(pokračuje Špidla)
Kdybychom se ovšem drželi výkladu čl. 4 striktně, znamenalo by to zvýšení minimální mzdy na úroveň cca 5 tis. korun již nyní. To je věc, která je ekonomicky velmi komplikovaná, a z tohoto důvodu tento článek ratifikovat nenavrhujeme.
Dalším ustanovením, které se nenavrhuje ratifikovat, je ustanovení čl. 8 odst. 1 o mateřské dovolené. Charta totiž požaduje, aby žena po dobu základní mateřské dovolené - 28 týdnů - měla zajištěn příjem na úrovni 75 až 80 % jejího předchozího výdělku. Ratifikace tohoto usnesení by si přímo vyžádala zvýšení výdajů na peněžitou pomoc v mateřství, která by v globálním poměru znamenala asi 300 mil. korun ručně. Jakkoli považujeme za správné zvýšit dávky a peněžitou pomoc v mateřství, nepovažujeme za správné přijímat mezinárodní závazek, který by nás nutil k pohybu, který je rychlejší a méně v celkovém kontextu sociálního zákonodárství České republiky, než považujeme za vhodné. Proto ani tento článek - musím říci, že s těžkým srdcem - není navržen k ratifikaci.
K dalším ustanovením, které se nenavrhují k ratifikaci, tvoří ustanovení, z nichž řadu by bylo možné ratifikovat za podmínky, že by charta nebyla smlouvou reciproční, tj. že by se vztahovala pouze na občany České republiky a na osoby trvale žijící na území České republiky.
Zmínil jsem se o záležitosti s pohybem pracovní síly, stejně tak jako se to týká záležitosti odborného vzdělávání, právě proto, že reciproční charakter by nás nutil aplikovat toto ustanovení na další státy, které budou přistupovat k chartě. Hovořili jsme o tom, že to bude Maďarsko, Ukrajina a možná některé další. Právě reciprocita těchto článků by nás dostávala do určitého tlaku. Proto, abychom si uchovali svobodu jednání, tyto články navrhovány nejsou.
Dodatkový protokol z roku 1998 se týká rovných příležitostí. Jsou to práva, která jsou dílem v České republice v našem právním pořádku zakotvena, zejména na úrovni ústavní, a postupně se konkretizují a promítají v dalších prvcích našeho právního řádu.
Pro vaši informaci chci ještě sdělit, že vláda současně s návrhem na ratifikaci charty z roku 1961 se rozhodla též podepsat nově přijatou revidovanou Evropskou sociální chartu. Podpisem tohoto dokumentu se stále více z dosavadních smluvních stran, především země Evropské unie hlásí k principům charty a k záměrům vyrovnat se i v Radě Evropy s novými sociálními standardy. Je to ale pouze podpis, čili začátek cesty k ratifikaci, nikoli ratifikace sama.
Na závěr mého vystoupení mi dovolte ještě několik krátkých poznámek.
Prvním státem, který chartu ratifikoval, byla Velká Británie, a to 11. 7. 1962. Po obdržení dalších pěti ratifikací vstoupila charta jako multilaterální evropský dokument v platnost dne 26. 2. 1965. Do dnešního dne ji ratifikovalo 22 členských států Rady Evropy, všechny země Evropské unie, Island, Kypr, Malta, Norsko, Turecko a Slovensko. Je velmi málo států, které chartu neratifikovaly, a neznám takový, který by k ratifikaci nesměřoval.
Dámy a pánové, tato charta je součástí evropského sociálního standardu, který je obecně uznáván, jak vyplývá i z rozsahu jednotlivých ratifikací. Považoval bych za velmi nešťastné a politicky neodpovědné, kdyby se sněmovna rozhodla ratifikaci odmítnout. Byl by to první krok, kde bychom vyjádřili názor, že nemíníme směřovat k evropské integraci a že nemíníme přijmout jako princip evropské sociální standardy.
V této diskusi je důležitá ještě jedna poznámka. Evropská unie je ve své koncepci daleko liberálnější, než se zdá, a jeden z jejích velmi pevně sledovaných principů je rovná soutěž. A právě sociální dumping, výhoda získaná prostřednictvím sociálního dumpingu, zcela diskvalifikuje stát, který by něco takového oficiálně a ústavně odpovídajícím způsobem prohlásil, z přístupu k Evropské unii. Takovéto rozhodnutí je daleko závažnější a daleko strategičtější, než se na první pohled zdá. Bylo by to skutečně poprvé, kdy by některý z evropských států, které usilují o asociaci, něco takového učinil.
Dovolte mi ještě, abych se na úplný závěr dotkl některých dílčích aspektů, které v ratifikaci jsou.
Myslím, že jeden ze základních principů, který zde je a který může narážet na určitý odpor z ideologických hledisek více než z hledisek věcných, je představa závazku, který v chartě je, to je závazku, aby stát usiloval o plnou produktivní zaměstnanost. Tento závazek je již zformulován i v Listině základních práv a svobod, ne přímo explicitně, ale poměrně snadnou interpretací se k tomu dá dospět, je to závazek, který uznaly všechny evropské státy. Jeho výklad v tzv. case low, čili v precedentálním právu a ve výrocích Evropské komise je následující:
Stát, který neuznává plnou zaměstnanost, vychází z principů, že je správné stabilizovat nezaměstnanost na určité úrovni. Otázka plnění tohoto článku není založena na aktuální nezaměstnanosti, protože každý musí realisticky přiznat, že plná zaměstnanost ve smyslu nulové nezaměstnanosti je pouze teoretický pojem, ale je založena na představě, že zajistit plnou zaměstnanost všech, kteří pracovat chtějí a o práci se skutečně ucházejí, je právo, které je správné podpořit i úsilím státu. To je výklad podle mého názoru nejspornějšího článku, jak jsem sledoval jednotlivé politické debaty.
Myslím, že historie projednávání charty jasně dokazuje, že tento dokument je velmi důkladně projednán, že není pravda, že se nejednalo, a že není pravda, že by vláda předkládala něco, o čem není dostatečná politická informovanost.
Dámy a pánové, končím své vystoupení s tím, že znovu musím s plnou vážností prohlásit, že toto je dokument velkého významu a že naše rozhodování bude mít skutečně základní význam pro vývoj České republiky a pro její mezinárodně politické postavení.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Dříve než dám slovo zpravodaji, chci vás informovat o rozhodnutí, které jsem učinil - že v tuto chvíli ještě zazní vystoupení zpravodaje. Po jeho vystoupení přeruším projednávání tohoto bodu s tím, že rozprava bude zahájena v úvodu zítřejšího jednání Poslanecké sněmovny.
Nyní uděluji slovo zpravodaji pro první čtení poslanci Stanislavu Volákovi.
***