(pokračuje Sokol)
Za třetí jde o to, vysoké školy zřetelněji oddělit od státu. Dovolíte-li mi položertovnou poznámku, připadá mi jako velmi dobrý dárek k 650 letům výročí naší nejstarší univerzity, když ji uvedeme do podobného právního stavu, v jakém byla kdysi založena, než se v průběhu postátňujících staletí stala součástí státu.
Nově navrhovaný zákon také počítá s převodem majetku dosud státního těmto veřejným vysokým školám. S tím souvisí velký problém zajištění tohoto majetku před případným zneužitím.
Zákon dále upevňuje postavení akreditační komise tohoto svrchovaného svébytného grémia, které má zaručovat kvalitu vysokoškolského vzdělávání a na rozdíl od velmi letmých zmínek v předchozím zákoně tady se role akreditační komise popisuje daleko podrobněji a určitěji a ukládá se jí nejen proces předběžně akreditace, ale také trvalý dohled nad kvalitou vysokoškolského vzdělávání.
Nezanedbatelnou novinkou předkládaného návrhu je možnost vzniku soukromých vysokých škol, u nichž předpokládáme, že budou pravděpodobně vznikat zejména jako menší neuniverzitní celky, které teprve postupem času se možná rozvinou na plnokrevné univerzity.
Konečně nezapomeňme na problém vyjasnění postavení fakultních nemocnic v rámci vysokých škol.
To jsou hlavní cíle, které předkládaný zákon sleduje. Text, který máte před sebou, je výsledkem dlouhé přípravy. Na začátku byla značná iniciativa vysokých škol samých, zejména Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Z tohoto místa bych rád poděkoval všem, kteří se za dlouhou dobu na vzniku zákona podíleli. Bylo jich velmi mnoho. Ať už jejich účast byla pozitivní, nebo negativní, všem bych rád za to poděkoval.
Byly zde předloženy dvě předlohy, návrh vládní a návrh poslanecký. Redakční komise ustavená výborem pro školství z nich vytvořila jeden text s několika variantními návrhy. Výbor pro školství tento text projednal a předkládá vám ho jako zpravodajskou zprávu. Celé jednání probíhalo za téměř příkladné spolupráce s pracovníky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Textu, který je vám předložen, je možné vytknout řadu věcí. Uvedu jen jednu, protože se v diskusi často objevovala jako námitka.
Předkládaný návrh je i podle mého soudu v mnoha částech až příliš detailní. Přebírá ustanovení, která by podle mého soudu spíše patřila do statutu vysoké školy. Chtěl bych všechny, kteří budou nadále vyžadovat nějaká detailní zpřesnění zákona, zvlášť upozornit na to, že chod vysoké školy se kromě zákona řídí také statutem, který opět schvaluje ministerstvo. Není to tak, že co není v zákoně, nebude vůbec platit.
Dovolte mi, abych vás upozornil na několik problémových oblastí, ke kterým se jistě rozvine další parlamentní debata.
Zákon, který máme před sebou, je věcně jistě složitý. Týká se oblasti, kde existují poměrně silné zájmové skupiny a zájmové tlaky. Detailní úpravy textu zákona mohou vést k nečekaným dopadům. Již v průběhu výborového projednávání se ukázalo, jak problematicky mohou dopadnout dobře míněné experimenty. Uvedu jeden příklad, který je v současném znění zákona.
Vznikla pochybnost o tom, zda volby do akademických senátů jsou legitimní, když se jich účastní poměrně malá část zejména studentské části akademické obce. Přišlo tam ustanovení, které říká, že volby do senátu jsou platné, jen když se jich účastní nejméně 30 % akademické obce. Z dlouholeté zkušenosti nejen své, ale i mnoha dalších akademických učitelů vás mohu ujistit, že 30procentního kvora studentské části se na větší fakultě nedá vůbec dosáhnout. Kdyby zákon zůstal v této podobě, museli bychom všechny volby opakovat, protože teprve podruhé platí výsledek bez ohledu na kvorum. Velmi pravděpodobně bychom měli potíže s organizováním těchto voleb.
To je malý příklad toho, jak obtížné je tady dobře míněné myšlenky bez podrobné znalosti věci vnášet do navrhovaného zákona.
Dovolte, abych se dostal k šesti problémovým oblastem. Začnu bodem, o němž se tady také mnoho diskutovalo, a to je otázka rozlišování vysokých škol na univerzitní a neuniverzitní. Chtěl bych vám připomenout, že za posledních osm let počet studentů na našich vysokých školách stoupl téměř o 80 %. Model vysokoškolského vzdělání, který dodnes charakterizuje naše vysoké školy, vznikl před 150 lety reformami Humboldtovými a von Steinovými, které byly neobyčejně úspěšné, ale byly zamýšleny pro vysoké školy, na nichž studovalo zhruba 1 % populace. Vysoké školy se tedy nemusely vůbec starat o takové prozaické otázky, jako zda jejich absolventi najdou zaměstnání. Studium zavedlo model absolutní akademické svobody, kde si každý studuje, co chce, protože jde-li o 1 % populace, a tehdy především zámožné, tato starost tady neexistovala.
Studium v současné podobě je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi velmi nákladné, neboť všichni studenti studují v průměru pět let a často ve velmi specializovaných oborech. Už v letošním roce studuje na našich vysokých školách téměř 23 % příslušné populace příslušných věkových ročníků, a tedy se Česká republika poměrně rychle blíží k dolní hranici evropských hodnot. Každý soudný člověk jistě uzná, že 23 nebo 20 % populace se nemůže živit pouze akademickou vědou.
Na našich vysokých školách jde tedy o to, abychom postupně hledali a nacházeli jiné formy studia, mimo jiné také praktičtěji zaměřené. To je smysl ustanovení o neuniverzitních vysokých školách, jakkoli tento typ vysoké školy není v zákoně nijak podrobně popsán. To považuji za výhodu, neboť jeho formy budeme teprve hledat.
Druhým bodem, kolem něhož vznikají pochybnosti, je otázka právní subjektivity vysokých škol a fakult a v souvislosti s tím také existence a vznik rady vysoké školy. Jde o to, že vysoká škola v pojetí předkládaného zákona je plně autonomní celek s vlastním majetkem, autonomní hospodářsky a vybavená tedy plnou i hospodářskou odpovědností.
***