Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1998 – 2002

(pokračuje Gross)

Návrh opět uvede jménem vlády ministr financí pan Ivo Svoboda, kterého v tuto chvíli žádám, aby se ujal slova. Prosím, pane ministře, můžete hovořit.

Ministr financí ČR Ivo Svoboda: Vážené dámy a pánové, mezinárodní dvojí zdanění snižuje příjmy, které podnikům a občanům jednoho státu plynou z jiného státu. Protože příčinou tohoto dvojího zdanění je kolize daňových zákonů dvou států, může být takovéto zdanění účinně vyloučeno jen opatřením obou států, vzájemně koordinovaným mezinárodní smlouvou.

Smlouva o zamezení dvojího zdanění s Republikou Kazachstán byla podepsána v dubnu tohoto roku v Almaty při příležitosti cesty ministra průmyslu a obchodu do Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Za Českou republiku jí podepsal ministr průmyslu a obchodu.

V současné době má Česká republika v platnosti 54 takovýchto smluv, přičemž další smlouvy se připravují. Uzavření smlouvy s Kazachstánem a její provádění nebude mít přímý dopad na státní rozpočet, nevyžaduje změn v českém právním řádu a nedotýká se závazků z jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Celkový přínos plynoucí z uzavření této smlouvy o zamezení dvojího zdanění s Kazachstánem bude záviset na rozvoji jednotlivých forem hospodářské spolupráce.

Smlouva se předkládá před ratifikací prezidentem České republiky Parlamentem České republiky k vyslovení souhlasu podle článku 49 Ústavy České republiky, protože upravuje odchylně od ustanovení zákonů České republiky daňové povinnosti právnických a fyzických osob a poskytuje daňová osvobození a jiné úlevy.

Navrhuji, aby Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyjádřila v prvním čtení souhlas s touto předkládanou smlouvou.

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji ministru financí Ivo Svobodovi, a nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro první čtení pan poslanec Michal Doktor. Prosím, pane poslanče, můžete hovořit.

Poslanec Michal Doktor: Děkuji. Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, tiskem 56 vám byl doručen vládní návrh smlouvy mezi Česku republikou a Republikou Kazachstán o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů a z majetku, podepsané v Almaty dne 9. dubna 1998. Vzhledem k tomu, že se jedná o smlouvu sjednanou podle vzorových modelů OECD a OSN, navrhuji propustit ji v prvním čtení a přikázat k projednání zahraničnímu výboru sněmovny. Děkuji.

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji, panu poslanci Doktorovi a v tuto chvíli otvírám obecnou rozpravu, do které se nikdo nepřihlásil, a tudíž obecnou rozpravu uzavírám. V obecné rozpravě nezazněl ani návrh na vrácení, ani návrh na zamítnutí, a nyní se tedy budeme zabývat přikázáním tohoto sněmovního tisku výborům k projednání.

Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání zahraničnímu výboru. Táži se, zda má někdo jiný návrh. Není tomu tak. Přistoupíme k prvnímu hlasování. Raději vás odhlásím, kolegyně a kolegové, žádám vás o novou registraci.

V hlasování pořadové číslo 62 rozhodneme o přikázání sněmovního tisku 56 k projednání zahraničnímu výboru.

Kdo je pro schválení tohoto návrhu, zvedněte, prosím, ruku a stiskněte tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu?

Návrh byl schválen, když se pro jeho schválení vyslovilo 98 poslankyň a poslanců, proti nebyl nikdo. Konstatuji, že sněmovní tisk 56 byl přikázán výboru zahraničnímu.

Děkuji panu poslanci Doktorovi za zpravodajování a přistoupíme k projednávání bodu

Z pověření vlády, resp. v zastoupení pana ministra Kavana bych požádal v tuto chvíli pana ministra české vlády Baštu, aby tento návrh sněmovně odůvodnil. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr bez portfeje ČR Jaroslav Bašta: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám - dále jen "úmluva" - byla sjednána 23. srpna 1978 na diplomatické konferenci OSN ve Vídni. Československo úmluvu podepsalo 30. srpna 1979, nikdy však nepřikročilo k ratifikaci. Důvodem bylo patrně přesvědčení, že z hlediska předmětné matérie se nejedná o smlouvu, která by pro nás mohla mít někdy praktický význam. 90. léta nás však přesvědčila o opaku a v důsledku rozdělení Československa Česká republika jako jeden ze dvou nástupnických států byla a je nucena se zabývat otázkami sukcese států, v našem případě přechodem práv a závazků státu - předchůdce na stát nástupnický.

Česká republika potvrdila bezprostředně po svém vzniku notifikací generálnímu tajemníkovi OSN, který je depozitářem úmluvy, že jakožto nástupnický stát Československa se považuje za signatářský stát úmluvy. V současné době má úmluva 31 smluvních států, z nichž 15 je úmluvou vázáno a 16 je signatářských států. Mezi smluvními stranami je řada nástupnických států. Slovenská republika, která se rovněž stala signatářským státem úmluvy z titulu sukcese po Československu, již úmluvu ratifikovala.

Česká republika se hned po svém vzniku přihlásila na základě ratifikace ČNR k zachování kontinuity mezinárodních smluv bývalé federace. Její postoje se tedy plně shodují s pravidly obsaženými v úmluvě. Ustanovení úmluvy se Česká republika dovolávala i v případě dvoustranných jednání o inventarizaci smluvní základny po bývalé federaci již od roku 1993. V té době však úmluva měla velmi malý počet smluvních států a nezdálo se být pravděpodobné, že by kdy mohla vstoupit v platnost. Geopolitické změny 90. let však učinili ze sukcese velice sledovanou a prakticky využívanou oblast mezinárodního práva a logicky tak vzrostl zájem o mezinárodní smluvní dokumenty zabývajícími se těmito otázkami.

Nyní, kdy je úmluva v platnosti a stala se tak součástí pozitivního mezinárodního práva, zdá se být jen logické, aby se Česká republika stala její smluvní stranou a definitivně se tak přihlásila k principům, které sama v této oblasti mezinárodního práva prosazuje a aplikuje od svého vzniku. Její statut smluvní strany úmluvy současně posílí její negociační pozici v otázkách sukcese s těmi státy, s nimiž tato jednání dosud neproběhla nebo nebyla uzavřena.

Úmluva je vedle preambule členěna do 7 částí, z nichž část I. obsahuje obecná ustanovení, která se uplatňují na všechny kategorie sukcese států. Je v ní vymezen obsah působnosti úmluvy, definován význam hlavních pojmů, a pokud jde o specifické kategorie smluv, je upravena otázka sukcese státu na smlouvy zakládající mezinárodní organizace, resp. na smlouvy v rámci mezinárodní organizace, jakož i na hranice a hraniční a jiné územní režimy založené smlouvou. V těchto otázkách totiž platí stejná úprava pro všechny kategorie sukcese státu.

Části II. - V. upravují důsledky různých kategorií územních změn na mezinárodní smlouvy. Těmito kategoriemi jsou: Převod částí území (část II.), vznik nových nezávislých států v důsledku dekolonizace (část III.), sloučení státu a rozdělení státu včetně vzniku státu oddělením (část IV.). Ustanovení části V. vylučují z působnosti úmluvy otázky odpovědnosti státu, vypuknutí nepřátelství a vojenské okupace.

Na část VI., která je věnována otázkám mírového urovnávání sporů, navazuje příloha týkající se smírčího řízení.

Část VII. obsahuje závěrečná ustanovení.

***