Poslanec Libor Ježek: Já se, pane předsedající, omlouvám, ale pokud mě opravdu paměť neklame, padl návrh na zkrácení k bodu 6, tudíž dodatečně předkládám k hlasování zkrácení lhůty projednávání bodu 6, sněmovní tisk číslo 35, na 20 dní.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Kolegyně a kolegové, v tuto chvíli, abychom měli procesně vše čisté, nejprve hlasováním rozhodneme o tom, že se vrátíme k tomu předešlému bodu, a poté teprve meritorně rozhodneme o tom, zda zkrátíme, či nezkrátíme lhůtu. Je protest proti tomuto postupu? Není. Je zde návrh na odhlášení, takže vás v tuto chvíli všechny odhlašuji a prosím o novou registraci.
V tuto chvíli rozhodneme hlasováním pořadové číslo 23 o tom, že se vrátíme k předešlému bodu číslo 6 našeho programu.
Kdo je pro tento návrh, zvedněte prosím ruku a stiskněte tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko.
Tento návrh byl přijat, když se pro jeho přijetí vyslovilo 153 poslankyň a poslanců, proti bylo 32 poslankyň a poslanců.
V tuto chvíli, kolegyně a kolegové, hlasováním číslo 24 rozhodneme o tom, že se u sněmovního tisku číslo 35 zkrátí lhůta pro projednávání ve výborech o 20 dní.
Kdo je pro přijetí tohoto návrhu, zvedněte prosím ruku a stiskněte tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko.
Tento návrh byl přijat, když se pro jeho přijetí vyslovilo 124 poslankyň a poslanců, proti bylo 73 poslankyň a poslanců.
Mohu v tuto chvíli s klidným svědomím ukončit projednávání bodu číslo 6 a 7 našeho pořadu a přistoupíme k projednávání bodu číslo 8 a zde po ukončené obecné rozpravě v prvním čtení by měl za navrhovatele vystoupit poslanec a ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Pane kolego, nevzdáváte-li se svého závěrečného slova - vidím vaše odhodlání přijít k řečnickému pultu, tudíž dedukuji z toho, že se nevzdáváte - uděluji vám slovo.
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené poslankyně, vážení poslanci, k projednávanému návrhu zákona v té velmi dlouhé rozpravě nepadlo příliš mnoho připomínek, ale přesto byl předmětem debaty některých řečníků. Dovolte mi, abych se postupně dotkl těch připomínek, které padly. První z nich byla ta, že dojde tímto zákonem ke zvýšení mzdových nákladů a tím se velmi podstatně zhorší konkurenceschopnost našich výrobců. Musím konstatovat, že podíl průměrných mzdových nákladů na celkových nákladech je průměrně 10 %. Zvýšení pojistné sazby o 1,8 % k tíži zaměstnavatele znamená podle typu podniku přibližně zvýšení celkových nákladů o 2 desetiny procenta, což je například méně, než jsou odchylky způsobené kursovým rizikem. Jakkoliv je to nepříjemné a není to nic, co by bylo vhodné dělat, pokud by člověk neměl pádné důvody, přesto to není rozhodující položka konkurenceschopnosti našich výrobků.
Druhým bodem, kterého se dotklo také několik řečníků, bylo zvýšení zatížení osob samostatně výdělečně činných. Ano, nepopírám, že předmětem návrhu zákona je i zvýšení odvodového zatížení osob samostatně výdělečně činných. Dovolte mi jenom, abych uvedl velmi krátce základní rozdíl mezi sazbami, které platí průměrná osoba výdělečně činná a průměrný zaměstnanec.
Osoby výdělečně činné platí průměrně do systému pojistného 890 Kč, zatímco odvod průměrného zaměstnance je 2 756 Kč. Jaké to má důsledky? Podle principů zákona by osoby samostatně výdělečně činné měly nárok na důchod zhruba ve výšce 800 Kč, ale vzhledem k tomu, že pevná částka je vyšší, získávají důchodový nárok, který neodpovídá jejich platbě. Osoby samostatně výdělečně činné jsou v tomto směru velmi výrazně dotovány zaměstnavateli. Myslím si, že jakkoliv je správné podporovat samostatné podnikání, není to tak správné v systému sociálního pojištění. Sociální pojištění je svou podstatou určeno ke krytí jiných nároků, nikoliv k nepřímé podpoře podnikání. Na to má stát jiné nástroje.
Dalším problémem, který byl debatován, byla celková rovnováha bilance příjmů a výdajů sociálního zabezpečení s tím, že vlastně v systému tohoto sociálního zabezpečení je přebytek. Musím konstatovat, že to je zvláštní diskrepance našich rozpočtových pravidel, která zacházejí s příjmy sociálního pojištění v podstatě tak, jako kdyby to byly daně, zacházejí s nimi velmi volně. Musím konstatovat, že přes toto volné zacházení celkové obligatorní sociální transfery ve své rovnováze přesahují výběry na sociální pojištění, to znamená celkově je systém sociálních transferů v deficitu.
Padla zde námitka, že značnou chybou je vysoký podíl mandatorních výdajů ve státním rozpočtu. Zde opět je předmět pro dosti zásadní debatu. Rozhodující podíl mandatorních výdajů představují důchody. Nikdo nemůže prohlásit, že důchody jsou v České republice příliš vysoké. I podíl hrubého domácího produktu, který je důchodovému systému věnován, je v České republice prakticky nejnižší v Evropě a nižší podíl je zaznamenán pouze v Portugalsku a v Irsku. To znamená snižování mandatorních výdajů nemůže nikdy dosáhnout takového rozsahu, aby to mělo pro celkovou národohospodářskou bilanci význam.
Nyní mi dovolte, abych se zabýval poslední částí naší debaty, totiž tím, že někteří řečníci se zmiňovali o tom, že je třeba důchodová reforma. Ano, nikdo nepochybuje o tom, že důchodová reforma je důležitá, protože systém spotřebovává přibližně 200 mld. prostředků každý rok, týká se 2,5 milionu starobních důchodců, jednoho milionu invalidních důchodců a ostatních důchodů. Je to tedy gigantický systém, jehož rozumné uspořádání je velmi potřebné. Některý z poslanců, byl to konkrétně pan poslanec za stranu lidovou, požádal o harmonogram kroků důchodové reformy. Chci konstatovat, že prvním krokem důchodové reformy v pojetí sociální demokracie je oddělení systému průběžných důchodů od státního rozpočtu, zvýšení pojistného principu v nich, a to - myslím, že to uzná každý při jenom velmi povrchním studiu - vyžaduje, aby tento systém byl nákladově vyrovnaný.
Znovu upozorňuji na to, že bilance systému je 10 mld. minus. Není možné oddělit důchodový systém a vytvořit jej jako systém hluboce deficitní, který bude vyrovnáván ze státního rozpočtu. Toto oddělení hodláme provést k 1. 1. 2002.
***