(pokračuje Payne)
Mimochodem uvádím, že návrh usnesení je zcela špatně, zcela v rozporu s naší ústavní tradicí. Tak, jak to vláda navrhuje, to schválit prostě nemůžeme.
V zahraničním výboru se už stalo běžnou rutinou, že všechny návrhy na usnesení, které nám vláda předkládá, přepracováváme. Ale už toho začínáme mít dost. Skoro bych si přál, aby vláda konečně jednou se podívala, jak má vypadat usnesení sněmovny, jaké je tady zvykové právo, a kdyby nám začala předkládat tisky, které budou způsobilé k projednání. Ne že musíme každý tisk opravovat po vládě.
Pokud by tedy návrh byl přikázán k dalšímu projednávání k druhému a závěrečnému čtení, tak já mám za to, že je právem sněmovny rozhodnout, jakým způsobem smlouvu ratifikuje, protože žádná norma nám nepřikazuje, co má či nemá být součástí ústavního pořádku, to je čistě na uvážení zákonodárce, takže já se domnívám, že pokud bychom měli dále jednat o tomto tisku, tak jedině ve formě obyčejné mezinárodní smlouvy, na kterou se nevztahuje režim podle čl. 10. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Paynovi. Zaregistroval jsem přihlášku místopředsedy vláda České republiky pana Rychetského, který vystoupí přednostně, poté bude hovořit pan poslanec Výborný.
Jen bych chtěl avizovat, že mám na 10. hodinu žádost předsedy vlády o 20minutovou přestávku v jednání sněmovny z důvodů nutného zasedání vlády České republiky, takže v 10.00 vyhlásím přestávku, resp. po vystoupení místopředsedy vlády Pavla Rychetského.
Prosím, pane vicepremiére, můžete hovořit.
Místopředseda vlády Pavel Rychetský: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo vlády, vážení přítomní paní poslankyně a páni poslanci, dovolte mi, abych stručně reagoval na jednu část vystoupení pana poslance Payna, zejména na jeho ústavní úvahy.
Pan poslanec Payne zde prohlásil, že pokud si mohl zjistit, jsme jediná země, která má v této bizarní podobě v ústavě zakotveno zvláštní ustanovení, je to náš článek 10, o nadřazenosti smluv o základních lidských právech a svobodách nad ostatním právním řádem.
Dovolte, abych zde odpovědně prohlásil, že to je jediná část jeho vystoupení, která odpovídá pravdě, správnému hodnocení. Všechny ostatní dedukce a závěry, které z této skutečnosti vyvodil, jsou však naprosto mylné, neboť jednak z nich vyvodil, že ostatní země považují svůj právní řád, včetně ústavního pořádku, za nadřazený mezinárodním smlouvám, a my tak činíme, s výjimkou lidsko-právních smluv.
Mohu vám odpovědně sdělit, že opak je pravdou. Ostatní země skutečně nerozlišují smlouvy z oblasti lidských práv a svobod a závazky z ostatních mezinárodních smluv, ke kterým přistouply a které ratifikovaly. Ostatní země totiž ten režim, který my máme v čl. 10 pouze pro lidsko-právní smlouvy, mají pro všechny mezinárodní smlouvy. A to už po několik desítek let. Jsme v tuto chvíli jedna z posledních evropských zemí, protože do Evropy patří i Balkán a země bývalého Sovětského svazu, jinak bychom byli jediná a poslední, která nemá v ústavě zakotvenu prioritu, přednost před vnitrostátním právem, přednost před zákony mezinárodních závazků bez rozdílu toho, zda jsou to závazky z oblasti lidsko-právní, nebo jiné. Tady je už základní omyl úvahy pana poslance Payna.
Druhá bizarnost naší ústavy je opravdu velmi těžko vysvětlitelná, protože jsme jediná země, která klade překážku v tom, jak přistupovat k mezinárodním smlouvám z oblasti lidských práv a svobod, jsme jediná země, která je považuje za něco nebezpečného, a proto pro ně stanovila vyšší kvorum v ústavě. To ostatní země vskutku nemají a v tomto smyslu vás chci informovat, že je již zpracován a k připomínkovému řízení právě předložen návrh změny Ústavy České republiky. Bude vám záhy předložen. Včera jsem se účastnil pracovní porady se soudci Ústavního soudu České republiky v Brně, se kterými byl tento návrh včera projednán, musím říci se souhlasem, tam právě byla kritizována absurdita České republiky, že má tento odmítavý vztah k mezinárodním smlouvám a závazkům a že je ojedinělou zemí.
