(18.10 hodin)
(pokračuje Mertlík)
Čili - doporučuji příště postupovat, řekl bych, krátkou cestou. Je to rychlejší. Pak si můžeme třeba ex post popovídat. V této chvíli vám mohu slíbit pouze to, že prověřím obsah této interpelace, zjistím, jaká ta situace je. Pokud se ukáže, že stav je trvalý, stále takový, jak říkáte, kdy pan ředitel Prokop nezaslal příslušný dopis, zjednám nápravu. Je docela dobře možné, že takový dopis už odešel a od okamžiku, kdy jste hlásil úmysl interpelovat, do této chvíle se zbytečně ztratil čas, který jste mohl využít produktivnějším způsobem. O té konkrétní situaci přirozeně nejsem informován. Myslím si, že to je vcelku normální. Nelze očekávat od ministra, který spravuje úřad mající zhruba 1 200 zaměstnanců, že bude znát každý takovýto případ. Myslím si však, že vzhledem k informační otevřenosti našeho ministerstva skutečně nebyl problém zajistit takový způsob kontaktu, který by umožňoval vyjít vám vstříc, pokud by se vaše sdělení ukázalo jako důvodné, a řídit se svým velmi prospěšným a vhodným heslem z tohoto hlediska "Kdo rychle dává, dvakrát dává".
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji ministru financí Pavlu Mertlíkovi a ptám se pana poslance Kvapila, zda si přeje přednést následující dotaz.
Poslanec Tomáš Kvapil: Chtěl bych vás, pane ministře, ujistit o tom, že mně nešlo o žádné zviditelňování. Jednání s ředitelem proběhlo, jak jsem již řekl, 28. září, tj. před 16 dny. Ta dohoda platila, že do čtrnácti dnů bude zjednána náprava. Já jsem panu řediteli Prokopovi při tomto jednání také řekl, že pokud takto neučiní, budu se muset v rámci ústních interpelací na vás obrátit. Postupoval jsem, jak nejrychleji to bylo možné. Samozřejmě, k vyřízení té věci jsem dal přiměřenou lhůtu, za kterou považuji 14 dní.
Jinak přijímám vaši odpověď v tom slova smyslu, že celou věc přešetříte a z moci vedoucího představitele ústředního orgánu státní správy v té věci zjednáte nápravu.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. V tuto chvíli udílím slovo panu poslanci Jaroslavu Štraitovi, který byl vylosován jako osmý, aby přednesl svoji interpelaci na ministra spravedlnosti Otakara Motejla ve věci vydání válečného zločince Mallotha do České republiky.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, obracím se na vás s interpelací jako na pátého ústavního činitele tohoto státu a ptám se vás, proč Česká republika stále nepožádala o vydání válečného zločince Antona Mallotha, vraha z Malé pevnosti Terezín, která byla v letech okupace policejní věznicí vojenského gestapa, k potrestání. Naposledy jsem tak učinil na předminulé, 15. schůzi. Je velmi politováníhodné, že Anton Malloth byl různými průtahy ve Spolkové republice Německo shledán nevinným. Je však nade vši pochybnost, že jde o bezdomovce - podtrhuji toto, protože to je velmi důležité z hlediska mezinárodního práva - kterého zákony Spolkové republiky nechrání.
K potrestání podobných Mallothů přistoupila Francie, Itálie. V České republice naopak se práce Komise pro stíhání válečných zločinců zcela umrtvila po roce 1989.
Obracím se na vás také jménem několika desítek žijících terezínských vězňů a důrazně se ptám, proč vaše ministerstvo je v této věci nečinné. Samozřejmě že z dnešního denního tisku jsem se dozvěděl, že také určité kroky činíte. Já ovšem s touto formou nesouhlasím. Materiály máte již několik let z litoměřického archivu. Víte, o co jde. O zavrženíhodných činech terezínského vraha Mallotha není nejmenších pochyb. Znáte jeho bydliště v mnichovském Pulachu. Co tedy brání spravedlnosti?
Jsem přesvědčen, že při důrazném - to slovo podtrhuji - postupu České republiky a při sebevědomém postupu České republiky vláda kancléře Schrödera Mallotha k potrestání vydá.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Štraitovi a udílím slovo ministru spravedlnosti panu Otakaru Motejlovi.
Ministr spravedlnosti ČR Otakar Motejl: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, jsem skutečně rád, že pan poslanec Štrait se obrací na mě s interpelací ve věci Antona Mallotha narozeného 13. 12. 1912, protože se mi dostává díky tomu do značné míry příležitost vyjasnit nebo rekapitulovat a současně z iniciativy pana poslance Štraita i ostatní poslance Poslanecké sněmovny informovat o současném stavu tohoto řízení a snad - když dovolíte - při této příležitosti rekapitulovat i pro mladší generace genezi celého případu.
Anton Malloth, jak jsem vzpomněl, a není to tak zcela bezvýznamné, se narodil 13. 12. 1912. Působil jako příslušník SS a dozorce v Malé pevnosti v Terezíně, v období 1942 - 1945. Tento Anton Malloth spolu s dalšími dvěma obviněnými, rovněž dozorci v Malé pevnosti v Terezíně byl rozsudkem mimořádného lidového soudu v Litoměřicích již 24. září 1948 uznán vinným podle dekretu prezidenta republiky z 19. června 1945 ve znění pozdějších předpisů, tedy v podstatě z válečných zločinů, respektive ze zločinů proti lidskosti, které měl spáchat během druhé světové války jako velitel strážního oddílu SS v Malé pevnosti Terezín vůči tam umístěným vězňům, zejména Židům. Tímto rozsudkem byl odsouzen k trestu smrti oběšením.
Rozsudek nebyl vykonán, protože Malloth se nezdržoval na území tehdejší Československé republiky. Na následné opakované žádosti o vydání nebylo pozitivně reagováno.
Důvodem měl být postupně fakt, že nebylo možno vypátrat přesné místo jeho pobytu. Itálie poté, co zjistila příslušnost k jednotkám SS, jej v roce 1949 vyhostila. Od té doby, jak se posléze ukázalo, se Anton Malloth zdržuje v Německu.
V roce 1968 Okresní prokuratura v Litoměřicích podala návrh na povolení obnovy řízení, které proběhlo, jak jsem již uvedl, v září 1948 před mimořádným lidovým soudem. Podstatou návrhu bylo zejména zjištění nových skutečností, které vyplynuly ze šetření tehdejší československé komise pro stíhání válečných zločinů v řízení proti veliteli pražského gestapa Gerkemu a které se podstatnou měrou týkaly také činnosti Antona Mallotha v Terezíně. V podstatě šlo tedy o upřímnou snahu rozšířit původní obvinění o nové neméně závažné skutky.
Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení z 27. února 1969 návrh zamítl, neboť napadený rozsudek neshledal přezkoumatelným, když původní skutek byl příliš široce a nekonkrétně formulován a teoreticky mohl obsahovat celou řadu blíže nespecifikovaných konkrétních jednání, takže bylo obtížné konstatovat zjištění nějakých nových, soudu dříve neznámých skutečností. To byl v podstatě úděl celé řady retribučních rozhodnutí mimořádných lidových soudů.
Proti tomuto usnesení podala Krajská prokuratura v Ústí nad Labem stížnost k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud k této stížností 30. dubna 1969 napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Důvodem byl závěr, že Krajský soud při přezkoumávání zákonnosti rozsudku vycházel pouze z jeho výroků a odůvodnění, ale nevzal v úvahu obsah spisového materiálu, tedy řízení, které vydání rozsudku - jedná se stále o rozsudek mimořádného lidového soudu z roku 1948 - předcházelo. Přitom podle názoru Nejvyššího soudu bylo zjevné, že řada důkazů nyní nově navrhovaných nebyla obsažena v původním řízení před mimořádným lidovým soudem. Krajský soud v Ústí nad Labem potom usnesením z 10. července 1969 návrhu okresního prokurátora v Litoměřicích vyhověl a povolil obnovu řízení. Dále zrušil rozsudek mimořádného lidového soudu v Litoměřicích ze září 1948 v celém rozsahu a vrátil věc krajskému prokurátorovi v Ústí nad Labem k novému řízení.
Následně začala probíhat jednání se Spolkovou republikou Německo o možnosti předání trestního stíhání - respektive jejího převzetí, německou stranou. Německá strana totiž projevila zájem jmenovaného trestně stíhat, protože v té době byl považován za jejího státního občana, a tudíž nepřicházela za žádných okolností v úvahu možnost jeho vydání do tehdejší ČSSR.
Dopisem z 31. března 1971 podala tehdejší vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Lutichsburgu žádost o převzetí trestního stíhání dozorců působících v Malé pevnosti v Terezíně, mezi nimi i Antona Mallotha. Trestní řízení bylo německými orgány převzato a vedeno spolu s trestními řízeními, která tam byla zahájena již v roce 1970. Dne 18 června 1971 byl spisový materiál postoupen příslušnému státnímu zastupitelství v Dortmundu, zemské centrále Severního Porýní a Vestfálska, pro spolupráci při vyšetřování nacistických masových zločinů, kde tato trestní věc je dosud vedena pod spisovou značkou 45 JS 25/1970. Podle dalších dokumentů došlo k dalšímu a snad paralelnímu trestnímu řízení v této věci bez ohledu na existující pravomocný rozsudek mimořádného lidového soudu ještě na území ČR, respektive tehdejší Československé republiky.
29. 5. 1967 zahájil tehdejší vyšetřovatel StB trestní stíhání ve věci trestného činu vraždy podle § 219 našeho trestního zákona a spolupachatelství k vraždě podle § 9 odst. 2 § 219 trestního zákona.
***