(pokračuje Kučera)
Je ke cti i Univerzity Karlovy, že neslyšící maturanti mohou studovat obor čeština v komunikační praxi rovněž ve čtyřletém bakalářském studiu.
Význam a potřebu komunikace ve znakové řeči pochopili dnes už v celé řadě zemí. Co se týče praktického a společenského porozumění, jsou dnes patrně nejdále ve Spojených státech. Pokud jde o legislativu, jsou nám vzorem skandinávské země. Tak například ve Finsku lze ze zákona od roku 1991 ve vyučování sluchově postižených používat znakový jazyk, příp. jím doplňovat vyučování. Od roku 1995 pak platí, že učitelé na těchto školách musí povinně ovládat znakový jazyk. Podle statutu musí tamní televize denně vysílat zprávy ve znakovém jazyce. Dospělý má právo na 120 hodin ročně tlumočení zdarma. Ve Finsku existuje rovněž už od roku 1978 zákon o službách a pomoci pro tělesně postižené s následnou prováděcí vyhláškou. V Norsku zde studovat tlumočení do znakového jazyka na tříletém studiu na univerzitě. Pokud se neslyšící rozhodnou studovat školu, kde není výuka ve znakovém jazyce, mají právo na tlumočnickou službu. Dánsko má od roku 1992 předpis o vyučování ve znakové řeči v mateřských školách. A ve Švédsku byl první zákon pro neslyšící přijat už v roce 1939, následovala vylepšení v letech 1947, 1968, a konečně v roce 1981 ve Švédsku jako v první zemi světa byl přijat zákon o švédské znakové řeči. Dnes má tato skandinávská země celkem 17 předpisů o službách pro tělesně postižené.
V sousedním Rakousku zákon o znakové řeči zatím nemají, tak sněmovna přijala alespoň usnesení a návrh opatření ke zlepšení situace sluchově postižených.
Na Slovensku pak v roce 1995 Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 149/1995 Sb., o posunkovej reči nepočujúcich osob.
Když už jsem u používání znakové řeči ve světě, je známo, že neslyšící se poměrně snadno mezi sebou dorozumějí, i když mají jiný národní jazyk. Oficiálně se pak do národního znakového jazyka tlumočí z angličtiny a naopak.
Vážené kolegyně a kolegové, při přípravě tohoto zákona jsme obdrželi připomínky některých ministerstev i vlády. Dovolte, abych na ně alespoň stručně reagoval.
Předně, tento zákon je určen především totálně neslyšícím, nikoli osobám později ohluchlým a nedoslýchavým. Nejde také o to, aby všichni sluchově postižení museli znakovou řeč používat, nýbrž aby pouze měli tuto možnost se všemi právy z toho vyplývajícími. Nejde totiž jen o velikost, ale hlavně o charakter vady. Postižený musí mít právo volby.
Víme také, že námi navrhovaný nárok na bezplatné použití tlumočníka v úředním styku (§ 8, 9 a 10) by měl být současně řešen i v občanském soudním řádu, trestním řádu a správním řádu. Ale to vše lze jistě současně či postupně upravit.
Rád bych při této příležitosti ocitoval ministra předešlé vlády Pavla Bratinku, který jako místopředseda Vládního výboru pro zdravotně postižené navzdory prosloveným výhradám poslanecký návrh zákona doporučoval s poukazem, že i znaková řeč je základním dorozumívacím prostředkem neslyšících. Byla z československých škol pro sluchově postižené násilně vymýcena v období 1920 až 1932. Neslyšící ji sice nikdy nepřestali používat, od té doby však začala být považována za podřadný komunikační prostředek.
Mnozí učitelé neslyšících na našich školách znakovou řeč neumějí a se svými žáky se nedokáží dorozumět. V důsledku toho dosahuje znepokojivé procento neslyšících dětí pouze minimálního základního vzdělání, často na úrovni funkční negramotnosti. Výzkumy však prokazují, že národní znakové jazyky jsou plnohodnotnými jazyky se všemi atributy. Legislativní úprava postavení znakového jazyka přispěje k jeho rozvoji a ke zrovnoprávnění neslyšících.
