Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Oldřichu Kužílkovi. A v tuto chvíli prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Milan Kynčl.
Poslanec Milan Kynčl: Pane předsedající, dámy a pánové, nebudu vás unavovat dlouhými řečmi, protože to, jak návrh svého zákona vysvětlil pan poslanec Kužílek, je myslím si víc než dostatečné.
Dodám k tomu jenom tolik: Přestože stanovisko vlády vytýká některé drobnější nedostatky legislativní povahy, tak souhlasí se základní myšlenkou, a jsem přesvědčen o tom, že ve druhém čtení tyto drobné nedostatky bude možné odstranit.
Proto vás žádám o propuštění tohoto návrhu do druhého čtení, už jenom proto, aby propříště nebylo třeba jmenovat pana Mlynáře ministrem proto, aby dostal informace o dotacích poskytovaných Ministerstvem zemědělství. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Milanu Kynčlovi a otevírám obecnou rozpravu. V tuto chvíli mám pouze jednu přihlášku a mohu pozvat k řečništi pana poslance Michala Prokopa.
Poslanec Michal Prokop: Pane předsedající, dámy a pánové, je snad symptomatické, že v tuto chvíli je sněmovna poloprázdná a že tu není ani jeden člen vlády, té vlády, která si práva přístupu k informacím dala jako jednu z priorit do svého programového prohlášení.
Musím říci, že jsem v této sněmovně zhruba před třemi lety jako náměstek ministra předkládal zásady nového tiskového zákona a že v té době jedním z hlavních problémů, který byl diskutován v souvislosti s tímto tiskovým zákonem, bylo právě naplnění ústavního práva k přístupu k informacím na straně jedné a povinnosti orgánů států či obecněji veřejné správy takové informace poskytovat.
Mně se zdá, že tento zákon je jedním z přelomových zákonů, že to je jedno z největších politik, na jaká jsem zatím narazil ve svém druhém poslaneckém období. Tím prvním byly první zákony, které jsme přijímali ve Federálním shromáždění v období 1990 až 1992 spolu s některými z vás. A mezi ně patřila třeba také ústavní listina. Je to strašné politikum, protože ačkoli se zdá, že není stranické, tak je to něco, co vypovídá o politice samé, o tom, co je to moc, o tom, co je to občanská společnost. A je skutečně symptomatické, že ani jedna z vlád do této doby od přijetí ústavní listiny nedokázala nejenom takový návrh předložit, ale nedokázala se nikdy ani dohodnout, kdo vlastně z jejích členů by měl být za předložení takového návrhu odpovědný.
Sám jsem několik takových debat ve vládě bývalého premiéra pana Klause absolvoval (jako záskok).
Musím tedy vyjádřit poděkování panu poslanci Kužílkovi, a myslím si, že bychom mu měli poděkovat všichni, protože k takovýmto krokům je zapotřebí především jisté politické odvahy.
To, o čem hovořil pan poslanec Jičínský dneska několikrát, že poslanecké normy často trpí profesionální nedokonalostí, legislativní neprovázaností, je pravda. A tahle norma je zatraceně složitá a zatraceně se promítá do celé řady dalších zákonů. A sám jsem za léta, kdy jsem pracoval v exekutivě, poznal, co to vlastně je legislativní proces od zrodu, a také jsem se domníval a domnívám se stále, že některé typy zákonů by měla připravovat vláda, prostě proto, že je k tomu účelu podstatně lépe vybavena.
Ale znova opakuji: Tento zákon by podle mého názoru vláda nepředložila, a mám obavu, že téměř žádná. Jestliže se objeví nějaká vláda, která bude schopna něco podobného předložit, jsem připraven se jí omluvit, bude-li o to stát.
Rád bych vás tedy upozornil na to, že jsem jedním z iniciátorů této aktivity, ale můj podíl na práci na tomto zákonu je minimální. Oldřich Kužílek na tom skutečně odvedl neuvěřitelné penzum.
Přesto si myslím, že tento zákon dokonalý není a že bude zapotřebí maximální míry spolupráce, abychom ho dokázali přijmout v podobě, která bude realizovatelná a která bude právně správná.
Chtěl bych vás všechny požádat o spolupráci na této nesmírně zajímavé materii, o vytvoření jakési pevné unie proti přirozené obraně státního úředníka, který z povahy samotné informace poskytovat nechce a hledá vlastně neustále důvody, za co se skrýt, když zdůvodňuje, že informace poskytovat nechce nebo nemůže. On totiž možná ani neví, že nechce, on si myslí, že nemůže.
Věřte mně, že mluvím ze zkušeností tři a půl roku práce ve vysoké funkci ve státní správě, takže vím, o co běží.
To je asi všechno, co jsem vám chtěl říci, a velice vás žádám o aktivitu a o podporu i na zkrácení lhůty. Mám za to, až bude vláda jmenována nebo po volbách, že čas příznivý k přijetí takové normy pomine.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Michalu Prokopovi. Dále se do rozpravy přihlásil Pavel Dostál, potom pan poslanec Kučera a pan poslanec Exner.
Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, začal bych vlastně technickou poznámkou nebo prosbou pro vás. Domnívám se, že existuje usnesení této ctihodné sněmovny o tom, že je povinností vlády, aby na zasedání sněmovny měla svého zástupce. Myslím si, že byste měl vyzval Kancelář sněmovny, aby sdělila panu Tošovskému, že není slušné takto pohrdat sněmovnou.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Nevím, kterak to mám učinit. Domnívám se, že řada ministrů je v kuloárech nebo v prostorách Poslanecké sněmovny, takže pokud mě slyší, tak chci potvrdit to, co říkal pan poslanec Pavel Dostál, že zpravidla bývalo zvykem, že jednání sněmovny přímo zde v sále sledoval alespoň jeden člen vlády.
Poslanec Pavel Dostál: Obávám se, že se mýlíte, pane místopředsedo. Nebylo to dobrým zvykem, bylo to na základě usnesení sněmovny. Ale nebudeme se hádat, vy jistě máte z toho stejně rozpačitý pocit jako já, protože jste tuto vládu také podpořil jako já, a já se teď trošku stydím.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Věřím, že nás členové vlády poslouchají u televizorů, takže za chvilku někdo z nich přijde.
Poslanec Pavel Dostál: Vraťme se k zákonu o přístupu k informacím. Velice rád bych poděkoval panu kolegovi Kužílkovi za jeho práci, protože vím, jaká to byla mravenčí práce, neboť mne o ní často informoval. Přečetl jsem si o tom mnoho na Internetu a vím, že tento zákon, jak řekl Michal Prokop, je zákon svázaný s tiskovým zákonem.
Nyní vlastně nastává situace, že pokud by se tento zákon nepřijal, tak příští sněmovnu vlastně čeká velice tvrdý politický boj ohledně tiskového zákona, kde dosud je zakotvena povinnost informovat pouze novináře. A to není dobré, abychom se pak vlastně hádali o zákonu, který by neměl být silnější právní normou, než je zákon pana Kužílka.
***