(pokračuje Ransdorf)
Ale o tvrzení vlády mám značně hlubokou skepsi. Investiční výdaje veřejného sektoru činí sice 49,8 miliardy korun, ale rozhodující podíl ve srovnání s již beztak mizernou skutečností roku 1998 má výstavba silnic a dálnic a navýšení pro Ministerstvo obrany. První navýšení ve výši 3,5 miliardy korun reflektuje nejen na obecnou potřebu, ale i starou dobrou keynesiánskou víru o multiplikačním efektu tohoto typu investic. Nic proti ní, ale je třeba vnímat i obavy, že tyto investice mohou za sebou táhnout určitý typ dovozu.
Pokud jde o druhé navýšení ve výši 3,23 miliardy korun, tam žádný prorůstový impuls nevnímám. Bojím se spíše penězovodu do Bruselu, abych užil oblíbeného pojmu Miroslava Macka, a spotřeby dané vytloukáním klínu klínem při zabezpečování náhradních dílů apod.
Pro připomínku: Ministerstvo průmyslu a obchodu dostává jen necelou třetinu navíc oproti Ministerstvu obrany. A to nemluvím o strašně nízké podpoře vědy a výzkumu, v níž každá rozumná vláda vidí svou prioritu. Jaký tedy prorůstový rozpočet? Chápu, že nebyl dostatek času, politické vůle ani energie na systémovou změnu státního rozpočtu - včetně daňové reformy, sociálního systému, státní sféry apod., ale další pokračování v takto postavené rozpočtové strategii znamená deficity i v příštích letech.
Co bychom si přáli od Zemanovy vlády? Změnu rozpočtových pravidel, která už dávno nesloužila, stejně jako analytickou revizi rozpočtů, aby se uvolnily zablokované rezervy. Žádáme také konkrétní opatření k zastavení dlouholetého propadu akumulační schopnosti naší země, úpadku jejího akumulačního potenciálu. Příliv zahraničního kapitálu je sice důležitý, ale není to všelék. Klíč k oživení je třeba hledat především doma a bránit odsávání kapitálu směrem ven. Tato země je ještě pořád velmi bohatá, ale obávám se, že víra pana premiéra, že nestandardní situaci lze stále ještě řešit standardními prostředky, patří mezi vznešené iluze, které brání naší zemi v boji o holé ekonomické přežití. Náš průmysl potřebuje právě ony netradiční, nestandardní, odvážné kroky k záchraně. To neznamená sypat peníze na záchranu nezodpovědných vlastníků, kteří si až příliš rychle zvykli na roli nové elity. Spíše jde o to, dávat peníze tam, kde jde o inovace vysokého řádu, kde je k dispozici konvertibilní produkt schopný obstát na světových trzích, kde jsou skutečně nadějné projekty. Jinak řečeno - chceme soustavu státních cílových programů, která může hledat svou inspiraci v obdobných přístupech amerických, německých, francouzských či japonských, ale s důrazem na domácí podmínky.
Stát by měl učinit vše potřebné pro přebudování EGAP, pro vytvoření prestižních cen pro úspěšné vývozce, pro jejich motivování daňovými úlevami, pro jejich výraznější informační a diplomatickou podporu. Vidíme také potřebu státem garantované projekční agentury, která by pomáhala podnikům při přístupu k tendrům. Neméně důležité je to, stanovit například podle amerického vzoru tam, kde jde o veřejné zakázky, povinný podíl národní práce. To má i ten dobrý důvod, že naši výrobci potřebují referenční obchody. Přijde i čas k přemýšlení o hledání prostředků na 4 až 5 megaprojektů, které by pomohly vybřednout z bahna recese.
Že to chce hodně kuráže? Ale tu po vás, pánové, právě žádáme. Jak říkal Danton: "Odvahu, odvahu a ještě jednou odvahu." Vím, že Miloš Zeman ji má. Přesto se mi ale zdá, že vláda marně hledá svou nosnou vizi, že přešlapuje na místě, že rozpačitě ohledává terén, který je výrazně horší, než čekala, že se občas ocitá i v konceptuálním zmatku. Přesto těmto mužům, kteří na sebe vzali strašně těžké břemeno, je třeba přát úspěch. Vzkažme jim: "Jste česká vláda, tak už konečně vládněte!"
