Ve smyslu § 112 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb.,
o jednacím řádu Poslanecké sněmovny,
předkládám poslancům následující
interpelaci poslance Pavla Dostála na předsedu vlády
Václava Klause a odpověď předsedy vlády
Václava Klause na tuto interpelaci. Pan poslanec Pavel
Dostál požádal o zařazení uvedené
odpovědi na pořad schůze Poslanecké
sněmovny. Interpelace a odpověď jsou přílohami
sněmovního tisku.
Příloha
Evidenční číslo interpelace: 345
 Pavel Dostál Poslanecká sněmovna Parlament ČR |
V Praze dne 1. 7. 1997
Vážený pane premiére,
v souvislosti s realizací vládního usnesení ze dne 25. září 1996 č. 498 byl objekt Šternberského paláce na Hradčanském náměstí čp. 57 zařazen do seznamu nemovitostí určených k bezplatnému převodu římskokatolické církvi do odstavce "vydat s problémy". V tomto objektu sídlí a svá umělecká díla již tradičně vystavuje Sbírka starého umění Národní galerie v Praze, která tvoří historicky základní kámen této vrcholné sbírkové instituce. Základním kritériem pro vydání nemovitostí je podle zmiňovaného usnesení (čl. 1, odst. 2, písm. c) skutečnost, že "státní organizace, vykonávající k této nemovitosti právo hospodaření ji může postrádat, aniž by tím neúměrně ztížila podmínky pro výkon své hlavní činnosti nebo byla nucena v důsledku pozbytí věci vynaložit na tuto činnost neúměrné náklady".
Je jistě dále pozoruhodné, že MK ČR
nepovažuje Národní galerii v Praze za závažnou
veřejnou instituci, neboť vládní usnesení
vylučuje k převodu církvi objekty, u nichž
tomu brání "závažný veřejný
zájem",
MK ČR k objektu Šternberského paláce
dále připojilo poznámku, že církvi
sloužil k výchovným účelům,
což je další podmínkou pro převod
nemovitostí církvi. V tomto ohledu jde o nepravdivou
informaci, uvedenou zde navíc zcela účelově,
jak vyplývá z archivními prameny ověřené
historie právně majetkových vztahů
k Šternberskému paláci. V paláci byl
sice provozován "ústav idiotů"
zv. Ernestinum, nikoli však církevním subjektem,
ale Spolkem paní a dívek sv. Anny, a to do roku
1919. Tento Spolek koupil palác v roce 1872 od statkáře
Heidla, kterému objekt prodala Společnost vlasteneckých
přátel umění, přímá
předchůdkyně Národní galerie
v Praze, když se její sbírky stěhovaly
do nově zřizovaného Rudolfína, Roku
1919 byla budova zabrána pro účely Ministerstva
národní obrany, které zde zřídilo
Intendantní školu.
Náhradou za zabrání Šternberského
paláce byla Spolku paní a dívek sv. Anny
přiznána finanční náhrada 55.000,-
Kč ročně a předán do užívání
zámek Budeničky u Slaného. V Budeničkách
byl nadále Spolkem provozován onen "ústav
idiotů", přičemž zdravotní
péči o svěřence vykonávala
Kongregace školských sester III. řádu
sv. Františka Serafínského. Protektorátní
vláda zrušila spolkovou činnost a se spolkovým
majetkem bylo úředně manipulováno
- Spolek paní a dívek sv. Anny byl zrušen ve
dnech 24. a 27. 5. 1939 a jeho Šternberský palác
byl věnován Kongregaci školských sester.
Uživatelem Šternberského paláce však
zůstala armáda, která jej užívala
i po skončení války. V roce 1947 požádalo
ministerstvo školství a osvěty armádu
o zabrání paláce pro účely
Národní galerie v Praze. Následně
byla Kongregaci školských sester vyplacena finanční
náhrada ve výši 400.000,- Kč a do majetku
kongregace byl náhradou za Šternberský palác
převeden zámek Budeničky. Objekt byl poté
nákladně rekonstruován pro využití
Národní galerii v Praze, která zde od této
doby sídlí. Náboženská matice,
na niž přešel po zrušení Kongregací
a řádů jejich majetek, darovala Šternberský
palác československému státu - Národní
galerii v Praze dne 9. 1. 1958.
V roce 1990 restituovala Kongregace školských sester
zpět zámek v Budeničkách a provozuje
v něm ústav sociální péče.
