Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Dojde-li v důsledku vadnosti výrobku ke škodě na zdraví, k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, než je vadný výrobek, určené a užívané převážně k jiným než podnikatelským účelům, odpovídá výrobce poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadnost výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadností výrobku a škodou. Výrobce se může odpovědnosti zprostit pouze na základě skutečností stanovených v § 5.

(1) Za výrobce se pro účely tohoto zákona považuje ten, kdo výrobek

a) vyrobí nebo na výrobku uvede své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak nebo

b) doveze za účelem prodeje, nájmu nebo jiné formy užití.

(2) Pokud výrobce podle odstavce 1 není znám, považuje se za výrobce podle tohoto zákona každý, kdo výrobek dodá a ve lhůtě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody nesdělí poškozenému totožnost výrobce.

(1) Pro účely tohoto zákona je výrobkem jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh. Výrobkem jsou rovněž součásti i příslušenství věci movité i nemovité, za výrobek se považuje i elektřina. Za výrobek se nepovažují zemědělské a lesní přírodní produkty a zvěř, pokud neprošly prvotním zpracováním, a nemovitosti.

(2) Za prvotní zpracování se považuje taková úprava, která změní charakter výrobku nebo k němu dodá další látky. Za zpracování se považuje i balení a každá jiná úprava, která má průmyslovou povahu a která ztěžuje kontrolu výrobku uživatelem.

(1) Výrobek je podle tohoto zákona vadný, jestliže z hlediska bezpečnosti jeho užití nezaručuje vlastnosti, které lze od něj oprávněně očekávat zejména s ohledem na

a) informace o výrobku, které byly výrobcem poskytnuty, nebo

b) předpokládaný účel, ke kterému má výrobek sloužit, nebo

c) dobu, kdy byl výrobek uveden na trh ¹⁾ .

(2) Výrobek nelze považovat za vadný pouze z toho důvodu, že později byl uveden na trh dokonalejší výrobek.

(1) Výrobce se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že

a) výrobek neuvedl na trh nebo

b) vadnost výrobku, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy výrobce uvedl výrobek na trh, nebo nastala později nebo

c) výrobek nevyrobil pro prodej nebo jinou formu použití pro podnikatelské účely, ani že výrobek nebyl vyroben nebo jím šířen v rámci jeho podnikatelské činnosti nebo

d) výrobek splňuje požadavky stanovené právními předpisy nebo

e) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadnost.

(2) Výrobce součásti výrobku se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že vadnost byla způsobena konstrukcí výrobku, do něhož byla součást výrobku zapracována, nebo byla způsobena návodem k výrobku.

V případě škody na věci odpovídá výrobce za vzniklou škodu, pokud přesáhne 2 000 Kč.

(1) Pokud škoda vznikne v důsledku vadnosti výrobku a současně jednáním nebo opomenutím třetí osoby, odpovídá výrobce za škodu v plném rozsahu.

(2) Výrobce však může vůči této třetí osobě uplatňovat postih jako důsledek jejího jednání nebo opomenutí, které přispělo ke vzniku škody.

(1) Právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

(2) Nejpozději se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za deset let ode dne, kdy výrobce uvedl na trh výrobek, který způsobil škodu.

Pokud tento zákon nestanoví jinak, použije se ustanovení občanského zákoníku.

Tento zákon se nevztahuje na případy náhrady škod způsobených jadernými událostmi, které jsou upraveny zvláštním zákonem ²⁾ , a na uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku uvedeného na trh před nabytím účinnosti zákona.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1998.

V souvislosti s přípravou na začlenění do Evropské unie převzala Česká republika závazek usilovat o zajištění postupného souladu vnitrostátního zákonodárství s legislativou Evropských společenství. Mezi stěžejní předpisy na ochranu hospodářských zájmů spotřebitele řadí oficiální systematika práva Evropských společenství směrnici Rady č.85/374/EHS ze dne 25.7.1985 o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států o odpovědnosti za vadné výrobky (dále jen " směrnice"). Jedná se o základní normu v oblasti ochrany spotřebitele, kterou je třeba převzít do našeho právního řádu před přijetím České republiky do Evropské unie, neboť problematika upravená touto směrnicí není v našem právním řádu dosud samostatně zakotvena.

