(10.50 hodin)
(pokračuje Tomíček)
V žádném případě nemůže jít u veřejné zakázky o věc tajnou. Mělo by být na vůli zadavatele, koho k otevírání obálek připustí a koho nikoliv, s tím, že osoby uvedené v tomto paragrafu nyní by měly právo účasti vždy, když o to požádají.
Otevírání obálek s nabídkami včetně způsobu - je stanovena kontrola úplnosti nabídky z hlediska požadavků uplatněných zadavatelem ve vyhlášených podmínkách soutěže. Tato kontrola je popsána velmi obecně, vůbec není zřejmé, co je předmětem této kontroly. Některé podmínky soutěže jsou natolik podrobné, že i komise, měla-li by splnit doslovné znění zákona, musela by např. číst i návrhy smluv, aby zkontrolovala, zda jsou dodrženy platební podmínky vyhlášené zadavatelem v podmínkách soutěže. To je samozřejmě z hlediska praktického nesmysl. Mám za to, že kontrola by se měla omezit pouze na zákonné požadavky, tj. prokázání kvalifikačních předpokladů a poskytnutí jistoty, a ostatní kontrolu by měla provést komise pro posouzení a hodnocení.
Složení komise je jedním z rozhodujících prvků pro celý výsledek soutěže. Zcela vágní ustanovení odstavce jedna o tom, kdo má být členem komise, umožňuje v extrémním případě jmenovat komisi i z členů bez jakéhokoli vzdělání. U státní správy komise často místo odbornosti zohledňuje politické složení komise. Zákon by měl jednoznačně vymezit nutnost přítomnosti odborníků z dané oblasti. Zvláště odstavce dvě a tři, kde ustanovení komise je převedeno do pravomoci příslušného ministra, případně vlády ČR, a ukládá povinnost účasti Ministerstva financí a dalších dvou ministerstev, je veřejností vnímáno velmi negativně. Zákon tím jednoznačně říká, že zadavatel u rozsáhlejších zakázek je zcela nekompetentní a komise bez přítomnosti ministerstev nejsou svéprávné. Domnívám se, že jde o výrazný lobbistický tlak přenesení rozhodovacích pravomocí na ústřední orgány.
Rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky je problematické. Chápu toto ustanovení tak, že pokud komise již sestaví pořadí nabídek, nemůže zadavatel soutěž zrušit. V odstavci čtyři vybraného uchazeče vyzve zadavatel k předložení dokladů podle § 2c, a nesplní-li uchazeč tuto povinnost nejpozději do tří dnů před podpisem smlouvy, musí ho zadavatel vyloučit ze soutěže. V kontextu s ostatními paragrafy postrádám v tomto odstavci povinnost zadavatele oznámit toto vyloučení uchazeči, ale zejména nechápu konstrukci stanovení příslušné lhůty. Nepředloží-li uchazeč příslušné doklady, nemůže s ním zadavatel uzavřít smlouvu; nemůže-li uzavřít smlouvu, jak má potom odvodit, kdy nastaly ony tři dny před uzavřením? A naopak předloží-li mu uchazeč doklady, nesmí s ním zadavatel uzavřít smlouvu dříve než za tři dny, protože jinak by ho musel vyloučit.
Je to několik věcí, které doplním v podrobné rozpravě, abych precizoval znění této novely. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má kolega Tomáš Kvapil, připraví se pan poslanec Jaroslav Gongol.
Poslanec Tomáš Kvapil: Vážené dámy a pánové, dosavadní znění zákona o zadávání veřejných zakázek umožňuje díky ustanovení § 50 písm. f k zadání veřejné zakázky na zpracování projektové dokumentace architektonickou soutěž. Jakkoli toto ustanovení není dokonalé, sama skutečnost, že veřejný investor může při zadávání veřejné zakázky na zpracování územního plánu nebo vybudování stavby zásadním způsobem přihlédnout k tomu, jak bude konečné urbanistické nebo stavební dílo koncipováno, je neobyčejně důležitá.
