(pokračuje David)
Vyskytly se nejen interpelace, ale vyskytly se dopisy směřované na jednotlivé poslanecké kluby a na jednotlivé poslance, aby se ve věci angažovali. A takto se nemocní diabetem stávají prostředníkem vyjednávání mezi firmou, která dováží inzulinová pera, a mezi těmi, kteří se podílejí na cenotvorbě.
Chtěl bych říci, že nevidím žádný důvod, proč by zrovna diabetici oproti jiným nemocným měli mít větší komfort při aplikaci než jiní nemocní, kteří nedovedou vyvinout tak účinný tlak. Mou snahou bude dosáhnout snížení ceny, protože objem nákladů na léky - a vy, kteří jste o tom informováni, to velmi dobře víte - již dosahuje zhruba 30 miliard ročně, což je značně vysoký podíl na nákladech ve zdravotnictví, a je to zhruba stejná částka, jakou spotřebuje celá česká armáda ročně. Je to částka značná, a právě oblast lékové politiky patří k těm částem zdravotnictví, kde je možno dosáhnout určitých úspor, a těch není možno dosáhnout jinak než právě tlakem na firmy, aby snížily ceny.
Stejný smysl má také snížení počtu kategorií léků, o kterých se samozřejmě zcela úmyslně v tisku referuje víceméně zkresleně jako o snaze zhoršit podmínky pro nemocné. O to vůbec nejde. Jde o to, vytvořit tlak na firmy, aby šly s cenami dolů.
Chtěl bych říci, že v posledních dvou letech v důsledku změn financování nemocnic došlo k určitým přesunům, které jsou vcelku příznivé, čili se podařilo dosáhnout snížení cen některých léků. To znamená, že tento návrh vůbec není namířen proti diabetikům, ale směřuje k tomu, aby buď firma, která k nám tato inzulinová pera dováží, snížila svoji cenu, anebo aby firma, která u nás vyrábí klasickou formu inzulinu, se pokusila zavést do výroby inzulinová pera v poněkud příznivější ceně. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Táži se, kdo hodlá v rámci rozpravy vystoupit. Žádnou přihlášku nevidím, rozpravu tedy končím a ptám se pana poslance Miroslava Grebeníčka, jaké navrhuje usnesení Poslanecké sněmovně k této odpovědi.
(To, co jsem přednesl.)
Návrh usnesení by tedy zněl: "Poslanecká sněmovna vyjadřuje nesouhlas s odpovědí ministra zdravotnictví Ivana Davida na interpelaci poslance Miroslava Grebeníčka."
Kolegyně a kolegové, nechám za malou chvíli hlasovat. Na žádost některých z vás vás odhlašuji a prosím, abyste se znovu zaregistrovali svými hlasovacími kartami.
Zahajuji v této chvíli hlasování s pořadovým číslem 41. Kdo souhlasí s návrhem usnesení "Poslanecká sněmovna vyjadřuje nesouhlas s odpovědí ministra Davida na interpelaci poslance Miroslava Grebeníčka", nechť stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování s pořadovým číslem 41 z přítomných 90 se pro vyslovilo 18, proti 42, návrh tedy nebyl přijat.
Vidím zdviženou pravici místopředsedy vlády. Místopředseda vlády reklamuje své hlasovací zařízení, nicméně nezpochybňuje hlasování jako takové.
Můžeme tedy přistoupit k další interpelaci v rámci bodu písemných interpelací, a to je interpelace, kterou podal na ministra financí Ivo Svobodu poslanec Vojtěch Filip, a to ve věci nálezu Ústavního soudu ČSFR číslo jednací P1.US22/92 ze dne 8. 10. 1992. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk číslo 104. Uděluji slovo poslanci Vojtěchu Filipovi.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane premiére, vládo, paní a pánové, stručně interpelaci, kterou jsem dal na ministra financí. Zabývám se tou věcí již delší dobu a byl jsem jedním z 88 poslanců bývalého Federálního shromáždění, kteří dali návrh na zrušení části zákona o státním rozpočtu na rok 1992, který byl schválen Federálním shromážděním a který novelizoval zákon o dani ze mzdy, tak jak původně platila. Dokonce jsem celou skupinu poslanců ještě s dvěma kolegy zastupoval před Ústavním soudem a Ústavní soud tu část zákona zrušil. Zrušena byla ustanovení § 10 zákona číslo 76/1952, o dani ze mzdy, ve znění zákona 578/1991 Sb., § 11 odst. 8 vyhlášky 161/76, kterou se prováděl zákon o dani ze mzdy, tak jak zákon o státním rozpočtu na rok 1992 pravil, a § 8 odst. 4 a 5 zákona o dani z příjmu z literární a umělecké činnosti.
Předmětem mé interpelace je tedy škoda, která vznikla občanům tehdejší České a Slovenské Republiky a dnes občanům České republiky, kteří měli nepřiměřeně diskriminačně zvýšenou daň, a právě pro rozpor s Listinou základních práv a svobod, ale zejména v rozporu s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článkem 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce tato diskriminace byla uvedeným nálezem Ústavního soudu odstraněna.
V průběhu doby od roku 1992 a i v době, kdy už jsem nebyl poslancem Federálního shromáždění, ne kvůli tomu, že bych nebyl zvolen, ale kvůli tomu, že Federální shromáždění nelegitimně a neústavně zaniklo, a tak jsem dostával řadu dopisů. Dostávám je od roku 1996 znovu a těch dopisů mám velké množství. Jsou to dopisy, které jako přílohy mají žádosti o navrácení přeplacené daně anebo o náhradu škody, která byla způsobena rozhodnutím státu, takto Federálního shromáždění ČSFR. V této věci bych mohl samozřejmě dokumentovat ty dopisy.
Pan ministr financí odpověděl zcela logicky, že nález Ústavního soudu nebyl retroaktivní, že platil ode dne zveřejnění ve Sbírce zákonů, a že tedy takto nelze odškodnit jednotlivé občany. Je to odpověď, která chodila různým způsobem - myslím si zejména v tehdejší péči bývalého ministra financí Ivana Kočárníka - všem těm, kteří si na tento postup stěžovali.
***