PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
1997
II. volební období
282
Vládní návrh
ze dne ..............1997
ústavního zákona o bezpečnosti České republiky
Vládní návrh
Ústavní zákon
ze dne 1997
o bezpečnosti České republiky
Parlament se usnesl na tomto ústavním zákoně České republiky:
ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ
Čl. 1
(1) Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.
(2) Státní orgány, orgány územních samosprávných celků, právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 2
(1) Ozbrojené síly jsou doplňovány na základě branné povinnosti.
(2) Rozsah branné povinnosti, úkoly ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů, záchranných sborů a havarijních služeb, jejich organizaci, přípravu a doplňování a právní poměry jejich příslušníků stanoví zákon.
ŘÍZENÍ STÁTU V KRIZOVÝCH SITUACÍCH
Čl. 3
Vláda může vyhlásit nouzový stav v případě narušení životního prostředí, chodu národního hospodářství, živelních pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují život a zdraví občanů, majetkové hodnoty nebo vnitřní bezpečnost a pořádek. Při nebezpečí z prodlení může namísto vlády o vyhlášení nouzového stavu rozhodnout předseda vlády.
Čl. 4
(1) Vyhlášení nouzového stavu obsahuje:
a) čas vyhlášení a dobu, na kterou se nouzový stav vyhlašuje,
b) území, na které se nouzový stav vztahuje,
c) která základní práva a svobody se omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají,
d) důvody, pro které je nouzový stav vyhlášen.
(2) Nouzový stav může být vyhlášen nejdéle na dobu 30 dnů.
(3) Nouzový stav končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, pokud vláda, Poslanecká sněmovna nebo Senát nerozhodnou o jeho zrušení před uplynutím této doby.
Čl. 5
(1) K přijetí usnesení Poslanecké sněmovny o zrušení nouzového stavu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.
(2) V době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší rozhodnout o zrušení nouzového stavu Senátu. K přijetí usnesení Senátu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů.
Čl. 6
(1) Parlament může na návrh vlády vyhlásit stav ohrožení státu, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy.
(2) K přijetí usnesení o vyhlášení stavu ohrožení státu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů.
Čl. 7
V době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší vyhlásit stav ohrožení státu nebo válečný stav, rozhodnout o vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky a vyslovit souhlas s pobytem cizích vojsk na území České republiky Senátu. K přijetí usnesení Senátu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů.
Čl. 8
Jestliže v krizové situaci brání přítomnosti nadpoloviční většiny všech poslanců nebo senátorů nepřekonatelná překážka, stačí k přijetí usnesení komory o vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, o vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky a o vyslovení souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů. Nejsou-li za těchto podmínek schopny se usnášet obě komory, postačí usnesení jedné z nich. Není-li schopna se usnášet ani jedna komora, rozhoduje vláda.
Čl. 9
(1) Po dobu nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu lze základní práva a svobody omezit jen v nezbytně nutné míře.
(2) Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu nelze odmítnout výkon vojenské služby z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání.
Čl. 10
Rozhodnutí o nouzovém stavu, stavu ohrožení státu nebo válečném stavu se zveřejňují v hromadných sdělovacích prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon.
ZÁKONODÁRSTVÍ V KRIZOVÝCH SITUACÍCH
Čl. 11
(1) Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu se k návrhu zákona postoupeného Senátu Poslaneckou sněmovnou Senát usnáší do 24 hodin od jeho postoupení. Jestliže se v této lhůtě nevyjádří, platí, že je návrh zákona přijat.
(2) Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu prezident republiky nemá právo vracet přijatý zákon.
BEZPEČNOSTNÍ RADA STÁTU
Čl. 12
(1) Bezpečnostní radu státu tvoří předseda vlády, místopředsedové vlády a další členové vlády, kteří jsou pověřeni řízením ministerstev, do jejichž působnosti náleží zahraniční věci, obrana, vnitřní bezpečnost a pořádek a finance. Předsedou Bezpečnostní rady státu je předseda vlády.
(2) Bezpečnostní rada státu v rozsahu pověření vládou připravuje vládě návrhy opatření k zajišťování bezpečnosti České republiky. Po dobu nouzového stavu navrhuje vládě opatření k řešení krizové situace.
(3) Bezpečnostní rada státu rozhoduje po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu ve věcech vztahujících se k bezpečnosti České republiky. Těmito rozhodnutími je oprávněna ukládat povinnosti správním úřadům a právnickým a fyzickým osobám. Bližší podmínky stanoví zákon.
