(17.20 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Myslím, že jako se tehdy nemýlil Keynes v případě Německa, že se podobně nemýlí Jiří Dienstbier v případě Balkánu, když navíc upozorňuje na to, že srbská ekonomika je centrální ekonomika Balkánu a ničení, rozbíjení srbské ekonomiky znamená poškozování všech balkánských národů, protože všechny ekonomiky v tomto prostoru mají úzkou vazbu právě k výkonnosti a prosperitě ekonomicky srbské.
Myslím, že ve stejném duchu míří i poznámka Maurice Duvergera, známého politologa, že od začátku devadesátých let politika mezinárodního společenství vůči Jugoslávii je špatná, ne-li zločinná, a že povede ke katastrofickým koncům.
Mohli jsme se o tom přesvědčit v tomto roce, kdy Česká republika je předsednickou zemí Středoevropské iniciativy, na konferenci, která probíhala v červnu v Praze. 7. června se zde sešli zástupci jednotlivých parlamentů a mohli jsme slyšet stížnosti jednotlivých členských zemí, kam tato politika vedla, když např. Chorvatsko přišlo snad až o 2 mld. dolarů jako následek tohoto pojetí řešení balkánské krize, kdy do 800 mil. dolarů stouply ztráty Bulharska. Podobně mohly uvažovat i další země, snad s výjimkou totálně rozvrácené Albánie, která od roku 1997 jako stát přestala fungovat.
Domnívám se, že není možné, aby Česká republika, která sama má zkušenost s politikou dvojího metru, resp. její předchůdce Československo ze třicátých let, sama asistovala při provádění politiky dvojího metru. Připomenu několik případů ze současné doby. Když si vezmeme např. zemi v Latinské Americe, jako je Kolumbie, kde je 1 mil. 400 tis. uprchlíků, kde jsou okatým způsobem porušována lidská práva, kde jde o silové řešení problémů, přesto USA nezvedají prst, přesto Evropská unie nezvedá prst a Kolumbie je největším příjemcem americké vojenské pomoci na západní polokouli. O Turecku, které je blízko našemu prostoru, je zbytečné mluvit, ale bylo by možné uvádět i další věci. Vzpomeňte si na to, jak dlouho mezinárodní společenství čekalo v případě Jakarty.
Domnívám se, že politika dvojího metru nikomu nepřispěje a nepřispěje ani dlouhodobé kredibilitě České republiky, i kdyby nám to konjunkturálně mělo přinést určitý prospěch. Byl bych nerad, kdyby Česká republika opakovala postup, který předvedla v případě balkánské krize diplomacie Polska.
Pokud jde o podmínku, že budou sankce pokračovat do doby, kdy bude na jugoslávské scéně fungovat pan Miloševič, nerozumím tomu. Domnívám se, že suverénním faktorem, který bude řešit tuto otázku, jsou sami jugoslávští občané. Domnívám se, že je také poněkud zvláštní, jestliže tento muž, kterého není možné pokládat za nějaký vzor demokratického politika, nicméně tento muž rozhodně není horší, než je průměr balkánských demokracií, se vystavil demokratické politické soutěži několikrát a jugoslávští občané si ho volili.
Domnívám se, že je velmi nebezpečné klást kritéria, která musí nějaký stát splnit, aby byl pokládán za demokratický. Toto je velice nebezpečné, protože to klade otázku kritérií a toho, kdo tato kritéria bude posuzovat.
Myslím, že by bylo daleko příznivější vytvářet normální podmínky života pro jugoslávské obyvatelstvo, pro to, aby se mohl stabilizovat občanský život, aby mohla fungovat občanská společnost, a pak teprve je možné doufat, že se situace bude vyvíjet příznivějším směrem pro názory Západu.
Jestliže ze strany Západu přicházejí neustále rány pro srbské společenství, které se pokládá za objekt nepřiměřeného nátlaku, které může vnímat politiku Západu celkem spravedlivě jako jednostrannou, pak nemůžeme čekat, že Západ bude mít v Jugoslávii svého politického partnera, který by odpovídal těm nárokům na politický diskurz, který Západ vytyčuje. Myslím, že toto je zcela pochopitelné každému soudnému člověku. Obávám se ale, že ne vždycky politiku velmocí určují právě ti nejsoudnější lidé.
V této souvislosti bych chtěl říci, že jsem do poslední chvíle, než vypukly válečné operace, sledoval diskusi, která probíhala např. na srbské politické scéně, a i diskusi mezi Albánci a Srby. Probíhala v různé formě, např. na internetové platformě, kterou zřídilo albánské periodikum Koha Ditore spolu s jugoslávskou agenturou Beta Press. Tato diskuse byla velmi otevřená a řada albánských separatistů tam vyslovovala vlastní názor, že se v nejbližší době odtrhnou od Jugoslávské svazové republiky.
Představuji si, co by se asi stalo v USA, kdyby na základě změny etnického složení lidé hispánského původu na Floridě prohlásili, že se odtrhnou od USA. Myslím si, že by dlouho tyto názory nehlásali.
V tomto případě k žádnému mocenskému zásahu nedošlo a údajný tyran strpěl, aby diskuse trvala až do posledního dne, než začalo bombardování.
Tvrdím, že má pravdu Jiří Dienstbier, že je třeba zahájit rozumný dialog s touto společností, že je třeba pracovat na ekonomické stabilitě Balkánu včetně Jugoslávské svazové republiky. V tomto pojetí žádný sankční režim nemá místo. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Další přihláška do obecné rozpravy je poslance Zahradila.
Poslanec Jan Zahradil: Pane předsedající, dámy a pánové, avizoval jsem, že se přihlásím ještě do obecné rozpravy. V tuto chvíli bych chtěl předtím, než budu hovořit k této věci, hovořit trochu k proceduře, protože jsem byl jedním z hlubokých znalců parlamentních procedur kolegou Markem Bendou poučen, že neschválení není totéž co zamítnutí, s čímž vřele souhlasím. To znamená, že pokud zahraniční výbor doporučil Poslanecké sněmovně Parlamentu neschválit tento návrh, neznamená to, že dal návrh na jeho zamítnutí, resp. dá se to chápat tak, že zahraniční výbor doporučil poslancům, aby pro tento tisk nehlasovali. Pokud má někdo návrh na skutečné zamítnutí - za sebe avizuji, že ho nepodávám -, nechť ještě vystoupí v další rozpravě.
Naopak bych chtěl říci se všemi výhradami, které jsem přednesl, když jsme tento návrh projednávali poprvé, a vystoupil jsem tehdy s docela obsáhlým projevem, že zastávám opačný názor, než je oficiální názor zahraničního výboru. Jak já, tak někteří kolegové z ODS jsme tento názor dali při hlasování najevo. Znovu musím upozornit vaším prostřednictvím, pane předsedající, pana ministra, že návrh na neschválení prošel především díky hlasům poslanců jeho vlastní strany.
Do značné míry sdílím argumentaci ministra zahraničí. Domnívám se, že analytické rozklady o příčinách krize v Jugoslávii, o tom, jak se řešila či jak se měla řešit, které v tuto chvíli podal pan poslanec Ransdorf, bychom mohli podávat různí z nás v různém rozsahu. To je ale věc, o které v tuto chvíli nejednáme. V tuto chvíli jednáme o tom, zda jako asociovaná země Evropské unie budeme v tomto bodě solidární se sankcemi, které vyhlásily mj. členské státy Evropské unie, nebo zda solidární nebudeme. Myslím, že v odůvodnění ministra zahraničí to padlo jasně. Domnívám se, že je nutné, abychom měli nějaký nástroj k uplatňování těchto sankcí, pokud existují a pokud byly vyhlášeny.
***