I.
kterým se předkládá Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky
k vyslovení souhlasu Úmluva o občanskoprávních
aspektech mezinárodních únosů dětí
sjednaná v Haagu 25. října 1980 s výhradou
podle článku 42 Úmluvy, podle které
Česká republika prohlašuje, že nebude
hradit výdaje uvedené v článku 26
odst. 3 Úmluvy, vzniklé účastí
právního zástupce nebo poradce nebo jako
náklady řízení, kromě nákladů,
které je možné hradit podle její vlastní
úpravy poskytování právní pomocí
a poradenství.
II.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlasí s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí sjednanou v Haagu dne 25.
října 1980.
III.
Úmluva o občanskoprávních aspektech
mezinárodních únosů dětí
(dále jen "Úmluva"), sjednaná v
Haagu dne 25. 10. 1980, byla vypracována na diplomatické
konferenci - 14. řádném zasedání
Haagské konference mezinárodního práva
soukromého. Haagská konference je mezinárodní
organizací pro rozvoj mezinárodního práva
soukromého, která byla založena v roce 1893.
V současné době má 44 členů.
Česká republika (původně Československo),
je řádným členem od roku 1968 a od
té doby se stala smluvní stranou osmi úmluv
sjednaných konferencí. Jedná se o úmluvy,
které upravují postup při mezinárodní
spolupráci v oblasti právní pomoci ve věcech
občanských. Tyto úmluvy přispěly
k ochraně práv a právem chráněných
zájmů čs. občanů ve vztahu
k zahraničí. Česká republika sukcedovala
do všech smluv Haagské konference mezinárodního
práva soukromého,jimiž byla vázána
ČSFR.
Konfliktní situace mezi rodiči v oblasti péče
o nezletilé děti a realizace styku s nimi v případech,
kdy rodiče žijí odděleně v různých
státech,se následně projevují často
formou únosů nebo zadržováním
dětí jedním z rodičů proti
vůli druhého rodiče nebo tím, že
jeden z rodičů brání druhému
ve styku s dětmi, byť jeho právo na styk bylo
stanoveno rozhodnutím soudu.
Případy tohoto druhu se vyskytují ve vztahu
občanů jednotlivých států,
výjimkou nejsou ani případy českých
občanů, postižených únosy svých
dětí do ciziny a naopak.
Uvedené problémy lze částečně
právně řešit na základě
dvoustranných smluv o právní pomoci, avšak
takové dvoustranné smlouvy nejsou s řadou
států sjednány. Jinak v současné
době Česká republika nemá k dispozici
nástroje mezinárodně smluvní povahy,
které by umožnily odpovídající
řešení.
Úmluva o občanskoprávních aspektech
mezinárodních únosů dětí
byla za ČSFR podepsána dne 28. prosince 1992 a počínaje
1. lednem 1993 je tento akt závazný pro Českou
republiku jakožto nástupnický stát.
V souladu s usnesením vlády České
republiky č. 83 ze dne 24. února 1993, kterým
byl schválen další postup sukcese ČR
do mezinárodních smluv, jimiž byla vázána
ČSFR, lze ratifikovat tyto smlouvy, aniž by byly znovu
podepisovány.
Ústředním orgánem ve smyslu čl.
6 Úmluvy bude Ústředí pro mezinárodně
právní ochranu mládeže v Brně
(dále jen "Ústředí"), samostatná
justiční složka řízená
Ministerstvem spravedlnosti. Ústředí podle
svého statutu vydaného Ministerstvem spravedlnosti
a v souladu s § 23 vládního nařízení
č. 59/1964 Sb. poskytuje právní ochranu dětem
ve věcech vztahujícím se k cizině.
Od roku 1959 vykonává funkci přijímajícího
a odesílajícího orgánu pro Českou
(dříve Československou) republiku na základě
Úmluvy o vymáhání výživného
v cizině z 20.června 1956 (vyhl. č. 33/1959
Sb.).
Od roku 1988 plní Ústředí i funkci
přijímajícího a odesílajícího
orgánu pro realizaci vzájemnosti při vymáhání
výživného ve vztahu k USA ve smyslu prohlášení
o vzájemnosti vydaného dne 23. 12. 1988 českým
a slovenským ministrem spravedlnosti.
