskem. Chtěl bych zdůraznit, že tato koordinace existuje. Existuje od počátku, existuje na úrovni exekutivní, existuje i na úrovni parlamentní. Mohu dokumentovat celou řadu setkání a jednání s našimi polskými a maďarskými kolegy. Koneckonců příští týden proběhne v Budapešti společné zasedání předsedů zahraničních výborů a výborů pro obranu z Polska, Maďarska a České republiky, jejichž hlavním tématem bude opět koordinace společného postupu v ratifikačním procesu NATO.
Chtěl bych také znovu zdůraznit fakt, který zde zmínil pan předseda Holáň, a to odlišnost vnitrostátních, právních ratifikačních procedur, které skutečně umožňují například v případě Polska, aby u nich tato ratifikace nebo toto schválení proběhlo dokonce v krajním horizontu až 24 hodin na rozdíl od České republiky.
Čili my máme zájem na koordinovaném a harmonickém přístupu a ten se projeví v tom, že bychom měli přistoupit k alianci pokud možno ve stejném časovém termínu, který bude dán podpisem hlav států a uložením příslušných ratifikačních listin u depozitáře smlouvy.
Chtěl bych také zdůraznit, že z tohoto hlediska v porovnání s Maďarskem a Polskem má skutečně zásadní význam toto dnešní zahájení jednání a jeho výrazná podpora, protože my se bohužel - a musím říci i naší vinou, vinou politiků, a tady nepopírám i svoji osobní vinu nebo svůj osobní podíl a osobní spoluodpovědnost - nemůžeme pochlubit takovou podporou, jakou má například Polsko.
Třetí námitka zaznívá především ze strany KSČM - opět o ní mluvil pan předseda Holáň. Je to oněch 8 smluv, které jsou charakteru technického a statusového. A opět bych chtěl zdůraznit, že se jedná o 8 mezinárodních smluv prezidentského typu, tzn. o každé z nich se bude jednat jednotlivě. Bylo zde již řečeno, že ne ke každé všechny členské státy přistoupily. A musím říci, že dokonce k některým z nich my budeme muset být vyzváni, resp. přizváni podobně jako k ratifikaci Washingtonské smlouvy. Jedná se především o takzvanou Londýnskou smlouvu SOFA, tzn. o pobytu cizích vojsk, a druhou smlouvou je tzv. Pařížský protokol, který se týká rozmístění mezinárodních velitelství.
Čili ani tato námitka neobstojí, protože jsou to standardní mezinárodní smlouvy, které budeme schvalovat, a jak říkám, k některým z nich budeme muset být dokonce přizváni, čili vyzváni k jejich ratifikaci.
V další části zpravodajské zprávy mi dovolte, abych se zmínil o Severoatlantické alianci jako takové.
V období, kdy se poprvé rozběhla diskuse na téma rozšiřování Severoatlantické aliance o středoevropské státy, objevila se jedna se zásadních námitek. A tou bylo, že neexistuje důvod k další existenci Severoatlantické aliance. Severoatlantická aliance byla údajně vystavěna a vybudována jako hráz proti SSSR, jako hráz proti komunismu, a tím, že padl SSSR a padl bývalý komunistický tábor, neexistuje prý nadále důvod existence Severoatlantické aliance.
Chtěl bych zdůraznit a upřít pozornost všech kolegů a kolegyň na text Severoatlantické smlouvy a upozornit je na fakt, kterého si určitě všimnou, že v celém textu Severoatlantické smlouvy není ani slovo o komunismu, není tam ani slovo o SSSR. Jinými slovy - tato smlouva je právním vyjádřením faktu, že Severoatlantická aliance byla vystavěna jako hráz civilizačnímu nebezpečí, které mohlo potenciálně hrozit západní civilizaci. Chtěl bych zdůraznit, že komunismus bezpochyby z tohoto pohledu znamenal pouze jednu z časově a prostorově podmíněných forem tohoto civilizačního nebezpečí.
Znamená to tedy, že NATO neztratilo důvod ke své existenci, protože bezpochyby civilizační nebezpečí, bezpečnostní rizika pro tuto civilizaci stále trvají. Proto musí trvat i Severoatlantická aliance.
Z tohoto důvodu je nutno mluvit i o rozšíření Severoatlantické aliance. Totiž rozšířením Severoatlantické aliance dojde i k rozšíření pásma stability. Chtěl bych připomenout ctěným kolegům a kolegyním, že z oblasti středovýchodní Evropy pocházejí obě dvě nejkrvavější války tohoto století, jak první světová válka, tak druhá světová válka. Chtěl bych také připomenout, že z oblasti středovýchodní nebo jihovýchodní Evropy pochází i nejkrvavější a největší humanitární konflikt od konce druhé světové války v oblasti bývalé Jugoslávie.
Severoatlantická aliance samozřejmě musela reagovat na stav, který vznikl po skončení studené války a po rozpadu bývalého komunistického tábora. Chtěl bych zdůraznit, že dnes v mnoha ohledech existuje nová Severoatlantická aliance. Severoatlantická aliance totiž na konec studené války reagovala nesmírně úspěšně. Dokonce si troufám říci, že možná úspěšněji než všechny ostatní evropské organizace typu Organizace pro evropskou bezpečnost a spolupráci, typu Rady Evropy a možná v mnoha ohledech i Evropské unie.
Severoatlantická aliance je dnes v mnoha ohledech jinou organizací. Chtěl bych říci, že zde dochází k transformaci ve třech dimenzích. Především Severoatlantická aliance bude aliancí rozšířenou, bude aliancí, která bude plnit i nové úkoly a nové mise, a především je také aliancí, která prochází i jakousi inovátorskou cestou v oblasti vnitřních procedur a vnitřních procesů. Chtěl bych zdůraznit, že vedle staré, původní mise, kterou je kolektivní sebeobrana a která musí nadále zůstat jádrem činnosti Severoatlantické aliance, se objevily i nové mise, které NATO úspěšně plní. Tzn. především projekce, rozšiřování stability a také v mnoha ohledech podíl na prevenci konfliktů, jak to můžeme vidět v bývalé Jugoslávii.
Znovu chci zopakovat, že kolektivní sebeobrana musí zůstat jádrem činnosti Severoatlantické aliance. Pro nás to znamená mít spojence, ale znamená to také pro nás, dámy a pánové, závazek na obranu našich spojenců. Může dojít k situaci, kdy budeme bránit Českou republiku, kdy budeme bránit naše území, kdy budeme bránit naše hranice mimo území České republiky. Je to cesta logická a je to, podle mého názoru, cesta správná.
Dovolte mi na závěr několik poznámek k našemu vstupu do Severoatlantické aliance.
Velice často byla diskutována otázka podpory veřejnosti vstupu do Severoatlantické aliance. Tady bych chtěl znovu zdůraznit, že my jako příslušníci politické reprezentace tohoto státu jsme tento úkol nezvládli.
***