(pokračuje Ransdorf)
A tak tomu bylo spoustou lidí rozuměno jako sympatickému poselství, které se také bude realizovat v praxi. Po čase jsme zjistili, že tomu má být jinak, že manifest Hnutí za občanskou spravedlnost, demokracie pro všechny, měl být vystřídán nepsaným manifestem Demokracie pouze pro některé.
Myslím si, že když zde někteří předřečníci hovořili o tom, jaká byla historie přijetí lustračního zákona, mohl bych jako pamětník těchto okamžiků přičinit také některé poznámky, které ozřejmí, jak tehdy věci probíhaly a o co šlo.
Bohužel zde není pan ministerský předseda, který se mnou seděl tehdy v rozpočtovém výboru, kdy jsme měli to potěšení podrobně o celé věci diskutovat s panem ministrem Langošem, který tehdy vedl resort Ministerstva vnitra. Panu Langošovi jsem tehdy položil v souladu s jednacím řádem a příslušnými zákony dva dotazy. Jak se předkládaný zákon vztahuje k mezinárodním standardům lidských práv - to za prvé. Za druhé - jak se tento zákon vztahuje k československému právnímu řádu. Pan ministr Langoš odpověděl velmi zajímavým způsobem: "Pokial se týka vašej prvej otázky, pán poslanec, aký je vzťah tohto zákona k medzinárodným štandardom ľudských práv, odpoviem jasne: Nie je žiaden, lebo je to zákon výnimočný." Tedy výjimečný zákon.
Předseda výboru pro plán a rozpočet - dnešní ministerský předseda - se zasmál a říkal: Výborně, tak vláda dělí zákony na zákony normální a výjimečné. Kolik nám ještě hodlá předložit výjimečných zákonů? "Ja som neprišiel viesť polemiku. A pokial sa týka vašej druhej otázky, pán poslanec, aký je vzťah tohto zákona k československému právnemu poriadku, tiež nie je žiaden, lebo je to zákon výnimočný."
Skutečně výjimečnost tohoto zákona byla deklarována na samotném počátku, a to že jakýmsi způsobem vybočuje z přijatých norem, k nimž se tehdy Československo zavázalo.
Položil jsem další otázku panu ministrovi Langošovi v souladu s danými předpisy. V důvodové zprávě měl být uveden dopad na státní rozpočet. Pan ministr Langoš prohlásil, že příslušný zákon nebude mít žádný dopad na státní rozpočet, a neměl ani představu, jakého okruhu osob se bude tato záležitost týkat.
Jestliže tu kolega Klas hovořil o tom, že vlastně okruh osob, které byly dotčeny, nebyl příliš velký, a že by tudíž ani nestálo za to se o této záležitosti zmiňovat, musím mu připomenout, že podobně v kampani, která byla rozpoutána ve Spojených státech v době mccarthismu, kdy to byl podvýbor pro vyšetřování neamerické činnosti, bylo vyšetřováno deset milionů osob. Agent nebyl objeven ani jeden. Dnes bychom se mohli ptát, jaké byly náklady celé věci nejen z hlediska archivních dokumentů, vydávání příslušných osvědčení, ale také co se stalo s pracovními kolektivy, jaké byly ztráty na kvalifikovaných pracovních silách, jak to dopadlo na osudy jednotlivých podniků.
Myslím si, že bychom si v souvislosti, jak se projednával zákon v příslušné době, mohli připomenout i vynikající vystoupení Petra Uhla. Člověka, který má nezpochybnitelnou morální integritu, který tehdy ve volbách do Federálního shromáždění dostal 114 tisíc preferenčních hlasů a který si odseděl patrně ze všech disidentů největší díl ve vězeních tehdejšího československého státu. Domnívám se, že jeho slova by měla být skutečně dnes předmětem zájmu, protože bohužel to, co všechno předvídal, se nakonec naplnilo.
Byla také i doba všeobecného lustrování v parlamentu. Vytvořil se tým lidí, kteří se zabývali událostmi 17. listopadu. Tento tým nepřinesl nic objevného. V podstatě spíše zamlžil podstatu událostí, ke kterém tehdy došlo. Ale co bylo velice zajímavé - mladí členové tehdejší vyšetřovací komise chodili po parlamentu s propadlými obličeji, měli kruhy pod očima, vypadali, že jsou skutečně přetíženi řekl bych spoustou aktivit. Já jsem si to vysvětloval jejich mládím a snahou žít naplno. Bohužel tomu asi bylo jinak, protože lustrovali celé noci své přátele, příbuzné atd. Bylo to nepochybně zajímavé čtení, ale domnívám se, že parlament tehdy spíše ztratil na svém kreditu, než aby u veřejnosti získal.
Pan kolega Klas zde hovořil o tom, že lidé, kteří měli příslušné pozitivní osvědčení, že byli lustrováni, nesplnili podmínku morální bezúhonnosti. Česká privatizace je příkladem skutečně mnoha variací na téma morální bezúhonnosti. Mohl bych se ptát, jaké lustrační osvědčení měl například Viktor Kožený, zda je tedy morálně bezúhonný, pokud je tato záležitost pokládána za předpoklad morální bezúhonnosti.
Pan Klas mluvil o demokratických silách, které se opětovně musely spojovat, aby odrazily jakési perfidní útoky antidemokratických sil. Co to jsou tyto demokratické síly? Domnívám se, že zde platí - i když pan Klas nebude rád - myšlenka Karla Marxe, který říkal: Mluví o morálce a mají na mysli své vlastní výsady.
Myslím si, že v současné době koneckonců ukázal i prezident republiky, že tyto hrátky dávno ztratily smysl, protože v jeho okolí se objevují lidé, kteří byli a jsou spjati vlastně s minulým režimem a kteří nemohou být pokládáni za lidi, kteří by se narodili po 17. listopadu 1989. Na druhé straně lustračním zákonem byli postiženi mnozí jeho spolupracovníci. Lustračním zákonem byli postiženi lidé, kteří se nepochybně angažovali ve prospěch občanských práv v minulém režimu, jako byl např. pan Jaroslav Šabata nebo Věnek Šilhán, který měl tu smůlu, že asi týden vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KSČ následkem usnesení vysočanského sjezdu.
Když se zde hovořilo o tom, co znamená princip evidence, dámy a pánové, tím, že se preferuje princip evidence, vracíme se jakoby nazpět do středověku, protože moderní právní systém v Evropě je založen na zásadě volného vážení důkazů. Připomenu, že formalismus středověkého práva předepisoval pro soudce, aby odsoudil předmět svého zájmu - příslušného člověka - na základě svědectví. Ať už toto svědectví bylo věrohodné, nebo nevěrohodné, podle biblické zásady "v ústech dvou nebo tří svědků stane slovo". Proto mohl být například Hus pokládán za odsouzeníhodného, protože proti němu bylo 32 svědků. A on - podobně jako jeho advokát dr. Jesenický - stavěli na zásadě volného vážení důkazů, která je principem moderního práva, a odmítali tento formalismus.
***