Veřejná výstavba na území obce bývá často důležitým tématem komunální politiky. Hledisko kvality, to je vzhledu, funkčnosti, trvanlivosti apod., a efektivnosti, tzn. účelnosti vynaložených prostředků při této výstavbě, zajímá jak komunální politiky, tak jejich voliče. Proto je podle mého názoru žádoucí, aby i nadále bylo možno, a podtrhuji nikoliv nutno, zadat tento zvláštní typ veřejné zakázky takovým způsobem, který umožní vlastnosti budoucí výstavby vzít do úvahy. Vládní návrh novely zákona o zadávání veřejných zakázek ovšem zmíněné ustanovení § 50 písm. f vypouští. Zdůvodňuje to jednak tím, že architektonická soutěž sama nedává odpověď na všechny relevantní otázky veřejného zadání, neobsahuje kritérium ceny projektové dokumentace, termíny plnění apod. , a jednak tím, že architekt nebo urbanista sám těžko může být nositelem celé projektové zakázky.
S prvním argumentem je možné souhlasit, druhý je naopak lichý. Ve světě a rovněž i u nás jsou autorizovaní inženýři de iure i de facto chápáni jako nositelé zakázky. Patří k jejich schopnostem a odpovědnosti zajistit si případné činnosti, které osobně, popřípadě ve své kanceláři nevykonávají smluvně, jako subdodávky. Na to je pochopitelně v pravomoci vyhlašovatele architektonické soutěže vymezit okruh soutěžících, tak jak pokládá za vhodné, např. typem autorizace, schopností převzít i zakázku velkého rozsahu atd.
Vzhledem k tomu, že první námitku vlády vůči stávajícímu řešení, tedy znění § 50 písm. F, uznávám, je třeba řešit vazbu veřejného zadání a architektonické soutěže jinak než dosud, a to úpravou § 49. Ten řeší zadávání veřejné zakázky formou výzvy k více zájemcům.
Konkrétní návrh úpravy předložím v podrobné rozpravě.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Dosud poslední písemná přihláška do obecné rozpravy patří panu poslanci Jaroslavu Gongolovi. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Jaroslav Gongol: Pane předsedající, dámy a pánové, nový návrh zákona chce vnést do hospodaření přirozených monopolů větší zprůhlednění, aby případné nedostatky v řízení finančně nezatěžovaly širokou občanskou veřejnost, resp. rozpočty obcí a měst, které mnohdy spolufinancují tyto činnosti.
Z citace jednotlivých paragrafů navrhované novely zákona vyplývá, že elektrárna, která spotřebovává cca 1,2 milionu tun černého energetického uhlí, což představuje v ročním objemu částku asi 1 mld. Kč, nemusí na tuto komoditu vypisovat výběrové řízení, přičemž právě tato komodita činí rozhodující výši nákladů na výrobu elektrické energie, jejíž cena je dosud regulována. Přitom tatáž elektrárna musí vypisovat výběrové řízení na dodávku zboží nebo služeb v ceně vyšší než 12 mil. Kč v rámci smlouvy, i když tato suma představuje pouze nepatrnou částku ve srovnání s náklady na nákup paliva a nijak nemůže přispět na snížení nákladů na výrobu elektrické energie a zprůhlednění hospodaření přirozeného monopolu.
Stávající trend směřující k výstavbě kogeneračních jednotek umožňujících jak výrobu elektrické energie, tak výrobu tepla pro veřejné sítě, navazuje možnost různého posuzování, zda nákup energie nebo paliv pro tuto výrobu má být posuzován ve smyslu § 1 odst. 2, nebo § 2 odst. b2, neboť zákon o teplárnách nehovoří.
Formulace uvedená v § 3 odst. 4 je podle mého názoru naprosto vágní, neboť není zřejmé, zda se jedná o povinnost vypisovat veřejnou zakázku na základě jedné časově neomezené smlouvy, nebo více smluv pro jednu a tutéž komoditu.
Soudím, že je nezbytně nutné jasně formulovat, že veřejná zakázka musí být vypsána vždy, když souhrn několika smluv pro tutéž komoditu v daném časovém období, např. 1 rok, přesáhne stanovenou hodnotu, tj. např. 12 mil., resp. 18 mil. Kč.
***