(15.00 hodin)
(pokračuje Kohlíček)
V části 1 - Místo České republiky v mezinárodních vztazích, v části Charakteristika České republiky - je náš stát velmi směle zhodnocen jako hospodářsky a sociálně stabilní stát. Je to opravdu velmi smělé tvrzení, zvláště po posledních čtyřech kvartálních poklesech našeho hospodářství a v pozici, kdy nevíme, kam vlastně ten vlak, jedoucí rychle strmým tunelem, ujíždí.
Je tu zajímavá poznámka, že tento stát je bez vlastních zdrojů řady základních surovin a závisí na mezinárodní spolupráci. S tím se plně ztotožňuji. Domnívám se tedy důvodně, že přes velmi spornou citovanou formulaci, tedy hospodářsky a sociálně stabilní stát, nelze náš stát hodnotit tak extrémně pozitivně. Česká republika se v současnosti nalézá v hluboké hospodářské krizi, pokles výroby, obchodu, slabá pozice tuzemských bank a dlouhodobě negativní saldo zahraničněobchodní bilance charakterizují v kostce současnou pozici středoevropského tygra.
V kapitole 2 se autor zmiňuje o navazování na pozitivní výsledky zahraniční politiky Československa v letech 1989 až 1992. Protože se o nich zmiňoval také jeden z mých předřečníků, domnívám se, že si to zaslouží bližší pozornosti. Ještě se také v této kapitole dozvídáme, že Česká republika má pouze omezené možnosti samostatně ovlivňovat mezinárodní prostředí. K těmto dvěma formulacím blíže.
Je mi opravdu líto, ale nemohu si vzpomenout na jakýkoli pozitivní krok, jakékoli pozitivní výsledky prvních tří let po převratu. Pokud ovšem za to nepovažuji rozpuštění RVHP, ztrátu trhů v bývalém Sovětském svazu, vyklizení trhů se zbraněmi a řadu dalších negativních jevů, které dnešní sociálně demokratická vláda má řešit.
Vláda, která loni začínala, ještě v minulém roce na úseku zahraniční politiky v naprostém úhoru ponechaném předchůdci, zejména po redukci našeho zahraničního zastoupení a téměř úplné likvidaci obchodních úseků, provedené zcela v intencích liberalistických fundamentalistů - jeden z nich tady také vystupoval - předchozích pravicových vlád, opravdu má jen velmi omezené možnosti jak ovlivnit mezinárodní prostředí. Samozřejmě že uctivý předklon před Německem i dalšími tzv. partnery tyto možnosti nijak nezlepšuje.
V kapitole 4 - Principy zahraniční politiky České republiky - jsme přesvědčováni, že Česká republika si uvědomuje, že lidská práva jsou nedělitelná a k jejich ochraně je zapotřebí aktivní, nápadité a dynamické politiky. Tato formulace ve spojení s agresí NATO proti Jugoslávii a uvalením drastických sankcí na oběť je odstrašujícím příkladem hájení strategických zájmů našeho státu a zřejmě nejen já, ale ani podstatná většina občanů naší republiky by nedala přednost ničemu jinému než mírové spolupráci se všemi státy.
V kapitole 5 - Zájmy České republiky - jsem s potěšením našel mezi strategickými zájmy vytvoření vnějších podmínek pro hospodářský růst a prosperitu státu, udržení a posilování komparativních výhod české ekonomiky a posilování konkurenceschopnosti českých vývozců. Já, na rozdíl od jednoho z mých předchůdců, jsem tam našel pozitivní prvky, které podporují exportní expanzi našich výrobců.
Toto konstatování, tedy to posilování komparativních výhod, si ale žádá bližšího vysvětlení. Zejména by bylo žádoucí si otevřeně říci, které komparativní výhody naše republika má a jak bude tato vláda tyto komparativní výhody chránit a posilovat. Doufám jen, že vedle velmi dobré úrovně vzdělanosti našich občanů a celkem dobré dostupnosti z nejdůležitějších trhů již mezi naše výhody není počítána, jak tomu bylo u minulých vlád, levná pracovní síla, nehledě na řadu podniků blízkých konkursu.
V kapitole 6 - Cíle a nástroje zahraniční politiky - se domnívám, že první teze v této části materiálu je naprosto správná. A já si ve shodě s autorem myslím, že vytvoření podmínek pro mírový rozvoj a prosperitu státu a pro svobodný a všestranný rozvoj občanů je jedním z nejdůležitějších úkolů každé vlády suverénního státu.
Vztahy s mezinárodními institucemi, organizacemi a uskupeními, vlastní aktivní diplomacie a zejména podpora vnějších ekonomických vztahů jsou velmi podstatné pro naši zahraniční politiku. Jaké konkrétní aktivity jsou tady klíčové? Jde zejména o bilaterální smlouvy o ochraně investic a o dvojím zdanění podpořené sjednocováním normativní základny, a to na bázi nejrozšířenějších norem, a to jsou normy Evropské unie. Plně souhlasím s nutností komplexního přístupu při řešení dvoustranných a mnohostranných otázek. Zde je třeba poznamenat, že zejména dlouhodobě otevřené otázky vztahů ke krajanskému hnutí, nedořešené otázky odškodnění nuceně nasazených občanů, stále znovu otevíraná otázka nároků sudetoněmeckého landsmandšaftu i další otázky spojené s poválečným uspořádáním Evropy nám výrazně brání v postupu dopředu.
Jednou z těchto otázek je uspořádání na Balkáně související s postavením Turecka a řešením složitého komplexu národnostních, náboženských a dalších vztahů v této oblasti. Proto také osobně vítám iniciativu našeho ministra zahraničních věcí společnou s ministrem zahraničních věcí Řecké republiky. I v této oblasti jsou významné krajanské aktivity - na Balkáně - a jistě stojí za zmínku, že tato oblast je naší tradiční exportní zónou. Je zde nejen řada našich kulturních organizací, mimochodem česká knihovna je nejstarší knihovnou v Záhřebu. Ale naše země zde má dodnes velmi dobrý zvuk dodavatele dopravních prostředků, investičních celků i v dalších oblastech. Velmi vítám tezi "česká zahraniční politika bude podporovat hospodářské zájmy českých podniků jak v rámci mezinárodních ekonomických organizací, tak komplexní proexportní politikou".
Tím se dostávám k části B - Zahraniční politika České republiky, agenda a úkoly.
Klíčovou otázkou v zahraniční politice je v současné době aplikace Evropské dohody o přidružení z roku 1993 a navazujících na ni ujednání. Protože zahraničněpolitickou prioritou je podle předložené zprávy dojednat Smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii, je třeba se ptát, do jakého společenství chceme. Po prostudování posledních kroků Evropské unie zjišťuji, a konzultoval jsem to i s jednotlivými poslanci Evropského parlamentu, že tomu tak je, že existují dvě odlišné koncepce. Jedna směřuje ke konfederaci, druhá k unitárnímu státu. Za klíčové pro naše další jednání s Evropskou unií, a to na všech úrovních, považuji vyjasnit a jasně specifikovat naši vyjednávací pozici. Chceme být skutečným partnerem při jednání, jde nám o skutečné partnerství s ostatními členy unie, nebo o rozplynutí se našeho státu v celku, ke kterému se přibližujeme?
Nejhorší situace je v kapitolách, o kterých se jedná při přistoupení, kdy uvnitř unie není jasno. Zejména to jsou otázky zemědělství a potravinářského průmyslu, které připomínají, jak už jsem tu jednou připomněl, vlak v tunelu, na jehož konci nelze zatím ani tušit jiskřičku naděje na řešení.
Kritický je stav nově vznikajících nařízení a doporučení. Již dnes je denně produkováno více než 30 stránek nových direktiv a ani Agenda 2000 zjevně tyto problémy neřeší a legislativní smršť připravovaná vládou nemůže tyto zásadní otázky vyřešit.
***