(pokračuje Dostál)
Ve své závěrečné řeči řekla, že zákon se přelévá do oblastí, které by jako soukromá sféra měly být chráněny před veřejnoprávní regulací, a to ne proto, že je zde něco tajného, co je třeba utajovat, ale prostě proto, že je to podle ní soukromé. Měla by tedy říci, co soukromého jí připadá na faktu, že přece u nás existují subjekty, kterým zákon svěřil pravomoc rozhodovat, rozhodovat o právech osob. Například notář nebo lékařská komora, po kterých se žádá, po kterých se pouze žádá, abych byl přesný, aby uvedli, kde sídlí, podle jakého zákona jim byly svěřeny pravomoci a jak postupovat, když po nich něco občan chce.
Mně obsah takto znějící vývěsky nikterak soukromý nepřipadá. Pro poslankyni Parkanovou je to však "veřejnoprávní zásah a regulace soukromého sektoru". Proto bych byl velice a velice rád, kdybyste zvážili a podpořili mě v tom, že pozměňovací návrhy poslankyně Parkanové nepodpoříme. Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Dále mám přihlášeného pana poslance Milana Zunu a připraví se paní poslankyně Eva Dundáčková.
Poslanec Milan Zuna: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové. V úvodu chci konstatovat, že jsem pro svobodu informací. Ale takovou svobodu, která by se nedotkla oprávněného soukromí občanů.
Čím více přemýšlím o předloženém návrhu zákona, tím méně se mi tato předloha zákona líbí. Dovedu si představit návrh zákona o svobodě informací, který by měl pouze pár paragrafů:
1. Informace, které nejsou ze zákona tajné, jsou veřejné.
2. Každý má právo na veřejnou informaci.
3. Kdo se cítí zkrácen ve svém právu na získání veřejné informace, má právo obrátit se na soud.
Potom, abychom mohli toto realizovat, tak bychom si měli především vyjasnit a v zákonech upřesnit a přesně vymezit, které informace jsou tajné, abychom nebyli státem, kde se všechno "vykecá", a to beztrestně.
Nebudu navrhovat zamítnutí tohoto zákona, ale rozhodnu se o jeho podpoře až poté, pokud budou do návrhu zapracovány návrhy pana poslance Ambrozka, které považuji za velice rozumné, tyto návrhy se týkají sjednocení lhůt tak, aby tyto lhůty odpovídaly lhůtám běžným ve správním právu - 15 dnů, 30 dnů, abychom tam nevnášeli lhůty sedmidenní apod., a poslankyně paní Parkanové, které se týkaly vymezení subjektů, na které se zákon vztahuje, a pokud tam bude zapracována většina připomínek ústavně právního výboru.
Mám totiž obavu, aby se tento jistě dobře míněný návrh zákona nakonec neobrátil proti občanům. Dovedu si totiž živě představit, protože jsem osm let byl radním, jak v úřední den lidé čekají na chodbách a příslušný úředník odpovídá na telefonické hovory a tito občané, kteří tedy čekají na chodbách, jsou hluboce nespokojeni. Dovedu si představit veškerou administrativu úředníků, kteří místo toho, aby vyřizovali běžné záležitosti, budou písemně zdůvodňovat, proč neposkytli řádné nebo úplné vysvětlení na telefonický dotaz.
Kolegyně a kolegové, nenechte se vmanévrovat do role, že pokud nejste pro tuto konkrétní předlohu v té podobě, jak nám je předložena, že jste proti svobodě informací. My posuzujeme, zda tato předloha zákona je dobrá, anebo špatná.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Zunovi, slovo má paní poslankyně Dundáčková, připraví se paní poslankyně Vlasta Parkanová.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové, kolegyně a kolegové, vážený pane senátore.
Považuji za potřebné říci, že přestože se ztotožňuji s názorem pana Mgr. Zuny v tom rozsahu, že by se mi daleko více líbil zákon, který by měl pouhé tři paragrafy a obsahoval to, co pan Mgr. Zuna zde přednesl, cítím daleko silněji potřebu přijetí zákona o svobodném přístupu k informacím. Domnívám se, že možná různě silně cítíme tuto potřebnost s ohledem na zkušenosti, které máme ze svých oblastí, a moje zkušenosti - promiňte mi - jsou velmi špatné.
Navíc se domnívám, že tento zákon neposlouží jenom občanům, a pevně věřím, že nebude aplikován v neprospěch občanů, ale že prospěje především také podnikatelům, jejichž přístup k informacím ve všech možných oblastech je v této chvíli velice špatný.
Proto já podpořím schválení tohoto zákona, a to ve většině případů ve znění pozměňovacích návrhů ústavně právního výboru, s výjimkou jediného pozměňovacího návrhu, pro který jsem nehlasovala ani v ústavně právním výboru, a sice onoho dodatku v § 4 odst. 2, kde je navrhováno vložit slova "pokud to technické vybavení povinného subjektu umožňuje". Zde se přikláním k argumentaci navrhovatelů obsažené v předloženém tisku.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má paní poslankyně Vlasta Parkanová. Připraví se pan poslanec Payne.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Vážená paní předsedající, kolegové a kolegyně. Po předložení pozměňovacích návrhů, které jsem podala k § 1 a k § 4 předloženého návrhu zákona, jsem si vyposlechla i přečetla řadu námitek proti těmto návrhům. Představitelé mě během minulých dní obvinili z ohrožení samotného smyslu zákona, z jeho tunelování, z jeho vyprázdnění, z naprostého nepochopení. Posledním tímto vyjádřením se tady před chvílí prezentoval pan ministr Dostál.
Musím ale konstatovat, že všechny tyto námitky zcela zásadně ignorovaly podstatu mých pozměňovacích návrhů, která směřuje k tomu, aby povinné subjekty byly v zákoně definovány jednoznačně a bez rozporu. Nejde přitom o nijak radikální omezení jejich počtu a rozhodně se nedá říci, že přijetím tohoto návrhu se zákon stane bezzubým a nedostatečným vzhledem k právu občanů na informace, jak ho upravuje Listina základních práv a svobod.
Ustanovení Listiny základních práv a svobod v čl. 17 v pátém odstavci totiž říká: Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
A musím konstatovat, že můj návrh na vymezení povinných subjektů je s tímto zněním listiny plně v souladu a zahrnuje i další subjekty, a to ty, které hospodaří s prostředky státního rozpočtu či s rozpočtovými prostředky podle zvláštních zákonů, jej rozšiřuje.
Rozdíl mezi zněním, které navrhuji, a zněním předkladatelů je v tom, že jejich definice připouští řadu výkladů, a tím i rozšíření působnosti zákona na soukromou sféru. A nemyslím si, že tato obava je tak nevýznamná, že by si nezasloužila pozornost, kterou jí věnuji.
Znovu opakuji, že při velmi extenzivním výkladu stávající definice povinných subjektů v návrhu nelze vyloučit jeho vztažení na jakékoliv občanské sdružení nebo na nadaci. I podle - a to bezesporu zpřesňujícího - pozměňovacího návrhu pana poslance Matulky, který si poté osvojil ústavně právní výbor a který říká, že povinnými subjekty jsou ty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací povinnosti, i nadále platí, že povinnými subjekty zůstanou praktičtí lékaři, kteří vydávají neschopenky, a třeba církve, které jsou oprávněny k tomu, aby se před nimi uzavíraly manželské svazky. A jen stěží si lze představit, jak a proč by praktičtí lékaři a církve plnili povinnosti, které vyplývají z § 4 odst. 1 - zveřejňování informací, koneckonců z § 15 - odvolání nebo § 17 - výroční zpráva.
Setkala jsem se také s námitkou, že přijetím mého pozměňovacího návrhu k § 1 bude způsoben právní zmatek, a to tím, že u některých povinných subjektů bude postup zveřejňování informací daný zákonem a u jiných toliko ústavou, resp. listinou, neboť se na ně stejně informační povinnost vztahuje.
***