Hlavním cílem úmluvy je zabezpečit
bezodkladný návrat dětí protiprávně
přemístěných do některého
smluvního státu nebo v něm zadržovaných
a zajistit, aby práva týkající se
péče o dítě a styku s ním podle
právního řádu jednoho smluvního
státu byla účinně respektována
v ostatních smluvních státech.
Hlavní úkol vyplývající z Úmluvy
bude příslušet soudům, které
budou nařizovat neprodlený návrat dítěte
do státu, z něhož bylo nezákonně
přemístěno nebo v něm nezákonně
zadrženo.
Nezbytná bude také spolupráce orgánů
péče o děti, které budou poskytovat
potřebnou součinnost při navracení
dítěte, vyplývající z jejich
působnosti státního orgánu péče
o rodinu a děti, například zjišťování,
zda se dítě skutečně zdržuje
s povinným na adrese, která je uvedena v žádosti
zaslané z ciziny, přezkoumávání
poměrů, ve kterých dítě žije,
projednávání věci s povinným
a jeho vyzvání k dobrovolnému navrácení
dítěte.
Pro účely této Úmluvy "právo
péče o dítě" zahrnuje práva
vztahující se k péči o osobu dítěte
a zejména právo určit místo pobytu
dítěte, "právo styku s dítětem"
zahrnuje právo odvést dítě na omezenou
dobu do jiného místa, než je obvyklé
bydliště dítěte.
Účinnost Úmluvy pro Českou republiku
tak může ve značné míře
přispět k zajištění výkonu
práva péče o dítě tomu z rodičů,
kterému bylo rozhodnutím soudu určeno, a
k zajištění výkonu práva styku
s dítětem toho rodiče, který dítě
nemá ve výchově.
Nástrojem ke splnění těchto cílů
má být především vzájemná
spolupráce ústředních orgánů
jednotlivých členských států.
Zajištění této spolupráce v rámci
České republiky bude v působnosti Ústředí.
Znění Úmluvy nepoužívá
termínu "únos", který je uveden
v názvu, ale pojmu "protiprávní přemístění
nebo zadržení". Pro účely Úmluvy
je pojem dítěte omezen věkem do šestnácti
let.
V souvislosti s ratifikací Úmluvy Českou
republikou bude nutno provést příslušnou
úpravu vnitrostátního zákonodárství,
a to konkrétně § 176, § 272 a § 273
hlavy páté občanského soudního
řádu, které se týkají péče
soudu o nezletilé.
Souběžně s tímto návrhem je proto
Parlamentu předkládán návrh zákona,
kterým se mění a doplňuje občanský
soudní řád.
V případě nutnosti přerušit u
českého soudu řízení o úpravu
práv a povinností k dítěti bude použito
§ 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního
řádu. Na tuto situaci pamatuje čl. 16 Úmluvy.
Řízení o návrat dítěte
zde bude znamenat překážku v případném
řízení o úpravu výchovy, zahájeného
dříve u českého soudu.
Pro účely svého provádění
upravuje Úmluva v V. kapitole otázky úhrady
nákladů, které vzniknou s řízením
a navrácením dítěte, zastupováním
při jednání a v souvislosti se vztahem k
jiným mezinárodním smlouvám v této
oblasti. Významná jsou zejména ustanovení
o upuštění od placení nákladů
a výloh v soudním či správním
řízení v rámci působnosti této
Úmluvy. Občané smluvních států
a osoby, které zde mají obvyklé bydliště,
budou mít při provádění Úmluvy
nárok na právní pomoc a radu v kterémkoliv
smluvním státě.
V souladu s ustanovením čl. 42 Úmluvy uplatní
Česká republika výhradu, že nebude hradit
výdaje uvedené v článku 26 třetím
odstavci, tedy úhrady, jež vzniknou účastí
právního zástupce nebo poradce nebo jako
náklady řízení, kromě nákladů,
které je možné uhradit podle její vlastní
úpravy o poskytování právní
pomoci a o poradenství.
Stejnou výhradu učinila řada států,
například Dánsko, Finsko, USA a Francie.
Případné náklady, které vzniknou
s prováděním Úmluvy, budou hrazeny
z rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti.