Závazek k převzetí této směrnice do právního řádu České republiky vyplývá z článku 69 Evropské dohody. Význam této směrnice je zdůrazněn jejím výslovným zařazením do I. etapy harmonizačních prací podle Bílé knihy o přípravě přidružení zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Evropské unie. Směrnice bude samozřejmou součástí acquis communautaire, jež Česká republika převezme při přijetí za člena EU.

Právní řád České republiky - v duchu tradice římského práva - rozlišuje mezi odpovědností za způsobenou škodu a odpovědností za vady jak u výrobků, tak i služeb a výkonů. V občanském zákoníku je zakotvena jak obecná základní úprava odpovědnosti za vady a obecná úprava odpovědnosti za škodu, tak i zvláštní úprava odpovědnosti u jednotlivých typů smluv upravených občanským zákoníkem (např. u kupní smlouvy, prodeje zboží v obchodě, smlouvy o dílo, smlouvy o zhotovení věci na zakázku).

Kromě odškodnění z odpovědnosti za vadu má poškozená osoba nárok na náhradu škody, která z vady vznikla. Právo z vadného plnění a právo na náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s vadností věci občanský zákoník rozlišuje jako dvě samostatná práva, která lze uplatnit souběžně a nezávisle na sobě. Práva z vadného plnění, která již zanikla, však nelze uplatnit na základě práva na náhradu škody. Zákon nepřipouští obcházení ustanovení o odpovědnosti za vady.

Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu, jež je založena na presumpci zavinění. Poruší-li škůdce právní povinnost, předpokládá se, že škodu zavinil. Při subjektivní odpovědnosti (i když presumované) má však škůdce možnost se vyvinit, tedy prokázat, že škodu nezavinil. Občanský zákoník zná i případy objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti bez ohledu na zavinění (např. odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným).

Vznikne-li tedy někomu v důsledku poskytnutí vadného předmětu plnění navíc i další majetková újma v podobě škody, může podle občanského zákoníku poškozený spotřebitel uplatňovat samostatně, tedy nezávisle na sobě, vůči podnikateli, jenž mu poskytl plnění, jak právo z odpovědnosti za vady, tak i právo z odpovědnosti za škodu.

Pro úplnost je třeba uvést, že právní úprava odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu je obsažena i v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, v platném znění. Tato úprava je však odlišná. U obchodních závazkových vztahů je nutno vždy zkoumat, jakému režimu konkrétní obchodně právní závazkový vztah podléhá.

Jednání, které vede ke vzniku škody, může být postiženo jako trestný čin uvádění většího množství výrobků na trh a zatajení přitom jejich podstatných vad podle § 121 odst. 1 zákona č.141/1960 Sb., trestní zákon, v platném znění, nebo jako správní delikt podle § 24 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. V těchto případech se však jedná o úpravu veřejnoprávní.

Směrnice Rady č. 85/374/EHS stanoví v rámci Evropské unie režim náhrady za škodu způsobenou vadnými výrobky. Jedná se o specifickou úpravu občanskoprávní povahy upravující náhradu škody na zdraví, životě a majetku poškozené osoby. Uvedená směrnice však neupravuje odpovědnost za škodu způsobenou poskytnutím vadné služby.

Důvodem pro zavedení principu objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku je skutečnost, že koncepci zavinění nelze přijmout jako vyhovující kritérium pro řešení otázky rozdělení rizik spojených s moderní technickou výrobou. Přitom je zpravidla výrobci umožněno zahrnout nezbytné výdaje spojené s tímto principem, tj. pojistné za pojištění pro tento druh odpovědnosti, do celkových výrobních nákladů, které jsou promítnuty do tržní ceny výrobku.

Při stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku směrnice vychází z následujících základních principů:

1. Za škodu odpovídá přímo výrobce, nikoli tedy jen smluvní partner spotřebitele tak, jak je tomu podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu při porušení závazků zakotvené v občanském zákoníku.

2. Výrobce má objektivní odpovědnost za škodu způsobenou vadností výrobku. Nositelé odpovědnosti tedy odpovídají za škodu bez ohledu na to, zda byla způsobena zaviněně, nebo bez zavinění. Poškozený pouze prokazuje, že výrobek byl vadný, že mu vznikla škoda a že existuje příčinná souvislost mezi vadností výrobku a škodou.

Směrnice však zakotvuje možnost liberace, tzn., že taxativně stanoví důvody, při jejichž prokázání se výrobce může odpovědnosti zprostit.

