Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji a udílím slovo panu Karlu Kühnlovi, předsedovi klubu Unie svobody. Připraví se pan poslanec Zuna.

 

Poslanec Karel Kühnl: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, k návrhu státního rozpočtu na rok 1999 asi musíme začít trošku zeširoka. Je totiž skutečností, že projednávání peněz, projednávání daní, výběru daní, projednávání státního rozpočtu, čili kontrolní funkce parlamentu se historicky odvíjí od kontroly exekutivy právě v této oblasti. Historicky vzato - parlamenty jako instituce vznikly právě proto, aby omezovaly libovůli exekutivy v oblasti vybírání daní. Na tom se od začátku 13. století od Velké listiny svobod v Anglii nezměnilo nic. Rozpočet je tedy vlastní podstatou vztahu mezi vládou a parlamentem.

Z tohoto hlediska považuji za mimořádně nešťastné, že formální i neformální provládní většina před asi dvěma hodinami odhlasovala spojení debaty o třech daňových a jiných odvodových zákonech s debatou o státním rozpočtu, státní rozpočet stojí zvlášť, a tento projednávací guláš, který byl takto vytvořen, samozřejmě prospívá vládě, to je zcela nepochybné, a vláda ho také navrhovala, ale nevím, jak může prospívat kontrolní funkci opozice. Je proto pro mě smutné, že ti, kteří se také nazývají opozicí, jsou ve skutečnosti neformálně vládními poslanci, pro tento návrh hlasovali.

Pokud jde o vlastní návrh, vláda jím podle mého názoru nesplnila jednu věc, kterou slíbila. Vláda spočívá na formální podpoře pouze 74 poslanců. Byla proto povinna hledat předem podporu samozřejmě především u těch 63 neformálně vládních poslanců, ale kdyby ti podporu odmítli, u dalších poslanců této sněmovny.

Vláda také na začátku svého působení výslovně slíbila, že takto bude postupovat. Výslovně slíbila, že si je vědoma svého formálně menšinového postavení, a že proto bude pro své návrhy hledat souhlas většiny. Tento slib bohužel vláda nesplnila ani v nejmenším. Postavila se přehlíživě ke sněmovně, a co horšího, postupovala tím vlastně úplně nelogicky.

Vláda se také tím navrhovaným rozpočtem dopustila něčeho, co bych nazval propásnutím určité příležitosti. Vláda sociální demokracie měla totiž velkou příležitost předsedat znovuoživení české ekonomiky na zdravých základech. Musela by ovšem přiznat, že není možné splnit populistické sliby z volební kampaně. Musela by přiznat, že musíme pokračovat v politice splácení dluhů zahájené pozdě, ale přece zhruba před půldruhým rokem. Musela by přiznat, že na rozdávání budeme mít zase až tehdy, když si na to ekonomika vydělá zvýšenou produktivitou. Uměřenost v rozdávání peněz po vzoru maďarských socialistů z roku 1994 by jistě bolela, ale vedla by postupně k obnově hospodářského růstu na zdravých základech.

Politicky se přitom, a v tom je propásnutí té šance, vláda sociální demokracie nemá čeho obávat. Je sice, už jsem o tom hovořil, vládou ani menšinovou, ani většinovou, jakousi vládou třetí cesty, ale tato třetí cesta spočívá na známé smlouvě. Ta smlouva je pevná, takže se po čtyři roky vláda nemá čeho obávat. Mohla sestavit rozpočet, který by zachoval zdravé základy ekonomiky. Ekonomika by se - odhaduji - zhruba v polovině příštího roku zvedla sama od sebe a vláda sociální demokracie by do příštích voleb měla spolehlivý hospodářský růst. (Smích a potlesk z řad poslanců ČSSD.) Děkuji za potlesk, dámy a pánové, vidím, že si berete mé rady k srdci. Kdybyste se mě zeptali předem, mohli jste to mít v rozpočtu. (Smích a potlesk z řad poslanců ČSSD, tleskají i poslanci US.)

