(16.30 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Neexistuje ve skutečnosti ucelený prorůstový program současné vlády. Obchází se skutečnost, že majetkové změny i rostoucí vliv zahraničního kapitálu v naší ekonomice, přičemž nic proti vstupu seriózního zahraničního kapitálu nemám, naopak bych vítal, kdyby tyto vstupy byly výraznější, tak tyto skutečnosti neumožňují potřebnou centralizaci zdrojů ve státním rozpočtu. Neexistuje také program, jak navýšit rozpočtové příjmy tak, aby se čelilo narůstající potřebě umořování státního dluhu i podnikových úvěrů, které budou odčerpávat zdroje potřebné pro financování prorůstových opatření. Místo toho vláda pokračuje v rozporu se svými sliby v tlaku na růst daňového zatížení obyvatelstva, ve snižování úrovně sociálního zabezpečení a úrovně veřejných služeb. Zcela se také přehlíží přímý i nepřímý tlak mezinárodního prostředí, zejména institucí, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Evropská centrální banka, EU.
Když bych tedy shrnul pohled na onu část B, mohu říci, že pokles produkce v základních odvětvích reálné ekonomiky pokračuje, strukturální problémy tvorby a užití hrubého domácího produktu trvají, růst konečné spotřeby domácností i vlády není podložen kupní silou založenou na vyrovnaném hospodaření, a není proto dlouhodobě udržitelný, vládní koncepce oživení investičního procesu selhává, sociální diferenciace ve společnosti roste, udržování chodu ekonomiky vyžaduje stálý přísun zahraničního kapitálu a neexistuje také reálný program, který by na základě ocenění stavu ekonomiky, i tedy toho vnějšího prostředí, usiloval o obnovu domácí ekonomiky. Je jasné, že krize v naší zemi vykazuje mnohé nestandardní rysy a standardními opatřeními nápravy nelze dosáhnout.
Nové v předkládaném materiálu je to, a to bych chtěl ocenit, že je předkládán střednědobý rozpočtový výhled. Je v tomto směru potěšující, že vláda plní svoje sliby, ale bohužel tento dokument zůstává pouhou extrapolací dosavadních trendů a prodloužení jeho horizontu je spojeno s omezením rozsahu zveřejňovaných údajů. Výhled nebere v úvahu existenci skrytých dluhů a nepřímých závazků státu, i když nás pan premiér ve svém expozé ujistil, že na takovéto bilanci se pracuje. Neobsahuje také tento výhled návrh aktivních opatření vlády směřujících k podpoře růstu ekonomiky. Myslím si, že je pozoruhodné tvrzení na straně šest, cituji: Soubor ekonomických opatření - to je pojem, který nám cosi připomíná - bude realizován v plném rozsahu, i když to, jak budou tato opatření přesně vypadat, není prozatím známo. Tedy bude realizován soubor opatření v plném rozsahu, i když nevíme, jak tato opatření budou vypadat.
Myslím si, že se prokazuje v tomto materiálu také nestabilita údajů Ministerstva financí. Dochází i k protiřečení. To proto, že návrh rozpočtu nevychází z koncepčních záměrů, ale z kompromisů, k nimž je bohužel v této sněmovně i ve svém pohybu na politické scéně vláda častokrát nucena. Možná že by bylo daleko nosnější pro vládu, kdyby se pokusila naskicovat přesvědčivou, ucelenou, soudržnou koncepci, o které by se snažila přesvědčit veřejnost - nejenom politickou veřejnost, ale také veřejnost odbornou a veřejné mínění.
Střednědobý fiskální výhled byl zpracován ve dvou variantních scénářích, ve scénáři prorůstovém a varovném. Předložený rozpočet na rok 2000 vychází z prorůstové varianty, která ale je s ohledem na stav ekonomiky a nedostatků v řídicí práci, i tedy vlády, se zdá být příliš optimistická. Na straně příjmů nepředpokládá změny daňové základny a daňových sazeb, neobsahuje návrhy na věcné řešení existujících problémů, jak ukazuje strana 7 výhledu.
V rozporu s tím vším se při charakteristice prorůstové varianty zdůrazňuje, že její úspěch je spojen s reformou mandatorních výdajů - o tom budu mluvit ještě dál - která umožní postupné snižování podílu běžných výdajů na hrubém domácím produktu o jeden až jedna celá pět procentního bodu ročně.
Chybná je představa, že k překonání schodkovosti státních rozpočtů lze využít v letech 2000 - 2002 prostředků získaných z privatizace v řádu dvou až tří procentních bodů HDP ročně. To najdeme na straně 9 příslušného výhledu. Šlo by řádově o velice vysoké objemy, které svým rozměrem přesahují podobné operace vlády v první polovině 90. let, přes čísla, která ve svém expozé pan premiér uvedl a která nepochybně jsou impozantní.
Konečně musím upozornit na další nereálný předpoklad přesahující časově horizont projednávaného státního rozpočtu, ale přesto ovlivňující výši některých příjmových i výdajových položek. Souvisí to s právě předloženou zprávou EU o připravenosti ČR. Je evidentní, že v roce 2003 nemusí být připravena jak Česká republika, tak také Evropská unie na onen proces sblížení. Myslím si, že na straně EU nebude do té doby dořešena změna zemědělské a regionální politiky tak, aby se snížila úroveň dosavadních dotací z rozpočtu společenství. Rozpočtový výhled by měl proto vzít i v úvahu eventuální odklad České republiky o řadu let, aniž bychom se vzdávali této perspektivy, ale je třeba brát v úvahu i jiné varianty.
Když tedy shrnu střednědobý fiskální výhled na období 2000 - 2005, nesplňuje zadání, které si vláda sama vytyčila. Chybí v něm totiž program věcného řešení schodkovosti rozpočtu.
Nyní přistoupím k samotné struktuře státního rozpočtu. Základním kritériem pro tvorbu státního rozpočtu na rok 2000 sledovaným vládou je průchodnost jejího návrhu v Poslanecké sněmovně. Už jsem o tom hovořil, že vláda příliš podléhá potřebě dosažení určitého kompromisu. Ta závisí na některých základních požadavcích, tedy pravicové části politického spektra, zejména na restrikci mandatorních výdajů a výši rozpočtového schodku.
Vláda chce tedy zaplatit odkladem řešení věcných problémů a opuštěním svého vlastního programového prohlášení. Ústup vlády od vlastního programu jí neumožňuje jednoznačně ukázat na dlouhodobé příčiny současných rozpočtových potíží, kterými jsou likvidace státního majetku jako zdroje rozpočtových příjmů, vytváření určité parazitní části podnikatelské vrstvy, kdy vlastně bylo umožněno splácet získaný majetek na úkor zisků z běžného chodu podniků, a samozřejmě také na rozvrat státní disciplíny, který umožňoval beztrestné neplnění platebních a daňových povinností, a v neposlední řadě také jde o restriktivní politiku národní banky, která dusila doslova českou ekonomiku. V tomto směru bych souhlasil s kritikou, která vychází jak ze sociální demokracie, tak i ze strany předsedy sněmovny Klause.
Proto Ministerstvo financí, jestliže opomíjí tyto zdroje současných potíží, ústí ve svém výkladu tedy v závěr, že základní příčinou hospodářské recese jsou institucionální nedostatky české ekonomiky, jak se můžeme dočíst ve svazku B na straně 44. Tento přístup vládě umožňuje, aby se koncentrovala ve své pozornosti na legislativní proces, organizační opatření a aby se nemusela věnovat nezbytné, velice bolestné a rozporné, kontroverzní změně samotné hospodářské politiky.
Jestliže bych shrnul nedostatky rozpočtové koncepce, kterou nám zde předložili pánové Mertlík a Zeman, mohl bych říci, že slibované urychlení dynamiky hrubého domácího produktu na 1,4 % v roce 2000 není v souladu s dalšími předpoklady, i když poslední statistická prognóza počítá s 1,6 %, že uvažovaný růst spotřeby domácností o zhruba 1 % bude ohrožen. Při ministerské očekávané míře inflace 4,2 a objemu mezd a platů o 4,5 % nejsou vytvářeny potřebné předpoklady k takovému růstu hmotné spotřeby a také snížení počtu zaměstnanců o 2,3 % a růst nezaměstnanosti bude spíše podporovat finanční krize domácností než žádoucí poptávku po zboží.
***