(12.20 hodin)
(pokračuje Lánský)
V demokratických právních státech pro většinu erudovaných novinářů, to znamená profesionálů v oboru, je např. samozřejmé, že jsou povinni ověřovat si informace a že jsou povinni kontrolovat zdroje. Když jsem to teď nahlas řekl, a já předpokládám, že to přece jenom nějací novináři dnes zde sledují, jsem přesvědčen o tom, že pro mnohé z nich je to novinka, kterou slyší poprvé. Tuto povinnost mají dokonce od zaměstnavatele a odpovídají tomuto zaměstnavateli za její dodržování.
Rád bych poukázal na to, že zde zazněl dnes dopoledne citát z právního usnesení rezoluce Rady Evropy. Chtěl bych vám jenom říci, že to byl citát velmi neúplný. Citát z rezoluce 7426 zněl: Ve vztahu k informacím, které se týkají jednotlivců a jsou zveřejněny v jakémkoliv médiu, musí mít dotčený jednotlivec skutečně možnost nápravy v případě publikování faktů a názorů, které se zakládají na - a teď přišel citát - "celé řadě podmínek." Citující pan poslanec zapomněl předchozí odstavec. V tomto odstavci totiž stojí: "Ve vztahu k informacím, které se týkají jednotlivců a jsou zveřejněny v jakémkoliv médiu, musí mít dotčený jednotlivec skutečnou možnost dosáhnout bez zbytečných odkladů opravu nesprávných faktů, které se jej týkají a na jejichž opravě má oprávněný zájem, přičemž má být oprava zveřejněna pokud možno stejně výrazným způsobem jako původní informace."
Dovolte mi, abych řekl, že pan poslanec, který z této rezoluce citoval, určitě si byl vědom, který odstavec vynechal, a určitě si byl vědom toho, proč ho vynechal.
Dovolím si vám dát několik příkladů z mé vlastní praxe a jeden z nich se týká právě pana poslance, který kdysi krátce po skončení sčítání hlasů v prvních senátorských volbách se pokoušel v televizním živém vysílání mě půl hodiny napadat útoky o tom, že jsem byl zvolen hlasy komunistických voličů. Ptám se, jak to mohl tehdy příslušný žurnalista vědět, a ptám se, jak to mohl tvrdit ve svobodných médiích.
Dovolím si také poukázat na to, že kdysi jiný novinář v jiné souvislosti a v jiných novinách o mně tvrdil, že by bylo katastrofou, kdybych se měl pokusit vystoupit v nějaké zahraniční instituci a hovořit cizím jazykem. Ten novinář mě v životě neviděl. Já jsem ho také neviděl. On mě vůbec neznal a určitě nebyl u toho, když jsem v nejrůznějších institucích vystupoval a hovořil nejméně čtyřmi různými jazyky.
Na závěr vystoupení vám dám ještě jeden příklad. O to mě vlastně požádal můj kolega Kavan, který musel odejít na Pražský hrad, kde se účastní přijetí slovenského prezidenta u prezidenta republiky. Budu vám ovšem citovat z dnešních novin, z jistého týdeníku, který o ministru zahraničí píše: "…o udavačské minulosti novopečeného ministra zahraničních věcí Jana Kavana označila rada na návrh Kavanova kolegy ministra kultury Pavla Dostála za kampaň vysílání České televize a tři měsíce poté už tento pořad neexistoval. Sám Kavan kvůli mnoha novinovým článkům popisujícím, jak jako někdejší student donášel na své spolužáky představitelům totalitního státu, nikdy žalobu nepodal." Dovolte mi poukázat na to, že člověk, který to napsal dnes, napsal totéž o udavačské minulosti novopečeného ministra zahraničních věcí Jana Kavana před několika měsíci, když byl tehdy novopečeným ministrem. Dovolte mi poukázat na to, že tento novinář vzal za fakt, že Kavan je udavačem, skutečnost, že Kavan se neobrátil se žalobou na soud proti tomuto deníku. Nemusím většině poslanců v tomto sále vysvětlovat, že taková souvztažnost je naprosto absurdní. Dovolte mi také poznamenat, že tento novinář si mohl zjistit, že Kavan byl očištěn právoplatným soudním rozhodnutím v České republice.
Tyto věci mám na mysli, když hovořím o povinnosti ověřovat si zdroje a když hovořím o profesionalitě novinářů. Slyšel jsem zde padnout slova: "Byl jsem dlouho novinářem a jsem krátce politikem." Rád bych to trochu poopravil. Ten pán, který je říkal, byl šéfredaktorem, novinářem nebyl nikdy.
Já vás prosím, dámy a pánové, ve jménu kultivované debaty, která tady probíhala dnes a také minulý týden, abychom v ní pokračovali ve druhém čtení. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane místopředsedo. Posledním přihlášeným do rozpravy je místopředseda vlády pro legislativu pan Rychetský.
Místopředseda vlády Pavel Rychetský: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v rámci rozpravy k této zákonné osnově padla celá řada argumentů přimlouvajících se za to, aby byla zamítnuta, aby byla vrácena vládě k dopracování, argumentů, které - což je velmi pozoruhodné - většinou vycházely z jednoho jediného článku slečny Moniky Rahim, pracovnice Institutu pro východní právo při kolínské univerzitě, článku, který napsala v době - čerpá z něj evidentně i pan zpravodaj, někdy dokonce doslovně - kdy ještě návrh tiskového neměl definitivní tvar a nebyl předložen Poslanecké sněmovně. Navíc jde o argumenty z jedné nepatrné části této studie, argumenty, které pomíjejí větší část této studie, která naopak jednoznačně uvádí celou řadu faktů, které svědčí pro to, že Česká republika by měla tiskový zákon přijmout, a to právě v té podobě, ve které jej vláda předkládá.
Co bylo v této rozpravě dnes návrhu tiskového zákona vytýkáno. Musím říci, že mě překvapilo, že téměř ojediněle nebo téměř vůbec nezazněly konkrétní věcné výtky k tomu, že vládní návrh zavádí institut odpovědnosti vydavatele tisku za obsah tisku, že vládní návrh obsahuje zákonný zákaz podněcování k násilí a nenávisti na základě rasové nesnášenlivosti nebo obdobné nesnášenlivosti, že obsahuje zákaz rozšiřování dětské pornografie, sexuálního násilí a jiných sexuálně patologických praktik.
***