Přijetím koncepce odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku podle uvedené směrnice bude do našeho právního řádu vnesen institut odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku jako jeden ze zvláštních druhů objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek), kdy povinnost k náhradě škody vznikne mezi poškozeným na straně jedné a výrobcem na straně druhé, tedy mezi subjekty, mezi nimiž nebude zpravidla přímý smluvní vztah.

Návrh zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku celou svojí koncepcí přenáší velkou míru odpovědnosti přímo na výrobce a současně zjednodušuje rozhodování o nárocích poškozených osob. Tato koncepce umožní další odklon od státem prováděné regulace chování jednotlivých subjektů na trhu včetně využívání kontrolních mechanismů. Současně posiluje liberální přístup v tom směru, že na samotné výrobce plně přenáší rozhodnutí o míře jejich úspěchu na vnitřním trhu i při vývozu výrobků.

Režim odpovědnosti výrobců zakotvený v citované směrnici plní funkci garanta výroby bezpečných výrobků, které mají svými užitnými vlastnostmi sloužit a nezpůsobit při řádném užívání škodu. Zavedení zvláštního režimu odpovědnosti výrobců má současně vyhovovat i výrobním a obchodním podmínkám jednotného trhu Evropské unie a neovlivňovat negativně konkurenční schopnosti výrobků.

Přijetím této právní úpravy se zlepší především postavení spotřebitele. Bude vytvořena soukromoprávní koncepce odškodnění poškozené osoby výrobcem, která nevyvolá zvýšené nároky na státní správu. Tato úprava bude pozitivně působit i na spotřebitele v tom směru, že budou vedeni k používání výrobku v souladu s návodem a instrukcemi výrobce.

Dosavadní desetileté zkušenosti s aplikováním směrnice a na jejím základě vypracovaných vnitrostátních předpisů v členských státech EU ukazují, že tyto normy působí především motivačně a preventivně (za celé toto období se v zemích EU projednávalo před nejvyššími soudy zhruba 40 soudních sporů, z nichž žádný není považován za mimořádně významný).

Praktický význam přijetí navrhované úpravy bude spočívat spíše v přinucení výrobce - pokud se bude chtít vyhnout citelným finančním postihům - uvádět na trh pouze bezpečné výrobky a tedy zajistit jakost jejich provedení v celém rozsahu produkce a dále řádně informovat spotřebitele o způsobu použití výrobku a okolnostech, za nichž může být bezpečně používán. Výrobce bude proto nucen ve vlastním zájmu poskytovat tyto informace co nejúplněji a nejsrozumitelněji a současně zabezpečit, aby se tyto informace (návody, instrukční knížky atd.) skutečně dostaly až ke spotřebiteli.

Pro podnikatele představuje implementace uvedené směrnice omezení nekalé konkurence a motivaci ke zvýšení úrovně výroby, výrobků a jejich prezentace. Bude rovněž posílena důvěra zahraničních obchodních partnerů v bezpečnost vyvážených českých výrobků s ohledem na to, že podmínky odškodnění poškozených osob budou obdobné v České republice i ve státech Evropské unie.

V této souvislosti je rovněž třeba se zmínit o problematice pojištění podnikatelů proti případným možným rizikům. Pojištění potenciální odpovědnosti musí zabezpečit, aby poškozená osoba získala oprávněnou náhradu, ale současně chrání také podnikatele. Členské státy Evropské unie, ale i další státy, které tuto úpravu převzaly, mají vytvořen systém, který je schopen uvedené požadavky pokrýt.

V České republice je podle sdělení Ministerstva financí a České pojišťovny, a. s. vytvoření tohoto druhu nepovinného pojištění připraveno. V současné době se s ním již setkávají podnikatelé, kteří vyvážejí své výrobky do zemí Evropské unie. O povinném pojištění tohoto druhu se neuvažuje, neboť obligatorní pojištění je obecně považováno za nepatřičný zásah státu do svobodné volby podnikatele, jakým způsobem se vyrovná s povinnostmi vyplývajícími z navrhované úpravy. V některých státech existují v příslušných zákonech ustanovení o povinnosti zabezpečit náhradu škody např. formou pojištění.

Z hlediska slučitelnosti s právem Evropské unie nelze navrhovanou právní úpravu hodnotit jako plně slučitelnou. Taková by byla, kdyby návrh zákona neobsahoval jiné odchylky než ty, které směrnice výslovně připouští. Vzhledem k tomu, že je v současnosti třeba, aby obsahoval odchylku při stanovení dolní hranice škody na majetku, jejíž dosažení je podmínkou pro možnost uplatňovat nároky podle tohoto zákona, hodnotíme jeho slučitelnost jako převážnou.

Směrnice umožňuje jednotlivým státům provést vnitrostátním zákonodárstvím odchylky v následujících oblastech:

a) zahrnout pod pojem "výrobek" i prvotní zemědělské výrobky a zvěř,

b) mezi důvody vylučujícími odpovědnost výrobce zahrnout i poukaz na nedostatečnou úroveň stavu vědeckých a technických znalostí v době uvedení výrobku do oběhu a

c) stanovit, že úhrnné ručení výrobce za škodu způsobenou usmrcením nebo újmou na zdraví, která byla způsobena týmž druhem výrobku a stejnou vadou, se omezuje na částku nejméně 70 mil. ECU (v přepočtu cca 2,35 mld. Kč).

Přehledná tabulka o využití těchto možných odchylek ve vnitrostátní úpravě členských států EU a v některých dalších státech je přiložena na konci obecné části této důvodové zprávy.

Nepředpokládá se, že přijetí navrhované úpravy si vyžádá narůst pracovních sil a že by mohlo přinést bezprostřední zvýšené nároky na státní rozpočet. Nepřímo by se sice v příjmech státního rozpočtu mohla odrazit skutečnost, že výrobce zahrne nezbytné výdaje, tj. pojištění pro tento druh odpovědnosti, do celkových výrobních nákladů. Na druhé straně se však může toto zvýšení nákladů promítnout do cen výrobků, čímž by byl celkový dopad z hlediska daní neutrální.

Navržená úprava nepředpokládá změnu nebo zrušení jiné právní normy. Nová úprava však velice úzce souvisí s občanským zákoníkem, vůči němuž má postavení zvláštního zákona (lex specialis).

Předmět úpravy zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku úzce souvisí i s dalšími právními normami, zejména zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, zákonem č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých zákonů, jakož i s připravovaným zákonem o veřejném zdraví.

1. možnost - označuje, zda stát ve vnitrostátní úpravě zahrnul prvotní zemědělské výrobky a zvěř pod pojem "výrobek".

2. možnost - označuje, zda stát do vnitrostátní úpravy zahrnul možnost obrany výrobce poukazem na nedostatečnou úroveň odborných a technických znalostí v době uvedení výrobku na trh.

3. možnost - označuje, zda stát ve vnitrostátní právní úpravě využil možnosti omezit výši odpovědnosti výrobce (minimálně však na 70 mil. ECU).

K § 1

Vymezují se podmínky vzniku odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadností výrobku.

Ustanovení uvádí tři základní právní skutečnosti, které je poškozená osoba povinna prokázat, aby mohla úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody podle navrhovaného zákona. Zdůrazňuje se též, že se jedná o objektivní odpovědnost výrobce za škodu způsobenou jeho výrobkem, které se může zprostit jen na základě skutečností uvedených v tomto zákoně.

Při posuzování škody na věci se v souladu se směrnicí vztahuje ochrana na osobní majetek poškozené osoby nikoli na ochranu ostatního majetku užívaného k podnikatelským účelům.

Přizpůsobení vnitrostátních předpisů členských států Evropských společenství, jakož i států usilujících o přijetí za člena EU, směrnici Rady č. 85/374/EHS o odpovědnosti za vadné výrobky je nezbytné, neboť jejich rozdílnost nepříznivě ovlivňuje volný pohyb zboží mezi státy, poškozuje vzájemnou soutěž výrobců a může vést i k různé intenzitě ochrany osob před poškozením jejich zdraví, života a majetku vadností výrobku.

K § 2

Ustanovení vymezuje pro účely tohoto zákona základní pojem "výrobce", a to v souladu se směrnicí.

Odpovědnost výrobce se podle navržené úpravy rozšiřuje i na další subjekty distribučního řetězce, kteří nejsou výrobci ve vlastním smyslu tohoto slova. Bude se týkat i těch osob, které uvedou na výrobku své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, a dále i všech dovozců, kteří budou nositeli odpovědnosti za škody způsobené jimi dovezenými výrobky.

Ve druhém odstavci tohoto ustanovení se zakládá možnost, aby poškozená osoba uplatnila nárok na náhradu škody vůči dodavateli výrobku, pokud výrobce nebude pro poškozenou osobu identifikovatelný. Jestliže dodavatel poskytne poškozenému informaci o skutečném výrobci nebo o svém dodavateli, popř. dovozci, v zákonem stanovené lhůtě, nebude již nadále účastníkem v procesu uplatňování nároku na náhradu škody.