Do 1. 11. 1996 Úmluvu ratifikovalo celkem 24 států,
a to Argentina, Austrálie, Rakousko, Kanada, Dánsko,
Finsko, Makedonie, Francie, Německo, Řecko, Irsko,
Izrael, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Španělsko,
Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie,
USA, Chorvatsko, Itálie, Venezuela.
Vzhledem k tomu, že se jedná o úmluvu tzv.
prezidentské kategorie, která stanoví povinnosti
pro české orgány, zejména soudy, Úmluva
se dotýká práv a právem chráněných
zájmů českých občanů
v tak významné oblasti jako je péče
o dítě, a její realizace si vyžádá
změnu zákona, je zapotřebí, aby s
Úmluvou před ratifikací prezidentem České
republiky vyslovil souhlas Parlament.
Úmluva vstoupí v platnost pro Českou republiku
prvního dne třetího kalendářního
měsíce po uložení ratifikační
listiny u Ministerstva zahraničních věcí
Nizozemského království.
IV.
Smluvní státy této Úmluvy,
pevně přesvědčeny, že ve věcech
péče o děti mají zájmy dětí
prvořadou důležitost,
přejíce si chránit děti mezinárodní
úpravou před škodlivými účinky
jejich protiprávního přemístění
nebo zadržování a stanovit postupy k zajištění
jejich bezodkladného návratu do státu jejich
obvyklého bydliště jakož i zajistit ochranu
práva styku s nimi,
se za tímto účelem rozhodly uzavřít
Úmluvu a dohodly se na těchto ustanoveních:
Předměty této Úmluvy jsou:
a) zajistit bezodkladný návrat dětí
protiprávně přemístěných
nebo zadržovaných v některém smluvním
státě,
b) zajistit, aby práva týkající se
péče o dítě a styku s ním podle
právního řádu jednoho smluvního
státu byla účinně respektována
v ostatních smluvních státech.
Smluvní státy učiní všechna potřebná
opatření k zajištění cílů
Úmluvy na svých územích. S tímto
cílem musí postupovat pro ně nejrychlejším
možným způsobem.
Přemístění nebo zadržení
dítěte se považuje za protiprávní,
jestliže:
a) bylo porušeno právo péče o dítě,
které má osoba, instituce nebo kterýkoliv
jiný orgán, buď společně nebo
samostatně, podle právního řádu
státu, v němž dítě mělo
své obvyklé bydliště bezprostředně
před přemístěním nebo zadržením,
b) v době přemístění nebo zadržení
bylo toto právo skutečně vykonáváno,
společně nebo samostatně, nebo by bylo takto
vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění
či zadržení.
Právo péče o dítě uvedené
v písm. a) může vyplývat zejména
ze zákonů nebo ze soudního nebo správního
rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního
řádu daného státu.
Úmluva se bude vztahovat na každé dítě,
které mělo své obvyklé bydliště
ve smluvním státě bezprostředně
před porušením práva péče
o ně nebo styku s ním. Úmluvy se nepoužije,
pokud dítě dosáhlo věku šestnácti
let.
Pro účely této Úmluvy:
a) "právo péče o dítě"
zahrnuje práva vztahující se k péči
o osobu dítěte a zejména právo určit
místo pobytu dítěte,
b) "právo styku s dítětem" zahrnuje
právo odvést dítě na omezenou dobu
do jiného místa, než je obvyklé bydliště
dítěte.
Každý smluvní stát určí
ústřední orgán k výkonu povinností
uložených Úmluvou tomuto orgánu.
Federální státy, státy s více
než jedním právním systémem nebo
státy mající autonomní územní
celky mohou určit více než jeden ústřední
orgán a označit územní rozsah jejich
pravomoci. Stát, který určil více
než jeden ústřední orgán, určí
ústřední orgán, jemuž budou zasílány
žádosti k postoupení příslušnému
ústřednímu orgánu v tomto státě.
Ústřední orgány budou navzájem
spolupracovat a podporovat spolupráci mezi příslušnými
orgány ve svých státech k zajištění
bezodkladného návratu dětí a k dosažení
dalších cílů této Úmluvy.
Zejména, buď přímo nebo pomocí
prostředníka, učiní všechna potřebná
opatření, aby:
a) zjistily místo pobytu dítěte, které
bylo protiprávně přemístěno
nebo zadrženo,
b) uchránily dítě další újmy
a zúčastněné strany poškození
tím, že učiní předběžná
opatření nebo zařídí jejich
přijetí,
c) zajistily dobrovolné vrácení dítěte
nebo aby usnadnily smírné řešení,
d) v případě potřeby byly vzájemně
sdělovány informace týkající
se sociálního postavení dítěte,
e) byly poskytovány obecné informace o právním
řádu jejich státu, týkající
se provádění Úmluvy,
f) zahájily nebo usnadnily zahájení soudního
nebo správního řízení za účelem
nařízení návratu dítěte,
případně umožnily úpravu nebo
zajištění účinného výkonu
práva styku s dítětem,
g) zajistily nebo usnadnily, vyžadují-li to okolnosti,
poskytnutí právní pomoci a porady, včetně
účasti právního zástupce,
h) učinily taková správní opatření,
která jsou nutná a vhodná k zajištění
bezpečného návratu dítěte,
i) vzájemně se informovaly o provádění
této Úmluvy a, pokud je to možné, vyloučily
jakékoliv překážky při jejím
provádění.
Osoba, instituce nebo jiný orgán, který tvrdí,
že dítě bylo přemístěno
nebo zadrženo jednáním porušujícím
právo péče o dítě, může
žádat buď ústřední orgán
obvyklého bydliště dítěte nebo
ústřední orgán kteréhokoliv
jiného smluvního státu o pomoc při
zajištění návratu dítěte.
Návrh musí obsahovat:
a) údaje o totožnosti navrhovatele, dítěte
a osoby, o které se tvrdí, že dítě
přemístila nebo zadržela,
b) datum narození dítěte, je-li známo,
c) důvody, o které opírá navrhovatel
svůj návrh na vrácení dítěte,
d) všechny dostupné údaje o pobytu dítěte
a totožnosti osoby, u níž dítě
pravděpodobně je.
K návrhu je možno připojit nebo doplnit:
e) ověřený opis jakéhokoliv rozhodnutí
nebo dohody vztahujících se k věci,
f) potvrzení nebo místopřísežné
prohlášení vystavené ústředním
orgánem nebo jiným příslušným
orgánem státu obvyklého bydliště
dítěte nebo osobou k tomu způsobilou týkajících
se právních předpisů tohoto státu,
použitelných v dané věci,
g) jakýkoliv jiný dokument vztahující
se k věci.
Má-li ústřední orgán, který
obdrží návrh uvedený v článku
8, důvod se domnívat, že dítě
je v jiném smluvním státě, předá
přímo a bezodkladně návrh ústřednímu
orgánu tohoto smluvního státu a bude o tom
informovat dožadující ústřední
orgán a případně navrhovatele.
Ústřední orgán státu, v němž
dítě je, učiní nebo zařídí,
aby byla učiněna všechna opatření
potřebná k dosažení dobrovolného
navrácení dítěte.
V řízení o navrácení dětí
budou soudní nebo správní orgány smluvních
států jednat urychleně.
Nerozhodne-li příslušný soudní
nebo správní orgán do šesti týdnů
od zahájení řízení, navrhovatel
nebo ústřední orgán dožádaného
státu, bez návrhu nebo na návrh ústředního
orgánu dožadujícího státu, může
žádat o sdělení důvodů
odkladu.
Obdrží-li ústřední orgán
dožádaného státu odpověď,
předá ji ústřednímu orgánu
dožadujícího státu nebo případně
navrhovateli.
Jestliže dítě bylo protiprávně
přemístěno nebo zadrženo podle článku
3 a v den zahájení řízení před
soudním nebo správním orgánem smluvního
státu, v němž dítě je, uplynulo
období kratší jednoho roku ode dne protiprávního
přemístění nebo zadržení,
nařídí příslušný
orgán bezodkladné navrácení dítěte.
Neprokáže-li se, že dítě se sžilo
se svým novým prostředím, soudní
nebo správní orgán nařídí
navrácení dítěte, i když řízení
začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného
v předcházejícím odstavci.
Má-li soudní nebo správní orgán
dožádaného státu důvod se domnívat,
že dítě bylo přemístěno
do jiného státu, může zastavit řízení
nebo zamítnout návrh na navrácení
dítěte.
Bez ohledu na ustanovení předcházejícího
článku není soudní nebo správní
orgán dožádaného státu povinen
nařídit navrácení dítěte,
jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán,
který nesouhlasí s jeho navrácením,
prokáže, že:
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který
měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti
nevykonával právo péče o dítě
v době přemístění nebo zadržení
nebo souhlasil či později se smířil
s přemístěním nebo zadržením,
nebo
b) je vážné nebezpečí, že
návrat by dítě vystavil fyzické nebo
duševní újmě nebo je jinak dostal do
nesnesitelné situace.
Soudní nebo správní orgán může
také odmítnout nařídit návrat
dítěte, zjistí-li se, že dítě
nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku
a stupně vyspělosti, v němž je vhodné
přihlížet k jeho stanoviskům.
Při hodnocení okolnosti uvedených v tomto
článku soudní a správní orgány
musí přihlédnout k informacím týkajícím
se sociálního postavení dítěte
poskytnutým ústředním orgánem
nebo jiným příslušným orgánem
obvyklého bydliště dítěte.
Při zjišťování, zda došlo
k protiprávnímu přemístění
nebo zadržení podle článku 3, soudní
nebo správní orgány dožadovaného
státu mohou bez dalšího přihlédnout
k právu a soudním nebo správním rozhodnutím
formálně uznávaným nebo neuznávaným
ve státě obvyklého bydliště dítěte,
aniž by přistoupily k zvláštnímu
řízení ohledně důkazu tohoto
práva nebo o uznání cizích rozhodnutí,
jehož by se jinak použilo.
Soudní nebo správní orgány smluvního
státu mohou, dříve než nařídí
návrat dítěte, požadovat, aby navrhovatel
získal od orgánu státu obvyklého bydliště
dítěte rozhodnutí nebo jiné zjištění,
že přemístění nebo zadržení
bylo protiprávní podle článku 3 Úmluvy,
pokud takové rozhodnutí či zjištění
je možno v tomto státě získat. Ústřední
orgány smluvních států pomohou navrhovateli
v mezích možností získat takové
rozhodnutí nebo zjištění.
Po obdržení oznámení o protiprávním
přemístění nebo zadržení
dítěte podle článku 3 soudní
nebo správní orgány smluvního státu,
do něhož bylo dítě přemístěno
nebo v němž bylo zadrženo, nemohou věcně
rozhodovat o právu péče o dítě,
dokud nebude rozhodnuto, že dítě nemá
být podle této Úmluvy vráceno, nebo
nebude-li podán návrh podle této Úmluvy
v přiměřené lhůtě po
obdržení oznámení.
Pouhá skutečnost, že v dožádaném
státě bylo vydáno rozhodnutí týkající
se péče o dítě nebo v něm splňuje
podmínky pro uznání, nebude důvodem
k odmítnutí návratu dítěte
podle této Úmluvy, avšak soudní či
správní orgány dožádaného
státu mohou při používání
této Úmluvy vzít zřetel na důvody
tohoto rozhodnutí.
Ustanovení této kapitoly neomezují pravomoc
soudního nebo správního orgánu nařídit
návrat dítěte kdykoliv.
Rozhodnutí o návratu dítěte, vydané
podle této Úmluvy, se nedotýká věcné
úpravy práva péče o dítě.
Návrat dítěte podle ustanovení článku
12 může být odmítnut, kdyby to nedovolovaly
základní zásady dožádaného
státu o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Návrh na úpravu nebo zajištění
účinného vykonávání
práva styku s dítětem může být
podán ústředním orgánům
smluvních států stejným způsobem
jako návrh na návrat dítěte.
Ústřední orgány jsou povinny spolupracovat,
jak je stanoveno v článku 7, k zajištění
klidného vykonávání práva styku
s dítětem a ke splnění jakýchkoliv
podmínek, jež mohou být pro výkon tohoto
práva stanoveny. Ústřední orgány
učiní opatření, aby v mezích
možností byly odstraněny všechny překážky
k vykonávání tohoto práva.
