(11.20 hodin)
(pokračuje Škromach)
A nebylo by nutné, aby do těchto věcí vstupoval mnohdy stát. Nevím jak vy, já se mnohdy setkávám na jednáních a setkáních s občany s problémem, kdy mi říkají: Zaměstnavatel mi dal okamžitou výpověď, vím, že nemá pravdu, mohu se odvolat k soudu. Člověk se bude soudit tři, čtyři, pět, dokonce sedm let o to, že výpověď byla neplatná. Mezitím mnohdy firmy zaniknou, přejmenují se apod. Co je platné např. jednomu pánovi, který mě oslovil v severních Čechách, když se doví, že výpověď byla neplatná. On říká: No a co, po sedmi letech jsem už rok v důchodu. To je také jeden z problémů, který souvisí s tím, že právě v rámci úpravy kolektivního propouštění - když se podíváme na počty, jsou to počty poměrně vysoké - by byly upraveny tyto podmínky. Protože u takové firmy, která snižuje počty zaměstnanců řádově o desítky procent, je otázka nikoli její další existence, ale není-li schopna taková firma přežít, pak je možná lepší, aby uvolnila podnikatelský prostor jiným, schopnějším. Udržovat mnohdy tyto firmy při životě jen za cenu toho, že přežívají a že svým způsobem okrádají své zaměstnance o jejich mzdy - měli jste možnost i v Praze se přesvědčit, v ČKD Praha nebyly mzdy vyplaceny už dva měsíce, a co se děje: nic! - je nedobré.
Myslím, že můžeme hovořit i o dalších věcech, které se týkají kvót. Zaznělo zde, že i ti lidé, kteří jsou zdravotně postižení a mají mnohdy problémy jak v občanském, tak zaměstnaneckém životě, by si měli svými slabými silami vymoci své vlastní postavení a že se zde zavádějí nějaké kvóty. Chci upozornit paní poslankyni Páralovou, že se zde nic nezavádí. Procentuální stanovení zaměstnávání lidí se sníženou pracovní schopností bylo a je stanoveno už prakticky sedm nebo osm let. Ale protože bylo stanoveno ve smyslu zákona nařízením vlády, prakticky neměly možnost úřady práce uplatnit sankce vůči nedodržování tohoto zákona.
Problém není v tom, že dnes je zde zájem, aby tato oblast byla upravena zákonem a bylo možné ji vymáhat po zaměstnavateli. Myslím, že pokud by se zaměstnavatelé chovali slušně a dodržovali zákony a vládní nařízení této země, nebyl důvod, aby se tato záležitost převáděla do zákona. Bohužel tomu tak není a z tohoto hlediska vidíme jako významný fenomén, že tato oblast bude upravena právě v zákoně. I proto, že když se podíváme na skladbu nezaměstnaných registrovaných na úřadu práce a obzvláště dlouhodobě nezaměstnaných, v této skladbě převažují z velké části právě lidé se ztíženou pracovní schopností.
Myslím, že tento návrh je velmi liberální, protože umožňuje zaměstnavatelům v podstatě si vybrat: buď zaměstnají určitý počet lidí se ztíženou pracovní schopností, nebo zaplatí - a zde bych si dovolil polemizovat: nejedná se o žádnou pokutu ani sankcionování - příspěvek na zřizování takovýchto pracovních míst u jiných zaměstnavatelů, kteří možnosti mají. Myslím, že se nemusíme přesvědčovat o tom, že jestliže zaměstnavatelé - jestliže hovoříme pomalu s rosou u oka o tom, že chceme postihovat zaměstnavatele - kteří zaměstnávají lidi se ztíženou pracovní schopností, vlastně dotují ze svých prostředků zaměstnávání těchto lidí, protože výkonnost většinou neodpovídá lidem, kteří nejsou zdravotně postižení. Proto si myslím, že je legitimní, aby ti zaměstnavatelé, kteří tyto lidi zaměstnávají, dostávali příspěvek za to, že je budou zaměstnávat.
Na druhé straně se ptám, proč by toto měl platit stát, proč by na to neměli přispívat právě ti zaměstnavatelé, kteří třeba i z objektivních důvodů nemají možnost tato pracovní místa vytvářet. Myslím, že je to naprosto správný přístup a zaměstnavatel má možnost si vybrat, který režim si zvolí.
Další věc, která zde asi nezazněla, která s tím souvisí. Může si vybrat, že bude odebírat výrobky od firmy, která zaměstnává převážnou většinu lidí se ztíženou pracovní schopností, a tím vlastně může přímo tržním způsobem podporovat zaměstnávání těchto lidí ve firmách, které k tomu mají možnosti, mají pro ně výrobní program. Nemusí platit žádný odvod do tohoto zvláštního fondu.
Hovořilo se zde také o výši podpory v nezaměstnanosti.
Předseda PSP Václav Klaus: Pane poslanče, poprosím vaše kolegy nalevo i napravo, aby vás poslouchali a nechali vás hovořit. Pana poslance Voláka též. On mluvil před chvílí, on ví, o čem teď hovořím.
Poslanec Zdeněk Škromach: Právě o panu poslanci Volákovi chci hovořit.
Předseda PSP Václav Klaus: Vidíte, jak jsem vám pomohl.
Poslanec Zdeněk Škromach: Je třeba si uvědomit, jestliže pan poslanec Volák hovoří o tom, že by se měla horní hranice podpory nezaměstnanosti otevřít absolutně, aby také jasně řekl, o čem hovoří. Je samozřejmě jasné, že svým způsobem každý solidární systém je relativně nespravedlivý vůči vyšším příjmovým skupinám. Ale řeknu příklad. Jestliže by byl přijat návrh v podobě, jak ho předložil pan poslanec Volák, znamená to, že ten, kdo má měsíční příjem půl milionu korun, na základě toho by dostával padesát nebo čtyřicet procent z tohoto příjmu. Nemyslím si, že je to nespravedlivé, ale pravda je, že by to skutečně potom byl problém pro tento systém. Nemyslím si, že je to zrovna o spravedlnosti.
Navíc pokud hovoříme o výši podpory v nezaměstnanosti, je třeba si uvědomit podle statistik, které máte určitě k dispozici, že průměrná výše podpory v nezaměstnanosti je dnes na úrovni asi 2 350 korun. Nejvyšší stanovená výše podle stávajícího systému je kolem 5 100 korun. Nemyslím si, že by nezaměstnaní v České republice měli nějaké mimořádné podmínky.
I co se týká délky podpůrčí doby - šest měsíců je v podstatě jedna z nejkratších dob v rámci zemí Evropské unie a Evropy vůbec. Musel jsem poslouchat s velkým zaujetím, když proběhla asi před měsícem našimi sdělovacími prostředky zpráva, že v Holandsku dramaticky snížili podpůrčí dobu ze šesti na pět let. Myslím si, že stále ještě máme poměrně velké rozdíly v této oblasti. Obzvláště fenoménem je právě dlouhodobost nezaměstnaných. Tam je problém - ti, kdo se touto problematikou zabývají, vědí, o čem hovořím, co to znamená dlouhodobá nezaměstnanost - adaptace člověka na nové zaměstnání a vůbec vůle si zaměstnání hledat.
Ještě bych chtěl v podrobné rozpravě předložit návrh úpravy v oblasti příspěvku zaměstnavatelů za zdravotně postižené, kde není dobře, aby tato částka byla vázána na minimální mzdu, o níž rozhoduje de facto vláda svým nařízením. Víme, že např. to byl velký problém v oblasti zdravotního pojištění, kdy institut minimální mzdy několik let stagnoval jen proto, že jakýkoli pohyb minimální mzdy nahoru by znamenal zvýšení odvodu státu za nevýdělečně činné občany do zdravotního pojištění. Z tohoto důvodu je lepší, aby na minimální mzdu nebyly vázány žádné takovéto platby. Bylo by daleko spravedlivější i vůči zaměstnavatelům, aby toto bylo vázáno na průměrnou mzdu, která byla dosažena v národním hospodářství vyhlášením Českého statistického úřadu za první tři čtvrtiny předchozího roku. V podstatě bude odpovídat vývoji mezd právě v rámci podnikatelské sféry.
Poznámka do státní správy. Zřejmě by stálo za uvážení, aby kvóty zdravotně postižených byly dodržovány a možná i tvrdší vůči právě státní správě, protože si myslím, že tam vhodných pracovních míst je hodně. Mám pocit, že ne všechny úřady tyto kvóty dodržují. Pokud vím, Ministerstvo práce a sociálních věcí dělá průzkum v této oblasti.
***