(4) Bezpečnostní rada státu rozhoduje ve sboru. K přijetí usnesení Bezpečnostní rady státu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.
(5) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí Bezpečnostní rady státu, vyžadovat od ní a jejích členů zprávy a projednávat s ní nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.
(6) Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu prezident republiky spolupodepisuje rozhodnutí Bezpečnostní rady státu, jimiž se ukládají úkoly ozbrojeným silám.
ZÁKONODÁRNÉ A VÝKONNÉ ORGÁNY
Čl. 13
(1) Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu a po dobu šesti měsíců od jejich zrušení nelze rozpustit Poslaneckou sněmovnu.
(2) Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna před vyhlášením stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, nekonají se volby po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, a po dobu šesti měsíců od jejich zrušení. V této době vykonává funkce Parlamentu Senát.
Čl. 14
Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu a po dobu šesti měsíců od jejich zrušení trvá volební období poslanců a senátorů Parlamentu, které by jinak skončilo podle čl. 16 Ústavy České republiky, funkční období zastupitelstva, které by jinak skončilo podle čl. 102 odstavce 2 Ústavy České republiky, a volební období prezidenta republiky, které by jinak skončilo podle čl. 55 Ústavy České republiky.
ZÁVĚREČNÉ USTANOVENÍ
Čl. 15
Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Důvodová zpráva
Obecná část:
Koncepce ústavního zákona vychází z komplexního pojetí bezpečnosti státu, která v sobě spojuje zahraniční politiku, vojenskou obranu a vnitřní bezpečnost a pořádek. Jejím cílem je všestranná péče o člověka, o jeho život, o dodržování lidských práv a svobod, o ochranu majetku a životních jistot a o zachovávání funkcí státu jako instituce, která zajišťuje bezpečnost.
Fungování bezpečnostního systému, výstavba jeho jednotlivých složek, hospodářské a finanční zabezpečení jsou dlouhodobý a náročný proces. Základ tohoto systému je především v legislativním vyjádření působností a vzájemných vazeb jednotlivých složek, ve stanovení jejich povinností a povinností občanů v ústavním a dalších zákonech.
Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) nevytváří potřebný ústavní základ pro zajišťování bezpečnosti státu. Některá její ustanovení se týkají pouze vojenské obrany, a to ještě v omezené míře. Institucionální vymezení zvláštních orgánů ani v takto zúženém pojetí obrany Ústava České republiky neobsahuje.
Podle preambule Ústavy České republiky jsou občané odhodláni chránit Českou republiku a jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku. Listina základních práv a svobod umožňuje odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí a náboženského vyznání. Vojenská služba a služba, která ji nahrazuje, se v kontextu s mezinárodními úmluvami nepovažují za nucenou práci. Konkrétní stanovení povinností všech ve prospěch bezpečnosti České republiky však upraveno není.
Parlament má vymezeny pouze určité kompetence při vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení a při vysílání ozbrojených sil mimo území České republiky
a pobytu cizích vojsk na území České republiky. Prezident republiky jako hlava státu je také vrchním velitelem ozbrojených sil.
Branná povinnost, která od občana vyžaduje splnění vojenských povinností a úkolů bez ohledu na možné ohrožení jeho života nebo zdraví, zatímco Listina základních práv a svobod mu zaručuje jejich ochranu, postrádá bezpochybný ústavní základ. I nadále se předpokládá doplňovat ozbrojené síly na základě branné povinnosti. Tento princip je nezbytné zachovat především pro doplňování v případě mobilizace.
Od vzniku Československé republiky se v ústavách záležitosti obrany v různé míře upravovaly. Vždy se zužovaly na záležitosti vojenské obrany.
Ústava Československé republiky z r. 1920 (ústavní zákon č. 121/1920 Sb.) stanovila, že každý způsobilý státní občan je povinen podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy k obraně státu. Ústava Československé republiky 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) pojímala obranu státu jako obecnou povinnost, která zahrnovala službu v armádě, účast na branné výchově, možnost od každého požadovat součinnost, věcné prostředky a každému ukládat omezení i věcná plnění. Ústava Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) stanovila povinnost občanů sloužit v ozbrojených silách a v základních článcích a v působnosti národních výborů upravovala zabezpečování obrany země. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, stanovil v záležitostech obrany státu výlučnou působnost federace, výslovně upravoval hrazení výdajů na obranu z rozpočtu federace, ekonomické zabezpečení obranyschopnosti a působnost federální vlády při zajišťování úkolů v oblasti obrany.
Orgány pro řízení a organizaci obrany prošly různými etapami vývoje. Branná politika státu byla od vzniku Československé republiky vždy považována za věc celospolečenského zájmu. Tomu také odpovídalo postupné vytváření specializovaných orgánů pro řízení obrany. V roce 1926 byl usnesením vlády z 23. 4. zřízen Meziministerský sbor pro věci obrany státu a v roce 1933 byla usnesením vlády ze 6. 10. ustavena Nejvyšší rada obrany státu. Právní úprava Nejvyšší rady obrany státu byla obsažena v zákoně č. 131/1936 Sb., o obraně státu. V roce 1945 vláda na své první schůzi 5. 4. svým usnesením zřídila Vojenskou radu.
Další vývoj orgánů obrany státu odpovídal politické situaci v Československé republice. Orgány obrany byly ustaveny na základě usnesení politického byra ÚV KSČ
z 2. 7. 1957 - Vojenská komise obrany při ÚV KSČ a komise obrany při KV a OV KSČ. Tento systém trval až do roku 1969 do přijetí ústavního zákona č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu.
Účelem ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je stanovit povinnosti v zájmu zajištění bezpečnosti státu a doplnit tak ústavní pořádek České republiky. Předpokládá se, že tento ústavní zákon bude působit vedle Ústavy České republiky a umožní tak fungování státu za krizových situací, se kterými ústava nepočítá. Nenavrhuje se přímá novelizace ústavy, protože jde o zcela specifickou záležitost podstatně rozsáhlou, a ústavní zákon, kterým by se ústava přímo měnila a doplňovala, by narušil i její proporcionalitu. Potřebné změny by se dotkly více než deseti článků.
Podle čl. 9 odstavce 1 Ústavy České republiky lze ústavu doplňovat nebo měnit pouze ústavními zákony. I když ústava výslovně předpokládá ústavní úpravu pouze v záležitostech referenda (čl. 2 odstavec 2), změny státních hranic (čl. 11) a vytvoření nebo zrušení vyšších územních samosprávných celků (čl. 100 odstavec 3), záležitosti bezpečnosti státu vyžadují ústavní úpravu zejména v těchto směrech:
1. Ústava výslovně upravuje možnost Parlamentu vyhlásit válečný stav za předpokladu, že s vyhlášením vysloví souhlas nadpoloviční většina všech poslanců a nadpoloviční většina všech senátorů (čl. 39 odstavec 3). Podle národní obranné strategie, která hodnotí rizika hrozící České republice, může dojít k takovému bezprostřednímu ohrožení státu, které nebude přímým napadením České republiky ani nebude potřebné plnit mezinárodní závazky o společné obraně proti napadení, ale bude ohrožena svrchovanost nebo celistvost České republiky anebo demokratický systém jejího řízení. Pro takovéto krizové situace se navrhuje vyhlašovat stav ohrožení státu a vyhlášení stanovit v působnosti Parlamentu. Protože se rozšiřuje ústavní působnost Parlamentu a nezbytně dojde v takovýchto situacích k významným omezením lidských práv a svobod, při kterých některé demokratické principy bude nutno dočasně omezit, je v tomto směru ústavní úprava nezbytná.
2. Při krizových situacích, které mohou nastat v důsledku rozsáhlých živelních pohrom (záplavy, zemětřesení), rozsáhlých průmyslových haváriích a jiných nehodách bude nezbytné učinit řadu bezpečnostních opatření, která se mohou dotýkat rovněž některých občanských práv a svobod. Pro tyto krizové situace se navrhuje vyhlašovat nouzový stav a jeho vyhlášení stanovit v působnosti vlády. Protože se bude jednat o nařízení bezprostřední okamžité činnosti různých subjektů (např. zásahové jednotky, pracovní povinnost, která nenáleží k obvyklým pracovním činnostem, poskytnutí věcných prostředků - dopravních prostředků a ubytovacích kapacit, evakuace osob z ohrožených prostorů), které omezí především výkon vlastnického práva, svobodu pohybu a pobytu, stávky a je nezbytné, aby i v takovéto situaci ovlivňoval Parlament rozhodnutí vlády, vyžaduje vyhlašování nouzového stavu ústavní úpravu. Ústavní prostředky - odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně, možnost působit na činnost vlády vyslovením nedůvěry Poslaneckou sněmovnou - jsou pro tyto případy zdlouhavé.
