Parlament České republiky se usnesl na tomto ústavním
zákoně:
(1) Vytvářejí se tyto vyšší
územní samosprávné celky:
1. Kraj Pražský, jehož území
je vymezeno územím hlavního města
Prahy
2. Kraj Středočeský, jehož území
tvoří okresy Benešov, Beroun, Mělník,
Mladá Boleslav, Kladno, Kolín, Kutná Hora,
Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram
a Rakovník.
3. Kraj Jihočeský, jehož území
tvoří okresy České Budějovice,
Český Krumlov, Jindřichův Hradec,
Pelhřimov, Písek, Prachatice, Strakonice a Tábor.
4. Kraj Západočeský, jehož území
tvoří okresy Domažlice, Cheb, Karlovy Vary,
Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever,
Rokycany, Sokolov a Tachov.
5. Kraj Severočeský, jehož území
tvoří okresy Česká Lípa, Děčín,
Chomutov, Jablonec n./N, Liberec, Louny, Litoměřice,
Most, Teplice a Ústí n./L..
6. Kraj Východočeský, jehož území
tvoří okresy Havlíčkův Brod,
Hradec Králové Chrudim, Jičín, Náchod,
Pardubice, Rychnov n./Kn., Semily, Svitavy, Trutnov a Ústí
n./O..
7. Kraj Jihomoravský, jehož území
tvoří okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov,
Břeclav, Hodonín, Jihlava, Třebíč,
Vyškov, Znojmo a Žďár n./S..
8. Kraj Středomoravský, jehož území
tvoří okresy Kroměříž,
Olomouc, Prostějov Přerov, Šumperk, Uherské
Hradiště, Vsetín a Zlín.
9. Kraj Severomoravský, jehož území
tvoří okresy Bruntál, Frýdek-Místek,
Jeseník, Karviná, Nový Jičín,
Opava a Ostrava-město.
(2) Územím okresu a územím hlavního
města Prahy se v odst. (1) rozumí toto území
podle stavu ke dni uvedenému v článku 5.
Území krajů lze měnit pouze ústavním
zákonem.
Ústavní zákon České národní
rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky,
se mění a doplňuje takto:
1. čl. 99 zní
"Česká republika se člení na
obce, které jsou základními územními
samosprávnými celky. Vyššími územními
samosprávnými celky jsou kraje".
2. čl. 103 se vypouští.
O sídle orgánů kraje rozhodne jeho zastupitelstvo.
Tento ústavní zákon nabývá
účinnosti dnem vyhlášení.
l. Obecná část
Tento návrh iniciovaný poslanci České
strany sociálně demokratické vychází
z politické naléhavosti realizovat ustanovení
Hlavy sedmé Ústavy České republiky,
týkající se vytvoření vyšších
územních samosprávných celků.
Koaliční dohoda i programové prohlášení
vlády ČR k problematice reformy veřejné
správy a k naplnění Ústavy ČR
pokládá vytvoření VÚSC za důležité.
Proto předkladatelé tohoto návrhu nepovažují
za potřebné zdůvodňovat nezbytnost
existence dosud chybějícího mezičlánku
územní samosprávy. Navrhovaný ústavní
zákon o vytvoření územních
samosprávných celků v podobě krajů
mezi centrálním článkem řízení,
jehož představitelem jsou ústřední
orgány státní správy a vrcholné
orgány zastupitelské demokracie a obcemi zaceluje
dosud chybějící mezeru. Tato koncepce současně
nepředpokládá (ani nevyžaduje) již
žádný jiný mezičlánek
územní samosprávy.
Při plném vědomí, že navrhovaný
ústavní zákon o vytvoření vyšších
územních samosprávných celků
je jen formou pro jejich budoucí obsah daný jejich
působností jsou předkladatelé ve svém
návrhu ústavního zákona omezeni úzkým
a nedokonalým rámcem samotné Hlavy VII Ústavy
České republiky. Proto se omezují v tuto
chvíli jen na návrh ústavního zákona
o vytvoření vyšších územně
samosprávných celků v nejstručnější
podobě s vědomí, že realizační
otázky přípravy, vzniku a samotného
fungování těchto celků musí
být v krátkém čase řešeny
formou samostatných zákonů prostých
nebo novel některých zákonů již
fungujících. Smyslem tohoto předkládaného
zákona je proto i vyvolat praktickou legislativní
i další činnost příslušných
státních orgánů k celkové reformě
veřejné správy. Ta by se měla
dotknout zejména těchto zákonů:
1. Zákon o územním členění
státu
V návaznosti na ústavní zákon o vytvoření
vyšších územně samosprávných
celků zejména vymezí území
správních Obvodů okresních úřadů
a správních obvodů v hlavním městě
Praze a uvede do souladu novou strukturu územního
uspořádání se strukturou dosavadní,
včetně zásady jejich změn.
