(pokračuje I. Svoboda)
V průběhu prvního pololetí tohoto roku se vyrovnávala zásadní rovnováha ve vztahu vývoje mezd a výkonů. Růst mezd nevyvolával v takové míře tlak na zvyšování cen u výrobců, které oproti prvnímu pololetí roku 1997 vzrostly v zemědělství o 4,7 % a v průmyslu o 5,9 %, což nesporně mohlo přispět - a podle vývoje daňových příjmů se zdá, že i přispělo - ke zvýšení ziskových parametrů výroby.
Dalším vážným problémem, kterému věnuje vláda velkou pozornost, je vývoj míry inflace. Pokusím se nyní v krátkosti charakterizovat současný cenový vývoj. V oblasti spotřebitelských cen začal od druhého čtvrtletí 1997 působit výrazněji kursový vliv. Ten spolu s nesmírně razantními - a jak se ukazuje a jak ukáži dále - naprosto nevyváženými administrativními zásahy v červenci 1997 způsobil přerušení tendence postupné nesmírně nákladné dezinflaci let předchozích. Změny v nepřímých daních včetně tradičního sezónního přecenění v lednu 1998 spolu s vlivem depreciace směnného kursu koruny v prosinci 1997 se promítly v meziročním zvýšení spotřebitelských cen za první pololetí 1998 o 13 %.
Vzhledem k vývoji mezd a produktivity práce v nefinančním sektoru nelze tento růst cen spojovat s poptávkovým tahem. Již jsem se zmínil, že domácí poptávka v prvním pololetí 1998 meziročně citelně klesla. Od března 1998 dochází k uklidnění cenových pohybů a meziroční index se postupně snižuje z 12 % v červnu na 10,4 % v červenci, 9,4 % v srpnu a 8,8 %. Tento vývoj je na druhé straně podporován i nepřetržitou tendencí ke zhodnocování směnného kursu koruny, který přetrvává od února 1998 a který začíná v dnešní době již působit citelné újmy našim exportérům.
V návrhu rozpočtu na rok 1999 odhadujeme, že míra inflace v roce 1998 dosáhne kolem 11%, v roce 1999 se i vlivem pomalejšího sestupu v uvolňování regulovaných cen zpomalí na 7,8 %.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, naše ekonomika dlouhodobě vykazovala velmi nízkou úroveň nezaměstnanosti při vysokém růstu mezd s negativními dopady na produktivitu práce. S výjimkou některých regionů je tuzemská míra zaměstnanosti zdánlivě nižší v porovnání se situací v některých státech Evropské unie. Na rozdíl od nich je však výrazně regionálně závislá a výrazně strukturálně diferenciovaná, a tedy svým způsobem sociálně nebezpečnější než zdánlivě vyšší vyrovnané hodnoty v zemích, se kterými nás někteří rádi srovnávají. Můžeme pozorovat tendenci k jejímu zvyšování. Míra nezaměstnanosti se zvyšovala nad meze obvyklého sezónního kolísání i v průběhu prvního pololetí. V červenci překročila 6 %, v srpnu dosáhla 6,4 % a v září 6,8 %, což byla nejvyšší úroveň v novodobé historii České republiky. Svou úrovní již překročila míru nezaměstnanosti v Rakousku a dosáhla úrovně Velké Británie.
Současně s viditelně se zvyšující mírou nezaměstnanosti dochází k poklesu reálných mezd nejen v hlavních produkčních odvětvích, ale i v celém hospodářství. V prvním pololetí 1998 dosáhla průměrná nominální mzda meziročního indexu 108,9 %, což znamenalo reálné snížení na 96,4 %. Index produktivity práce však naproti tomu v průmyslu vzrostl o 10,6 procentního bodu, ve stavebnictví poklesl o polovinu bodu.
Nůžky mezi mzdami a výkonem se přestaly rozevírat. Právě rostoucí nezaměstnanost si vyžaduje stále velmi bedlivé pozornosti vlády. Vláda ji nikterak nemíní podcenit a reaguje na ni i v návrhu výdajové části státního rozpočtu.
Dalším znepokojivým jevem v naší ekonomice v posledních letech byl především vývoj vnější nerovnováhy, tedy běžného účtu platební bilance, především pak bilance obchodní. Předchozí vlády se zaměřily v přijatých opatřeních právě a možná téměř výhradně na obnovení vnější rovnováhy. Zvyšování exportní schopnosti a zpomalování dynamiky dovozu v důsledku nadměrně stlačené domácí poptávky a zvýšení cenové konkurenční schopnosti tuzemské produkce v důsledku oslabení koruny v květnu 1997 pozitivně ovlivnily vývoj salda zahraničního obchodu. Zároveň se od poloviny minulého roku zvyšuje podíl vývozu do států s vyspělou tržní ekonomikou, i když se zdá, že v posledních měsících se prorůstový impuls tohoto vývoje vyčerpal a ekonomika má snahu vracet se k původní hladině vnější nerovnováhy.
Běžný účet za první pololetí tohoto roku vykazuje záporné saldo nižší než půl miliardy dolarů, což je výrazně méně, než tomu bylo ve stejném období minulého roku, kdy to bylo 1,9 miliardy dolarů. Očekáváme, že do konce roku 1998 deficit nepřekročí cca 1,2 miliardy dolarů, tj. okolo 2,1 % hrubého domácího produktu v roce 1999. Pasivum běžného účtu odhadujeme na 1,4 % hrubého domácího produktu, tj. na 0,9 miliardy dolarů.
Na finančním účtu došlo za první pololetí tohoto roku k celkovému přílivu kapitálu ve výši 1,1 miliardy amerických dolarů. V porovnání s prvním pololetím 1997 vzrostly jak přímé, tak především z důvodů apreciace směnného kursu koruny portfoliové investice za současného mírného odlivu ostatního kapitálu.
Dámy a pánové, nyní se obrátím k charakteristice návrhu státního rozpočtu na příští rok jako takového. Vláda musela při svých úvahách o koncepci státního rozpočtu a realizaci svých programových priorit vycházet ze stavu, v jakém státní a veřejné finance zdědila po vládách předchozích. Bohužel ty se vyznačují především hluboce založenou a narůstající mírou vnitřní nerovnováhy, která logicky vyústila do postupného a v podstatě pravidelného až rovnoměrného zhoršování výsledků rozpočtového hospodaření jak rozpočtu státního, tak i veřejných rozpočtů jako celku. Ačkoliv za první dva až tři roky existence samostatné České republiky se saldo státního rozpočtu u veřejných financí pohybovalo v kladných číslech, již v tomto období byl patrný zhoršující se trend ve výsledcích rozpočtového hospodaření, který v dalších letech vedl ke skluzu bilance rozpočtu do červených čísel, přičemž rok od roku se částky deficitu propadají hlouběji a hlouběji.
Veřejné finance již zdaleka - a i když si to mnozí z nás nepřiznávali i velmi dlouhou dobu - nejsou žádnou chloubou mezi makroekonomickými indikátory republiky. Jenom připomínám, že v letošním roce očekáváme deficit státního rozpočtu kolem 15 miliard korun a spolu s výdaji na pokrytí ztráty Konsolidační banky za rok 1997 se bude pohybovat mezi 25 až 26 miliardami korun. Srovnatelné číslo deficitu za loňský rok bylo 15,7 miliardy korun, meziročně tedy dojde ke zhoršení o zhruba 10 miliard korun, nebo ve srovnání o 60 %.
Podobně nakloněná rovina je zřejmá i z celkových výsledků veřejných financí. Zatímco její záporné saldo činilo loni cca 1,2 % z HDP, v letošním roce překročí tento podíl již velmi pravděpodobně 2 % hrubého domácího produktu. Přitom není v tuto chvíli ani tak důležitá tato samotná hladina, jako právě postupující a zhoršující se trend, který může za několik let znamenat propad veřejných rozpočtů i hluboko pod hladinu maastrichtského kritéria oněch známých 3 % podílu deficitu konsolidované soustavy veřejných financí na hrubém domácím produktu.
Bohužel přes zjevnost narůstající nerovnováhy ve veřejných rozpočtech předchozí vlády rezignovaly na jakákoliv systémová řešení. Jejich kroky měly charakter krátkodobý a konjunkturální v podobě plošných škrtů, balíčků a především nejrůznějších skrytých forem schodkového financování realizovaných prostřednictvím rozšiřování objemu státních garancí při stále rostoucím riziku s platností těchto nebo realizace činností a návratnosti investic jimi garantovaných a prostřednictvím netransparentních operací s využitím tzv. transformačních institucí.
***