(pokračuje Matějů)
Jako například v kapitole o stavu vědy a výzkumu. Skutečného rozboru současného stavu najdeme skutečně málo. Jen hodně černi a obviňování Občanské demokratické strany.
Na mnoha místech přímo šokuje slovník Modré knihy, který připomíná jazyk předválečného Rudého práva. Ocituji jen jediný příklad za mnohé: "Na základě protilidových daňových zákonů vláda přenáší veškerou tíhu transformace na bedra širokých vrstev dolních deseti milionů." Strana 13. Pikantní na tomto tvrzení je jeho podivuhodná shoda s plány dnes již vládní sociální demokracie na další zvětšení daňového zatížení právě oněch dolních deseti milionů.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Pane poslanče, moc se omlouvám, ale mám pocit, že je mou povinností podle § 59 odst. 4 upozornit vás na to, že nemluvíte podle mého názoru k věci, protože projednáváme důvěru vládě, potažmo programové prohlášení, a nikoliv Modrou knihu.
Poslanec Petr Matějů: Já se už o Modré knize zmíním jen jednou větou a přejdu k samotnému prohlášení, které avizuje podobnou analýzu.
Pokud jde o sociální situaci, která je v programovém prohlášení centrem pozornosti, neubráníme se dojmu, že podle autorů analýzy bylo vše před rokem 1989 v podstatě správné. Správná byla mzdová nivelizace, preference těžkého průmyslu i nízké hodnocení duševní práce. A naopak nynější zvětšování rozdílů a lepší ocenění kvalifikace jsou zřejmě špatné.
Ačkoli programové prohlášení vlády začíná vzletnou frází o společnosti vzdělání stejně jako Modrá kniha, neshledává prosazení principu meritokracie, který v našem školství i ve vědě hluboce chybí, hodným byť jediné věty. Ano, souhlasím, že nám chybí systematické zhodnocení prvních let obnovené demokracie. Má-li být ale koncipováno tak jako Modrá kniha, může být dobrá myšlenka spíše zdiskreditována než naplněna. Příklad Modré knihy potvrzuje nedůvěru, kterou máme i k ostatním přijatelným bodům programového prohlášení. Řada z nich je totiž formulována jako vzletné fráze, z nichž nevyplývá, jakou realizaci máme očekávat. Je více důvodů k pesimismu než k optimismu. Realista totiž ví, že sotva sociálně demokratická vláda usedla do křesel, už odvolává, odkládá nebo relativizuje ty volební sliby, na které dostala nejvíce hlasů. Obavy z toho, že nebude schopna převést slova v činy, jsou tedy realistickým pohledem na věc.
Dámy a pánové, Unie svobody dala zřetelně najevo, že nesouhlasí s programovým prohlášením vlády a nevěří ani v její akceschopnost. Proto jako autentická opoziční strana zaujme konzistentní postoj a této vládě důvěru nevysloví a ani ji nebude tolerovat. Jako autentická a zdůrazňuji realistická opozice je však Unie svobody přesvědčena, že vědět více o tom, co se za posledních osm let zde podařilo a co nikoli, jak daleko ještě máme k vyspělé ekonomice, ke zdravě strukturované společnosti a ke skutečné, a nikoli pouze smluvně deklarované politické stabilitě, je v zájmu této země, a tudíž v zájmu jakékoli vlády.
Proto přistoupí-li vláda ČSSD k zevrubné inventuře stavu české ekonomiky a společnosti skutečně seriózně, nabídneme jí přes všechny výhrady k jejímu programového prohlášení, personálnímu složení i k zatím velmi znepokojujícím prohlášením naši podporu i přispění. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Matějů. Slova se ujme pan poslanec Miroslav Kalousek, připraví se pan poslanec Václav Nájemník.
Poslanec Miroslav Kalousek: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, první věta programového prohlášení vlády obsahuje sdělení, že vláda předkládá své programové prohlášení Poslanecké sněmovně jako podklad pro hlasování o důvěře vládě. Je to jedna z vět tohoto dokumentu, se kterou bezvýhradně souhlasím. Na základě čeho jiného bychom měli zvažovat svoji důvěru vládě než na základě jejích programových představ a cílů a svobodně a na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí se rozhodnout, zda Poslanecká sněmovna dá vládě důvěru a dá mandát k naplňování tohoto programového prohlášení. Jakékoli pokusy o oddělení programového prohlášení a vlády samotné jako dvou zcela různých věcí logicky neobstojí. Rád bych zdůraznil i ten fakt, že ke kontrolní roli parlamentu podle mého názoru zcela jistě patří i to, aby parlament sledoval, zda vláda během svého mandátu naplňuje nebo nenaplňuje své programové prohlášení, na základě kterého dostala důvěru v parlamentu.
Rád bych teď upozornil na některé vnitřní rozpory v programovém prohlášení vlády, rozpory mezi deklarovanými cíli a skutečnými důsledky některých opatření, která jsou v tomto dokumentu obsažena. V kapitole "Hospodářská politika" je deklarována snaha o dosažení žádoucího obratu ve vývoji ekonomiky a oživení hospodářského růstu. Současně však můžeme v tomtéž prohlášení v téže kapitole číst návrhy opatření zřetelně protirůstových. Je to především celkové zvýšení objemu daňové zátěže, které bude logicky působit proti podnikatelským investičním aktivitám a společně s navrhovanou sociální a mzdovou politikou bude decimovat zejména malý a střední stav a jejich schopnost vytvářet nová pracovní místa.
Dále jsou to ambice ve výdajích státního rozpočtu. Jakkoli zní velmi pozitivně věta o snaze po vyrovnané soustavě veřejných rozpočtů, jednotlivé návrhy sociálních a podpůrných programů jsou natolik finančně náročné, že pokud by měly být skutečně realizovány, překročí výdaje státního rozpočtu výrazně jakékoli představitelé příjmy. Nutně tak dojde ke konfliktu s politikou České národní banky a důsledky lze očekávat v protirůstovém vývoji úrokových sazeb. Nebo snad vláda počítá s jiným vývojem vztahů mezi fiskální a monetární politikou, mezi vládou a Českou národní bankou? V takovém případě bych nepokládal za pouhé opomenutí, že v programovém prohlášení není ani zmínka o inflačním očekávání. Dovolím si připojit se k žádosti poslance Luxe, zda by nám vláda nemohla sdělit svoji představu o inflačním očekávání a předpokládaném hospodářském růstu během jejího mandátu.
Vláda deklaruje podporu podnikatelským aktivitám, výslovně zmiňuje malé a střední podnikání. Onu zcela zásadní podporu, která by však spočívala v principech daňové reformy, hledáme v programovém prohlášení marně. Naopak tam nalezneme návrhy na výběrovou podporu některých podnikatelských subjektů a odvětví, návrh na podnikatelskou roli státu prostřednictvím transformace FNM, rozšíření státních podnikatelských aktivit zakládáním nových institucí fondového typu. Vláda se dokonce připravuje přijmout opatření proti převisu nabídky nad poptávkou v kapacitě dopravních vozidel. Zde bych byl obzvlášť vděčný za informaci, jakým způsobem by toho vláda chtěla dosáhnout.
Krátce řečeno, podporu podnikání vláda nespatřuje ve vytvoření podmínek příznivých pro realizaci svobodných rozhodnutí soukromých podnikatelů, ale ve výběrové institucionální podpoře jedněch na úkor druhých a v posílení podnikatelské úlohy státu. Vedle negativních dopadů na produktivitu a efektivní restrukturalizaci hospodářské sféry přinese tento přístup nárůst moci státní byrokracie, protekcionismus a pronikání vlivových skupin do politiky a státní správy. Riziko tohoto přístupu podle mého názoru překračuje ekonomický rozměr. Je totiž v přímém rozporu s vlastními principy svobody a volné soutěže.
Tyto návrhy mě nemohou příliš překvapit v programovém prohlášení vlády sociální demokracie, strany, která je vedle úctyhodných cílů a úctyhodných politik charakteristická i řadou personálních a programových socialistických výstřelků. Deprimuje mě však představa, že se tyto výstřelky stanou společenskou realitou, přestože poměr hlasů ve sněmovně by tomu z aritmetického hlediska snadno zamezil. Avizovaný odchod politiků z klubu ODS před hlasováním o důvěře vládě totiž zřejmě znemožní, abychom těmto výstřelkům zabránili společně.
***