Dne 20. 5. 1997 přišel řediteli Národní
galerie fax z Ministerstva zemědělství s
žádostí o okamžitou odpověď
na dotaz "jaké náklady vzniknou státnímu
rozpočtu v případě, že nájem
pro státní organizaci, která objekt dosud
využívá, není do budoucna možný
a pro tuto organizaci se bude muset zřídit nové
sídlo (uveďte předpokládané náklady
v mil. Kč) ".
Vážený pane premiére,
Ministerstvo kultury ČR dosud neformulovalo jasně
zájem státu na zachování a péči
o kulturní dědictví této země.
Je popisovaná aktivita tohoto úřadu v intencích
vládní kulturní politiky? Domníváte
se, že lze církvi vydat objekt Šternberského
paláce, který je z hlediska veřejného
zájmu jistě nepostradatelný a u něhož
jsou navíc v ministerském materiálu uváděny
nepravdivé údaje?
Ujišťuji Vás, vážený pane
premiére, že bych Vás neobtěžoval
touto interpelací, kdybych společně s kulturní
veřejností nebyl přesvědčen
o tom, že uděláte všechno pro to, aby
byl na Šternberský palác vznesen závažný
veřejný zájem.
Děkuji Vám za odpověď, přeji
pěknou dovolenou a srdečně Vás zdravím.
|
|
Vážený pan
Václav Klaus
předseda vlády
Praha
 | Václav Klaus
předseda vlády České republiky |
V Praze dne 22. července 1997
Č. j.: 3025/97-KPV
Vážený pane předsedo,
V příloze Vám zasílám svou
odpověď na písemnou interpelaci poslance Pavla
Dostála ve věci převodu Šternberského
paláce římskokatolické církvi
(evidenční číslo interpelace 345),
k Vašemu dalšímu využití.
S pozdravem
Příloha
Vážený pan
Ing. Miloš Zeman
předseda Poslanecké sněmovny
Parlament České republiky
Praha
|
| Václav Klaus
předseda vlády České republiky |
V Praze dne 22. července 1997
Č. j. 3025/97-KPV
Váženy pane poslanče,
k Vaší interpelaci ve věci bezúplatného
převodu Šternberského paláce církevní
právnické osobě uvádím následující.
V souladu s usnesením vlády č. 498 z 25.
září 1996 požádala církevní
právnická osoba Česká provincie Kongregace
Školských sester sv. Františka (dále jen
"kongregace") mj. o převod budovy č. p.
57 v k. ú. Hradčany, č. parc. 95 (Šternberský
palác) s pozemkem č. parc. 66. Při prověřování
bylo zjištěno, že tato nemovitost byla skutečně
k 25. 2. 1948 ve vlastnictví kongregace. Po násilném
znemožnění činností řeholních
řádů a kongregací v r. 1950 (nikoli
ovšem, jak píšete, jejich zrušení)
byla správou řádového majetku pověřena
Náboženská matice. Ta pak bez jakéhokoli
zákonného zmocnění, převáděla
tento majetek do vlastnictví státu. V případě
výše uvedené nemovitosti se tak stalo 9. 1.
1958.
Co se týče užívání uvedené
nemovitosti, bylo zjištěno, že celý objekt
byl do roku 1919 užíván Ernestinem - ústavem
pro výchovu a zaopatření slabomyslných
dětí a patřil Spolku paní svaté
Anny v Praze, který se podle svých stanov této
péči věnoval. Podle rozhodnutí zemské
správy politické v Praze ze dne 18. srpna 1919 č.
8 R 12/2 No 255.652 byl z větší části
zabrán podle zákona ze dne 11. června 1919
č. 332 Sb. pro účely ministerstva národní
obrany, jakožto opatření dočasné
s tím, že Spolku byla smlouvou z roku 1929 určena
roční náhrada 55 tis. Kč, dále
s tím, že stát zajistí udržování
náhradního objektu v Budeničkách v
řádném a uživatelném stavu. Kromě
toho byl stát zavázán platit ročně
2400 Kč na náklady spojené s dojížděním
ředitele ústavu do Budeniček, protože
ředitelství a řada dalších složek
ústavu ve Šternberském paláci zůstala
(kaple, prádelna, umývárna, kuchyně,
byty apod.). Spolek, využívající ke
svým účelům jen část
objektu a výnos z nájmu, ovšem nepřestal
usilovat o to, aby byl celý objekt využíván
ústavem, V roce 1939 Spolek palác daroval kongregaci
s tím, že se jedná o účelové
jmění určené jako dosud "pouze
k účelům vyučovacím, lidumilným
a dobročinným, zejména pro péči
o výchovu a zaopatření slabomyslné
mládeže a další vedení převzatého
ústavu Ernestina". Současně se stanovilo,
že v případě, že by Kongregace
byla zrušena, nebo pozbyla práva držet a nabývat
majetek, nebo se tohoto věnovaného majetku vzdala,
nebo nechtěla plnit uvedené úkoly, byl zmocněn
arcibiskup pražský zajistit, aby tento majetek byl
nadále zachován pro účely dobročinné,
lidumilné a vyučovací. Toto darování
nebylo ani po válce nikým zpochybňováno.