2. Zákon o působnosti a kompetencích VÚSC
Tento zákon zejména vymezí působnost
a kompetence vyšších územně samosprávných
celků dosud nezakotvenou v Ústavě, stanoví
jejich orgány, jejich vzájemné vztahy a dělbu
práce mezi nimi, práva a povinnosti členů
jejich zastupitelstva.
3. Novela zákona o hlavním městě
Praze.
Touto novelou bude zejména přizpůsobena právní
úprava specifického postavení hlavního
města Prahy a jejich orgánů v právní
úpravě obecního zřízení
i její postavení v soustavě územních
samosprávných celků.
4. Návrh zákona o obcích.
Tímto zákonem musí být zejména
uvedeny do souladu Ústava ČR a dosavadní
zákon o obcích vyvolaný skutečnosti,
že Ústava umožňuje stanovení působnosti
zastupitelstev jen zákonem, kdežto zákon o
obcích upravuje výkon samostatné působnosti
jinak. Současně lze tohoto momentu využít
i pro další změny, které přinesla
praktická aplikace zákona o obcích.
5. Novela zákona o okresních úřadech.
Bude zrušena instituce okresního shromáždění
a promítnuty vlivy zákona o VÚSC do vztahů
OKÚ k obcím.
6. Zákon o krajských úřadech.
Zákon zejména upraví vytvoření
krajských úřadů, stanoví jejich
působnost a vnitřní strukturu a vymezí
jejich vztahy k ústředním a územním
orgánům státní správy a samosprávy.
7. Zákon o volbách do zastupitelstev vyšších
územně samosprávných celků.
Zákon stanoví podmínky pro provedení
voleb do zastupitelstev těchto celků.
8. Zákon o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do majetku vyšších
územně samosprávných celků.
Tímto Zákonem bude naplněn článek
101 odstavec 3 Ústavy ČR, aby mohly být položeny
základní materiální podmínky
nezbytné pro výkon samosprávné funkce
těchto celků.
9. Zákon o pravidlech hospodaření s rozpočtovými
prostředky ČR a územní samosprávy.
V závislosti od vzniku vyšších samosprávných
celků musí být nově koncipována
pravidla hospodaření s prostředky státního
rozpočtu a vymezena spoluúčast těchto
celků na tvorbě i čerpání prostředků,
včetně jejich zúčtování
a vyrovnávání se státním rozpočtem.
10. Zákon o majetku vyšších samosprávných
celků.
Tento zákon stanoví principy hospodaření
s majetkem těchto celků.
11. Zákon o zaměstnancích územní
samosprávy.
Tento zákon musí upravit specifické poměry
pracovního práva zaměstnanců územní
samosprávy, kvalifikační požadavky,
práva a povinnosti zaměstnance, střety zájmů
a pod.
12. Zákon o státní službě.
Konečně je již třeba upravit specifické
postavení státního zaměstnance. V
závislosti od vzniku vyšších samosprávních
celků musí být nově koncipována
pravidla hospodaření s prostředky státního
rozpočtu a vymezena spoluúčast těchto
celků na tvorbě i čerpání prostředků,
včetně jejich zúčtování
a vyrovnávání se státním rozpočtem.
13. Zákon o správním řízení.
Nový zákon o správním řízení
upraví procesními normami odpovídajícími
současnosti práva a povinnosti správních
orgánů a ostatních účastníků
ve správním řízení.
14. Zákon o správním soudnictví.
Tímto zákonem bude zacelena dosud chybějící
mezera v soudním systému a vytvoří
se soulad s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Proto musí být současně s přijetím
ústavního zákona o vytvoření
vyšších územních samosprávných
celků vypracován harmonogram postupu prací
(věcně, kompetenčně a časově
sladěny) na přípravě této celé
soustavy legislativních prací spojených s
reformou veřejné správy, aby mohla být
s předstihem připravena. Pak lze odpovědně
rozhodnout o vlastním datu účinnosti tohoto
navrhovaného ústavního zákona.
II. K jednotlivým ustanovením.
Článek 1.
V čl. 1 se navrhuje vytvořit konkrétní
počet devíti vyšších územních
samosprávných celků, kterým se dává
společný a jednotný název kraj (viz
zdůvodnění čl. 3). Dále pak
jejich rozsah (velikost), který je dán územím
stávajících okresů ke dni účinnosti
tohoto zákona a v případě hlavního
města Prahy, pak územím hlavního města.
Návrh územního členění
do konkrétních krajů je výsledkem
posouzení řady variant, které byly hodnoceny
dle jednotné soustavy kritérií, mezi které
patřila:
- fyzicko-geografická kritéria (konfigurace terénu,
vodní toky, horské masivy...)
- demografická kritéria (počet a hustota
obyvatel...)
- kritéria související s charakterem osídlení
(počet a velikost sídelních jednotek, jejich
hierarchie a význam, spádovost a z toho vyplývající
vazby...)
- ekonomická kritéria (daňová výtěžnost,
odvětvová charakteristika území, dojížďka
do zaměstnání...)
- politická kritéria, související
jednak s kulturně historickou tradicí minulosti,
i se současnou politickou situací a angažovaností
obyvatel ve státě, ale i s reálnou možností
a efektivností uplatnění principu subsidiarity
- kritérium srovnatelnosti s obdobnými celky v zemích
Evropské Unie.
Při tomto kriteriálním posuzování
nelze najít řešení, ve kterém
by bylo dosaženo optima v každém z uvedených
kritérií. Předložený návrh
je výsledkem hledání optimálního
kompromisu. Každá další varianta o větším
počtu územních samosprávných
celků vychází z jiného hodnocení
váhy jednotlivých kritérií.
Článek 2.
Stanovuje pravidlo pro změny hranic kraje. Lze předpokládat
určité tlaky na změny a je nutno zajistit,
aby nežádoucím tlakům byly postaveny
zábrany, ale nebyla vyloučena jejich možnost.
Článek 3.
Navrhuje změnu těch článků
Ústavy České republiky, která je vyvolána
návrhem tohoto ústavního zákona. Ústava
předpokládá alternativní možnost
obecného názvu pro vyšší územní
samosprávný celek země nebo kraj. O jeho
názvu má rozhodnout jeho zastupitelstvo. Přitom
vzniká nebezpečí nejednotnosti. Není
možné připustit, aby jeden celek nesl název
kraj a jiný celek země. Pro společný
název kraj svědčí tyto skutečnosti.
Název země je již tradičně, zvykově
přiřazován ke třem větším
územním celkům, které prošly
na našem historickém území svým
vývojem a jsou označovány jako Čechy,
Morava a Slezsko. Tyto názvy jsou použity i v preambuli
Ústavy v úvodní větě: "My,
občané České republiky v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku...". Protože se v návrhu
ústavního zákona o vytvoření
vyšších územních samosprávných
celků počítá s větším
počtem těchto celků než tři a
hranice Čech, Moravy a Slezska nejsou ústavně
vymezeny, navrhuje se obecný a společný název
kraj, který má na našem území
České republiky již dávnou historickou
i ústavní tradici.
Článek 4.
Do působnosti zastupitelstva kraje se navrhuje rozhodnout
o sídle orgánů tohoto celku neboť v
několika případech lze reálně
předpokládat více možností jejich
umístění. Je nutno dát demokratickou
možnost zastupitelům o tom rozhodnout.
Navrhovaný ústavní zákon nemá
dopad na státní rozpočet. Tyto nároky
vyvolá až faktický vznik krajů a jejich
orgánů.
V procesu posuzování kritérií rozhodných
pro vznik a velikost nově ustavených krajů
byly také reálně pro možnou existenci
vybrány ještě dvě další
varianty počtu a velikosti těchto krajů.
K tomu je třeba však předeslat, že tyto
varianty a případně každá další
varianta o ještě větším počtu
krajů je jiným hodnocením stanovených
kritérií.
Tato varianta je shodná s vlastním návrhem
ústavního zákona o vytvoření
vyšších územně samosprávných
celků s výjimkou článku 1, odstavce
1. Tento odstavec zní:
(1) Vytvářejí se tyto vyšší
územně samosprávné celky:
1. Kraj Pražský, jehož území
je vymezeno územím hlavního města
Prahy
2. Kraj Středočeský, jehož území
tvoří okresy Benešov, Beroun, Kladno, Kolín,
Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav,
Nymburk, Příbram a Rakovník
3. Kraj Českobudějovický, jehož
území tvoří okresy České
Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův
Hradec, Písek. Prachatice, Strakonice a Tábor
4. Kraj Plzeňský, jehož území
tvoří okresy Domažlice, Klatovy, Plzeň-město,
Plzeň-jih, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov
5. Kraj Karlovarský, jehož území
tvoří okresy Cheb, Karlovy Vary a Sokolov
6. Kraj Ústecký, jehož území
tvoří okresy Děčín, Chomutov,
Litoměřice, Louny, Most, Teplice a Ústí
n/L.
7. Kraj Liberecký, jehož území
tvoří okresy Česká Lípa, Jablonec
n/N., Liberec a Semily.
8. Kraj Královéhradecký, jehož
území tvoří okresy Hradec Králové,
Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou
a Trutnov.
9. Kraj Pardubický, jehož území
tvoří okresy Chrudim, Pardubice, Svitavy a Ústí
nad Orlicí.
10. Kraj Jihlavský, jehož území
tvoří okresy Havlíčkův Brod,
Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár
nad Sázavou.
11. Kraj Brněnský, jehož území
tvoří okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov,
Břeclav, Vyškov a Znojmo.
12. Kraj Olomoucký, jehož území
tvoří okresy Olomouc, Prostějov, Přerov
a Šumperk.
13. Kraj Zlínský, jehož území
tvoří okresy Hodonín, Kroměříž,
Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín.
14. Kraj Ostravský, jehož území
tvoří okresy Bruntál, Frýdek-Místek,
Jeseník, Karviná, Nový Jičín,
Opava a Ostrava-město.
Tato varianta je shodná s vlastním návrhem
ústavního zákona o vytvoření
vyšších územně samosprávných
celků s výjimkou článku 1, odstavce
1. Tento odstavec zní.
(1) Vytvářejí se tyto vyšší
územní samosprávné celky:
1. Kraj Pražský, jehož území
je vymezeno územím hlavního města
Prahy.
2. Kraj Středočeský, jehož území
tvoří okresy Benešov, Beroun, Mělník,
Mladá Boleslav, Kladno, Kolín, Kutná Hora,
Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram
a Rakovník.
3. Kraj Českobudějovický, jehož
území tvoří okresy České
Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův
Hradec, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Strakonice
a Tábor.
4. Kraj Plzeňský, jehož území
tvoří okresy Domažlice, Cheb, Karlovy Vary,
Klatovy Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever,
Rokycany, Sokolov a Tachov.
5. Kraj Ústecký, jehož území
tvoří okresy Děčín, Chomutov,
Louny, Litoměřice, Most, Teplice a Ústí
nad Labem.
6. Kraj Liberecký, jehož území
tvoří okresy Česká Lípa, Jablonec
n/N., Liberec a Semily.
7. Kraj Královéhradecký, jehož
území tvoří okresy Havlíčkův
Brod, Hradec Králové Chrudim, Jičín,
Náchod, Pardubice, Rychnov nad Kněžnou, Svitavy,
Trutnov a Ústí nad Orlicí.
8. Kraj Brněnský, jehož území
tvoří okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov,
Břeclav, Hodonín, Jihlava, Třebíč,
Vyškov, Znojmo a Žďár nad Sázavou.
9. Kraj Zlínský, jehož území
tvoří okresy Kroměříž,
Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín.
10. Kraj Olomoucký, jehož území
tvoří okresy Olomouc, Prostějov, Přerov
a Šumperk.
11. Kraj Ostravský, jehož území
tvoří okresy Bruntál, Frýdek-Místek,
Jeseník,
k návrhu ústavního zákona o vytvoření
vyšších územních samosprávných
celků