Ústřední orgány, buď přímo
nebo pomocí prostředníka, mohou zahájit
nebo pomáhat při zahájení řízení
o úpravě nebo ochraně tohoto práva
a zajištění zachovávání
podmínek, jež mohou být pro výkon tohoto
práva stanoveny.
Žádná záruka nebo záloha, ať
je nazývána jakkoliv, nebude vyžadována
k zajištění placení nákladů
a výloh v soudním či správním
řízení náležejícím
do působnosti této Úmluvy.
V souvislosti s touto Úmluvou nelze požadovat ověřování
nebo podobnou formalitu.
Každý návrh, sdělení nebo jiná
písemnost zaslaná ústřednímu
orgánu dožádaného státu musí
být v původním jazyce a musí být
k němu připojen překlad do úředního
jazyka nebo jednoho z úředních jazyků
dožádaného státu nebo, pokud je pořízení
tohoto překladu nesnadné, překlad do francouzštiny
nebo angličtiny.
U každého návrhu, sdělení nebo
jiné písemnosti zaslané jeho ústřednímu
orgánu může smluvní stát výhradou
podle článku 42 nesouhlasit s použitím
francouzštiny nebo angličtiny, nikoliv však obou.
Občané smluvních států a osoby,
které mají obvyklé bydliště v
těchto státech, budou mít při provádění
této Úmluvy nárok na právní
pomoc a radu v kterémkoliv smluvním státě
za stejných podmínek, jako by sami byli občany
tohoto státu a měli v něm obvyklé
bydliště.
Každý ústřední orgán ponese
své vlastní náklady při provádění
této Úmluvy.
Ústřední orgány a jiné veřejné
služby smluvních států neuloží
žádné poplatky, pokud jde o návrhy podané
podle této Úmluvy. Zejména nesmějí
požadovat žádné platby od navrhovatele
za náklady řízení nebo případně
poplatky vyplývající z účasti
právního zástupce nebo poradců. Mohou
však požadovat zaplacení výdajů
vzniklých nebo které vzniknou při zajišťování
návratů dítěte.
Smluvní stát však může výhradou
podle článku 42 prohlásit, že nebude
hradit výdaje uvedené v předcházejícím
odstavci vzniklé účastí právního
zástupce nebo poradce nebo jako náklady řízení
kromě nákladů, které je možné
uhradit podle jeho vlastní úpravy o poskytování
právní pomoci a o poradenství.
Soudní nebo správní orgány, které
vydávají rozhodnutí o navrácení
dítěte nebo o úpravě práva
styku s ním podle této Úmluvy, mohou, je-li
to vhodné, uložit osobě, která přemístila
nebo zadržela dítě nebo která zabránila
výkonu práva styku s ním, aby zaplatila nezbytné
výdaje vzniklé navrhovateli nebo jeho jménem,
zejména cestovní výdaje, náklady právního
zastoupení navrhovatele a výdaje spojené
s návratem dítěte, jakož i všechny
náklady spojené s vyhledáním dítěte.
Je-li zřejmé, že podmínky stanovené
touto Úmluvou nejsou splněny nebo že návrh
je jinak bezdůvodný, ústřední
orgán nemusí návrh přijmout. V takovém
případě ústřední orgán
musí okamžitě informovat navrhovatele nebo
podle povahy věci orgán, jehož prostřednictvím
byl návrh podán, o svých důvodech.
Ústřední orgán může žádat,
aby k návrhu bylo připojeno písemné
zmocnění, které jej opravňuje jednat
jménem navrhovatele nebo určit zástupce,
aby tak jednal.
Tato Úmluva nebrání žádné
osobě, instituci nebo orgánu, který tvrdí,
že došlo k porušení práva péče
o dítě nebo styku s ním ve smyslu článku
3 nebo 32, aby se přímo obrátili k soudním
nebo správním orgánům smluvního
státu, a to podle ustanovení této Úmluvy
nebo bez ohledu na ně.
Každý návrh předložený ústřednímu
orgánu nebo přímo soudním nebo správním
orgánům smluvního státu v souladu
s touto Úmluvou, jakož i dokumenty a jakékoliv
jiné informace k němu připojené nebo
poskytnuté ústředním orgánem,
soudy nebo správní orgány smluvních
států přijmou.
Ve vztahu ke státu, který v záležitostech
péče o děti má dvě nebo více
právních úprav platných v různých
územních celcích:
a) jakákoliv zmínka o obvyklém bydlišti
v tomto státě se vztahuje k obvyklému bydlišti
v územním celku tohoto státu,
b) jakékoliv odvolání na právo státu
obvyklého bydliště se vztahuje k právu
územního celku, v kterém má dítě
obvyklé bydliště.
Ve vztahu ke státu, který v záležitostech
péče o děti má dvě nebo více
právních úprav platných pro různé
kategorie osob, se jakékoliv odvolání na
právo tohoto státu vztahuje k právní
úpravě určené právem tohoto
státu.
Stát, v němž různé územní
celky mají své vlastní právní
předpisy ve věcech péče o děti,
nebude povinen používat této Úmluvy,
jestliže stát, který má jednotný
právní systém, by nebyl povinen jí
používat.
Ve věcech, které upravuje, má tato Úmluva
přednost před Úmluvou z 5. října
1961 o pravomoci a právu použitelném ve věcech
týkajících se ochrany nezletilých,
pokud jsou státy stranami obou úmluv. Jinak tato
Úmluva není na překážku použití
jiného mezinárodního ujednání,
které platí mezi státem původu a státem
dožádaným, nebo jiného právního
předpisu státu dožádaného za
účelem dosažení návratu dítěte,
které bylo protiprávně přemístěno
nebo zadrženo, nebo zajištění práva
styku s dítětem.
Tato Úmluva se použije mezi smluvními státy
pouze v případech protiprávního přemístění
nebo zadržení, k nimž došlo poté,
kdy v těchto státech vstoupila v platnost.
Jestliže bylo učiněno prohlášení
podle článku 39 nebo 40, zmínka v předcházejícím
odstavci o smluvním státě se vztahuje na
územní celek nebo celky, ve vztahu k nimž se
této Úmluvy používá.
Nic v této úmluvě nebrání dvěma
nebo více smluvním státům, aby se
za účelem snížení omezení,
jimž může podléhat návrat dítěte,
dohodly vzájemně nepoužívat kterékoliv
ustanovení této
Úmluvy, která mohou k takovým omezením
vést.
Úmluva bude otevřena k podpisu státům,
které byly členy Haagské konference mezinárodního
práva soukromého v době jejího čtrnáctého
zasedání.
Bude ratifikována, přijata či schválena
a ratifikační listiny a listiny o přijetí
nebo schváleny budou uloženy na ministerstvu zahraničních
věcí Nizozemského království.
Kterýkoliv jiný stát může přistoupit
k Úmluvě.
Listina o přístupu bude uložena na ministerstvu
zahraničních věcí Nizozemského
království.
Úmluva vstoupí v platnost pro přistupující
stát prvního dne třetího kalendářního
měsíce po uložení jeho listiny o přístupu.
Přístup je účinný jen ve vztazích
mezi přistupujícím státem a smluvními
státy, které prohlásí, že s přístupem
souhlasí. Toto prohlášení musí
být učiněno kterýmkoliv členským
státem ratifikujícím, přijímajícím
nebo schvalujícím Úmluvu po přístupu
k ní. Toto prohlášení bude uloženo
na ministerstvu zahraničních věcí
Nizozemského království, které zašle
diplomatickou cestou jeho ověřený opis každému
smluvnímu státu.
Úmluva vstoupí v platnost mezi přistupujícím
státem a státem, který prohlásil,
že přijímá tento přístup,
prvního dne třetího kalendářního
měsíce po uložení prohlášení
o tomto přijetí.
Každý stát může při podpisu,
ratifikaci, přijetí, schválení nebo
přístupu prohlásit, že Úmluva
se vztahuje na všechna území, které
z mezinárodního hlediska zastupuje, nebo na jedno
či více z nich. Toto prohlášení
se stane účinným, jakmile Úmluva pro
uvedený stát nabude platnosti.
Toto prohlášení, rovněž jako jakékoliv
pozdější rozšíření,
bude oznámeno ministerstvu zahraničních věcí
Nizozemského království.
Má-li smluvní stát dva nebo více územních
celků, v nichž platí různé právní
úpravy ve věcech, které tato Úmluva
upravuje, může při podpisu, ratifikaci, přijetí,
schválení nebo přístupu prohlásit,
že tato Úmluva se bude vztahovat na všechny jeho
územní celky nebo pouze na jeden nebo více
z nich, a může toto prohlášení
kdykoliv novým prohlášením změnit.
Tato prohlášení budou oznámena Ministerstvu
zahraničních věcí Nizozemského
království a musí výslovně
stanovit územní celky, pro něž se Úmluvy
používá.
Jestliže smluvní stát má systém
vlády, v němž výkonná soudní
a zákonodárná pravomoc je rozdělena
mezi ústřední a jiné orgány
tohoto státu, jeho podpis nebo ratifikace, přijetí
nebo schválení Úmluvy nebo přístup
k ní nebo jím učiněné prohlášení
na základě článku 40 se nebude nijak
dotýkat vnitřního rozdělení
pravomocí v tomto státě.
Každý stát může, nejpozději
při ratifikaci, přijetí, schválení
nebo přístupu nebo při prohlášení
na základě článku 39 nebo 40, učinit
jednu nebo obě z výhrad upravených v článku
24 a článku 26, odstavec 3. Žádná
další výhrada není přípustná.
Každý stát může kdykoliv odvolat
výhradu, kterou učinil. Toto odvolání
bude oznámeno Ministerstvu zahraničních věcí
Nizozemského království.
Výhrada pozbývá platnosti prvního
dne třetího kalendářního měsíce
po oznámení uvedeném v předcházejícím
odstavci.
Úmluva vstoupí v platnost prvního dne třetího
kalendářního měsíce po uložení
třetí ratifikační listiny, listiny
o přijetí, schválení nebo přístupu
uvedené v článcích 37 a 38.
Poté Úmluva vstoupí v platnost:
1) pro každý stát, který ji ratifikuje,
přijme, schválí nebo k ní přistoupí
později, prvního dne třetího kalendářního
měsíce po uložení jeho ratifikační
listiny, listiny o přijetí, schválení
či přístupu,
2) pro jakékoliv území nebo územní
celky, na něž byla úmluva rozšířena
v souladu s článkem 39 nebo 40, prvního dne
třetího kalendářního měsíce
po oznámení uvedeném v těchto článcích.
Úmluva zůstane v platnosti pět let ode dne
jejího vstupu v platnost v souladu s článkem
43 odst. 2 i pro státy, které ji později
ratifikovaly, přijaly nebo schválily nebo k ní
přistoupily.
Úmluva bude mlčky obnovována vždy o
pět let, nebude-li vypovězena.
Výpověď bude oznámena ministerstvu zahraničních
věcí Nizozemského království
nejméně šest měsíců před
uplynutím pětiletého období. Může
být omezena na určitá území
nebo územní celky, na něž se Úmluva
vztahuje.
Výpověď bude účinná jen
pro stát, který ji oznámil. Pro ostatní
smluvní státy zůstane Úmluva v platnosti.
Ministerstvo zahraničních věcí Nizozemského
království oznámí členským
státům konference a státům, které
přistoupily podle článku 38:
1) podpisy a ratifikace, přijetí a schválení
uvedená v článku 38,
2) přistoupení uvedená v článku
38,
3) datum, jímž Úmluva vstupuje v platnost podle
článku 43,
4) rozšíření uvedená v článku
39,
5) prohlášení uvedená v článcích
38 a 40,
6) výhrady učiněné v článku
24 a článku 26, odst. 3 a odvolání
uvedená v článku 42,
7) vypovězení uvedená v článku
44.
Na důkaz čehož níže podepsaní,
náležitě zmocněni, podepsali tuto Úmluvu.
Dáno v Haagu, dne 25. října roku 1980 v jazyce
anglickém a francouzském, přičemž
obě znění mají stejnou platnost, v
jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu
vlády Nizozemského království a jehož
ověřený opis bude zaslán diplomatickou
cestou každému členskému státu
Haagské konference mezinárodního práva
soukromého v době jejího čtrnáctého
zasedání.