(pokračuje Motejl)
Současně byl vládě předložen věcný záměr novely trestního řádu, která má analogicky řešit otázku příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně ve věcech trestních. Tímto opatřením by mělo dojít k posílení významu okresních soudů jako soudů prvního stupně, což si ovšem vyžádá poměrně dramatické a vážné organizačně technické a správní řešení, pokud se týká posílení soudcovských sborů na okresních soudech, resp. vypořádání se s problémem, jakým způsobem zaopatřit krajské soudy i v těch agendách, kde bude vlastně dočasně plně vytížena jejich kapacita vyřizováním více než 130 000 dlouhodobě nevyřizovaných spisů, leč posléze budou tito soudci muset přejít do agend za spisy na okresních soudech.
Za této situace, když současně provádím intenzivní a pro vládu připravené mapování skutečného terénu, týkající se materiálního vybavení soudů, výhledu realizace investičních záměrů, resp. nerealizace investičních záměrů, jsem podědil po dr. Parkanové, kterou jistě za to nemohu vinit, to, že už třetím rokem se odkládá výstavba justičního areálu v Liberci. Tento areál měl podstatně vyřešit personální a technické vybavení v severočeské oblasti a současně měl podstatným způsobem vyřešit i vězeňství. Tento areál byl neustále v rámci úsporných akcí odsouván a posléze byl z investičních záměrů škrtnut, neboť prostředky na investice do tohoto areálu byly převedeny do prostředků mzdových zejména pro potřeby vězeňské a justiční stráže.
Jsem si vědom toho, že v nejbližší době nelze z hlediska fungování české justice, ale ani z hlediska mezinárodního hodnocení výkonnosti české justice reformní kroky v tomto směru odkládat. Jsem dobře seznámen s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který velmi často výrazně i finančně penalizuje státy za dlouhé průtahy nebo nevyřizování věcí před soudem. Judikatura tohoto soudu uznává u transformujících se společností a zemí určitou míru shovívavosti a dosud slevuje od teze, že je povinností státu vytvořit justiční systém takový, aby se každý včas a spravedlivě dočkal svého práva. Uznává, že u transformujících se, řekněme postkomunistických zemí tento požadavek nelze jednoznačně a bez diskuse aplikovat.
Skutečností ovšem zůstává, že Česká republika od r. 1991, kdy byly přijaty systémové kodifikace trestně právní a občanskoprávní ve formě novel do té doby platných trestních a procesních předpisů, absolutně žádné výraznější a zejména pak legislativní opatření v tomto směru neučinila. Skutečností také zůstává, že s tímto stavem do značné míry moji resortní předchůdci a česká justice byli spokojeni. Status quo, který při poměrně slušném materiálním zajištění soudců a při postupném zlepšování materiálního vybavování některých pracovišť - často ne zcela uvážlivě investičními akcemi vylepšovaných pracovišť - vytvářel stav všeobecné spokojenosti a sníženého vnímání kritiky na nedostatky, které se v české justici čas od času, zejména pak v rychlosti, resp. pomalosti řízení projevovaly.
Já jsem si byl vědom toho, že jsou věci, které mohu napravit nebo změnit hned, a že jsou věci, které hned ovlivnit nemohu. Mám tím na mysli především finanční a rozpočtovou situaci, ve které se Česká republika v současné době ocitá a která omezuje optimistické výhledy, které jsou nezbytné pro to, aby česká justice fungovala jako moderní justice.
Provedl jsem analýzu situace, a to nejen personální. Posléze jsem zjistil, že bych potřeboval na investice minimálně 3 roky za sebou 2,5 miliardy Kč, abych vyřešil problém dislokace českých soudů. I v Praze samotné jsou soudy, kde má soudce k dispozici jednací síň jeden den v týdnu. Obvodní soud pro Prahu 9 praská ve švech. Obvodní soud pro Prahu 8 získává stále další nájmy v Dlážděné ulici v bytových prostorách, ve kterých vykonává tento poměrně silný a výrazný soud spravedlnost. Já v Praze platím 160 milionů Kč ročně do privátních objektů, které jsou zcela nevyhovující pro výkon justice, protože zde není možno zřídit prostory pro jednací síně, nehovoře už o dalších technologických požadavcích, protože soud není jen úřad.
Za této situace jsem po poměrně dlouhodobě probíhající analýze a zevrubných zkušenostech dospěl k závěru, že věci prospěje - jsem o tom přesvědčen - i ten jediný, mediálně podle mého názoru neadekvátně provedený krok, spočívající ve výměně pěti předsedů krajských soudů. Já jsem bezprostředně po svém nástupu do funkce ministra na poradě opakovaně upozorňoval, že bude třeba zvažovat personální změny u řady justičních funkcionářů. Také jsem příslušné předsedy krajských soudů již v září 1998 vyzval, aby mi označili své potenciální nástupce. Připouštím, že to vyvolalo veliké zděšení. Připadalo mi až absurdní, že požadavek, aby bylo zvažováno, kdo event. nastoupí na některé místo v justici v případě odchodu ze zdravotních důvodů nebo z důvodů penzijního věku, vyvolal velké zděšení. Nicméně jsem v intencích tohoto záměru postupoval.
Ano, vypadalo to jako plošné řešení. Já jsem pochopitelně zvažoval každý jednotlivý případ zvláště, nechtěl jsem vyvolat nějaké dramatické srovnávání, jaké okolnosti vedly k mému rozhodnutí tam či onde. Zákon mi v žádném směru neukládá - a to je zase tragédie dosavadní zákonné úpravy -, v jakých kritériích, v jakých intervalech a na základě čeho je předseda nebo místopředseda soudu jmenován nebo na základě čeho je odvoláván. Jsem přesvědčen o tom, že jsem udělal dobrý skutek, jsem přesvědčen, že jsem věci české justice prospěl.
Není prozatím pravdou, že bych připravoval další personální změny na některých okresních soudech, byť se toho samozřejmě nezříkám protože předpokládám, že zejména tam, kde jsou nově jmenováni předsedové krajských soudů, by sami takový návrh podali.
Mým zásadním legislativním záměrem je ještě v letošním roce Poslanecké sněmovně předložit zásadní novelu zákona o soudech a soudcích, resp. nový zákon o soudech a soudcích a nový zákon o kárné odpovědnosti soudců.
Pane místopředsedo, pracoval jste sám na Ministerstvu spravedlnosti a možná s určitou dávkou tolerance byste mohl připustit, že jsem opakovaně kritizoval někdy od roku 1993 až 1994 současnou právní úpravu jako úpravu nezdatnou, že jsem prosazoval, aby se justice výrazněji profilovala, že jsem verbálními protesty na nejrůznějších poradách usiloval o to, aby funkci předsedy soudu byla vrácena její vážnost a prestiž jako soudcovské funkci, a ne jako funkci správního orgánu. Jak jsem na těchto poradách opakovaně říkal, jde o dobře placeného zřízence Ministerstva spravedlnosti. Tento můj projekt by měl dostat výraz v novém zákoně o soudě a soudcích. Vím, že při dobrém chodu legislativních prací může vstoupit v platnost reálně až někdy v červenci příštího roku, zatímco úkoly celé soudní soustavy, zejména v důsledku procesních změn a změn v ustanoveních o příslušnosti soudů, by měly nastoupit pokud možno co nejdříve.
***