Příloha smlouvy z roku 1939 dosvědčuje,
že závazky státu převzala Německá
říše. Po válce, po zrušení
právních úkonů učiněných
okupační mocí v době nesvobody, byl
navrácen předchozí právní stav
a objekt byl nadále z větší části
využíván armádou, která ho v
roce 1947 uvolnila pro Společnost vlasteneckých
přátel umění v Čechách
(její sbírky přešly zákonem č.
127/1936 Sb. na stát). Doklady dokumentující
podrobně uživatelské poměry v poválečném
období nemá kongregace k dispozici, vzhledem k tomu,
že při deportaci sester do internačního
tábora v roce 1950 byl zabaven její archiv a většina
dokladů se ztratila, V současné době
jsou dokumenty dohledávány ve Státním
archivu. V roce 1949 byla zákonem č. 148/1949 Sb.
zřízena Národní galerie, která
používala paláce až do roku 1958, za nájem
úředně stanoveny zpočátku na
300 tis.
Kč. Pokud jde o zámek v Budeničkách,
bylo zjištěno, že Ministerstvo zemědělství
přidělilo tuto budovu podle dekretu presidenta republiky
č. 12/1945 Sb. § 7, odst. 6 Kongregaci, podle spisu
č,j. 414366/46-IX/A 3 ze dne 18. 9. 1946. V tomto rozhodnutí
není uvedena žádná zmínka o náhradě
za užívání Šternberského
paláce státem. Protokolem ze dne 8. července
1947 byla stanovena přídělová cena
350 tis. Kč, z níž Kongregace musela zaplatit
20% ihned po schválení této ceny. Uváděná
náhrada 400 tis. Kč nebyla kongregaci podle dostupných
pramenů nikdy vyplacena, Je to zřejmé i z
toho, že při soudním sporu o neplacení
nájemného, který vedla proti Národní
galerii v roce 1956 Náboženská matice, nebyla
oprávněnost ani výše stanoveného
nájmu zpochybněna jakoukoli zmínkou o finanční
či jiné kompenzaci za užívání
paláce.
Z uvedeného je zřejmé, že objekt byl
určen pro zajištění výchovných
a charitativních cílů a podle sdělení
kongregace by měl být takto využit i nadále.
Dle vyjádření Kongregace zamýšlí,
pokud jí objekt bude vrácen, v rámci dlouhodobého
pronájmu stanovit víceméně symbolické
nájemné, které státní rozpočet
zatíží minimálně, pro ni samotnou
by však byl užitečným příspěvkem.
Ministerstvo kultury jako příslušný
resortní orgán posoudilo otázku postradatelnosti
objektu, resp. zda případnému převodu
nebrání závažní veřejný
zájem. Výsledkem posouzení bylo zařazení
této položky do kategorie "problémové",
což vláda ve svém usnesení č.
211 ze dne 9. dubna 1997 vzala na vědomí. Je zřejmé,
že Národní galerie může vystavovat
své exponáty jak v objektu, který je vlastnictvím
státu, tak i v objektu, který je ve vlastnictví
obce, církve, případně jiné
instituce nebo i fyzické osoby. Stejně tomu bylo
ostatně až do roku 1958. Podstatná není
právní forma vlastníka, ale podmínky,
za kterých galerie může svou činnost
provozovat. Právě vzhledem k tomu, že v případě
této významné instituce nebyly dosud bezpečně
prověřeny podmínky jejího působení
při případné změně vlastníka
objektu, byla předmětná nemovitost zařazena
do kategorie "problémové". V souladu s
bodem II/1/b uvedeného usnesení vlády je
nyní prověřován reálný
dopad případného převodu na funkci
Národní galerie a na státní rozpočet.
Ministerstvo kultury zjistí, za jakých konkrétních
podmínek by kongregace byla eventuálně ochotna
ponechat Národní galerii v paláci a následně
navrhne zařazení této položky buď
do kategorie "vydat" nebo "nevydat". Konečné
slovo pak, stejně jako ve všech ostatních případech,
bude mít vláda, která v první řadě
posoudí právě otázku veřejného
zájmu. Je tedy předčasné činit
v této věci jakékoli konkrétní
závěry.
S pozdravem
Vážený pan
Pavel Dostál
poslanec Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR