(pokračuje J. Lobkowicz)

Chtěl jsem mluvit o zemědělství. Jsem též zemědělec a pracuji v zemědělství od roku 1993. V tomto vládním prohlášení jsou některé myšlenky, které již prosazovala naše strana KDU. Přesto mám i k této kapitole některé výhrady. Většina toho, co jsem chtěl říci, již zde byla řečena. Chtěl bych ale říci, že tvrzení o probíhající devastaci venkovského prostředí není zcela pravda. Devastace venkovského prostředí probíhala celou dobu, celých 40 let, počínaje vlastně válkou a po válce. Programy, kterými chce prohlášení této devastaci zabránit, byly již minulými vládami zavedeny a podporovány. Není jasné, co je míněno vyrovnáním nerovnoprávného postavení zemědělských prvovýrobců jako cenových příjemců na trhu. To je takové všeobecné prohlášení, kterému zkrátka nerozumím. Dále je ve vládním prohlášení zmíněn proces vytváření odbytových družstev, obchodních sdružení a organizací směřujících k narovnání vztahů mezi producenty a zpracovateli. Toto, myslím, nejde řídit a koordinovat z centra. To je věc, kterou mohou zpracovatelé, respektive producenti sami postavit.

Podpora zemědělců na úrovni EU není při ekonomickém výkonu ČR realizovatelná. Jde o slib, který, myslím, nebude možno splnit v plné míře během příštích čtyř let.

Dále s čím jsem srozuměn, s čím bych byl velice srozuměn, by bylo zavedení zelené nafty. Pro to bych kdykoliv zvedl ruku. Je to dáno tím, že dělám zemědělství plošné na poměrně hodně hektarech, to znamená pěstování obilí atd.

Dále takovou poznámku, která tam stála, což už bylo též řečeno. Lesy nejsou celospolečenským vlastnictvím, existují různé formy vlastnictví lesů. Téměř 40 % lesů patří jak fyzickým osobám, tak obcím. Lesy mají čistě celospolečenskou funkci.

Myslím, že se všemi, kdo rozumějí zemědělství, jsme zajedno, že zemědělství je velice zvláštní obor podnikání. Nedá se srovnávat s jiným průmyslem, kde se dá úplně jinak kalkulovat. Pokud by vláda předložila prohlášení, které jiné než dneska, které lepší, jak již bylo řečeno třeba naším panem předsedou, že je to prohlášením téměř špatné. Pokud by to bylo dobré, tak by se přirozeně dalo o tom diskutovat. Ale v té podobě, v jaké je to prohlášení, musím říci, že pro důvěru vládě ruku nezvednu. Děkuji. (Potlesk z části sálu.)

 

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Lobkowiczovi. Slova se ujme pan poslanec Petr Nečas, připraví se paní poslankyně Zdeňka Horníková.

Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Petr Nečas: Děkuji. Pane předsedající, pane předsedo vlády, vážení členové vlády, dámy a pánové. Pan kolega Lobkowicz zde zavedl tradici opravovat předřečníky. Já bych si ho také dovolil opravit a upozornit, že komunisté byli v Itálii součástí vlády mezi lety 1945 - 1947. Jenom pro zajímavost, jsou součástí i současné vlády, jak jejich reformní část, tak jejich ortodoxně marxistická část. Možná je zajímavé, že společně s italskou verzí lidovců. Uvidíme, kterou cestou se vydají čeští lidovci. (Ojedinělý potlesk.)

Od vzniku ČR stojí tato sněmovna potřetí před otázkou vyslovení důvěry vládě ČR. Zaznamenali jsme zde velmi bohatou diskusi s některými méně úsměvnými momenty, jako když tady cejchuje cejchem socialisty osoba, která seděla ve vládě, která existovala pouze díky hlasům sociálních demokratů, a dokonce je to osoba, která byla ochotna po těchto volbách do vlády se socialisty zasednout. Byli jsme svědky i více úsměvných momentů, kdy zde jiný kolega nabízel této vládě své sociologické analýzy a zřejmě tak, jestli jsem to správně pochopil, žádal o vládní podporu svých grantových projektů v oblasti sociologie.

Byl zde již zmíněn zásadní rozdíl mezi hlasováním o důvěře vládě a hlasováním o programovém prohlášení vlády. Přesto považuji za nutné zmínit se o některých aspektech vládního prohlášení v oblasti národní bezpečnosti. Chtěl bych se na druhé straně velmi vyvarovat osobního hodnocení jednotlivých členů vlády. Považuji to za cenný rys této diskuse, protože považuji osobní útoky za velmi neblahý a neradostný rys české politické scény. Přesto však musím konstatovat, že mě poněkud jako občana znepokojila skutečnost, kdy vláda s tímto věkovým průměrem se prohlásí napřed za vládu sebevrahů a první věc, kterou udělá po svém jmenování, je, že společně navštíví hřbitov. Pak jsem se naštěstí uklidnil, protože jsem se dozvěděl, že se jednalo o lánský hřbitov a že smyslem tohoto kroku byla pocta prezidentu Masarykovi.

Vraťme se ale k problematice národní bezpečnosti. Je evidentní, že v této oblasti je třeba vyžadovat silný politický konsenzus všech demokratických stran, protože se jedná o věc nejhlubšího národního zájmu. Proto také nejde tuto oblast ve vládním prohlášení analyzovat bez stručné zmínky o politice předcházejících vlád. Je třeba říci, že vlády ministerského předsedy Václava Klause přivedly tuto zemi na práh Severoatlantické aliance, provedly základní transformační kroky v oblasti armády, v oblasti policie, v oblasti zpravodajských služeb. Samozřejmě, že se v tomto období vyskytla celá řada nedostatků, ale je nutné konstatovat, že tzv. nedostatečná pozornost těchto vlád problematice národní bezpečnosti bezprostředně plynula ze schopnosti či neschopnosti, případně z ochoty či neochoty jednotlivých členů vlády, kteří za tyto oblasti odpovídali, ve vládě se prosadit.

Markantními příklady, které můžeme uvést na důkaz tohoto tvrzení, je např. problematika armády konfrontovaná se schopnostmi bývalých ministrů obrany nebo problematika veřejné debaty o Severoatlantické alianci konfrontovaná s ochotou bývalého ministra zahraniční vůbec tuto debatu iniciovat a připustit. Zatímco dříve šlo víceméně o schopnosti nebo neschopnosti, ochotu nebo neochotu jednotlivých ministrů, ale přesto se věci pozitivně, často byť i pod vnějším tlakem posunovaly dopředu, můžeme zaznamenat v posledním půl až třičtvrtě roce celou řadu oblastí, kde dochází ke zpětnému pohybu, k regresi.

Chtěl bych zmínit, že někteří politikové a příliš spřátelení publicisté měli tendenci hovořit o tom, že tzv. Tošovského vláda věnovala problematice národní bezpečnosti větší pozornost. Já osobně jsem přesvědčen, že věnovala větší pozornost jen těm otázkám, které přinášely publicitu, ničemu jinému. Z tohoto pohledu bych ji nenazval vládou národní bezpečnosti, ale spíš vládou národní nebezpečnosti.

Od začátku roku 1998 můžeme pozorovat celou řadu negativních tendencí v této oblasti. Musím říci, že se evidentně zastavila reforma zpravodajského systému, poklesla důvěra v politickou nezávislost policie a orgánů činných v trestním řízení. Myslím si, že celá řada z nás, kteří sedíme v tomto sále, by tuto tezi před rokem nevyslovila a dokonce by na ni ani nepomyslela. Bohužel zkušenosti z minulých měsíců nám ukazují, že má své hluboké jádro. Já bych chtěl jenom zmínit kauzu pana Libora Nováka, kterou se zabývala minulá sněmovna těsně před skončením volebního období, který byl ve vězení především díky tomu, že byl funkcionářem Občanské demokratické strany, spíše než na základě věcně podložených faktů a obvinění. S jistou nadsázkou, zdůrazňuji nadsázkou, je možné dokonce říci, že Libor Novák byl politickým vězněm, protože byl ve vězení prostě proto, že byl vysokým funkcionářem ODS, zodpovědným za financování. Podobným případem byla kauza pana Ivana Kočárníka, stíhaného za evidentně politické, věcně správné, byť procedurálně diskutabilní rozhodnutí.

Již jistou dobu se zde vyskytovaly obavy, zda nebude vláda sociální demokracie jako prostředek politického boje používat kriminalizaci svých politických odpůrců.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP