Pokračování schůze Poslanecké sněmovny
1. července v 9.02 hodin
Přítomno: 188 poslanců
(Schůze opět zahájena v 9.02 hodin.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Zahajuji třetí jednací den 15. schůze Poslanecké sněmovny. Ty, co zde jsou, srdečně vítám, ostatní, kteří přicházejí, taktéž. Prosím, abyste se všichni přihlásili svými identifikačními kartami a případně mi oznámili, kdo žádá o vydání nové karty. Hlásí se pan poslanec Skopal, který má náhradní kartu č. 4.
Konstatuji, že prvním bodem dnešního jednání budou v souladu se zákonem o jednacím řádu
121.
Odpovědi členů vlády na písemné interpelace
Kolegyně a kolegové, máme před sebou velké množství odpovědí na interpelace, dohromady je jich dvanáct. Na pořad jednání 15. schůze je tedy předloženo 12 odpovědí na písemné interpelace, s nimiž paní poslankyně a páni poslanci nejsou spokojeni, a z toho důvodu požádali o zařazení na pořad schůze Poslanecké sněmovny.
Přistoupíme tedy k projednávání těchto odpovědí.
Předseda vlády ČR Miloš Zeman odpověděl na interpelaci poslance Zdeňka Kořistky ve věci prodlužování podpisů smluv se zahraničními partnery. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 247.
Prosím, abyste se zklidnili.
Otevírám rozpravu a jako první je do ní přihlášen pan poslanec Zdeněk Kořistka. Pane poslanče, můžete hovořit.
Poslanec Zdeněk Kořistka: Vážený pane předsedající, ještě než začnu se svým projevem, chtěl bych uvést na pravou míru jednání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, která se zabývala vysláním českých vojáků do Kosova. U mého jména je v závěrečném hlasování uvedeno, že jsem byl proti vyslání. Chtěl bych zdůraznit, že jsem hlasoval pro. Samozřejmě nezpochybňuji celý výsledek hlasování, ale uvádím to jen kvůli opravě ve stenozáznamu.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: To bylo tedy technické sdělení a nyní přistoupíme k interpelaci.
Poslanec Zdeněk Kořistka: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážené dámy a pánové, po obdržení vaší písemné odpovědi ze dne 1. června 1999 jsem dlouho zvažoval svoji reakci na váš dopis. Zda nechat vše být, protože od mé písemné interpelace dne 18. května 1999 došlo k posunům v celé řadě věcí, či vyvolat diskusi před sněmovnou. Nakonec jsem se rozhodl, že nelze celou záležitost odbýt několika obecnými odstavci, které stejně neodpověděly na dvě z mých tří otázek. Dokonce jsem dostal z kuloárů přátelskou radu, že vše vlastně dopadlo dobře a vy jako známý rétor můžete udělit troufalému poslanci lekci a tzv. školení mužstva. Tato přátelská rada, kterou beru, mě docela pobavila, a právě proto, že si myslím, že problém se nevyřeší vzájemnými invektivami, ale spíše věcnou diskusí, zde vystupuji.
Pravděpodobně by vaše písemná odpověď byla úplně jiná, kdybyste musel reagovat na ústní interpelaci, kterou jsem chtěl přednést 13. května. Bohužel, musel jsem se z vážných rodinných důvodů ze zasedání sněmovny omluvit, takže jsem následně interpeloval písemně. Tento můj úvod a jednotlivá data považuji za klíčové, proč zde dnes vystupuji. Ano, v době vaší písemné odpovědi již vláda přijala usnesení č. 544 ze dne 31. května 1999, které vyřešilo právě problémy týkající se investičních pobídek. Jenže v době mé interpelace se množily informace o neúspěšných jednáních se schválenými investory, na veřejnost pronikaly zprávy o neústupném chování pracovníků Ministerstva financí, kteří podmiňovali souhlas s tzv. memorandy dalšími podmínkami.
