Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Kolegyně a kolegové, myslím si, že tímto nic nebrání tomu, abychom mohli v prvém čtení tento sněmovní tisk projednávat. Otevírám v tuto chvíli obecnou rozpravu, do které se přihlásil zatím písemně pan poslanec Josef Mandík. Jelikož je jediným přihlášeným, uděluji mu v tuto chvíli slovo. Prosím, pane poslanče, můžete přistoupit k řečništi a hovořit.
Poslanec Josef Mandík: Pane předsedající, vládo, dámy a pánové. Půda je přírodní zdroj a součást životního prostředí, je základním výrobním prostředkem rostlinné výroby a je i tržním zbožím pro další využití. Ve všech okresech České republiky se rozloha zemědělské půdy v letech 1961 až 1996 zmenšila. Zemědělské půdy ubylo nejvíce v Podkrušnohoří a na Šumavě. Úbytky byly větší než 10 %. Při porovnání vývoje rozlohy zemědělské půdy mezi roky 1990 až 1996 lze obecně říci, že tempo úbytku se podstatně zvětšilo. Někteří odborníci tento trend nepovažují za nepříznivý. Já ovšem nemohu souhlasit například se závěry pana Víta Jančáka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, že zvyšování trendu úbytku zemědělské půdy v České republice není jevem nepříznivým, a to s ohledem na zemědělskou přebytkovost v České republice. Hromadění zemědělských přebytků v západní Evropě během posledního desetiletí se promítlo do některých změn v přístupech k obhospodařování zemědělské půdy. Neznamená to však, že zemědělská půda může být bez omezení převáděna na nezemědělské využití.
Přebytkovost v zemích Evropské unie se řeší vyřazováním části orné půdy z produkce, současně však zavazuje zemědělce, aby půdu udržovali v dobré kondici. Současný trend společné zemědělské politiky je využívat veškerou zemědělskou půdu. První zákon č. 48 z roku 1956 o ochraně zemědělského půdního fondu v Československé republice administrativně upravoval základní směry ochrany a rekultivace půdy, avšak nebyl dostatečně účinný v oblasti postihu za jeho porušování. Nízká účinnost tohoto zákona byla řešena jeho novelizací, a to zákonem č. 53/1966, o ochraně zemědělského půdního fondu, který zpřísnil základní opatření a zavedl postihy ve formě odvodů za zábor zemědělské půdy.
Praxe však ukázala, že další úprava tohoto zákona v roce 1976, a to zákonem č. 75, dále zpřísnila ochranu zemědělského půdního fondu tím, že zakázala využívat pro nezemědělské účely půdy dvou nejlepších bonit v celostátním měřítku a současně dvou nejlepších bonit v každém katastrálním území. Současně byla zvýšena ochrana orné půdy, na níž byla provedena investiční intenzifikační opatření. Avšak ani tato úprava zákona nesplnila očekávané cíle, a to zejména proto, že umožňovala řadu výjimek, jinými slovy působení lidského faktoru, a že náklady na odňatou půdu byly čerpány z investičních prostředků, z hlediska celkových nákladů staveb zcela zanedbatelné, činily pouze 0,3 až 2 % celkových nákladů staveb. Vážené dámy a pánové, to bych chtěl zdůraznit, ač to má návaznost právě velmi důležitou na předlohu novely zákona. Bylo to 0,3 až 2 % z celkových nákladů staveb.
Z těchto důvodů v roce 1984 bylo přijato vládní usnesení č. 39/1984 Sb., kterým se podstatně zvýšily sazby za odňatou zemědělskou půdu. Jen pro představu - sazby odvodů v jednotlivých bonitních třídách se pohybovaly od 20 tisíc za hektar do 50 milionů za hektar v nejlepších půdně klimatických podmínkách. V roce 1992 byl vypracován zcela nový zákon Českou národní radou č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Tímto zákonem dochází ke značné liberalizaci opatření na ochranu zemědělského půdního fondu zejména v oblasti posuzování naléhavosti jeho ochrany. Nejvýznamnější změna je však ve výši a způsobu stanovení sazeb za odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu. Výše sazeb se provádí jednoznačně podle současné bonitace půdy. Sazba za odnětí půdy je stanovena ve výši úrovně úředních cen zemědělské půdy odpovídající časovému horizontu roku 1991, a to v rozsahu od 5 tisíc za hektar až do výše 124 tisíc za hektar v nejlepších půdně klimatických podmínkách. Tuto sazbu je možné dále upravovat ve výši pěti- až dvacetinásobku základní sazby, jedná-li se o zemědělskou půdu v oblastech státem chráněných území. Na druhé straně ovšem při výskytu faktorů poškozujících půdní fond, jako například spadem průmyslových exhalací apod., nebo v případech, že se odnímaná půda nachází v ekonomicky zaostávajících územích a v zastavěném území sídelních útvarů obcí, je možné snížit náklady sazby odvodu o 20 až 80 %.
Takto stanovená sazba za odnětí zemědělské půdy je z hlediska účinné ochrany půdy proti odnětí značným krokem zpět. Nevytváří dostatečně restriktivní nástroj proti jeho odnětí a současně nevyjadřuje dostatečně společenskou zodpovědnost za neobnovitelný přírodní zdroj, kterým je zemědělský půdní fond. Ochrana zemědělského půdního fondu nemůže být zcela ponechána na volném působení tržních mechanismů. Měla by být regulována státem, především legislativními normami a ekonomickými nástroji stimulačního i restriktivního charakteru, tak jak je tomu ve vyspělých zemích světa.
Vážené dámy a pánové, proč o tom hovořím? Pro ty méně pozorné si dovolím stručné shrnutí. Mezi léty 1992 až 1998 evidentně došlo ke zvýšení tempa úbytku zemědělské půdy. Sazba za odnětí je nefunkční ve všech směrech. I za tu nejlepší zemědělskou půdu je sazba tak nízká, že investor ji rád zaplatí, protože stavět na zelené louce, v rovině atd. mu podstatně sníží investiční náklady. Kde je tedy odpovědnost politiků a státu vůči budoucím generacím? Zdůvodňovat tento bezbřehý liberální přístup k zemědělské půdě zemědělskou nadprodukcí v České republice je přinejmenším krátkozraké a neodpovědné.
***