V další části úvahy vyslovil pan poslanec Payne názor nebo přesvědčení, že v naší zemi platí přece stará zásada římského práva, a z toho dovodil, že přijetím sociální charty nebo jakékoli jiné mezinárodní smlouvy z oblasti lidských práv, která upravuje stejnou problematiku jako např. naše Listina práv a svobod nebo jiné, buďto mezinárodní závazky, Evropská úmluva apod., že tím dochází ke zrušení Listiny práv a svobod.
Já bych chtěl říci, že je pravda, že v našem právním řádu nikde nenalezneme zásadu lex posterior derogat priori, ani v ústavním ani v jiném právním předpise, a přitom je pravda, že je to považováno za nezpochybnitelnou právní zásadu, ale vůbec ne pro rušení zákonů.
Náš ústavní pořádek jasně říká, že zákony mohou být zrušeny jediným ze dvou možných způsobů: Novou vůlí zákonodárce anebo verdiktem Ústavního soudu. Takže vás mohu ubezpečit, že přijetím této nebo jakékoli jiné mezinárodní smlouvy, byť by mezi ní a jinou součástí platného právního řádu, jakékoli právní při došlo k rozporu, nemůže dojít k tomu, že ztratí platnost nebo účinnost ta právní norma. To je prostě naivita. O tom rozhoduje buďto parlament nebo Ústavní soud. Jde tedy o interpretační pravidlo v té či oné konkrétní kauze. Nejde o akt, kterým by se rušily jiné právní akty.
Za třetí: Skutečně může vzniknout situace, a tím se zabývaly zcela vážně všechny vyspělé evropské země, že na jedné straně považují za nezbytné přistoupit k mezinárodním smlouvám, a to i k mezinárodním smlouvám z oblasti lidských práv, na druhé straně samozřejmě mají ústavně respektovanou zásadu, že tím přístupem tyto smlouvy se stanou nadřazené vnitrostátnímu právu, a mají z toho obavy. Upozorňuji, že obavy opačné.
Například Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo již třikrát rozhodoval o případech, kdy přistoupením k takovéto mezinárodní smlouvě, mimochodem právě k Evropské sociální chartě, by došlo ke snížení standardu sociálních práv, neboť vnitřní zákonodárství Spolkové republiky Německo má vyšší standard než standard, který jako minimální ukládá Evropská sociální charta. Ve všech třech případech Spolkový ústavní soud v Karlsruhe jednoznačně rozhodl, že o žádný rozpor nejde, neboť je nepochybné, že občan své země má vždy nárok na ten vyšší standard, který mu právní řád zajišťuje, takž přednost mezinárodní smlouvy neznamená, že se sníží poskytovaný standard, nýbrž znamená, že je zde jasný ústavní pokyn, že pod tento standard v budoucnu nelze klesnout.
Tolik jsem chtěl říci, že vyslovené obavy jsou vskutku naprosto zbytečné.
Na závěr bych chtěl říci, že představa, že mezinárodní smlouva, pro jejíž přijímání a ratifikaci platí stanovený postup, a ten postup je velmi jednoduchý, jde o tzv. prezidentskou smlouvu, smlouvu tedy sjednává prezident, nebo podle ústavy na základě jeho zmocnění vláda, což je tento případ. Podepisuje ji tedy buďto prezident, nebo z jeho pověření člen vlády. Poté k tomu, aby mohl ratifikační proces pokračovat, s ní musí vyslovit souhlas parlament, v daném případě tedy obě komory parlamentu. Až po vyslovení souhlasu lze završit ratifikační proces uložením ratifikačních listin u depozitáře příslušné mezinárodní smlouvy, a teprve publikací této smlouvy ve Sbírce zákonů se zatím u nás nestává součástí právního řádu.
***