Posudky odborníků k návrhu zákona jsou vysoce kladné. Návrh zákona nepřináší přímé nároky na státní rozpočet. Finanční nároky, které ze zákona vyplynou, budou vyčísleny v návrhu legislativních opatření Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ani zde však nepůjde o podstatný nárůst, ale spíše o restrukturalizaci finančních toků, protože tlumočnické služby jsou již v současné době, a to často velice neefektivně, hrazeny formou účelových dotací občanským sdružením neslyšících. Naši neslyšící považují přijetí zákona o znakové řeči za svoji nejvyšší prioritu. A konečně, Evropský parlament schválil 17. června 1988 jednomyslně usnesení o znakových jazycích neslyšících, ve kterém žádá členské státy, aby své národní znakové jazyky neslyšících oficiálně uznaly.
Vážené kolegyně a kolegové, během posledních měsíců jsem se při přípravě tohoto zákona setkal s desítkami neslyšících, a mám tedy osobní, vlastní zkušenosti z toho, jak moc tento zákon očekávají, slibují si od něj a věří v jeho pozitivní přínos. Někteří z nich jsou i dnes při prvním čtení tohoto zákona jako diváci přítomni.
Věřím, že jejich očekávání nezklamete, a prosím vás i jejich jménem, abyste námi navrhovaný zákon, jenž má číslo sněmovního tisku 353, propustili do druhého čtení. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Martin Přibáň. (Nebyl přítomen.) Slova se ujme v zastoupení pana poslance Přibáně předseda výboru pan kolega Michal Prokop.
Poslanec Michal Prokop: Děkuji, pane předsedající. Zcela v nouzi, protože jsem zjistil, že kolega Přibáň je nemocen a není dnes přítomen, jsem připraven se ujmout role zpravodaje pro první čtení do té doby, než se kolega Přibáň dostaví. Ale protože jsem s tím samozřejmě nepočítal, tak nejsem v tuto chvíli připraven, čili svoje slovo mohu v podstatě omezit pouze na obecné stanovisko, že vláda, která samozřejmě návrh zákona projednávala, vyjádřila s ním nesouhlas. Toto stanovisko najdete v tisku 353/1.
Pane předsedající, poprosil bych vaším prostřednictvím své kolegy o maximální míru shovívavosti, protože jsem skutečně naprosto nepočítal do poslední vteřiny s tím, že budu muset tady zaskočit. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Kučera.
Poslanec Miloslav Kučera: Jenom bych upřesnil to, co tady říkal kolega Prokop. Nikoli že vláda vyslovila nesouhlas, přesná formulace je, že vzhledem k těmto nedostatkům - to jsou ty, které jsem uváděl ve své zprávě - nemůže vláda vyslovit souhlas, což je přece jenom poněkud lingvisticky jiné.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Lingvisticky ano. Otevírám obecnou rozpravu, do které se přihlásili kolega Bratinka a kolegyně Gavlasová, které prosím, aby se postupně ujali slova. Jako první vystoupí pan kolega Bratinka.
Poslanec Pavel Bratinka: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, Dovolil bych si vyjádřit podporu tomuto zákonu.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Promiňte, pane kolego, poprosil bych pány "zemědělce", kdyby poněkud zmírnili výrazy. Děkuji. Prosím, pane kolego, pokračujte.
Poslanec Pavel Bratinka: Byl jsem jeden a půl roku též výkonným místopředsedou Vládního výboru pro zdravotně postižené, byla to jedna z mých mnohých portfejí a umožnila mi získat cenný hled do problematiky života těchto lidí. Seznámil jsem se i s tím, co se pro tyto občany v posledních letech vykonalo, ať už formou zákonů, vyhlášek, nebo formou dotační politiky vůči těm sdružením, která se zabývají tím, aby pomáhala těmto lidem nikoli jenom snášet trpně svůj osud, ale i překonávat handicapy a vésti život, který se co nejvíce podobá životu lidí, kteří nemusejí tyto handicapy překonávat, a který dokonce umožňuje často dosahovat vzdělání a kvalifikace, jako by byli úplně bez handicapů.
***