(17.50 hodin)
(pokračuje Svobodová)
Návrh zákona je předkládán také v době, kdy se ekonomika nachází v krizi, a to opět v důsledku politiky pravicových vlád, a kdy se tedy střetáváme s problémem nedostatku finančních prostředků v resortu školství. Samozřejmě nejenom v tomto resortu.
Dotace soukromým školám přímo ovlivňuje výši prostředků pro veřejné školství. Z ekonomických rozborů vyplývá, že realizace návrhu by znamenala nezanedbatelné zvýšení nároku na státní rozpočet, a lze předpokládat, že by se projevila také snížením prostředků určených pro veřejné školství.
Na základě poznatků z fungování školství v jiných zemích lze říci, že žádný stát není tak velkorysý v dotování nestátních škol ze státních prostředků, jako je tomu v České republice od roku 1990. Stovky milionů korun z peněz daňových poplatníků směřovaly do nestátního školství za situace, kdy státem stanovené podmínky pro vznik soukromých škol byly minimální. Tyto školy nemusely dodržovat řadu omezení a pravidel platných pro státní školy, ať už mzdových, pracovně právních atd., a nebylo možné bez ohledu na případně zjištěné nedostatky vyřadit soukromé školy ze sítě škol, a tím jim odejmout jejich dotaci. Tato bezbřehá volnost byla sice poněkud ohraničena zavedením již zde zmíněného principu diferencované podpory soukromého školství ze strany státního rozpočtu, nicméně existuje v České republice stav, k němuž těžko hledáme analogii ve vyspělých zemích.
Tedy - a teď spíš mluvím pro případ, že by byl přijat tento zákon - stoprocentní dotace soukromým školám bez povinnosti jejího detailního vyúčtování a bez omezení pravidly, která musí respektovat státní školy?
Byly tady už zmíněny dva základní protikladné modely v zahraničním školství. Já musím znovu připomenout ten francouzský model, který skutečně znamená poskytování státního příspěvku nestátním školám, ale zároveň přísnou kontrolu těchto škol ze strany státu, a to jak v oblasti kvality výchovně vzdělávacího procesu, tak i v oblasti hospodaření a nakládání se státní dotací.
Nelze učinit soukromé školy páteří našeho školství, jak by k tomu mohlo dojít snad po přijetí navrhovaného zákona. Páteří našeho školství je státní školství. Stát je ze zákona garantem toho, že základní a střední školství je pro všechny občany dostupné a bezplatné. Stát tuto povinnost plní prostřednictvím sítě škol a předškolních a školských zařízení zřizovaných státem a obcí. Pokud chce stát zabezpečit občanům reálnou možnost výběru, alternativní vzdělávací nabídky, musí udržovat síť státních a obecních škol v souladu s kapacitami a územním rozložením, které odpovídá celkové populaci.
Nelze např. zrušit státní nebo obecní školu jen s odůvodněním, že v obci existuje obdobná soukromá škola. Stát, jak už bylo řečeno, má svých kapacit dost.
Návrh zákona nastavuje státní podporu soukromému školství paušálně na maximální úroveň, tedy na 100 %, aniž by stanovil stejné podmínky, které mají ve vztahu ke státu státní školy. Nestanovuje ani jasné kontrolní a regulační mechanismy státu vůči těmto školám. Obsahuje sice sankční postih školy v případě zjištění vážných nedostatků v činnosti školy, dikce daného paragrafu je však velmi obecná. Ptám se, co to jsou vážné nedostatky. Takovéto obecné tvrzení tudíž umožňuje velmi subjektivní výklad a subjektivní rozhodování.
Znovu zdůrazňuji, že pokud škola dostává prostředky ze státního rozpočtu, měla by být povinna dodržovat v plné míře všechny podmínky a omezení, které jsou stanoveny pro činnost veřejných škol. A naopak - neměla by disponovat právy, která nemají ani veřejné školy. Nakonec i toto vyjádření obsahuje zpráva OECD z roku 1996, kde se říká, že v případě dotace státu by měly soukromé školy být podřízeny stejným pravidlům jako veřejný sektor.
Pod vlivem nekoncepční školské politiky v první polovině devadesátých let a bezbřehé liberalizaci ve středním školství, v jejímž důsledku dnes existuje o třetinu vyšší vzdělávací nabídka, než je poptávka, je realizováno od roku 1997 řešení známé pod názvem optimalizace, což v podstatě znamená rušení a slučování nadbytečných škol. Optimalizace se však týká pouze škol státních, nikoli soukromých.
V rámci optimalizace oborů není umožněno státním školám otevírat obory, které nejsou trhem práce žádány. Takové omezení, pokud vím, se však netýká soukromých škol.
Obdobně si kladu otázku, co je vlastně standard a co nadstandard, který by soukromé školy měly nabízet. Jasná definice podle mého názoru neexistuje.
Vážené kolegyně a kolegové, působila jsem ve státním i soukromém středním školství a nezpochybňuji, že soukromé školy jsou součástí našeho školského systému. Pokud nabízejí kvalitní vzdělání a obory žádané trhem práce, mají své opodstatnění. Vzhledem k tomu, že neexistuje dodnes celková koncepce školství a pravicové vlády nebyly schopny za osm let své vlády je vypracovat, tudíž ani stanovit jasná pravidla fungování soukromých škol ,a těžko lze asi za 3/4 roku nové vlády toto kvalitně stihnout, nejsou legislativně vymezena dlouhodobá pravidla a jasné podmínky fungování soukromých škol.
Od počátku devadesátých let tedy neexistuje celková koncepce našeho školství, a proto je nezbytné tuto situaci řešit. Toto řešení však nevidím v předloženém návrhu zákona, který má navíc řadu legislativních a věcných nedostatků. Považuji jej za řešení nesystémové, protože problematika soukromých škol je řešena odděleně a vně kontextu celého školského systému. Řešení vidím v komplexním přístupu, a tedy v připravovaném komplexním školském zákonu, který jasně definuje soukromé školy a vytváří rovné podmínky všem školám bez rozdílu zřizovatele. Jde samozřejmě o vládní návrh školského zákona.
Navrhuji proto předkládaný zákon odročit do předložení připravovaného vládního zákona. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Nyní uděluji slovo panu poslanci Cyrilu Svobodovi, připraví se pan kolega Mareš, po něm pan kolega Matulka a na závěr paní kolegyně Šojdrová.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážená sněmovno, tato vláda předstoupila s programovým prohlášením, ve kterém postavila vzdělání na jednu z největších priorit. Po mém soudu ke vzdělání patří také různost a alternativa vzdělání.
Zdá se mi, že debata, kterou tady vedeme, je debata, která patří do jiné doby a do jiného režimu, někam úplně jinam. Co to jsou rovné podmínky? To jsou podle mne jenom argumenty pro to, aby se oddálilo řešení tohoto problému. Naše školství potřebuje alternativu, potřebuje soukromé školství a potřebuje školství církevní. Toto je zákon, který jasně tuto prioritu zvedá.
Z hlediska rozpočtového podle mne je to někde za desetinnými čárkami. Nejde přece jenom o to, že by tyto školy měly nabízet něco nadstandardního, jiný styl výuky, ale já chci upozornit na jinou atmosféru, na jiný vztah mezi žákem a učitelem a na jiné hodnoty, které v těchto školách zdomácněly, které v těchto školách kultivují a existují.
To znamená, že tento zákon podle mého názoru je zákon, který je hodný debaty, podle mého názoru má projít do druhého čtení, máme vést debatu, jestli je možné ho nějakým způsobem vylepšit. Ale oddalování problému znamená, že ho řešit nechceme. Odkazovat na zákon, který tu není, znamená odkazovat na řešení, které nemůžeme posoudit. Sám za sebe a myslím si, že i za mnohé kolegy v našem klubu KDU, chci říci, že si myslíme, že by zákon měl projít do druhého čtení a že je hodný další debaty.
***