(pokračuje Volák)
Souhlasím s tím, že je nezbytné zvýšit minimální vyměřovací základ. Mimochodem, pokud ho zvýšíme na 360, resp. 540 Kč, tak nás to bude příští rok stát 5 mld. Kč. Nesouhlasím však s tím, že stačí jenom toto zvýšení minimálního vyměřovacího základu, protože bychom nedosáhli ničeho jiného než toho, že by dalším skupinám obyvatelstva se vyplácelo zneužívat tento systém. Za minulého režimu v roce 1989 jsme v České republice promarodili 4,8 % pracovní doby, vloni už to bylo 6,3 %. Tento systém se značně zneužívá. Abychom mohli provést toto zvýšení, bylo by dobré zároveň s tímto zvýšením významným způsobem zpřísnit kontrolu dočasně práce neschopných, dodržování léčebného režimu plus určité sankce, a stejným způsobem zpřísnit a významným způsobem posílit sankce lékařů, kteří udělují dočasné pracovní neschopnosti a chybují při tomto udělování. Mohlo by to směřovat až k odebírání licencí.
Ještě pár slov k poslední věci, a to je problematika české rodiny. Ve vládním prohlášení - já to pravděpodobně nebudu citovat přesně - je napsáno, že vláda spolu s rodinou by měla vytvářet lepší podmínky pro výchovu mladé generace. A jako prostředek k tomu je tam pouze uvedeno, že by se měly přídavky na děti vyplácet všem rodinám. Pokud budeme přídavky na děti vyplácet všem rodinám, bude nás to stát o 2,5 mld. až 3 mld. Kč více než v letošním roce a s největší pravděpodobností ti, kteří to potřebují nejvíce, to znamená rodiny do 1,1 životního minima, budou dostávat poněkud méně než za současné situace.
Rád bych uvedl několik faktů o stavu české rodiny. Jsou to velmi neradostné skutečnosti. Jen pro vaši informaci - Česká republika je na prvním místě, když podělíme počet rozvodů na počet sňatků v Evropě, v České republice se každý rok rozvádí více než 32 tisíc manželství a více než 40 tisíc dětí přichází o jednoho z rodičů. Od převratu se počet dětí, které se rodí mimo manželství, v České republice zdvojnásobil, v současné době již dosahuje téměř 20 %. Myslím, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že není jedno, v jaké rodině se dítě narodí, jestli je to chtěné dítě a žije v úplné rodině, nebo jestli je to nechtěné dítě svobodné matky, nebo zda toto dítě prožije trauma rozvodu. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že děti z neúplných nebo rozvedených rodin to mají v životě podstatně těžší a jsou daleko více ohroženy sociální patologií, ať se to týká toxikomanie, alkoholismu, delikvence či příživnictví.
Podle mého soudu, pokud vláda myslí zlepšení výchovného prostředí pro naše děti vážně, tak by měla udělat něco pro podporu stability české rodiny, stability českého manželství. Já bych doporučoval na začátek dvě věci: za prvé zvýšit odpočitatelnou položku na manželského partnera, který pečuje o dítě, za druhé takzvané společné zdanění manželů.
Omlouvám se, že jsem mluvil poněkud delší dobu, než jsem původně zamýšlel. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Volákovi. Slova se ujme pan poslanec Miroslav Beneš. Konstatuji, že je to zatím poslední přihlášený poslanec do rozpravy. Pak budou ale určitě vystupovat někteří ministři. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Beneš: Pane předsedající, pane premiére, vážená vládo, ctěná sněmovno, poprvé jsem stanul za tímto řečništěm. Když jsem se předminule vrátil ze sněmovny, tak mi manželka blahopřála k tomu, že jsem byl zvolen poslancem. Když jsem se vrátil minule, tak měla radost, že jsem se stal předsedou výboru. Nevím, jak zítra, ale určitě mě zná natolik dobře, že bude vědět, že socialistou jsem nebyl, nejsem a ani nikdy nebudu.
Česká sněmovna v pořadí potřetí jedná o vyslovení důvěry menšinové vládě. Stejně jako dnes, i dvakrát v minulosti k tomu potřebovala když ne podporu, tak alespoň toleranci opozice. Zatímco dvakrát to těm, kteří seděli za dlouhým stolem, či jejich kolegům nevadilo, dnes z toho činí tragédii. Ty, kteří nás tolik kritizují, bych chtěl upozornit, že já osobně jsem již jednou v opozici byl. Bylo to po komunálních volbách v roce 1990. Mimochodem, bylo to mimo jiné díky straně lidové a díky sociální demokracii. Neznamená to, že jsem na ně zatrpkl. Ono totiž lidi ani tolik zatrpknutí nezajímá. Prostě jsem věřil nejen svému pohledu na svět, ale koneckonců i sám sobě. Udělal jsem vše pro to, abychom příště vyhráli. Nenapadal jsem své soky, ale prostě jsem se snažil pracovat.
Vřele doporučuji obzvláště těm, kteří se tak rychle vyhoupli do hvězdného politického nebe, aby se pokusili učinit totéž.
Nebudu hodnotit programové prohlášení. Pouze konstatuji, že je velmi líbivé, podobně jako program, se kterým strana, která vládu sestavovala, volby vyhrála. Já to respektuji. Přesto si v této souvislosti nemohu nevzpomenout na svého syna, tehdy tříletého. Marně jsme mu vysvětlovali, aby nesahal na plotnu, nebo se spálí. Sáhl si na plotnu, a spálil se. V tu chvíli mi ho bylo hrozně líto. Později jsem byl rád, že toto jeho získané životní ponaučení jej stálo pouze několik puchýřů.
Podobně si připadám i dnes. Umožním tedy vznik této vlády svým odchodem? Umožním. Znamená to, že podpořím její programové návrhy? Neznamená. V žádném případě. Proč to tedy dělám? Prostě proto, že jiná alternativa nebyla. Prostě proto, že jedině ukázáním nesplnitelnosti tak hezkého a líbivého lze změnit názor široké veřejnosti, prostě proto, že jedině tak budu moci jednou v budoucnu číst programové prohlášení, které mě nebude děsit, ale na které budu hrdý. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Benešovi. Nyní se přihlásil pan ministr Grégr. Mám pocit, že moje ambice, abychom uzavřeli rozpravu do oběda, zřejmě naplněna nebude, takže poté vyhlásím polední přestávku.
Pane ministře, máte slovo.
Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, než přistoupím k reakci na vystoupení k části programu naší vlády v oblasti průmyslu a hospodářské politiky, dovolte mi malou odbočku. Zaznělo zde několik připomínek - zejména jedna mi zvláště utkvěla v paměti -, které odsuzovaly solidárnost obsaženou v našem programu. Chtěl bych připomenout, že například zákonné pojištění motorových vozidel je založeno rovněž na určitém principu solidárnosti, a někteří občané - a samozřejmě i poslanci - využívají těchto výhod daleko více než já při mých 25 tisících km najetých ročně. Domnívám se, že za více než 40 let, co jezdím, jsem na tyto občany přispěl značnou měrou a nepláči nad tím a nevyčítám jim to.
Nyní mi dovolte, abych přistoupil k reakci na konkrétní pasáže, které se mě dotýkají.
Když jsem slyšel vyjádření některých pánů poslanců z Unie svobody, ale i obdobné fráze některých dalších poslanců ze stran bývalé vládní koalice k programu vlády sociální demokracie, téměř jsem nevěřil svým uším.
***