(9.40 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Jsem přesvědčen, že dostačuje jedno vyúčtování, a to podle univerzálního postupu stanoveného Ministerstvem financí, které platí pro všechny resorty. Rovněž byly doloženy informace o projednávání výroční zprávy o činnosti a výroční zprávy o hospodaření rady školy. Pokud je zřízena, není to nutné. Pokud totiž jednání proběhlo bez závad, tak se prostě předloží obě zprávy školským úřadům. Pokud by snad vznikly problémy, pak zákon č. 564/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má jisté mechanismy, které směřují k nápravě. Není tedy nutné tyto mechanismy nějakým způsobem dávat do tohoto zákona.
Zase bych připomněl onu tezi o presumpci neviny.
Obdržel jsem od paní kolegyně návrh, se kterým hodlá dneska vystoupit na tomto plénu. Návrh se trochu liší od toho výborového znění. Zarazila mě tam jedna skutečnost. Ta, že pro učiliště je stanovena výše normativu 80 % a pro střední školy pouze na 60 %. Považuji to za velmi špatné, neboť to jde proti vzdělávacím trendům ve vyspělých zemích, které spočívají právě v podpoře všeobecného vzdělání a zvyšování průměrné délky vzdělávání. Jak uvádí třeba studie České vzdělání a Evropa, prodloužení délky vzdělávání i délky a rozvoj všeobecného vzdělávání je důležitým faktorem ovlivňujícím dosaženou úroveň znalostí a dovedností. Pokud vím, tak střední školy splňují tato kritéria mnohem lépe než střední odborná učiliště, protože studium na nich - pokud nepočítám učební obory s maturitou - je delší a míra všeobecného vzdělání je vyšší.
Za páté - uzavírání smluv na počet žáků se školským úřadem lze velmi jednoduše zneužít k likvidaci škol. Obdobně je tomu také s požadavkem kladného vyjádření obce.
Jako šestý bod bych si dovolil uvést, že uložený audit u hospodaření včetně kontroly úměrnosti vynakládání finančních prostředků, které nejsou předmětem státní dotace - čili jedná se o jiné peníze než o ty, které dává stát - je neoprávněným zasahováním do právní subjektivity soukromé školy.
Dámy a pánové, právě z těchto důvodů, které jsem uvedl, bych vás chtěl vyzvat k tomu, abyste v podrobné rozpravě pozměňovacími návrhy upravili znění paní kolegyně Šojdrové. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu kolegovi Bartošovi. V tuto chvíli jsem obdržel další písemnou přihlášku, která má přednost před přihláškou z místa. V tuto chvíli zde tedy vystoupí pan kolega Matějů. Potom vystoupí zástupce navrhovatelů pan kolega Mareš.
Poslanec Petr Matějů: Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chci jenom velice krátce připomenout filozofii tohoto zákona, a to bez ohledu na to, který tisk se stane základem našeho jednání. Mám pocit, že jedno základní pravidlo bychom měli mít na paměti, a to je pravidlo rovných šancí.
Mně se zdá, že řada námitek proti původní předloze vycházela z toho, že nejsme schopni současně aplikovat právo rovných sankcí. Byl bych velice rád, aby nepadalo na hlavu předkladatelů původního návrhu, že nejsme schopni aplikovat právo rovných sankcí.
Již několik let se v naší zemi vede vážná a odborně dobře založená debata o tom, jak testovat to, čemu se říká přidaná hodnota školy. To je odborný termín. Ti, co se školstvím zabývají, vědí, co to znamená.
V tuto chvíli téměř všechny střední školy - ale mohli bychom podobně mít i základní školy - by mohly být seřazeny podle tohoto základního kritéria, kdyby ministerstvo školství jednoduchým nařízením dalo najevo, že všechny školy budou zveřejňovat výsledky v těchto testech. Pokud jde o střední školy, tak např. v sondě "Maturant". Mohli bychom vést naprosto seriózní debatu o tom, které školy jsou špatné a které jsou dobré, neříkat takové věty, jako že existují u nás školy, kde se dává maturita za správnou odpověď na otázku "co nám dává Huse". Myslím si, že tyto typy otázek a odpovědí si můžeme dovolit v restauraci, a nikoliv v debatě, která se týká tak vážného zákona, který může nastolit - a pokud nebude přijat, tak nenastolí - rovné šance v přístupu ke kvalitnímu vzdělání.
Velice bych se proto přimlouval, kdyby v diskusi, která zde bude vedena, byl zdůrazněn nejen princip rovných šancí, ale i rovných sankcí. Děkuji.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu kolegovi Matějů a nyní bude hovořit pan kolega Petr Mareš.
Poslanec Petr Mareš: Pane předsedající, dámy a pánové, já se nebudu vyjadřovat k některým nepřesnostem v číslech. Nepřesná čísla provázela celou rozpravu na toto téma. Stejně tak se nebudu vyjadřovat k některým dalším nepřesnostem faktografickým. Chtěl bych se vyjádřit k tomu podstatnému, co liší komplexní pozměňovací návrh, který jsme se rozhodli projednávat a vzít za základ naší dnešní rozpravy, od toho původního návrhu. V zásadě to už řekl pan kolega Bartoš, ale já považuji za nutné to ještě jednou podtrhnout, že pozměňovací návrh obrací celý systém tak, jak byl předpokládán v původním návrhu zákona.
Pozměňovací návrh přijímá zásadu, že ne všechny školy v tomto státě, byť splňují standard tímto státem požadovaný, jsou si rovny. V tuto chvíli si nejsou rovny školy, které označujeme jako soukromé. Já se ptám, zda to je poslední krok. Zda příště si nebudou s ostatními rovny ještě školy církevní, zda příště si již nebudou rovny ty školy, které budou učit trošku jinak, než si představuje ministerstvo školství. Jak daleko půjdeme, přijmeme-li tento princip při rozhodování o našem vzdělávacím systému?
Proto je důležité, že se o tomto návrhu zákona bavíme právě teď, ve chvíli, kdy diskuse o velkém zákonu o vzdělávání stále ještě probíhá. Proto je důležité, abychom vzali v úvahu tento samotný princip obsažený v obou návrzích zákona a abychom o něm uvažovali nikoli pouze v souvislosti s postavením soukromých škol, které je stejně kritické nebo v tuto chvíli ještě kritičtější, než jsme řekli v prvním čtení, ale abychom o něm uvažovali s výhledem na ten budoucí velký zákon, který - jak doufám - předurčí podobu našeho vzdělávacího systému na velmi dlouhou dobu, která bude naplňovat ten časový prostor třetího tisíciletí.
Pan kolega Kučera zde řekl, že naše snaha projednat a přijmout tento zákon ještě dříve, než byla předložena paragrafovaná verze zákona o vzdělávání, je projevem nedůvěry vůči panu ministrovi. Řekl nám také, co všechno pan ministr udělal pro to, abychom k němu důvěru měli. Obávám se, že ani jeden z těch argumentů, které použil, nesměřují k podstatě toho, o čem se zde bavíme, to je k budoucnosti, to je ke krokům směřujícím k budoucnosti našeho vzdělávacího systému.
Podíváme-li se na tyto kroky ze strany ministerstva, pak, dámy a pánové, bych si dovolil připomenout těm z vás, kteří se zajímáte o tenis, mezinárodní mistrovství Spojených států a tiskovou konferenci Gorana Ivaniševiče, chorvatského tenisty, který nás, kteří jsme sledovali tiskovou konferenci, velmi pobavil. Vysvětloval totiž, proč vyhrál předcházející zápas. Říkal novinářům: "Víte, já nikdy nevím, který Ivaniševič vlastně vyběhne na hřiště - zda to bude ten, který poběží za každým balonem, který se bude odvážně tlačit na síť a který bude odvážně riskovat, nebo ten, který si před každým balonem řekne, že to je příliš daleko, že se do toho nemám cpát." Byla to velmi vtipná a ironická sebereflexe.
Kdyby podobné ironické sebereflexe byl schopen pan ministr, pak by uspořádal podobnou tiskovou konferenci, aby komentoval činnost svého ministerstva. To se totiž projevuje podobnou schizofrenií, jako je ta, o které hovořil chorvatský tenista.
***