Parlament České republiky

Poslanecká sněmovna

1996

2. volební období

96

Vládní návrh,

kterým se předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu materiál "Ukončení platnosti Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, sjednané dne 16. července 1928 v Praze, a to formou výměny nót".

I.

Návrh usnesení

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlasí s ukončením platnosti Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, sjednané dne 16. července 1928 v Praze, a to formou výměny nót.

II.

Předkládací zpráva pro Parlament

Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými (dále jen Úmluva) byla podepsána v Praze dne 16. července 1928 a vstoupila v platnost výměnou ratifikačních listin dne 14. listopadu 1929. Byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 169/1929 Sb. a vnitrostátně provedena zákonem č. 60/1930 Sb.

Hlavním účelem Úmluvy je vyloučit dvojí občanství v případech, kdy státní občan jedné strany získá naturalizací státní občanství druhé strany. V takovém případě podle čl. I Úmluvy dotyčná osoba bez dalšího automaticky ztrácí svoje původní státní občanství. Podle čl. III však dojde ke ztrátě nově získaného občanství tehdy, když naturalizovaná osoba obnoví svoje bydliště ve své původní vlasti bez úmyslu vrátit se do země, kde byla naturalizována.

V období bývalého režimu měla Úmluva značný význam pro čs. emigraci v USA, protože emigranti v případě získání státního občanství USA pozbyli státní občanství ČSSR a jako jediní z celé čs. emigrace se mohli do ČSSR vracet, aniž by jim hrozil trestní postih za opuštění republiky.

Celou situaci ohledně Úmluvy však zkomplikoval nález Nejvyššího soudu USA v roce 1970, ve kterém byla Úmluva prohlášena za protiústavní, neboť vytváří kategorii občanů USA, která má rozdílný právní režim pro pozbývání státního občanství ve srovnání s ostatními občany USA. Na základě tohoto nálezu přestaly USA Úmluvu aplikovat. Ze stejných důvodů byla zrušena obdobná smlouva mezi USA a Německem.

Za dané situace naše strana samozřejmě souhlasí s ukončením platnosti Úmluvy, neboť je nadále neudržitelná situace, kdy je Úmluva prováděna pouze jednostranně a není naděje, že ji americká strana začne opět plnit. K ukončení její platnosti je možné přikročit až nyní, neboť v období bývalého režimu by takový krok byl z politických důvodů jen stěží představitelný. Po roce 1989 se o tomto problému začalo poprvé otevřeně mluvit ve spojitosti se sukcesí České republiky do dvoustranných smluv uzavřených bývalým Československem.

V té době se Úmluva stala také předmětem zájmu některých našich krajanů v USA, kteří usilovali o její zrušení v souvislosti s možností uplatňování restitučních nároků. Je však třeba říci, že ukončením platnosti Úmluvy krajané automaticky nezískají státní občanství ČR, a již vůbec ne se zpětnou platností, ale budou muset postupovat jako ostatní žadatelé podle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství. I případné udělení státního občanství podle tohoto zákona však nebude mít na restituce žádný vliv, neboť tyto osoby nebudou splňovat podmínku státního občanství ke dni, jenž byl pro uplatnění restitučních nároků vyžadován.

Vzhledem k tomu, že Úmluva byla do našeho právního řádu recipována jako zákon, je třeba, aby s jejím zrušením vyjádřil souhlas Parlament. Úmluva tedy spadá do kategorie prezidentských smluv, a proto je k jejímu ukončení nutný i souhlas prezidenta.

Ukončení platnosti Úmluvy bude provedeno formou výměny nót. Čl. 4 odst. 2 Úmluvy sice dává smluvním stranám právo Úmluvu vypovědět, ale platnost Úmluva pozbyde až za rok poté, co ji jedna ze smluvních stran vypoví. Tento způsob ukončení platnosti je tedy přinejmenším značně nepraktický vzhledem ke své časové náročnosti, navíc k tomuto jednostrannému právnímu aktu není nutné přistupovat, neboť vůle ukončit platnost Úmluvy je na obou stranách.

Po ukončení vnitrostátního schvalovacího procesu bude naše strana americké straně notifikovat splnění vnitrostátního schvalovacího procesu potřebného pro zrušení Úmluvy, přičemž její platnost bude oběma stranami považována za ukončenou dnem doručení nóty americké strany o splnění vnitrostátních podmínek pro zrušení Úmluvy. Tímto dnem pozbývá účinnosti na základě svého § 2 i zákon č. 60/1930 Sb., což bude vyhlášeno ve Sbírce zákonů.

Ukončení platnosti Úmluvy nebude mít žádný dopad na státní rozpočet. Ukončení platnosti Úmluvy je v plném souladu s ostatními mezinárodními závazky České republiky.

V Praze dne 21. srpna 1996

předseda vlády

III.

Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojenými Státy

Republika Československá a Spojené Státy Severoamerické, přejíce si docíliti dohody o statutu bývalých příslušníků svých zemí, kteří nabyli anebo mohou nabýti státní příslušnosti jedné z obou zemí vhodnými naturalizačními procesy na jejich územích, rozhodly se uzavříti o této věci úmluvu a jmenovati za tímto účelem svými plnomocníky:

President Československé republiky:

pana Kamila Kroftu

mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra,

a

President Spojených Států Severoamerických:

pana Lewise Einsteina,

mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra Spojených Států Severoamerických v Československu,

kteří vyměnivše si své plné moci, jež shledány v dobré a náležité formě, dohodli se o těchto článcích:

článek I

O příslušnících Spojených Států, kteří byli anebo budou naturalizováni na území československém, bude se míti ve Spojených Státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa.

Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalizováni na území Spojených Států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených Států.

Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku.

Slovem příslušník ve smyslu, v jakém je ho použito v této úmluvě, označuje se osoba, která jest příslušníkem Spojených Států nebo Československa podle zákonů tam platných.

Slovo naturalizovaný vztahuje se k naturalizaci osoby starší jednadvaceti let, která jí byla udělena k její vlastní žádosti za jejího trvalého pobytu v zemi naturalizační, a k naturalizaci osoby mladší jedenadvaceti let nabyté naturalizací jednoho z rodičů v předpokladu, že tato osoba nabyla trvalého bydliště v zemi naturalizační.

článek II

Příslušníci jednoho z obou smluvních států, naturalizovaní podle ustanovení článku I, nebudou při návratu svém na území země, jejímiž byli dříve příslušníky, stíháni ani trestáni pro expatriaci nebo proto, že před svou naturalizací neuposlechli povolání k vojenské službě, které jim bylo doručeno do pěti let, které předcházejí jejich naturalizaci.

článek III

Obnoví-li příslušník jedné z obou zemí, na kterého se vztahuje článek I, své bydliště ve své původní zemi bez úmyslu vrátiti se do země, kde byl naturalizován, bude se o něm míti za to, že ztratil příslušnost nabytou naturalizací.

Úmysl nevrátiti se možno předpokládati, když osoba naturalizovaná v jedné zemi byla po více než dva roky v druhé zemi.

článek IV

Tato úmluva, sepsaná československy a anglicky, jejíž obě znění jsou stejně autentická, bude ratifikována Vysokými Smluvními stranami podle jejich příslušných ústav a nabyde působnosti bezprostředně po výměně ratifikací, která bude provedena co nejdříve ve Washingtonu.

Tato úmluva zůstane v platnosti deset let. Neprojeví-li žádná z Vysokých Smluvních Stran úmyslu vypověděti ji alespoň rok před uplynutím výše uvedeného období, zůstane úmluva v platnosti a pozbude jí až za rok poté, kdy ji vypoví jedna nebo druhá z Vysokých Smluvních Stran.

TOMU NA SVĚDOMÍ zmocněnci podepsali tuto úmluvu a opatřili ji svými pečetěmi.

Dáno dvojmo v Praze, dne 16. července 1928.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP