(17.20 hodin)
Místopředseda vlády Pavel Rychetský: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Neočekával jsem, že by rozprava nad návrhem na změnu Ústavy České republiky mohla být krátká, nezajímavá. Musím ovšem říci, že jsem neočekával, že může být plná takového množství omylů, možná že i záměrných omylů, nepravd nebo bizarností, jaké se zde objevily.
Návrh na změnu ústavy, který jsme předložili, je skutečně odvážným krokem, a to v tom smyslu, že především se snaží, aby Česká republika se zařadila mezi ty země - a to je ta první skupina změn ústavy - které většinou před 50 lety, hned po skončení druhé světové války, opustily duální systém, ve kterém mezinárodní právo, jak zde správně řekl pan poslanec Matulka, je jenom subsidiární, neplatí bezprostředně, platí princip priority vnitrostátního práva a k mezinárodnímu právu a ke svým mezinárodním závazkům se země stavěly takovým způsobem, že mohly kdykoliv vlastně říci: Nás totiž tyto závazky tak docela nezavazují.
S touto změnou ústavy - a je to opravdu zásadní krok - vyslovili nesouhlas čtyři diskutující, pánové poslanci Benda, Cyril Svoboda, Matulka a Payne. Pan poslanec Payne dokonce řekl, že pro Českou republiku by taková změna byla spojena s nepředvídatelnými důsledky.
Všichni vyslovili obavu z toho - řekl bych, že přímo panický strach - že najednou stovky mezinárodních smluv, tzv. prezidentských, které byly ratifikovány Parlamentem, které Česká republika publikovala ve Sbírce zákonů, by náhle platily. Jinými slovy: pro tyto poslance ty mezinárodní smlouvy, o kterých hlasovali, byly cár papíru, nepovažovali je, byť jsou posléze publikovány ve Sbírce zákonů, za nějak podstatné, a nyní mají strach z toho, že by najednou byly závazné.
Pan poslanec Payne požaduje, aby vláda všechny tyto smlouvy probrala a patrně navrhla parlamentu, které z nich by bylo vhodné vypovědět. To je opravdu "nejlepší" krok, jak důvěryhodnost České republiky ještě upevnit.
Pokud se týče té pasáže ústavy, která řeší otázky vysílání našich vojsk mimo území České republiky a otázky pobytu cizích vojsk na našem území, zde se kriticky vyslovili prakticky pouze dva diskutující. Pan poslanec Zahradil upozornil na to, jak sám řekl, zlomyslně vládě připomíná skutečnost, že v průběhu dosavadní kosovské krize přece parlament schválil všechny návrhy vládě, a že tedy není potřeba ústavu měnit, a to zejména s ohledem na to, že vyslovil podezření, že vláda zřejmě se bojí svého poslaneckého klubu a chce touto cestou získat jakýsi prostor.
Chtěl bych upozornit na skutečnost, že vládní návrh na změnu ústavy vůbec nedopadá na případy vysílání vojsk České republiky do prostor kosovských operací. V tomto směru ani po přijetí našeho návrhu by se nic nezměnilo na tom, že by každé takové rozhodnutí podléhalo předchozímu souhlasu obou komor Parlamentu, protože pouze v případech čl. 5, což není kosovská operace, navrhujeme, aby vláda mohla rozhodovat sama, a až poté předkládat Poslanecké sněmovně a Senátu takové rozhodnutí k eventuálnímu prodloužení nad limit 60 dnů.
Pan poslanec Payne zde vyslovil vskutku pozoruhodnou myšlenku, protože se domnívá, že je předčasné po tak krátkém členství v Severoatlantické alianci upravovat ústavu, že by bylo vhodné zatím toto řešit pouze jakýmsi všeobecným usnesením, které měla vláda předložit, a vytvořit si jakési zvykové právo. Musím říci, že vláda nepovažuje za možné nerespektovat ústavu jako základní zákon České republiky a cestou usnesení jej modifikovat. Vláda ctí ústavu bezezbytku. Nedojde-li ke změně ústavy v tomto směru, budeme ve všech případech v souladu s ústavou žádat Poslaneckou sněmovnu a Senát, aby rozhodly. Jsem zvědav, jak by tento mechanismus fungoval v případě napadení státu.
V této souvislosti mi dovolte malou odbočku. Pan poslanec Cyril Svoboda vznesl dotaz, proč mnohem naléhavější potřebu změny ústavy vláda v tomto návrhu neřeší, a to je otázka, že skutečně z ústavních důvodů je Česká republika patrně jedinou zemí na světě, která vůbec není schopna plnit mezinárodní závazky vyplývající z rozhodnutí třeba Rady bezpečnosti OSN o uvalení embarga na některou zemi.
Chtěl bych říci, že kdybychom přijali tu změnu ústavy, kterou navrhujeme z hlediska platnosti mezinárodních závazků a bezprostřední závaznosti těchto smluv, do značné míry by vůbec nebylo potřeba nic takového přijímat, protože by šlo o bezprostřední závaznost mezinárodních závazků České republiky. Dále musím říci, že nejde vůbec o potřebu změny ústavy. Překážka v tom, že vláda České republiky nemůže uvalit sankce v podobě embarga na Libyi, dokud není přijat zákon, stejně jako je nemůže modifikovat nebo měnit, není v Ústavě České republiky, ta překážka je v Listině práv a svobod, která, jak známo, nedovoluje ukládat povinnosti jinak než zákonem anebo na základě zákona a v mezích, které zákon stanoví.
Vláda předloží patrně ještě v měsíci červnu t.r. Poslanecké sněmovně zákon o uvalování embarga a hospodářských sankcí, kde prostě bude jediná možnost, která umožní plnit naše závazky, a to je zmocnění pro vládu, aby za mezí, které sněmovna stanoví, takové embargo mohla uvalit, modifikovat nebo zrušit.
Zásadní diskuse proběhla o malé části, o jednom článku navrhované změny v ústavě, který by měl vládě umožnit, aby svůj závazek, závazek České republiky k implementaci komunitárního práva, mohla realizovat cestou nařízení vlády s mocí zákona. Pokud jsem dobře zaznamenal zásadní výhrady, pak zněly takto: Pan poslanec Benda použil větu: Žádný soudný parlament nemůže nic podobného připustit. Pan poslanec Cyril Svoboda použil větu, že by šlo o trvalé vychýlení vztahu moci zákonodárné a výkonné. Pan poslanec Výborný a pan poslanec Kühnl vyslovili názor, že by to byla zpráva o neschopnosti státu implementovat komunitární právo. Věcně diskutovali v této věci především páni poslanci Zahradil a Kühnl, když upozornili na to, že ve směrnicích Evropského společenství je dostatečný prostor pro implementaci umožňující různé varianty.
Chtěl bych zdůraznit, že tvrzení pana poslance Bendy, že žádný soudný parlament by nemohl něco podobného připustit, je tvrzení velmi odvážné, protože když se podívá po Evropě, tak zjistí, že zhruba polovina členských států Evropské unie to prostřednictvím svých parlamentů připustila a implementuje komunitární právo na základě explicitního zmocnění pro vlády. Druhá polovina šla mnohem dál a umožňuje svým vládám vydávat taková vládní nařízení, dokonce v jakékoli oblasti, nejenom v oblasti sbližování nebo přejímání implementace komunitárního práva.
Zdá se tedy, pokud vaše hlasování za několik okamžiků k našemu návrhu bude negativní, že český parlament se bude chlubit, že je jediný soudný parlament v Evropě, zatímco ostatní parlamenty "holt" jsou podle názoru pana poslance Bendy parlamenty, které si nezaslouží takový přívlastek.
***