Jednalo se o návrhy, které úplně posouvaly investiční pobídky schválené vládou do nereálných pozic, jako např. nutnost proinvestovat limitní výši investice 10 milionů USD během dvou let či požadavek realizovat celou investici z vlastních zdrojů, tedy nikoliv na úvěr či na leasing. Když jsem podobné názory slyšel od zástupců Ministerstva financí na jednání o zákonu o investičních pobídkách, pochopil jsem, že právě tito pracovníci nepochopili vůbec nic. Replikou, proč vlastně daňové prázdniny, vše vyvrcholilo. Bylo mi jasné, že pokud lidé tohoto ražení jednají s investory, nelze se divit, že memoranda nebyla podepsaná, že konkrétní firmy vyhrožují odchodem z České republiky, že volají premiérovi, že chtějí dělat tiskové konference, že prostě nechápou tyto obstrukce. Toto tedy byly konkrétní důvody mé interpelace, a než přejdu k další části svého vystoupení, neodpustím si šťouchanec a zopakuji dvě ze svých tří otázek, na které jste mi neodpověděl.
1. Byly mé informace o problémech s podpisem memorand pravdivé?
2. Hrozil z tohoto důvodu případný odchod některých schválených investorů z České republiky?
Stačí mi odpověď ano či ne.
Bohužel, ve vaší odpovědi se objevily formulace, které nic nevysvětlují. Cituji alespoň jednu: "Investoři se snaží dosáhnout co nejvýhodnějších podmínek za co nejmenších rizik, a proces podpisu memorand tedy nelze násilně zkracovat."
Takovéto formulace považuji vzhledem k jedenáctiměsíčnímu zdržení již schválených projektů Tošovského vládou z 1. července 1998 a dále vaší vládou z 30. září 1998 a z 6. ledna 1999 za alarmující. Toto zdržení jistě nevzniklo tlakem investorů na nejvýhodnější podmínky. Tyto firmy chtěly pouze, aby byla dodržena usnesení vlády, a protahování jednání vzniklo právě kladením rozšiřujících podmínek Ministerstvem financí.
Nedivte se tedy mé roztrpčenosti a interpelaci, protože kdybych neměl pravdu a problém by nebyl aktuální, jistě by se tímto vláda nezabývala a nepřijala by již zmiňované usnesení z 31. května 1999. Tímto usnesením dala plně za pravdu Ministerstvu průmyslu a obchodu a CzechInvestu, které jsou v úzkém kontaktu s investory, a mají tedy blíže k realitě. Následně došlo k posunu v jednání s investory a dle mých informací se konečně po mnoha měsících podpisují memoranda.
Vážený pane premiére, protože si myslím, že i opoziční poslanec by měl umět i pochválit, nyní tedy trochu pozitivního. Za prvé - oceňuji váš přístup k problému, že vláda jako celek investiční pobídky dále rozvíjí. Za druhé - oceňuji, že vaše vláda připravuje kvalitní zákon, který shrnuje a dále rozšiřuje práci jak Tošovského vlády, tak i CzechInvestu.
Toto vše mohu konstatovat, protože se těchto prací částečně účastním jako gestor za hospodářský výbor.
Je mi také jasné, že máme kvalitně připravené materiály a budete ve své řeči používat množství čísel jako argumenty na obhajobu vlády. Trošku vám celou situaci zjednoduším a některá čísla uvedu sám. Ano, zahraniční investoři jsou pro naši zemi potřební. Po několika letech, kdy jsme si mysleli, že je Česká republika pupkem světa a investoři se k nám pohrnou sami, jsme zjistili, že tomu tak není, a že je tedy nutno vytvořit pro ně příznivé podmínky. Vždyť vytvářejí jedno pracovní místo každých deset minut, 72 % firem prodává minimálně polovinu své produkce do zahraničí, že umožňují tisícům místních firem spolupracovat na subdodávkách, že přinášejí vyspělé technologie, know-how, nové trhy a následné investice. Výkonnost těchto firem jde prudce nahoru - za rok 1998 o cca 43 % a zisky o 50 %. Export se zvýšil za loňský rok u těchto firem o více než 50 %. V číslech by se dalo pokračovat, ale zase vám nechci vzít veškeré střelivo a trumfy.
***