3. Za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu nebudou ve všech oblastech státní činnosti dostačovat právní předpisy, které fungují v míru. Mohou se vyskytovat i situace, které budou vyžadovat zcela nové právní úpravy, a to ve všech nebo ve většině oborů státní správy. Pro tyto případy je potřebné zkrátit legislativní postupy, které Ústava České republiky stanovuje. Poslanecká sněmovna zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, zavedla pro případ legislativní nouze vlastní pravidla, která jí umožní urychlené projednávání zákonů. Senát má však podle čl. 46 odstavce 1 Ústavy České republiky na projednání zákonů stanovenu dobu do 30 dnů od jeho postoupení Poslaneckou sněmovnou. Přijal-li by Senát pro vlastní legislativní postup obdobná pravidla o stavu legislativní nouze, mohl by vlastním rozhodnutím pouze stanovit, že bude projednávat zákon v kratší lhůtě než 30 dnů, ale nemohl by změnit ústavní postup. Další prodlení v přijímání zákonů je v působnosti prezidenta republiky, který podle čl. 50 odstavce 1 Ústavy České republiky je oprávněn vracet přijatý zákon do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. Právo vracet přijatý zákon je též v čl. 62 písm. h). Změny těchto ustanovení proto nezbytně vyžadují ústavní úpravu.
4. Z důvodu větší operativnosti při rozhodování se navrhuje zřídit Bezpečnostní radu státu, která by působila v záležitostech bezpečnosti státu místo vlády především po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Zřízení takovéhoto orgánu je ústavní záležitost.
5. Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu je nereálné konat volby do Poslanecké sněmovny a Senátu a do zastupitelstev územních samosprávných celků. Protože ústava stanovuje volební období a lhůty voleb poslanců a senátorů (čl. 16, čl. 17) a funkční období zastupitelstev (čl. 102 odstavec 2) vyžaduje prodloužení volebních období ústavní úpravu.
6. Navrhuje se, s ohledem na význam a přesnost, povinnosti stanovit ústavním zákonem, a to povinnosti státním orgánům, orgánům územních samosprávných celků a právnickým a fyzickým osobám. Zejména se jedná o povinnosti občanů, které zahrnují i povinnosti služby v různých institucionálních systémech, a o brannou povinnost.
Bez zásadních ústavních pravidel, kterými jsou především základní povinnosti všech orgánů, právnických a fyzických osob plnit úkoly pro zajišťování bezpečnosti státu a specifické systémy řízení v krizových situacích, nelze připravovat další potřebné zákony. Jde především o zákony, které podrobně vymezí odpovědnost a úkoly státních orgánů, orgánů územních samosprávných celků, právnických a fyzických osob podle potřeb zajišťování bezpečnosti státu a také podle potřeb zajišťování závazků, které plynou z přijatých mezinárodních smluv.
Návrh ústavního zákona zohledňuje zaměření zahraniční politiky, která sleduje zvýšení bezpečnosti České republiky dosažením plného členství v Severoatlantické alianci včetně jejích integrovaných vojenských struktur.
Při průběžných jednáních příslušných orgánů NATO i při činnostech spojených s aktivitami států v rámci PfP se projednávají legislativní záležitosti. Např. v dubnu 1996 při jednání Hlavního výboru civilního nouzového plánování NATO byly projednávány společné zásady nouzového zákonodárství. Experti se shodli na tom, že nouzová legislativa demokratické země se musí opírat o dostatečně pevné ústavní základy. Současný stav ve většině zemí střední a východní Evropy je takový, že zákonodárství tohoto typu buď chybí nebo je nedostatečné a neúplné.
Názory vyjádřené v některých dokumentech NATO a v rámci aktivit PfP a ústavy některých států byly využity při zpracování ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
Jednotné právní akty komunitárního práva z oblasti bezpečnosti státu dosud neexistují. V demokratických státech jsou záležitosti bezpečnosti státu a ozbrojených sil upravovány podle charakteru vlády (konstituční monarchie, prezidentský systém, vláda, speciální orgány pro řízení obrany) a podle vlastního principu obrany (profesionální armáda, miliční systém, všeobecná branná povinnost). Ústavy některých států zásadním a velmi podrobným způsobem tyto záležitosti vymezují.