K § 3

Ustanovení vymezuje pro účely tohoto zákona základní pojem "výrobek", a to jednak způsobem převzatým z práva Evropských společenství, ale i v návaznosti na zákon č.22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů.

K pojmu "výrobek" je třeba uvést, že možnosti zahrnout pod tento pojem i prvovýrobky zemědělství, lesnictví, rybářství, drobného pěstitelství a chovatelství se záměrem zvýšit ochranu spotřebitele využily dosud pouze čtyři státy, a to Švédsko, Finsko, Francie a Lucembursko.

Na základě stanoviska Ministerstva zemědělství se v navrženém zákoně rovněž nedoporučuje tyto prvotní produkty zařazovat pod pojem "výrobek", neboť v řadě případů je diskutabilní, v jaké míře lze vadnost těchto výrobků pokládat za vadnost způsobenou výrobcem.

Ve druhém odstavci tohoto ustanovení je blíže vymezen pojem "prvotního zpracování" u zemědělských a lesních přírodních produktů a zvěře.

K § 4

Pojem "bezpečnosti výrobku" nebyl dosud v našem právním řádu přesně definován. Při jeho výkladu je proto třeba vycházet ze směrnice Rady č. 92/59/EHS z 29. 6. 1992 o všeobecné bezpečnosti výrobků, resp. ze zákona č.22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, který principy této směrnice přejímá.

Nároky kladené na bezpečnost výrobku směrnicí Rady č. 85/374/EHS, jež má být navrhovaným zákonem do našeho právního řádu implementována, jdou však dále tak, že definice vadnosti požaduje, aby výrobek poskytoval spotřebiteli bezpečnost nejen z hlediska své technické konstrukce a užitných vlastností, ale i tím, že bude splňovat míru bezpečnosti oprávněně spotřebitelem očekávanou, zejména s ohledem na informace (návod), který mu výrobce poskytl, na informace obecně známé atd.

Současně se zde vymezuje okamžik uvedení výrobku na trh, a to v souladu se zákonem o technických požadavcích na výrobky. Tento okamžik je důležitý zejména pro počátek běhu zákonných lhůt.

K § 5

Uvádí se výčet důvodů, při jejichž prokázání se výrobce může zcela nebo částečně zprostit odpovědnosti za škodu. Výčet zde uvedený je taxativní, z čehož vyplývá, že žádné další skutečnosti na straně výrobce pro zproštění odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku podle tohoto zákona nelze uplatňovat (zavinění poškozené osoby na vzniku škody je upraveno v ustanovení občanského zákona ).

Uvedení do oběhu [písm. a)] je proces zpřístupňování užitkových vlastností výrobků spotřebitelům v rámci řádné obchodní činnosti výrobce. Probíhá jako dobrovolný akt, zpravidla za úplatu. Z toho se vyvozuje, že např. výrobce nebude odpovědný za škodu vzniklou jako důsledek vadnosti výrobku, který mu byl zcizen.

Okamžik uvedení výrobku na trh [písm. b)] je důležitý zejména proto, že na výrobci nelze spravedlivě požadovat, aby nesl odpovědnost za vadnost výrobku, která vznikla bez jeho přičinění - např. u přepravců, kteří přispěli ke vzniku vady neodbornou přepravou, nebo u prodejců nedodržením skladovacích podmínek.

Písmeno c) se vztahuje na případy, kdy výrobce sice výrobek vyrobil, ale tento výrobek nebyl určen pro uvedení na trh (exponáty pro výstavu, prototypy, zkušební vzorky atd.).

Nelze vyloučit ani takové situace, kdy výrobce přesně dodržel pro něj závazné předpisy, a přesto vyrobil vadné výrobky, jež následně způsobily škodu. Nedodržením uvedených předpisů by se však výrobce vystavoval nebezpečí, že vůči němu budou uplatněny sankce v uvedených předpisech obsažené. Na tyto případy pamatuje písmeno d).

