(pokračuje Vik)
A proto bychom se měli důsledně vyvarovat takových mezníků našich dějin, jakým byla účast naší republiky ve Varšavské smlouvě se všemi budoucími negativními důsledky pro demokratický vývoj naší země. Měli bychom si vážit toho, že se nám podařilo zbavit se navždy těch vojsk, tedy že se jejich přítomnost na území suverénního státu stala minulostí.
Je nutné upozornit na to, že s přípravami našeho členství v NATO se neustále objevují úvahy o možném rozmístění jaderných zbraní na našem území. Z tohoto hlediska by se naše začlenění do tohoto paktu mohlo stát základním kamenem předurčení České republiky jako nárazníkové zóny možných příštích vojenských střetů. Je nezbytné opět zopakovat, že jsme zásadně proti jakémukoli rozmisťování zbraní, včetně zbraní konvenčních, na našem území a proti tomu protestujeme.
Domnívám se, že tato překlenovací vláda České republiky má příliš chatrný mandát k tomu, aby nás mohla přesvědčovat o tom, že tato varianta pro naši budoucnost nehrozí. Dobře víme, že ne všechny kroky jsou realizovány v prvním plánu, dobře víme, že naši občané mají pramálo informací o tomto tak zásadním kroku, neboť nemohli obdržet včas informace, které jsou zapotřebí. Dokonce jsme přesvědčeni o tom, že ani vláda České republiky nedisponuje vyčerpávajícími informacemi, a proto se k jejímu ujištění musíme stavět velmi, velmi rezervovaně.
Totéž platí i o raketových systémech vybavených jadernými hlavicemi, ať již míří na kohokoli. Jestliže dopustíme, abychom se stali nárazníkovou zónou, tak jak jsem o ní hovořil, což logicky vyplyne z faktického rozšíření, musíme předpokládat, že některé strategické zbraně budou namířeny na zbytek tzv. východního bloku, což může položit základy příštímu válečnému konfliktu. Domníváme se, že by šlo o ten nejhorší výsledek všech mírotvorných snah, kterými operuje každý, kdo obhajuje myšlenky kolektivní sebeobrany. Chceme věřit tomu, že si jistě málokdo přeje účastnit se válečného konfliktu vedeného paktem NATO, neboť jsme přesvědčeni o tom, že by to znamenalo především likvidaci naší České republiky.
Odmítnutím přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949 tedy dnes můžeme odmítnout existenci jaderné či konvenční střelnice pro vojáky cizí provenience.
Dalším z významných hledisek, která však mnozí z vás považují za zanedbatelná, která však z našeho pohledu hovoří zcela jednoznačně proti vstupu České republiky do jakéhokoli vojenského paktu, je velmi vysoká a dlouhodobá finanční náročnost celé operace. Mnohokrát byl mnou i mými kolegy interpelován premiér, případně střídající se ministři obrany, ve věci finanční nákladnosti vstupu do NATO. Ze všech odpovědí jsme nabyli přesvědčení, že celkový finanční rozsah lze jen těžko odhadnout. Vláda však zde zřejmě nevidí nejmenší problém, neboť otázky financování naší účasti budou muset řešit vlády příští a státní rozpočty jimi předkládané budou muset projednávat a schvalovat zákonodárné sbory příštích období. A vše toto zaplatit generace budoucí.
Zainteresovaní argumentují, že finanční náklady je nutné členit do více kategorií a hovořit o nich odděleně. Avšak je nutné konstatovat, že úhrnem se jedná o částku astronomickou, která bude mít neblahý dopad na rozpočet České republiky, a tedy bohužel i na každého jejího občana.
Nesporným faktem je, že pokud bychom dnes hlasováním nepotvrdili přístup České republiky k této smlouvě, bylo by reálné uvažovat o každoročním přídělu miliard korun jednotlivým resortům s určením pro potřeby sociální, zdravotnické, školské apod. O tom zcela průkazně vypovídá disponibilní objem výdajů Ministerstva obrany, tedy o kolik byly vládním návrhem zákona o státním rozpočtu na rok 1998 posíleny jeho výdaje.
Současně víme, kolik miliard korun chybí v jednotlivých resortech a jaké důsledky z toho plynou pro životní úroveň našich občanů. Příznivci členství České republiky v NATO často argumentují tím, že jde o dobrovolný krok suverénního demokratického státu.
Jak je možné hovořit o demokratickém rozhodování, jestliže naši občané nemají možnost vyslovit se v referendu k tak zásadní otázce, jakou je právě ochota vzdát se vlastní suverenity v tak důležité oblasti, jakou je právě obrana vlastní země.
Jsme přesvědčeni, že dokážeme vlastními silami stejně dobře zabezpečit i tuto nezastupitelnou funkci státu. Je tedy bezpodmínečně nutné, aby byla v tomto případě uplatněna přímá demokracie, tedy aby sami občané řekli, zda ano, či ne. Bohužel, dnes tuto možnost naši občané nemají.
Byli jsme svědky nejedné snahy o přijetí ústavního zákona o referendu, ať už se jedná o návrhy z dílny SPR-RSČ, případně jiných. Je třeba zcela pravdivě konstatovat, že to byli výhradně poslanci bývalé nebo současné vládní koalice, kteří veškeré snahy o naplnění Ústavy České republiky z hlediska kodifikace přímé demokracie vetovali, případně hlasováním odmítali. Tyto politické strany tak prokázaly žalostně nízký stupeň demokratického smýšlení, stejně tak jako jimi podporované vlády nedokázaly zakrýt zřetelnou bázeň před nezpochybnitelným hlasem občanů. Je možné se tedy právem domnívat, že neexistence institutu referenda je zde právě proto, aby nebylo zmařeno úsilí tzv. státotvorných politických sil o vstup do NATO. Tento fakt sám o sobě jasně charakterizuje vyspělost demokracie v České republice osm let po listopadu.
Protože vůle k uzákonění institutu referenda v této sněmovně není reálná, domníváme se, že je nutné odložit projednávání tohoto sněmovního tisku až do doby, kdy náš právní řád bude zahrnovat odpovídající zákon, na základě něhož bude možné iniciovat uspořádání referenda. Pouze takový postup považujeme za demokratický.
Dámy a pánové, z důvodů všech shora uvedených se domníváme, že přístup České republiky k Severoatlantické smlouvě sjednané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949 je pro naši zemi nevýhodný, a tedy nevhodný. Jsme přesvědčeni o tom, že bychom měli hlasováním tento dokument odmítnout, tedy demokraticky v podmínkách nepřímé demokracie rozhodnout o nevyslovení souhlasu s tímto sněmovním tiskem. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji, jako další se slova ujme se stanoviskem klubu ODA pan kolega Pavel Bratinka.
Poslanec Pavel Bratinka: Vážený pane předsedo, vážení pane předsedající, dámy a pánové, uznávám, že je trochu netradiční, že se ujímám slova jménem poslaneckého klubu ODA, ale musím tak učinit, protože mí dva předřečníci též hovořili jménem klubu v okamžicích, kdy mohli vystupovat pouze předsedové klubů či sněmovní funkcionáři.
Chci konstatovat, že reprezentuji poslanecký klub poslanců, kteří byli zvoleni na základě volebního programu, který se jednoznačně, bez jakýchkoli vedlejších podmínek stavěl za členství České republiky v Severoatlantické alianci. A stavěli jsme se za to již ve volbách předminulých. Proto nám nikdo nemůže vyčítat, že bychom byli vlažní nebo nezřetelní nebo že bychom se dopouštěli nějakého podrazu na vlastních voličích.
***