Ústava Spolkové republiky Německo podrobně upravuje povinnost služby v ozbrojených silách, při ochraně spolkových hranic nebo v civilní obraně, úkoly ozbrojených sil a pracovní poměry za stavu obrany. Podrobně je upraven i legislativní postup pro období stavu obrany a napětí, možnost nasazení ozbrojených sil kromě vlastní obrany i na podporu policie a spolkové ochrany hranic a při potírání organizovaných a vojensky vyzbrojených povstalců.
Podle ústavy Španělského království je úkolem ozbrojených sil ručit za suverenitu a nezávislost Španělska a bránit jeho územní celistvost a ústavní řád. Španělé mají právo a povinnost hájit Španělsko. Ústava výslovně stanovuje, že navazující zákon upravuje stav pohotovosti, výjimečný stav a stav obležení a odpovídající kompetence a omezení.
Ústava Francouzské republiky obsahuje výslovné zmocnění k tomu, aby zákon stanovil úkony, které národní obrana ukládá občanům, jde-li o jejich osoby a jejich majetek, a základní zásady všeobecné organizace obrany.
Obrana vlasti je podle ústavy Italské republiky posvátnou povinností občana. Vojenská služba je povinná v mezích a způsoby stanovenými navazujícím zákonem. I legislativní
proces je v mimořádných případech zkrácen a zjednodušen. Vláda může vydávat prozatímní opatření se silou zákona. Tato opatření se musí téhož dne předložit sněmovně.
Zvláštní orgány pro řízení bezpečnostních záležitostí jsou v převážné míře poradními orgány vlády, popř. prezidenta nebo krále, např. Spolková bezpečnostní rada ve Spolkové republice Německo, Rada národní bezpečnosti ve Spojených státech amerických a Rada národní obrany ve Španělském království. Rada obrany Francouzské republiky rozhoduje o celkovém zaměření obranných opatření státu. Tvoří ji předseda vlády a ministři obrany, zahraničních věcí, vnitra a financí.
V zákonech, které se připravují v návaznosti na ústavní zákon, se budou upravovat mezinárodní závazky, které pro Českou republiku vyplývají z již přijatých dohod a které vytvoří právní předpoklady i pro budoucí smlouvy. V současné době se jedná o závazky, které vyplývají z Charty Organizace spojených národů (např. čl. 43 - poskytování ozbrojených sil, pomoci a prostředků potřebných pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, v tom i právo průchodu, čl. 51 - právo na individuální a kolektivní sebeobranu), z Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů - Protokol I (civilní ochrana), z Dohody mezi členskými státy NATO a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír (PfP) o Statutu jejich ozbrojených sil, která pro Českou republiku nabyla účinnosti dnem 26. dubna 1996 a z Úmluvy na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokolu k ní (vyhláška MZV č. 94/1958 Sb.).
S přijetím ústavního zákona nejsou spojeny žádné finanční nároky. Finanční zajištění budou vyžadovat až navazující zákony, kterými se budou ústavní principy bezpečnosti státu konkretizovat.
Zvláštní část:
K čl. 1
V ústavním zákonu se navrhuje vyjádřit, které složky jsou základem bezpečnostního systému státu, jejichž hlavním posláním je obranná a ochranná činnost. Podmínkou všestranného rozvoje občanské společnosti je vytváření a zachovávání vnitřního i vnějšího bezpečnostního prostředí. Proto nemůže být zajišťování bezpečnosti České republiky pouze záležitostí složek, které jsou k tomu výslovně určeny, ale svým nezbytným podílem musí přispět jak státní orgány a orgány samosprávných územních celků, tak i právnické a fyzické osoby. Konkretizace podílu a rozlišení podle působnosti, možností a schopností budou obsahovat navazující zákony.
K čl. 2
Základem doplňování ozbrojených sil je branná povinnost, bez které nelze zachovat plynulé doplňování ozbrojených sil i za předpokladu postupného zvyšování podílu vojáků profesionálů. Tento problém výrazněji vystupuje do popředí po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. V této době se doplňování ozbrojených sil uskutečňuje částečnou nebo všeobecnou mobilizací. To předpokládá, že v mírové době je vycvičeno potřebné množství vojáků v záloze, kteří vykonali vojenskou základní službu. Žádná norma českého ústavního pořádku neukládá brannou povinnost nebo vůbec vojenskou povinnost. Přitom však Listina základních práv a svobod umožňuje vojenskou službu odmítnout a mlčky se předpokládá, že taková povinnost existuje. Proto se navrhuje právním předpisem stejné právní síly brannou povinnost založit.
Rozsah branné povinnosti a podrobnosti, které s jejím výkonem souvisejí, upraví navazující zákony v závislosti na ústavním zmocnění. Rozsah branné povinnosti by se podle připravovaného nového branného zákona měl týkat mužů občanů České republiky od 18 do 60 let věku, žen zcela výjimečně, a to především zvláštních odborností za válečného stavu,
pokud by nebylo dostatek dobrovolnic. Podrobné úkoly a právní poměry ostatních složek bezpečnostního systému upraví rovněž navazující zákony.
K čl. 3
Je-li bezprostředně a ve značném rozsahu ohrožena svrchovanost a územní celistvost státu, jeho demokratické základy, chod národního hospodářství, ochrana života a zdraví občanů, majetkové hodnoty, kulturní statky, životní prostředí nebo plnění mezinárodních závazků a nelze-li ohrožení zamezit ani jeho následky odstranit obvyklou činností státních
orgánů, orgánů územních samosprávných celků, právnických osob a občanů, nastává krizová situace.
Pojem krizová situace vyjadřuje faktický stav a zahrnuje nejen vojenské ohrožení, ale také narušení veřejného pořádku, živelní pohromy, ekologické katastrofy, průmyslové havárie velkého rozsahu, zhroucení zásobování nezbytnými produkty nebo ztrátu jejich zdrojů apod. V závislosti na charakteru krizové situace vyhlašují nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav jako právní kategorie k tomu kompetentní ústavní orgány. Nově se navrhují nouzový stav a stav ohrožení státu. Vyhlášení válečného stavu upravuje čl. 39 odstavec 3 a čl. 43 odstavec 1 Ústavy České republiky. Na základě těchto právních titulů mohou činit jednotlivé složky bezpečnostního systému státu mimořádná opatření jsou-li jejich činnosti (povinnosti, oprávnění) regulovány právem. Limitujícím prvkem pro vznik krizové situace je rozsah ohrožení nebo narušení bezpečnosti státu, při kterém příslušné orgány již nejsou schopny tuto situaci řešit standardními prostředky, jimiž jsou v rámci svých pravomocí vybaveny.
V případě živelní pohromy, nehody nebo jiného nebezpečí, které zasahuje pouze území okresu nebo jeho část, může přednosta okresního úřadu vyhlásit stav ohrožení pro dané území a uložit povinnosti fyzickým a právnickým osobám a místním orgánům státní správy podle zákona České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů. Dosud není upraveno řešení krizové situace, která přesáhne územní obvod jednoho okresu.
Navrhuje se proto právní titul pro mimořádná opatření pojmově odlišit a jeho vyhlašování stanovit do působnosti vlády. Ústavní úprava je nezbytná vzhledem k územnímu uspořádání a územní samosprávě a vzhledem i k možným nezbytným omezením základních práv a svobod občanů (např. evakuace obyvatelstva z území zasažených ekologickou katastrofou nebo průmyslovou havárií velkého rozsahu). Protože může nastat krizová situace, která si vyžádá okamžité rozhodnutí o mimořádných opatřeních (např. ekologická katastrofa), navrhuje se, aby mohl o vyhlášení nouzového stavu rozhodnout i předseda vlády.
K čl. 4 a 5
Při vyhlášení nouzového stavu jde o rozsáhlé pravomoci vrcholného orgánu výkonné moci. Navrhuje se proto taxativní vymezení obsahu vyhlášení, maximální doba, po kterou může nouzový stav trvat, a možnost zákonodárného sboru rozhodnutí vlády ovlivňovat tím, že jedna z komor Parlamentu může kdykoliv nouzový stav zrušit.
K čl. 6
Ústava České republiky upravuje možnost vyhlášení válečného stavu je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Podle hodnocení rizik v souvislosti s národní obrannou strategií může nastat situace, která bezprostředně ohrozí svrchovanost, územní celistvost státu nebo jeho demokratické základy a přitom nepůjde o vnější napadení ani o povinnost plnit mezinárodní smluvní závazky. Pro tyto situace se navrhuje, aby Parlament vyhlašoval stav ohrožení státu za shodných podmínek, za kterých se může vyhlašovat válečný stav. Proto se také neupravují obligatorní náležitosti vyhlášení, jako je tomu u nouzového stavu, který vyhlašuje vláda.
K čl. 7
Ústava České republiky vymezuje působnost Senátu pro případ, kdy bude Poslanecká sněmovna rozpuštěna, výlučně na přijímání zákonných opatření ve věcech, které nesnesou
odkladu a vyžadují přijetí zákona, a dále působnost předsedy Senátu pro výkon funkcí prezidenta republiky, jestliže se uvolní jeho úřad a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib nebo nemůže-li svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat.
Protože může nastat krizová situace i v době, kdy bude Poslanecká sněmovna rozpuštěna, navrhuje se rozšířit působnost Senátu o vyhlašování stavu ohrožení státu a válečného stavu a o rozhodování záležitostí, které s bezpečností České republiky bezprostředně souvisejí.
K čl. 8
Za krizových situacích mohou vzniknout nepřekonatelné překážky, které nelze předem předvídat, ale které mohou podstatným způsobem ovlivnit fungování Parlamentu (např. narušení dopravy, spojení). Při rozhodování tak nebude možno dodržet kvalifikovanou většinu všech poslanců a všech senátorů, a proto se navrhuje jako dostačující pro rozhodování nadpoloviční většina přítomných poslanců nebo senátorů. Předpokladem pro toto usnášení je přítomnost alespoň jedné třetiny členů obou komor podle čl. 39 odstavce 1 Ústavy České republiky. Pro výjimečné krajní případy kdy ani tento postup nebude možný a řízení státu bude nezbytně vyžadovat opatření vrcholných orgánů, se navrhuje, aby k rozhodnutí Parlamentu postačilo usnesení alespoň jedné z komor a nebude-li ani jedna z komor schopná se usnést, rozhodnutí učiní vláda.Ústavní prostředky odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně zůstávají zachovány.
K čl. 9
Podle Listiny základních práv a svobod lze některá, výslovně uvedená práva a svobody zákonem omezovat, jestliže to vyžaduje zachování bezpečnosti a vnitřního pořádku. Protože v krizových situacích bude podle intenzity narušení a podle stupně právního titulu, který bude vyhlášen, nezbytně docházet k časovému, prostorovému i osobnímu omezení práv a svobod, navrhuje se v ústavním zákonu zvýraznit, že tato práva a svobody lze omezit pouze v nezbytně nutné míře.
Po dobu stavu ohrožení státu a válečného stavu nelze ohrozit doplňování ozbrojených sil tím, že občan, který na základě branné povinnosti bude povolán k vojenské službě, ji odmítne z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání nastoupit. Proto se navrhuje ústavní omezení tohoto občanského práva.
K čl. 10
Rozhodnutí o nouzovém stavu, stavu ohrožení státu a válečném stavu se doporučuje zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích (např. rozhlas a televize) z důvodů potřeby okamžité informovanosti všech subjektů, které se podílejí na zajišťování bezpečnosti státu, a z důvodů realizace mimořádných opatření. Kromě toho se doporučuje vyhlašovat všechna tato rozhodnutí v úřední Sbírce zákonů obdobně jako se vyhlašují zákony, a to zejména pro účely pozdějších náhrad a kompenzací.
K čl. 11
Pro fungování státu po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu mohou být potřebné právní předpisy, které budou bezprostředně reagovat na konkrétní situaci a které v mírové době nejsou nezbytné a ani je nelze v plném rozsahu předvídat. Jejich projednávání bude vyžadovat zrychlení legislativních postupů. Zejména se to týká samostatného projednávání zákonů v Poslanecké sněmovně, následného projednávání zákonů v Senátu ve lhůtě třiceti dnů a oprávnění prezidenta republiky vracet přijatý zákon Poslanecké sněmovně do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.
Pro legislativní proces v Poslanecké sněmovně lze využít ustanovení § 99 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který počítá se zjednodušeným projednáváním a schvalováním zákonů, jestliže je zásadním způsobem ohrožena bezpečnost státu. Tento zákon nestanovuje a ani nemůže stanovit další postup, jde-li o Senát a prezidenta republiky. Proto se navrhuje omezit třicetidenní lhůtu pro projednávání zákonů v Senátu a omezit možnost prezidenta republiky vracet přijaté zákony.
