(9.30 hodin)
(pokračuje Klaus)
Pokud by si sociální demokracie nepřiznala svůj podíl, svou váhu v rozhodování o tom, že privatizační proces v České republice nesmí být jednostranně orientován na zahraniční investory, že musí být vyvážený a že musí jít o kombinovanou privatizační cestu, pak bych měl pocit, že tvůrci této zprávy zapomněli úplně všechno.
Jednostranné hodnocení privatizace považuji za velký omyl této zprávy. Vůbec se tam nediskutuje, že šlo o kombinovanou cestu privatizace, a nikoli o aplikaci jednoho jediného typu privatizace, který se - připusťme - sociální demokracii od počátku nelíbil.
Zpráva obsahuje špatnou analýzu čísel růstu hrubého domácího produktu a celou řadu dalších věcí. Zpráva obsahuje významné znevažování dosaženého a v tomto smyslu myslím není urážkou politické strany, kterou sociální demokracie nemá ráda, ale je urážkou deseti milionů lidí, kteří za tuto dobu v této zemi vykonali spoustu neuvěřitelně pozitivních věcí. Zdá se mi však, že to opravdu teď nemá smysl zde znovu rozvíjet a znovu diskutovat.
V dnešní chvíli jde o to, kudy a jak dál, a v tomto smyslu nám tato zpráva - a já bych připustil, že v souladu se svým názvem - nic nového, objevného nepřináší.
V závěru bych chtěl navrhnout následující usnesení:
"Poslanecká sněmovna nepřijímá vládní Zprávu o stavu společnosti, neboť tato zpráva hodnotí polistopadový vývoj v ČR stranicky účelově, zkresleně a nepravdivě."
Děkuji za pozornost. (Potlesk pravé poloviny sněmovny.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Kolegyně a kolegové, nyní registruji přihlášku čtyř členů vlády. Nicméně vidím faktickou připomínku. Pokud je vážně míněna, musím žádosti vyhovět. Hovořit bude ve faktické poznámce kolega Jiří Hofman.
Poslanec Jiří Hofman: Vážená vládo, vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, chápu jiný pohled na věci, které jsou uvedeny ve Zprávě o stavu České republiky, kterou vydala vláda. Nechápu však to, proč se nám neříká pravda.
Žádám pana předsedajícího, aby vyřídil panu předsedovi sněmovny, že Zpráva o stavu české ekonomiky vyšla ve všech denících České republiky a byla široce komentována. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Hofmanovi. Nyní budou hovořit místopředsedové vlády v tomto pořadí: místopředseda Rychetský, místopředseda Mertlík, místopředseda Špidla, místopředseda Lánský, po nich pan předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL pan poslanec Kasal, poslanec Štrait, poslanec Pejřil, poslanec Grebeníček, poslanec Kohlíček, poslankyně Páralová a poslanec Recman.
Nyní bude hovořit pan kolega Rychetský.
Místopředseda vlády Pavel Rychetský: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, v rámci tohoto bodu bych měl učinit stručný komentář k první části zprávy vlády o stavu české společnosti, která nese název Vytváření demokracie a právního státu. Zdánlivě mám poněkud jednodušší úlohu než moji tři kolegové místopředsedové vlády, neboť je to jediná část zprávy o stavu společnosti, která nebyla ani ze strany sdělovacích prostředků, ani ze strany politických parlamentních stran podrobena výraznější kritice.
Považuji za zbytečné zde opakovat to, co v této části vládního materiálu konstatujeme. Spíše bych chtěl odpovědět na to, co se často ozývalo, tj. této zprávě se vytýkalo, že nenabízí žádná řešení, že pouze jednostranně údajně popisuje stav dané materie.
První část Zprávy vlády o stavu české společnosti nese název Vytváření demokracie a právního státu. Je členěna do čtyř kapitol, z nichž první se týká celkového stavu a úrovně nejen právního řádu, ale i takzvané uplatnitelnosti práva, fungování justice, stavu faktické aplikace práva a právních jistot občanů. Druhá kapitola se týká základních lidských práv a svobod a stavu jejich dodržování v naší zemi. Třetí kapitola se týká veřejné správy a s ohledem na včerejší rozsáhlou rozpravu na toto téma bylo by, myslím, zbytečným zatěžováním sněmovny se k této problematice dnes vracet. Čtvrtá část nese název Rozvoj občanské společnosti.
Dovolte mi několik poznámek k té první kapitole. Chtěl bych říci, že nesdílím názor, který se velmi rozšířil v posledních letech a který lze zredukovat na floskuli: za všechno může legislativa. Za propad ekonomiky, za nefungování ať už zemědělství, nebo jakékoli oblasti atd. Myslím, že jde o extrém, který je stejně extrémní, jako byl extrémní postoj v prvních polistopadových letech, kdy naopak byl rozšířen názor, že rozhodující je jenom volný trh a že legislativa je zbytečná a transformace právního řádu je sekundární.
Domnívám se, že je naprosto nepochybné, že dva nejdůležitější úkoly pro každou postkomunistickou společnost po skončení autoritativního komunistického režimu je právě transformace obou těchto oblastí - jak ekonomické struktury společnosti, tak celého právního systému.
Když se podíváme na léta od listopadu 1989, myslím, že nelze přehlédnout skutečnost, že v prvních dvou letech, zhruba do poloviny roku 1992, byly položeny velmi solidní pilíře nového právního řádu, zejména právě v té oblasti podmiňující tržní ekonomiku.
Byl přijat obchodní zákoník v neuvěřitelně krátké době deseti měsíců, byla přijata rozsáhlá novela občanského soudního řádu a občanského zákoníku, které umožnily zrušit hospodářskou arbitráž a přenést rozhodování obchodních sporů na soudnictví, na obecné soudy, byla přijata rozsáhlá, a vím, že někdy kontroverzně pojímaná, oblast právních předpisů z oblasti restitucí.
Z tohoto místa jsem již jednou nedávno prohlásil, že v dějinách právní civilizace žádná země neprovedla tak rozsáhlé restituce jako Česká resp. tehdy Československá republika. Přesto jsem si vědom toho, že do dnešního dne jsou kritici toho, jak zde byly provedeny restituce z obou stran. Jak z té strany, že byly nedostatečné, že měly být v širším rozsahu, že měly jít nejen před únor 1948, ale možná i před rok 1919, kdy byla první pozemková reforma. Stejně jako kritici toho, že restituce, které provedla Česká republika, byly příliš troufalé, příliš široké a že založily nové nespravedlnosti s ohledem na to, že se snažily vypořádat s příliš dlouhým časovým obdobím.
Ve stejné době byly přijaty základní transformační normy, které nepochybně lze podrobit asi nejúspěšnější kritice. Mám na mysli zejména zákon o velké privatizaci, který sice stanovil, jak lze privatizovat, tzn. umožnil jak kuponovou privatizaci, tak veřejné soutěže, tak přímé prodeje a obálkové metody, ale nestanovil naprosto žádná hmotně právní kritéria. Byl to zákon, podle kterého se privatizovaly jak velké, tak malé podniky, tak třeba lékárny a polikliniky, muzea a divadla, tzn. cokoli v této zemi.
***