Písmeno e) stanoví, že výrobce není podle navrhovaného zákona odpovědný, prokáže-li, že stav vědeckých a technických znalostí v době uvedení výrobku do oběhu neumožňoval zjistit existenci vady. V daném případě se však nejedná o stav a úroveň znalostí konkrétního výrobce, nýbrž o stav všeobecný. Tento liberační důvod lze podle směrnice vyloučit vnitrostátní normou a zpřísnit tak podmínky ochrany spotřebitele v konkrétním státě. Naopak jeho zařazením jsou dány liberálnější podmínky pro výrobce, a tím není ohrožen inovační rozvoj v mnoha oblastech průmyslu. Z celkového počtu 17 posuzovaných států této možnosti využily pouze čtyři státy (Francie, Lucembursko, Norsko a Španělsko). Pro podmínky České republiky se navrhuje tento zprošťovací důvod ponechat.

Společné a nerozdílné odpovědnosti se mohou zprostit ti výrobci dílčích výrobků (součástek), jejichž výrobky jsou bezpečné, ale byly zapracovány do špatně provedeného konečného výrobku nebo výrobce konečného výrobku vypracoval nesprávný návod k použití.

K § 6

Stanovení dolní hranice škody na věci, jejíž dosažení je podmínkou pro možnost uplatňovat nároky podle tohoto zákona, omezuje rozsah řešených škodných případů. Uvedená hranice má napomoci vypořádat drobné újmy přednostně dohodou mezi poškozeným a povinnou osobou - tedy mimosoudně. Dolní hranice je ve směrnici stanovena částkou 500 ECU, což je v přepočtu cca 17 000 Kč. Tato částka je v našich podmínkách dosud považována za příliš vysokou. Proto se navrhuje pevná částka 2 000 Kč. Při jejím stanovení bylo přihlédnuto k cenám spotřebních výrobků na našem trhu, u nichž by mohlo nejčastěji docházet k uplatňování nároků podle tohoto zákona. Po přijetí České republiky do Evropské unie bude zřejmě nutno se její výší znovu zabývat.

K § 7

Na vzniku škody se vedle výrobce a popř. i poškozeného mohou podílet zejména v rámci distribučního řetězce i další, třetí osoby. Tato skutečnost - na rozdíl od zavinění poškozeného - nemá vliv na rozsah odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou výrobkem, který vyrobil.

Tím však není vyloučena možnost vypořádání výrobce a této třetí osoby, pokud jde o důsledky jejího jednání nebo opomenutí, které v určitém rozsahu bylo příčinou škody nebo k jejímu vzniku přispělo.

K § 8

Stanoví se subjektivní a objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároků na náhradu škody způsobenou vadností výrobku podle tohoto zákona.

Subjektivní promlčecí lhůta pro náhradu škody způsobené vadností výrobku se stanoví delší, než-li činí obecná subjektivní promlčecí lhůta pro náhradu škody podle § 106 občanského zákoníku. Je tomu tak proto, že počátek běhu a délka subjektivní promlčecí lhůty pro náhradu škody vyplývá z implementované směrnice.

V odstavci druhém se stanoví objektivní promlčecí lhůta, po jejímž uplynutí nemůže být právo přiznáno, pro uplatnění nároků na náhradu škody způsobené vadností výrobku podle tohoto zákona, a to v souladu se směrnicí v délce deseti let. Její délka se odůvodňuje tím, že by nebylo rozumné činit výrobce odpovědným za vadnost jeho výrobku po neomezenou dobu s ohledem na to, že výrobky jednak podléhají vlivu času, jsou vypracovávány přísnější bezpečnostní normy a především pokračuje pokrok vědy a techniky.

K § 9

Vymezuje se vztah k občanskému zákoníku.

Tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku třeba považovat za zvláštní zákon (lex specialis). Z tohoto důvodu se pro řešení otázek v tomto zákoně neupravených použijí odpovídající ustanovení občanského zákoníku.

K § 10

Ustanovení uvádí případy, na které nebude tento zákon použit. Jedná se především o jaderné události a škody jimi způsobené, které jsou upraveny zákonem č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání atomové energie. Dále půjde o případy uplatňování nároku na náhradu škody způsobenou vadností výrobku uvedeného na trh přede dnem účinnosti tohoto zákona. Tímto bude uplatněna základní zásada našeho právního řádu o zákazu retroaktivity právní normy, která posiluje právní jistotu všech subjektů.

K § 11

Termín účinnosti ke dni 1. 1. 1998 se navrhuje na základě zařazení této směrnice mezi akty prvořadé důležitosti podle Bílé knihy o přípravě přidružení zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu EU, jakož i k důležitosti tohoto zákona pro uskutečňování zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, jehož účinnost je stanovena na 1. 9. 1997.