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Slovo má pan poslanec Ivan Pilip, připraví se pan poslanec Vlastimil Tlustý.
Poslanec Ivan Pilip: Vážená paní předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, pokusím se co nejvíce zestručnit své vystoupení k návrhu státního rozpočtu, protože mnoho postřehů zde již bylo řečeno. Proto u některých bych se k nim pouze velmi stručně připojil.
Začnu proto tím, že je citelné, že návrh státního rozpočtu od minulého projednávání zaznamenal určitý znatelný posun, pokud jde o vstupní údaje, zahrnutí všech možných povinných výdajů a naopak nezahrnování příjmů, které jsou sporné. Zdá se, že došlo i k určitému zreálnění projekce vývoje celkového makroekonomického prostředí v České republice.
Přesto však toto tvrzení platí pouze jako relativní, to znamená posun oproti minulému návrhu, nikoli jako tvrzení absolutní, protože stále je možné vidět, že vláda zaznamenala spíš určité nakročení tím, aby plné korektnosti svých odhadů dosáhla.
Jako příklad bych uvedl to, že stále považuji - pokud jde o odhady růstu - za velmi optimistický odhad půldruhaprocentního nárůstu HDP, pokud jde o korektnost údajů, myslím si, že je třeba dobré zahrnutí výdajů na výdaje na uhrazení ztráty Konsolidační banky. Ovšem není zahrnuto v plné výši a znamená proto, že část těchto výdajů bude znamenat zhoršení jiné části sumy veřejných rozpočtů. Přitom to byla tehdy opoziční sociální demokracie, která často - a mnohdy právem - hovořila o nezahrnování nebo nenahlížení na celkové deficity veřejných rozpočtů při hodnocení rozpočtové politiky státu jako takové.
I při současné diskusi o rozpočtu můžeme daleko více sledovat soustředění se na částku 31 miliard korun, a nikoli na fakt, že i některými kroky, které vláda navrhla, dojde ke zhoršení jiné části deficitu veřejných rozpočtů. Je to tedy, jak jsem již uvedl jako příklad, zaplacení části ztráty Konsolidační banky státními obligacemi, protože to znamená zhoršení účtu státních finančních aktiv a pasiv v částce zhruba 7,5 miliardy korun. Stejně tak zahrnutí příjmů z privatizace ČSOB bude znamenat zhoršení nebo alespoň nezlepšení celkové bilance účtu Fondu národního majetku, a tím tedy další dopad na celkovou sumu veřejných rozpočtů.
Pokud tedy zahrneme ještě pravděpodobnost schválení doprovodných návrhů, to znamená návrhů daňových - spotřební daně, DPH a daně z příjmů - a jejich dopadů do celkové bilance příjmů a výdajů, je pravděpodobné, že se schodek 31 miliard ještě o něco zvýší. S dalšími dopady veřejných rozpočtů je možné očekávat, že celková suma deficitu veřejných rozpočtů se bude blížit 3 % kritériu maastrichtských dohod.
Přesto bych rád řekl, že sám deficit není tím klíčovým faktem, který vede k negativnímu postoji jak mému, tak i poslaneckého klubu Unie svobody k tomuto návrhu státního rozpočtu. Je také nutné říci, že ekonomika se nachází ve fázi cyklu, který dává opodstatnění pro deficit. Je také pravdou, že ovšem je otázka, čím a jakými cestami je deficitu dosaženo - zda to je za cenu snižování daní, nebo za cenu zvyšování nebo minimálně nesnižování státních výdajů. Je to jednoznačně zde ta druhá cesta. Stejně tak je tady problémem to, že deficit nemusel být nebo nemusel být tak vysoký, kdyby vláda včas připravila některé návrhy zákonů, které mohly zmírnit tu část, která je zahrnována do mandatorních výdajů a o které se hovoří často jako o jakési předurčenosti, kterou vláda nemůže změnit.
***