(pokračuje Gross)
Jedná se o první čtení. Návrh jsem obdržel jako sněmovní tisk 73 a stanovisko vlády k němu jako tisk 73/1.
Zahajuji projednávání tohoto bodu. Vidím však zde procedurální připomínku pana poslance Vidíma. Dříve než přistoupíme k projednávání, uděluji slovo panu poslanci Vidímovi.
Poslanec Jan Vidím: Pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovoluji si v souladu s ustanovením § 54 odst. 8 zákona o jednacím řádu navrhnout sloučení rozpravy k bodům 9 a 10, protože je to materie, která má mnoho shodných bodů. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji. Myslím si, že o tomto procedurálním návrhu bude lepší rozhodnout bez rozpravy. Myslím si, že můžeme rozhodnout v tuto chvíli, jestli zástupce navrhovatelů bude souhlasit. Po tomto návrhu bych tedy nechal hlasovat. Nyní, protože je to procedurální návrh, by se mělo hlasovat bez rozpravy. Myslím si, že úvodní slovo můžeme pojmout jako úvodní slovo k oběma návrhům.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, kdyby to neudělal kolega Vidím, já bych to navrhl sám, protože to považuji za rozumné.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Dobře. Kolegyně a kolegové, v hlasování pořadové číslo 36 rozhodneme o návrhu na sloučení rozpravy k bodu č. 9 a k bodu č. 10 naší schůze, jak to navrhl pan poslanec Vidím.
Zahajuji toto hlasování a ptám se, kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu?
Návrh byl přijat, když se pro vyslovilo 163 poslankyň a poslanců, proti nebyl nikdo.
Kolegyně a kolegové, tímto hlasováním jsme rozhodli o sloučení obecné rozpravy k těmto dvěma bodům v prvém čtení.
Nyní přistupujeme k projednávání bodu č. 9 tak, jak jsem jeho obsah před malou chvílí zde přednesl. Prosím, aby se v tuto chvíli ujal slova určený zástupce navrhovatelů pan poslanec Filip. Prosím pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji pane předsedající. Vážená vládo, paní a pánové, dovolte mi, abych stručně uvedl nejzákladnější důvody, které mě vedou - a nejen mě - k tomu, že jsem předložil poměrně jednoduchou věc a to je návrh zákona, kterým by z našeho právního řádu byl odstraněn zákon č. 279/1992 Sb., který nabyl účinnosti 1. července 1992 a podle svého závěrečného ustanovení měl pozbýt účinnosti dnem 31. 12. 1996. Zákonem 256/1995 přijatým 27. září téhož roku byla s účinností od 13. listopadu 1995 jeho platnost prodloužena do 31. 12. 2000. Prezident republiky z 8. října 1995 tento zákon podle čl. 50 Ústavy České republiky s odůvodněním vrátil Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna na něm hlasováním setrvala 18. října 1995. Zákon tedy má platit do roku 2000.
Stejným způsobem byla projednávána materie zákona č. 451/1992 Sb., tzv. lustrační zákon, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení 5. listopadu 1991 a měl podle ' 23 pozbýt účinnosti 31. 12. 1996. Obdobným způsobem 27. září 1995 byla s účinností od 13. 11. jeho platnost prodloužena do 31. 12. 2000. Stejným způsobem a stejného dne, tedy 8. října 1995, prezident republiky tento zákon vrátil Poslanecké sněmovně s odůvodněním s nesouhlasem a Poslanecká sněmovna na vráceném zákonu setrvala svým usnesením z 18. října.
Nyní k těm dvěma normám to nejzákladnější. Zákon byl kontroverzní už v době přijímání. Musím připomenout - a řada kolegů to ví - že v době přijímání zákonů č. 451/1992 Sb. došlo již v průběhu projednávání k nesouhlasnému stanovisku obou sněmoven tehdejšího Federálního shromáždění, kdy Sněmovna národů zákon doporučila se změnami a Sněmovna lidu zákon odmítla. Na společné schůzi obou sněmoven byl zákon schválen a po jeho schválení skupina 99 poslanců tehdejšího Federálního shromáždění navrhla Ústavnímu soudu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky jeho zrušení.
Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky vyslovil, že citovaný zákon není v souladu s uvozovacím ustanovením zákona 23/1991 Sb. k Listině základních práv a svobod v § 6 odst. 1 a v listině samotné s čl. 1, 2, 3, 4, 17, 20, 21, 26 a 36, a tedy ani s ústavním zákonem o československé federaci, čl. 37 odst. 2.
Ale zejména byl vysloven názor, že není v souladu s mezinárodním paktem o občanských a politických právech v čl. 7 a 8 a s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v povolání a zaměstnání.
Plénum Ústavního soudu vydalo nález oznámený v částce 116/1992 Sb., který shledal dílčí nedostatky zákona, a to zejména odstranil § 2 odst. 1 písm. c), odst. 2 a 3, § 3 odst. 2 a 4, § 4 odst. 2 a 4 a § 11, 12, 13 v odst. 1, 2 a 4, pokud jde o vědomé spolupracovníky Státní bezpečnosti, stanovil povolování výjimek pro obrany Federální bezpečnostní informační službu, Federální policejní sbor a prokazování spolupráce s cizími zpravodajskými službami, zřízení nezávislé komise při Federálním ministerstvu vnitra pro ověřování některých skutečností, soudní přezkoumání nálezu komise, sankce za nepravdivé údaje vůči komisi, v podstatné části však návrh poslanců zamítl.
Z podnětu Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, k němuž se připojila Konfederace českých a slovenských odborů, se ve svém 252. zasedání dne 5. března 1992 tímto zákonem zabývala i správní rada Mezinárodního úřadu práce, číslo jednací je GB 252/16/19, a zjistila, že podstatná většina ustanovení zákona č. 451 a zákona 279/92 Sb. je v rozporu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání, a to omezení v něm obsažená představují diskriminaci založenou na politickém přesvědčení.
Správní rada Mezinárodního úřadu práce vyzvala tehdejší vládu České a Slovenské Federativní Republiky, aby přijala nezbytná opatření ke zrušení nebo ke změně lustračního zákona a k zabezpečení náhrady škody všem osobám, které jím byly nespravedlivě postiženy.
Po zániku České a Slovenské Federativní Republiky na základě čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, tzv. recepční norma, se stala adresátem doporučení správní rady vláda České republiky.
Podle čl. 29 Úmluvy Mezinárodní organizace práce, která je pro Českou republiku právně závazná, a to po vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 217/1921 Sb. a č. 98/1947 Sb., protože bývalé Československo bylo součástí Mezinárodní organizace práce vlastně od svého založení, může vláda, která doporučení správní rady nepřijme, předložit spornou věc Mezinárodnímu soudnímu dvoru.
***