K čl. 12
Návrhem se sleduje vytvoření užšího operativnějšího orgánu výkonné moci, jehož členy by měli být činitelé odpovědní za úseky státního života, které jsou z hlediska bezpečnosti státu rozhodující. Bezpečnostní rada státu vzniká přímo na základě ústavního zákona dnem jeho účinnosti. Členství v Bezpečnostní radě státu vyplývá z výkonu příslušné vládní funkce, do které jsou předseda vlády a ostatní členové vlády jmenováni podle čl. 68 Ústavy České republiky. Nestanoví se proto zvláštní odpovědnost Bezpečnostní rady státu Poslanecké sněmovně, protože mechanismus kontroly vlády je ústavně zajištěn.
Rozsah působnosti Bezpečnostní rady státu se vymezuje v závislosti na tom, zda se jedná o období příprav opatření k řešení krizových situací nebo již o období řešení krizových situací.
V míru Bezpečnostní rada státu připravuje návrhy opatření, jejichž realizace by nastala až při vyhlášení nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Součástí příprav je např. zpracovávání krizových plánů. Za nouzového stavu, který vyhlašuje vláda, Bezpečnostní rada státu vládě připravuje návrhy na odstraňování následků vzniklé krizové situace.
Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu Bezpečnostní rada státu přebírá některé působnosti, které podle Ústavy České republiky příslušejí vládě jako nejvyššímu výkonnému orgánu státní moci s všeobecnou působností. Svěřují se jí záležitosti, které souvisejí s řešením bezpečnostních otázek, zejména otázek spojených s ochranou svrchovanosti a územní celistvosti státu, jeho demokratických základů, vnitřní bezpečnosti a pořádku, a záležitosti spojené s plněním mezinárodních smluvních závazků a s vedením války.
K provádění svých rozhodnutí činěných v rámci řídící působnosti bude Bezpečnostní rada státu oprávněna stanovit úkoly správním úřadům, právnickým a fyzickým osobám, a to v mezích prováděcích zákonů, kterými budou zejména připravovaný zákon o krizovém řízení a zákon o zajišťování obrany České republiky.
Protože Bezpečnostní rada státu má být jedním z orgánů výkonné moci, navrhuje se upravit k ní vztah prezidenta republiky jako hlavy státu a také jako vrchního velitele ozbrojených sil.
Z vymezení působnosti Bezpečnostní rady státu vyplývá, že ostatní záležitosti,nejsou-li výslovně stanoveny radě, budou i nadále náležet vládě. Jedná se zejména o ústavní působnost vlády podávat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně (čl. 41 odstavec 2), navrhovat zákonná opatření Senátu (čl. 33 odstavec 3) a vydávat nařízení k provedení zákona (čl. 78).
Návrhem na zřízení Bezpečnostní rady státu se sleduje analogie se státy NATO, které obvykle zřizují zvláštní nadrezortní orgán pro záležitosti bezpečnosti.
Pro zajišťování činnosti Bezpečnostní rady státu se nepředpokládá vytvářet zvláštní pomocný aparát. Vzhledem k jejímu složení se předpokládá, že její působnost bude zajišťovat Úřad vlády. Způsob jednání (i možnost zvaní expertů) by stanovil statut rady jako její vnitřní předpis.
K čl. 13 a 14
Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu nebude možno konat volby poslanců a senátorů Parlamentu, prezidenta republiky a členů zastupitelstev územních samosprávných celků, které se podle čl. 21 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod musí konat ve lhůtách, které nepřesahují pravidelná volební období. Navrhuje se, aby odložení voleb trvalo ještě šest měsíců od zrušení stavu ohrožení státu a válečného stavu. Lze předpokládat, že převedení všech funkcí státu na mírovou dobu a příprava voleb budou vyžadovat určitý čas. Ze stejných důvodů se navrhuje, že nelze Poslaneckou sněmovnu po uváděnou dobu rozpustit.
Bude-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna před vyhlášením stavu ohrožení státu nebo válečného stavu navrhuje se výslovně stanovit, že v této době vykonává funkce Parlamentu Senát. Ustanovení čl. 33 Ústavy České republiky upravuje totiž působnost Senátu pouze pro přijímání zákonných opatření.
K čl. 15
Vzhledem k absenci záležitostí bezpečnosti státu v Ústavě České republiky a potřebě připravovat navazující zákony především z hlediska současných i budoucích mezinárodních závazků, se navrhuje stanovit účinnost co nejdříve, a to dnem vyhlášení.
V Praze dne 10. září 1997
Předseda vlády
Prof. Ing. Václav KLAUS, CSc. v.r.
Ministr obrany
JUDr. Miloslav VÝBORNÝ v.r.