(pokračuje Exner)
Ještě jednu poznámku mi dovolte k vystoupení pana poslance Koháčka, který se ptal, kdo vlastně zbavil Kosova autonomie. Byl jsem sám překvapen, když jsem se v posledních dnech na toto téma dočetl velmi zajímavou informaci. V roce 1985 byla předložena podle amerického listu - citaci mohu doložit - žádost Mezinárodního měnového fondu na tehdejší vládu Svazové federativní republiky Jugoslávie, aby byla omezena takřka stoprocentní autonomie rovnající se skoro státu, pokud jde o Kosovo a Metochii. A bylo velmi zajímavé zdůvodnění. To zdůvodnění bylo takové, že ve Spojených státech ovládá kosovská drogová mafie takřka polovinu drogového trhu, pokud jde o heroin, a že toto působí vážné obtíže. Vzhledem k tomu, že je tak veliká autonomie Kosova a Metochie, jugoslávská vláda nemůže přijmout opatření, žádá Mezinárodní měnový fond, aby tato autonomie byla omezena na autonomii, která je jinde obvyklá.
Chtěl bych také konstatovat, že Kosovo a Metochii autonomie nikdo nikdy zcela nezbavil a že v současné chvíli, jakož i od těch změn, které proběhly koncem 80. let, má Kosovo a Metochie jako autonomní kraj naprosto stejnou autonomii jako autonomní kraj Vojvodina.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pan poslanče. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Jiří Payne. Připraví se pan poslanec Jaroslav Gongol.
Poslanec Jiří Payne: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená vládo, vážená sněmovno, násilný odsun obyvatelstva, vypalování vesnic a vyvražďování rodin, zabíjení lidí na etnickém principu jsou na konci 20. století v Evropě tak šokující, že se začaly označovat eufemistickým názvem etnická čistka. Ve skutečnosti jde o genocidu a pogrom. Mnozí začali volat po tom, aby se hledalo nějaké jiné řešení. Je snadné konstatovat, že balkánský problém nemá elegantní koncovku. Nutno ovšem říci, že etnické války v dějinách nikdy neměly elegantní řešení a elegantní koncovky. Nikdy a nikde. Je absurdní dávat podmínku nějakého elegantního diplomatického řešení jako předběžnou podmínku v situaci, kdy je zřejmé, že takové řešení nemůže být nalezeno. Rovná se to odmítnout hledat jakékoliv řešení.
Nejasnost v této souvislosti - a zaznělo to zde v rozpravě - pramení možná z toho, že není zřetelné, jaké jsou pravomoci OSN. Mám dojem, že v naší sněmovně se o tom ještě nedebatovalo. Charta OSN byla schválena 26. června 1945 a není divu, že pod vlivem tehdy čerstvých zkušeností se za jediné nebezpečí pro mír považovala agrese jednoho státu vůči druhému. Rada bezpečnosti byla konstruována tak, aby dovedla řešit - někdy úspěšně, někdy méně úspěšně - střet dvou suverénních států. Naopak začínající studenou válku tehdy předznamenal princip nezasahování do vnitřních záležitostí státu, který je formulován v článku 2 odst. 7 Charty OSN. Cituji: "Žádné ustanovení této charty nedává OSN právo, aby zasahovala do věcí, které podstatně patří do pravomoci kteréhokoliv státu, ani nezavazuje členy, aby takové věci podrobovali řešení podle této charty." Tolik k omezené svrchovanosti, o níž tady mluvil jeden kolega.
Trvalo dalších 30 let, než byl princip nevměšování do vnitřních záležitostí státu překonán Helsinským procesem a Helsinskými dohodami, které vycházely z principu nedělitelnosti tří košů: koše lidských práv, bezpečnosti a hospodářské spolupráce. Od té doby, od roku 1975 až 1976, se má za to, že lidská práva a jejich dodržování nejsou vnitřní záležitostí států. Tak se vychází v mezinárodním právu od té doby a tím byla překonána Charta OSN. Mimochodem teprve na základě dokumentů, které vycházely z Helsinského procesu, u nás mohla vzniknout Charta 77, kterou tito kolegové (směrem k poslancům KSČM) potlačovali. (Odpověď: Ha, ha.)
Nutno říci, že dodnes nemáme mezinárodně právní nástroj, který by byl schopen včas a účinně reagovat na etnický konflikt, který vznikne uvnitř jednoho státu. Rada bezpečnosti OSN může sice udělit mandát podle hlavy VI. Charty OSN v případech, kdy se má řešení prosadit nasazením mírových sil, modrých přileb, nebo podle hlavy VII., když se jedná o donucovací operaci vůči agresivnímu státu, který se dopouští agrese vůči jinému státu. Bezesporu tato mezera v mezinárodním právu je výzvou pro další vývoj, který by měl najít nástroj a metody, jak v takových případech dospět k přiměřenému a včasnému udělení mandátu pro mezinárodní zásah.
Několik let připravovaná reforma OSN tento problém neřeší a stejně má mizivou naději na schválení. Autorita OSN v současné době není příliš vysoká. Ale je to výzva k tomu, abychom v rámci nového uspořádání bezpečnosti světa hledali řešení tohoto problému, který v tomto desetiletí je problémem z hlediska četnosti zdaleka převažujícím nad problémy konfliktu mezi dvěma státy. V poválečných dějinách máme několik případů nasazení ozbrojených sil bez mandátu OSN a mezinárodní praxe směřuje tímto směrem. Pro případ Kosova ovšem byla schválena rezoluce OSN 23. září 1998 - rezoluce Rady bezpečnosti 1199, která výslovně konstatuje, že Rada bezpečnosti od tohoto okamžiku jedná podle hlavy VII., tzn. že se jedná o donucovací operaci vůči jugoslávské federaci. Je pravda, že tato rezoluce nepřijala ideálně formulovaný mandát, tak jak by si ho někteří představovali, ale tento mandát je mnohem pevnější, než byl pro mezinárodní operace v mnoha jiných případech. Odpůrci vojenské intervence v Jugoslávii tvrdí, že není mandát žádný. Mám za to, že jistý mandát existuje, ale že se jedná o mandát částečný.
Zároveň ale musíme mít na paměti, že situace v Jugoslávii se zcela vymyká Chartě OSN jako takové, a kdybychom chtěli důsledně trvat na doslovném znění Charty OSN, pak by mandát nemohl udělit nikdo a Miloševič by mohl vyvraždit klidně dva miliony občanů bez jakékoliv odpovědnosti. Naštěstí existují ještě jiné mezinárodní dokumenty. Například jugoslávská vláda je povinna podle mezinárodního práva zaručit uprchlíkům ze své vlastní země bezpečný návrat do vlasti. Jugoslávská vláda je dokonce povinna vytvořit podmínky. Tuto mezinárodní konvenci jugoslávská vláda nedodržela. Zároveň je prokázáno, že za podpory jugoslávských bezpečnostních jednotek dochází k nelidskému vyvražďování a popravám. Toto jednání je také protiprávní z hlediska vnitřních jugoslávských zákonů. Jugoslávská vláda porušuje své vlastní zákony, což je ostatně typické pro všechny totalitní režimy, a komunistický režim u nás se choval stejně tak.
Pro srovnání uveďme, že s Ruskem byly všechny tyto operace konzultovány předem v rámci stálého společného výboru. Jednostranná akce je samozřejmě Rusku proti vůli. Rusko má své pravoslavné zájmy na Balkáně, ale nutno říci, že Rusko má stejnou zkušenost s konfliktem v Čečensku.
***