Zároveň k navrženému rozpočtu je třeba říci jednu důležitou věc. Navržený rozpočet na rok 1999 bohužel neodpovídá základním rozpočtovým zásadám - úplnosti, průhlednosti a pravdivosti. Na straně příjmů i výdajů nesleduje platnou legislativu. Příjmová stránka vychází z dosud nepřijatých novel zákonů, a je tedy fiktivní. Na výdajové stránce schází například předpokládaná ztráta Konsolidační banky, kterou stát musí ze zákona hradit, či předpokládaná realizace záruk vydaných ze státního rozpočtu, o nichž hovořil již pan ministr Svoboda, kde nějaká realizace zcela určitě bude.

Saldo příjmů a výdajů tedy není pravdivé. Deficit obsažený v návrhu rozpočtu je ve skutečnosti mnohem větší než ten oficiálně vykázaný. Mezi jiným také proto, že jsou značně nadhodnoceny parametry, od nichž se odvíjejí obecné základní příjmové položky. Takto zkonstruovaný rozpočet je do značné míry fikcí, a dokud ho vláda neučiní úplným, průhledným a pravdivým, je v podstatě nehlasovatelný.

V jednom bodě, dámy a pánové, a to je asi to nejsmutnější, je návrh rozpočtu přímo nemravný. Počítá na jedné straně s průměrným nominálním růstem mezd skoro o 12 %, což automaticky přesune většinu daňových poplatníků do vyšší kategorie daně z příjmů fyzických osob. Všichni tedy budeme platit větší procento daní, takže rovnou zmizí to málo, co vláda slibuje na přírůstku reálných mezd. Návrh rozpočtu totiž neobsahuje ani v doprovodných návrzích zákonů obvyklé rozšíření daňových pásem a zvýšení odpočitatelného základu daně z příjmů fyzických osob. Toto rozšíření je potřeba proto, aby stejné reálné příjmy zůstaly stejným procentem zdaněny. Prakticky se tedy vládní postup rovná přímému zvýšení daní především pro příjemce mezd a drobné podnikatele, a vláda se s prominutím ani nestydí. Alespoň nějaký příklad jste si, pánové ve vládních lavicích, z minulých vlád vzít mohli. Minulé vlády tuto tzv. studenou progresi ke zvýšení rozpočtových příjmů nepoužívaly.

Dámy a pánové, hodně se skloňuje pojem deficitu. Já se domnívám, že tato rozpočtová debata v prvé řadě není o deficitu. Zařazení takových pojmů, jako je deficit, na pomyslné škále dobra a zla není totiž závislé na pojmech samotných, ale na výsledcích, k nimž vedou. Možná to může znít i trochu kacířsky, ale ne každý deficit je automaticky špatný a samozřejmě také ne každý statisticky vykázaný hospodářský růst je automaticky dobrý. Záleží totiž na mnoha dalších okolnostech. Dám vám příklad. V zemi třeba s mimořádně vysokou daňovou zátěží může být - a zcela určitě by bylo - blahodárné radikálně a jednorázově snížit daně. Taková země je ovšem navyklá na vysoké přerozdělování prostřednictvím státního rozpočtu a tento návyk, jak vidíme i u nás, má povahu drogové závislosti. Zejména mandatorní výdaje vykazují velkou setrvačnost. Proto nutně při takovém snížení daní v prvních dvou třech letech vznikne rozpočtový deficit. Netroufám si takový deficit předem a apriorně označit za zlo, protože po překonání oné zmíněné drogové závislosti se naopak takový deficit může stát iniciátorem zdravě založeného hospodářského růstu.

Na druhé straně statisticky vykázaný hospodářský růst sám o sobě není ještě důkazem o zdraví ekonomiky. Existuje totiž zjednodušeně řečeno růst udržitelný - o ten by mělo jít - a růst neudržitelný, jímž jsme se, obávám se, tak trochu falešně pyšnili kolem poloviny 90. let.

Každá úvaha nad návrhem státního rozpočtu se tedy musí odvíjet od otázky povahy deficitu, je-li navrhován, a otázky udržitelnosti růstu, pokud je hospodářský růst vůbec pravděpodobným výsledkem působení rozpočtu. Hospodářský růst ale rozhodně není výsledkem daného okamžiku. S určitým zpožděním reaguje na vývoj těch ukazatelů, které jsou pro ekonomiku rozhodující. Takže vysoký růst v jednom okamžiku v sobě může skrývat, a také velmi často skrývá problémy, které již předznamenávají budoucí pokles.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP